Mikasa (1900)
Mikasa (japonsky 三笠) je bitevní loď typu predreadnought, původně sloužící u Japonského císařského námořnictva, dnes muzejní loď a poslední dochovaný predreadnought světa. Byla jednou z šesti japonských bitevních lodí (Fudži, Jašima, Šikišima, Hacuse, Asahi a Mikasa), které tvořily hlavní námořní údernou sílu Japonska v rusko-japonské válce v letech 1904-1905. Ve službě byla v letech 1902–1923, přičemž od roku 1921 sloužila jako pomocná loď. Nachází se ve městě Jokosuka v Japonsku.
 Japonská bitevní loď Mikasa v Jokosuce. | |
| Základní údaje | |
|---|---|
 | |
| Typ | Predreadnought |
| Číslo trupu | 4[1] |
| Jméno podle | 三笠山, Mikasa-jama – alternativní jméno hory Wakakusa v prefektuře Nara |
| Objednána | loděnice Vickers, Sons & Maxim v Barrow-in-Furness, Spojené království Velké Británie a Irska[1] |
| Zahájení stavby | 24. ledna 1899[1] |
| Spuštěna na vodu | 8. listopadu 1900[1] |
| Uvedena do služby | 1. března 1902[1] |
| Osud | 20. září 1923 vyřazena od 1926 památník[1] |
| Souřadnice | 35°17′6,82″ s. š., 139°40′27,79″ v. d. |
| Předchůdce | Asahi |
| Následovník | třída Katori |
| Takticko-technická data | |
| Výtlak | 14 358 T normální 15 179 T plný[2] |
| Délka | 131,67 m celkem 121,92 m mezi svislicemi[2] |
| Šířka | 23,23 m max[2] |
| Ponor | 7,93 m[2] |
| Pohon | 25 vodotrubných kotlů Belleville 2 vertikální invertované tříválcové parní stroje s trojnásobnou expanzí Humphrys, Tennant and Co. 2 hřídele 16 000 k indikovaný (11 768,0 kW[p 1]) projektovaný 16 431 k indikovaný (12 085,0 kW[p 1]) skutečný[3] |
| Palivo | 700 t uhlí normál 1546 t uhlí max[2] |
| Rychlost | 18 uzlů (~ 33,3 km/h) projektovaná 18,537 uzlů (~ 34,3305 km/h) při zkouškách[3] |
| Dosah | 7 000 námořních mil při 10 uzlech (12 964 km při 18,5 km/h)[2] |
| Posádka | 859[2] |
| Pancíř | Kruppova ocel: 229 mm boční pás (na koncích zeslabený na 102 mm) 254 až 356 mm barbety 152 až 356 mm přední a zadní přepážka 152 mm čelo kasemat 356 mm velitelská věž 51 až 76 mm paluba[2] |
| Výzbroj | Po dokončení: 4 × 305 mm/40 Vickers (2×II) 14 × 152 mm/40 (14×I) 20 × 76,2 mm/40 (20×I) 8 × 47 mm/40 3-pdr kanón Hotchkiss (8×I) 4 × 47 mm Hotchkiss s krátkou hlavní (4×I) 4 × 450mm podhladinový torpédomet[2] |
| Ostatní | 6 × 60cm světlomet[2] |
Loď editovat
Koncepce editovat
Mikasa byla vrcholný predreadnought a koncepčně vycházela z předchozí Asahi. Největší změnou proti ní bylo rozdělení trupu na více vodotěsných úseků a celkově zdokonalení konstrukce trupu.
Výzbroj editovat
Hlavní výzbroj tvořila 4 děla 305mm/40 umístěná po dvou ve věži na přídi a zádi. Dostřel děl činil oficiálně 8 námořních mil, ale byly zaznamenány případy, kdy Japonci stříleli značně nepřesně i na 10 námořních mil. Rychlost palby byla v praxi zhruba jedna rána za 50 sekund. Hmotnost granátu byla 385,5 kg. Věže byly vybaveny výtahem a nabíjecím zařízením umožňujícím nabití při libovolném náměru a odměru (na rozdíl od předchozí třídy). Sekundární výzbroj tvořilo 14 děl 152 mm/40, která byla umístěna po pěti v kasematě na každém boku a zbývající děla byla umístěna na vrchní palubě. Hmotnost granátu byla 45,5 kg. Terciární výzbroj tvořilo 20 děl 76 mm/40 a 12 děl 47 mm/40. Pro zaměřování sloužily dva 120cm dálkoměry Barr & Stroud. Kromě děl byla Mikasa ještě vyzbrojena 4 torpédomety ráže 457 mm. Zbraní v době vzniku již překonanou byl kloun.
Pancéřování editovat
Lodní pancéřování bylo částečně z Harveyovy ocele a částečně z Krupovy ocele. Hlavní ochranou byl pancéřový pás v nejtlustším místě 229 mm silný pozvolna zeslabující směrem dolů a skokově směrem k přídi a zádi až na nejtenčích 102 mm. Traverznice, které pás spojovaly s barbetami hlavních věží měly tloušťku 356 – 152 mm. Pancéřová paluba měla 51 mm (plochá část) a 76 mm (skosy). Délka pancéřové citadely byla 78 metrů z celkové délky lodi 131 m. Kasematy byly chráněny 152 mm pancířem z vnější strany a 51 mm pancířem ze zbývajících stran. Věže hlavních děl chránil pancíř 254 mm (čelo) a 203 mm (zbylé části). Velitelská věž měla tloušťku 381 mm (stěny) a 105 mm (strop). Záložní velitelská věž měla pancíř 76 mm.
Pohonná soustava editovat
Pohonná soustava byla tvořena 24 kotly Belleville a dvou vertikálních trojčitých strojních agregátů s celkovým výkonem 16 000 koňských sil. S tímto se dařilo dosahovat na svou dobu slušných 18,5 uzlů. Zásoba uhlí byla standardně 700 tun a dostačovala pro dojezd 8500 námořních mil při desetiuzlové rychlosti. Odlitek kormidelního rámu dodala továrna E. ŠKODA PILSEN.
Posádka editovat
Posádku lodi tvořilo 40 důstojníků a 790 poddůstojníků a námořníků. Za války i s admirálským štábem byl počet lidí na palubě 940.
Maskování editovat
Loď měla tmavě šedý (z dálky až černý) nátěr a na komínech po třech identifikačních bílých pruzích.
Rusko-japonská válka editovat
Během této války byla vlajkovou lodí japonské Rengó Kantai (Spojeného loďstva) a také jeho 1. flotily. Mikasa se účastnila všech významnějších střetů a byla v nich mnohokrát poškozena. V bitvě u Šang-Tungu dostala 20 zásahů a od potopení ji možná dělila pouze lekážní plachta. Do přístavu se doplazila s 32 mrtvými a 80 zraněnými. V bitvě u Cušimy dostala loď zásahů ještě více a ztráty dosáhly 113 mrtvých a raněných.
Poválečné osudy editovat
I po Válce měla loď pohnuté osudy i když už méně historicky zajímavé.
První výbuch editovat
Po skončení rusko-japonské války kotvila 11. září 1905 Mikasa v Sasebu. V 0:20 zpozorovala hlídka na lodi kouř unikající z větráku zadního skladiště 152mm granátů a v 0:30 došlo k malé explozi, po které vypukl požár. V 1:37 došlo k velké explozi, po které se Mikasa ve 2:30 potopila. Zahynulo 251 mužů a 340 bylo raněno. První tři pokusy o vyzvednutí selhaly, ale čtvrtý pokus uspěl a loď byla 8. srpna 1906 vyzdvižena a 22. srpna umístěna do suchého doku. Opravy v doku trvaly až do 24. dubna 1908.[4] Jedna z verzí příčin zní, že výbuch inicializovali japonští důstojníci, kteří nebyli spokojeni s výsledkem Porsmouthské konference.
Druhý výbuch editovat
Ke druhé explozi – tentokrát v předním překladišti prachových náloží – došlo 3. října 1912, když loď kotvila v Kóbe. Aby se zabránilo dalším explozím, byly přední muniční sklady zaplaveny. Během exploze zahynul santó suihei (三等水兵 ~ námořník 3. třídy) N. Heidžiró a dalších osm námořníků bylo zraněno. Pozdější vyšetřování došlo k závěru, že se psychicky labilní lodník (japonsky santó suihei) Heidžiró takto rozhodl spáchat sebevraždu prostřednictvím šesti prachových náloží pro 305mm kanóny ukradených ze skladiště.[5]
První světová válka editovat
Za první světové války už se loď bojů neúčastnila. Místo toho se dočkala překlasifikace na bitevní loď druhé třídy a poté dokonce na bitevní loď třetí třídy. Své definitivní klasifikace se dočkala až po válce, kdy byla 1. září 1921 překlasifikována na kaibókan 1. třídy (~ pomocná loď, třída udávala pouze velikost plavidla).
Najetí na mělčinu editovat
Během hlídkování v Askoldském průlivu (42°46′29″ s. š., 132°20′38″ v. d.) v rámci mezinárodní intervence proti Sovětskému Rusku u Vladivostoku najela 16. září 1921 na mělčinu. Při uvolnění jí asistovaly kaibókany 1. třídy Fudži a Kasuga a oprava ve Vladivostoku trvala od 1. do 21. října.[1] Poté loď přeplula do Maizurských doků, ale na moře se vrátila spíše symbolicky.
Památník editovat
Washingtonská konference editovat
Na Washingtonské konferenci bylo rozhodnuto o omezení tonáže jednotlivých námořnictev, což vedlo k vyřazení velkého množství lodí z činné služby, aby se Japonsko vešlo do přidělené kvóty celkového výtlaku. Japonci si v tomto vymohli výjimku a to tu, že Mikasa může být místo vyřazení zachována jako památník. Loď byla přepravena do Jokosuky, zde v pro tento účel vyhloubeném bazénu zasypána. Veřejnosti byla loď zpřístupněna 12. listopadu 1926.
Úpadek a obnova editovat
Navzdory zřejmému vyřazení byla loď na konci druhé světové války bombardována spojeneckými letadly. Po válce spojenci loď odzbrojili a dokonce se jeden čas uvažovalo o jejím předání Sovětskému svazu. (Z toho nakonec sešlo z důvodu špatného stavu lodi.) 14 let po válce byla loď uzavřena a nikdo se o ní nestaral. Až v roce 1960 započala rekonstrukce (mimo jiné na popud Ch. Nimitze). Rekonstrukce nebyla jednoduchá, protože díly pro ni nebyly k dispozici. Nakonec to Japonci vyřešili použitím některých dílů z dreadnoughtu Almirante Latorre, který byl v té době v Japonsku na sešrotování. Znovuotevření památníku pro veřejnost se konalo 27. května 1961. Loď je stále přístupná veřejnosti a jedná se o poslední predreadnought na světě.
Odkazy editovat
Poznámky editovat
- ↑ a b Pro přepočet výkonu bylo použito vztahu pro metrickou koňskou sílu. Je ovšem otázka v jaké soustavě byl výkon turbín a parních strojů císařského námořnictva definován. Již koncem 19. století Japonsko znalo (a občas i používalo) metrickou soustavu a například v říjnu 1917 císařské námořnictvo přeznačilo svoje zbraně z palců na centimetry (viz Lacroix & Wells, str. 3). Ale teprve 44. zasedání Teikoku-gikai (帝國議会 ~ císařský sněm) v roce 1921 uzákonilo přechod na metrickou soustavu. Jelikož tou dobou nedošlo k přehodnocení výkonu japonských turbín a zavedení metrické soustavy se jich tudíž nedotklo (viz výkony turbín v Lacroix & Wells), jsou dvě možnosti: 1) císařské námořnictvo uvádělo výkon turbín a parních strojů v metrické koňské síle již před oficiálním zavedením metrické soustavy a nebo 2) po oficiálním zavedení metrické soustavy si císařské námořnictvo ponechalo odvozenou jednotku definovanou v angloamerické měrné soustavě
Reference editovat
- ↑ a b c d e f g LENGERER, Hans. Japanese Battleships and Battlecruisers – Part II: Chapter Two: Six British Built Pre-Dreadnought Class BBs. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 9. 2008. Ebook Paper V. S. 32. (anglicky) – odkazováno jako „Lengerer, Contributions V“
- ↑ a b c d e f g h i j Lengerer, Contributions V, str. 22
- ↑ a b Lengerer, Contributions V, str. 23
- ↑ KINGSEPP, Sander. The Loss of Mikasa – 11 September 1905. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 9. 2008. Ebook Paper V. S. 33 až 36. (anglicky)
- ↑ KINGSEPP, Sander. Fire and Low-Order Explosion in the Forward Magazine – 3 October 1912. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 9. 2008. Ebook Paper V. S. 37 až 40. (anglicky)
Literatura editovat
- KINGSEPP, Sander. The Loss of Mikasa – 11 September 1905. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 9. 2008. Ebook Paper V. S. 33 až 36. (anglicky)
- KINGSEPP, Sander. Fire and Low-Order Explosion in the Forward Magazine – 3 October 1912. In: LENGERER, Hans; AHLBERG, Lars. Contributions to the History of Imperial Japanese Warships. [s.l.]: [s.n.], 9. 2008. Ebook Paper V. S. 37 až 40. (anglicky)
- NOHOVCOVÁ, Ladislava. ŠKODOVÁCKÉ LOKOMOTIVY, TRAMVAJE A TROLEJBUSY ve fotografiích a dokumentech. první. vyd. Plzeň: Starý most s.r.o., 2012. 184 s. ISBN 978-80-87338-20-9. Kapitola Před rokem 1900, s. 15, fotografie.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikasa na Wikimedia Commons
