Loveč (Bulharsko)

město v Bulharsku

Loveč (bulharsky Ловеч) je oblastní město na centrálním severu Bulharsku. Žije zde přibližně 32 tisíc[2] obyvatel.

Loveč
Ловеч
Loveč – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška200 m n. m.
StátBulharskoBulharsko Bulharsko
OblastLovečská
ObštinaLoveč
Loveč
Loveč
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel32 660 (2022[1])
Etnické složeníBulhaři
Náboženské složenípravoslaví
Správa
Telefonní předvolba068
PSČ5500
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přírodní poměry editovat

Město leží na rozhraní mezi Dolnodunajskou nížinou a Předbalkánem, v údolí řeky Osăm, která zde tvoří velké zaklesnuté meandry. Díky množství parků získalo přezdívku „město šeříků“.

Historie editovat

Loveč je jedním z nejstarších sídel v Bulharsku. Pozůstatky nalezené ve zdejších jeskyních svědčí o aktivní lidské přítomnosti ve starší době kamenné, neolitu, době bronzové a železné. Ve 4.3. století př. n. l. zde žili Thrákové, což dokládají nálezy na kopci Chisarja a ve středu města. V 1. století získali oblast Římané a na jejich silniční mapě je v místě dnešní Lovče zakreslena silniční stanice Melta. Později zde postavili silniční stanici zvanou Praesidium, která chránila dopravní spojení Oescus-Storgosia-Trimontium a Serdica-Odessos. Části silnic jsou zde patrné dodnes. Z pozdní antiky je doložen křesťanský kostel na kopci Chisarja.

Zdejší vykopávky svědčí o osídlení Slovanů na počátku 6. století, nicméně o vývoji města během první bulharské říše je jen málo informací. Jednou z dochovaných památek onoho období je středověká nekropole z 10. století v místě Baš Bunar.[3] V 11. století je město zmiňováno v souvislosti s vpádem Pečeněhů a jejich válčením s Byzancí v roce 1059. Od středověku je známa zdejší strategicky významná pevnost nacházející se na kopci Chisarja. V roce 1187 ji byzantský císař Izák II. Angelos neúspěšně obléhal, v důsledku čehož nemohl postoupit k sídlu vzbouřených Asenovců Trnovu. Nakonec pod pevností uzavřel s Asenem a Petrem mírovou smlouvu, kterou uznal nezávislost těch bulharských oblastí, ve kterých se povstání rozšířilo, což de facto znamenalo uznání druhé bulharské říše. Ve 14. století vlastnil Loveč despota Ivan Alexandr z rodu Šišmanovců a v roce 1324, nebo 1325 se mu tu narodil syn Ivan Sracimir, pozdější bulharský car. V oné době byl poblíž města postaven klášter Narození Panny Marie, zvaný také nazývaný Jastreb, který fungoval jako literární centrum. V roce 1331 byl Ivan Alexandr zvolen bulharským carem. Během osmanské expanze patřila lovečská pevnost k posledním ohniskům odporu, až do roku 1446 ji úspěšně bránil bojar Stanko Kosan.

Město figuruje v osmanském berním rejstříku z roku 1520 jako Lofça. Ze 17. století pocházejí informace o městě od Katipa Čelebiho, Filipa Stanislavova a Evliji Čelebiho, který napsal: „Toto město vzkvétá. Nachází se na obou stranách řeky Osam a je propojeno třemi mosty. Má celkem 3 000 velkých a pevných domů. Většina z nich je pokryta valašskými taškami a na některých jsou stěny velmi zdobné. Z oken a otvorů domů ležících podél řeky Osam mohou zemědělci rybařit. K dispozici jsou také kamenné seraje a 7 malých a velkých hostinců. Čaršijský hostinec je nádherný a vypadá jako krytý bazar. Město má 2 lázně, 3 medresy, 5 takíje,[p 1] 6 škol, 6 fontán s životodárnou vodou, 215 obchodů. Nejznámějšími výrobky jeho obyvatel jsou barevné tkaniny a různé kožené boty, které jsou velmi pěkně zdobeny.“ Na přelomu 17. a 18. století se město nazývalo podle svého bohatství Alton Lofça (Zlatá Loveč), přičemž správou patřilo nejdéle k nikopolskému sandžaku, později k tarnovskému sandžaku. Město se rozvíjelo nejrychleji v letech 1780 až 1784 a podle některých údajů počet obyvatel přesáhl 20 000. Kvůli strategické poloze se města přímo dotkly rusko-turecké války: během války dobyla ruská vojska Loveč dvakrát – 18. října 1810 a 31. ledna 1811, čímž bylo zabráněno osmanskému postupu do severního Bulharsku. Během rusko-turecké války (1828-1829) dobyla město 30. září 1829 ruská kolona pod velením generála Pavla Kiseljova. O vývoji města během bulharského obrození poskytli záznamy cestovatelé Ami Boué a Felix Kanitz. Podle nich zde převládalo zpracování tabáku, železa a vlny, kromě toho tu byla četná hokynářství, pekařství, kavárny, kožešnictví a další, což ukazuje na různorodou ekonomickou aktivitu. Kulturní činnosti se soustředily kolem kláštera Narození Panny Marie, jehož nejznámějším rukopisem je Trebnik, uložený v Rilském klášteře. Ve čtvrti Varoša byly otevřeny postupně dvě obecně přístupné školy (první ve školním roce 1846/47) a v roce 1870 dívčí škola. Téhož roku bylo založeno komunitní centrum Nauka, v němž byla knihovna a kde se pořádaly přednášky, večírky a veřejná čtení. Během rusko-turecké války v letech 1877-1878 byla Loveč osvobozena také dvakrát. Poprvé se tak stalo 5. července 1877, avšak 15. července byly ruské síly nuceny se stáhnout a následně bylo město vypleněno osmanskou armádou pod velením Rifata paši; přitom bylo zabito zhruba 2 600 civilistů z města a okolních osad. Podruhé se Rusové rozhodli město obsadit po odražení prvních tureckých útoků v průsmyku Šipka, což se podařilo 22. srpna.

Po osvobození se město stalo součástí Bulharského knížectví, ovšem počet obyvatel se dramaticky snížil; bezprostředně po osvobození tu žilo pouze 4 500 lidí. Důvodem bylo jednak vyhnání většiny Turků, jednak významné ztráty, které Bulhaři utrpěli za války a jejichž počet se odhaduje na celkem 4 až 4,5 tisíce. Po válce začala fungovat místní samospráva, z níž po volbách vznikl magistrát pod vedením starosty Ivana Drasova. Prvních 22 let svobodného Bulharska byla Loveč okresním městem zahrnujícím Trojan a Teteven. V komunálních volbách po skončení první světové války v roce 1920 získala v městské radě většinu komunistická strana; rada prováděla aktivní sociální politiku, nicméně v roce 1921 bylo vedení obce rozpuštěno vládou Alexandra Stambolijského. V letech 1921 – 1927 byla postavena z Levského železniční trať, která napojila město na železniční síť. V důsledku spojeneckého bombardování Sofie během druhé světové války byla v lednu 1944 do Lovče evakuována Sofijská univerzita svatého Klimenta Ochridského.[4] Po převzetí vlády komunisty byla v letech 1947 až 48 jako stavba mládeže prodloužena železniční trať do města Trojan. Zařízení staveniště přeměnily v roce 1959 komunistické úřady na pracovní tábor s názvem „TG“. Jednalo se o tajný a jeden z nejnásilnějších táborů v Bulharsku, v němž bylo bez soudu uvězněno 1 501 lidí, z nichž 155 nepřežilo extrémně tvrdý režim a práci v místním kamenolomu. Vězni byli bývalí představitelé Zemědělského svazu, mladí lidé obvinění z chuligánství, podezřelí z podvratné a sabotážní činnosti, falšování dokumentů anebo z vtipkování proti komunistickým vládcům. Tábor byl postupně uzavírán od září 1961, kdy bylo z tábora odsunuto asi 150 žen, do dubna 1962, kdy byl uzavřen zcela. V roce 1959 se Loveč stala správním střediskem okruhu a v roce 1987 správním střediskem oblasti.

Obyvatelstvo editovat

Ve městě žije 32 660 obyvatel a je zde trvale hlášeno 40 318 obyvatel.[1] Podle sčítání 1. února 2011 bylo národnostní složení následující:[5][p 2]

 BulhařiTurciRomovéostatní: 321 (0.9 %)
  •   Bulhaři: 32 706 (95.2 %)
  •   Turci: 919 (2.7 %)
  •   Romové: 411 (1.2 %)
  •   ostatní: 321 (0.9 %)

Turismus editovat

Ve městě se nachází muzeum národního hrdiny Vasila Levského, který byl zatčen Turky roku 1872 v nedaleké vesnici Kakrina. Turistickými atrakcemi jsou pevnost Chisar na kopci nad městem, pocházející z doby první bulharské říše, a krytý dřevěný most otevřený roku 1874, který projektoval Kolju Fičeto, sloužící jako nákupní zóna (v roce 1925 vyhořel, v roce 1931 byl obnoven). Starobylá čtvrť Varoša byla vyhlášena památkovou rezervací. V Loveči se také nachází zoologická zahrada.

Ekonomika editovat

Hlavním zaměstnavatelem je holding Litex (řecky šeřík) Griši Gančeva, původně obchodující s ropnými produkty. Vyráběly se zde také motocykly značky Balkan, ale výroba zanikla ještě před koncem komunistického režimu. V roce 1961 vznikla firma Sparky, výrobce elektrického nářadí. Od roku 2012 funguje pobočka čínské automobilky Great Wall, první továrna na území EU patřící Číňanům.[6]

Sport editovat

Sídlí zde fotbalový klub PFK Litex Loveč, čtyřnásobný mistr Bulharska.

Rodáci editovat

Partnerská města editovat

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. budova pro shromáždění súfijců
  2. Jsou uvedeni pouze ti, kdo národnost deklarovali.

Reference editovat

  1. a b Таблици на адресно регистрираните по постоянен и по настоящ адрес лица към 15.12.2022 г. (по области, общини и населени места). Обновява се тримесечно. [online]. Sofie: Главна Дирекция, Гражданска Регистрация и Административно Обслужване, 2022-12-15 [cit. 2022-12-27]. Dostupné online. (bulharsky) 
  2. Dostupné online.
  3. DIMITROV, Dimitǎr A. Християнските храмове по българските земи I-IX век. София: Фондация „Покров Богородичен“, 2013. ISBN 978-954-2972-17-4. S. 120. (bulharsky) 
  4. NEDEV, Neďu T. Три държавни преврата или Кимон Георгиев и неговото време. София: Сиела, 2010. ISBN 978-954-28-0163-4. (bulharsky) 
  5. НАСЕЛЕНИЕ ПО ОБЛАСТИ, ОБЩИНИ, НАСЕЛЕНИ МЕСТА И САМООПРЕДЕЛЕНИЕ ПО ЕТНИЧЕСКА ПРИНАДЛЕЖНОСТ КЪМ 1.02.2011 ГОДИНА [online]. Sofie: Национален статистически институт, 2011 [cit. 2022-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-03. (bulharsky) 
  6. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/1189488-cina-expanduje-do-eu-v-bulharsku-vyrobi-auta-za-200-tisic

Externí odkazy editovat