Wikipedie

Kongregacionalismus

Kongregacionalismus neboli kongregační zřízení je typ organizace církve založený na nezávislosti každého sboru (congregatio). „Církevní zřízení kongregačního typu spočívá v přesvědčení, že bohoslužebně shromážděný sbor je církví v plném smyslu a je nezávislý na vyšších instancích církevní a státní moci.“[1] Sbory jsou tedy samosprávné, mohou však spolupracovat s dalšími sbory a shlukovat se do nadsborových struktur, které však nemají, pokud hovoříme o skutečně kongregačním zřízení, žádné mechanismy, kterými by mohly zasahovat do vnitřních záležitostí členských sborů.

V českém prostředí můžeme za kongregační zřízení označit baptistické svazy Společenství baptistických sborů a Bratrskou jednotu baptistů, Církev bratrskou nebo Křesťanské sbory. Ve světě je kongregacionalismus mnohem rozšířenější. Příklady církví s kongregačním uspořádáním jsou například kvakeři, různé baptistické jednoty či část metodistů.

Vedle episkopálního a presbyterního zřízení jde o nejmladší typ církevní organizace, jehož vznik se datuje do počátku 17. století.[2]

Vznik kongregacionalismu editovat

 
Loď Mayflower vezoucí kongregacionalisty do Ameriky.

Dá se předpokládat, že raná církev z počátku netvořila žádné složité církevní organizace. Z biblických svědectví a dalších pramenů se můžeme spíše dohadovat, že struktura církve byla spíše volná, než organizovaná. Jednotlivé sbory podléhaly větší či menší míře samosprávy. S rostoucím ohrožením, jak už vnějším v podobě pronásledování církve, či vnitřním v podobě gnostického učení a jiných herezí, se od 2. století formovala potřeba sbory sjednotit a uspořádat do církevní organizace. Vzniká tedy raná církev katolické, do jejíhož čela se postavil římský biskup.[3] Zde je tedy počátek hierarchického zřízení církve, zvané též episkopální.[1]

Až reformace přichází se zpochybněním hierarchického uspořádání církve. Jan Kalvín zavedl několik kategorií církevních pracovníků, mezi nimiž byli také volení starší z laiků. Přizváním laiků do církevní správy se tak zakládá presbyterní zřízení. To na začátku 17. století podrobněji formulovali angličtí puritáni, kteří měli za cíl „očistit“ anglikánskou církev a navrátit ji k biblickému základu. To s sebou neslo také důraz na změnu církevního uspořádání. Thomas Cartwright (1535–1603), profesor teologie z Cambridge, vystupoval proti nadvládě biskupů a zastával názor, že sbor má být vedený volenou skupinou presbyterů v čele s voleným duchovním. Takovéto presbyterstvo mělo, podle Cartwrighta, být voleno také v každé diecézi.[1]

Někteří puritáni ale viděli v presbyteriánství stále určitý kompromis a vyžadovali absolutní nezávislost sboru na církevní hierarchii. Zástupcem tohoto proudu je Henry Jacob (1563–1642), považovaný za zakladatele kongregacionalismu. Již v roku 1616 byl Jacob pastorem nezávislého anglikánského sboru v Londýně. Nicméně až za vlády Olivera Cromwella po roce 1648 získal kongregacionalismus v Anglii nadvládu.[1]

Puritáni však měli za cíl zůstat státní církví, nikoliv se od oficiální církve oddělit. Separatistické tendence se však také objevili. Například Robert Browne (1550–1633) prosazoval dobrovolný smluvní vztah jednotlivých věřících s Kristem a se sebou navzájem, volbu církevních funkcionářů členy sboru a rovnost všech sborů v rámci celku církve (žádný sbor nemůže mít pravomoci nad druhým sborem). Další ze separatistů byli nuceni odejít z Británie, usadili se v Holandsku, odkud v roce 1620 emigrovali na známé lodi Mayflower do Ameriky. Zde kongregacionalismus převládl a až do 19. století byl v USA nejčastějším církevním uspořádáním.[1]

Církevní struktura editovat

Na rozdíl od episkopálního a presbyterního uspořádání je u kongregacionalismu kladen důraz na nezávislost jednotlivých sborů. Autorita Krista zde není odvozená od příslušnosti k církevní hierarchii, ale ze samotného místního společenství věřících. „Každá místní církev je přímo zodpovědná svému Pánu a v tomto smyslu je autonomní (tedy zodpovědná pod Kristovým vedením za své záležitosti).“[4] Zásady a stanoviska Bratrské jednoty baptistů to formulují například takto:

„Věříme, že každý místní sbor má svobodu a odpovědnost hledat a nalézat, co je Kristovou vůlí v jeho vlastním životě a díle.“[5][6]

Důležitým předpokladem této autonomie místech sborů je víra těchto společenství ve všeobecné kněžství všech věřících. Tato víra znamená, že člověk nepotřebuje ke kontaktu s Bohem žádného prostředníka, ale má možnost k němu přistupovat bezprostředně.

„Zastáváme zásadu ‚všeobecného kněžství věřících‘, podle níž jsou všechny údy sboru povolány ke službě.“[5][6]

Organizace sboru je většinou rozdělena mezi tyto složky[7]:

  • Sborové shromáždění - Nejvyšší autoritou sboru (církve) jsou členové sboru samotní. O zásadních rozhodnutích hlasuje členské shromáždění celého sboru.
  • Starší - Sbor si většinou k běžnému rozhodování ze svého středu volí užší skupiny či jednotlivce. Tyto výbory (většinou zvané „staršovstva“) rozhodují z pověření sborového shromáždění, sboru jsou za své rozhodování zodpovědní a sborem jsou i odvolatelní.
  • Duchovní - Postavení duchovního (kazatele, pastora) je služebné. Není knězem, tedy prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Je sborem volen a pověřován většinou k vyučování (kázání) a pastorační péči o členy sboru. Sboru je ze své činnosti odpovědný a sborem je také odvoláván.

Sbory kongregačních církví jsou vzájemně nezávislé, autonomní a nejsou podřízeny žádnému výše postavenému jednotlivci (například biskupovi) či organizaci. To však neznamená, že by byli kongregační církve izolacionistické.

„Věříme, že vzájemný svazek uskutečněný v místním sboru vede k vytváření širších svazků mezi sbory a společenstvími sborů kdekoliv je to možné.“[5][6]

Místní sbory spolupracují s církvemi na lokální a regionální úrovni a sdružují se do unií a národních jednot.[2] Tyto asociace však nejsou v žádném smyslu nadřazené místním sborům, do jejichž vnitřních záležitostí nemají mít možnost zasahovat. O záležitostech týkajících se těchto nadsborových asociací rozhodují volení zástupci z řad členů sborů.[8]

Kongregacionalisté se brání tomu, označovat svůj způsob vedení církve za demokracii. Tvrdí totiž, že církev nemůže být vedena vůlí většiny a svá hlasování označují za společné hledání Boží vůle, kde si jsou všichni členové sboru před Bohem rovni.[2]

Reference editovat

  1. ↑ a b c d e BEŇOVÁ, Michaela. Právní systém kongregačních církví a zřízení Církve bratrské. Revue pro církevní právo 10/98 [online]. [cit. 2020-11-21]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c A dictionary of European Baptist life and thought. Milton Keynes: Paternoster xxiii, 541 pages s. Dostupné online. ISBN 978-1-84227-535-1, ISBN 1-84227-535-6. OCLC 436031306 
  3. ↑ ŘÍČAN, RUDOLF, 1899-1975. Dvanáct století církevních dějin. 3. vyd. vyd. Praha: Kalich 415 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7017-064-9, ISBN 80-7017-064-6. OCLC 316684021 
  4. ↑ GRENZ, STANLEY J. (STANLEY JAMES), 1950-2005. Theology for the community of God. Grand Rapids, Mich.: W.B. Eerdmans xxxii, 691 pages s. Dostupné online. ISBN 0-8028-4755-2, ISBN 978-0-8028-4755-3. OCLC 43030643 
  5. ↑ a b c Zásady a stanoviska baptistů [online]. Bratrská jednota baptistů [cit. 2020-11-21]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c GONDÁŠ, Jáchym. Baptistické zásady jejich kořeny a okolnosti vzniku. Praha: Bratrská jednota baptistů v ČR, 2010. 
  7. ↑ Základní řád sboru BJB [online]. Bratrská jednota baptistů [cit. 2020-11-21]. Dostupné online. 
  8. ↑ Ústava BJB [online]. Bratrská jednota baptistů [cit. 2020-11-21]. Dostupné online. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kongregacionalismus&oldid=23248674“