Josef Vančura
Josef Vančura (21. února 1870 Lišov[1] – 26. května 1930 Mariánské Lázně[2]) byl český právník, profesor římského práva na právnické fakultě Univerzity Karlovy. Je považován za zakladatele české papyrologie.
| prof. JUDr. Josef Vančura | |
|---|---|
 Josef Vančura | |
| Rektor Univerzity Karlovy | |
| Ve funkci: 1926 – 1927 | |
| Předchůdce | Karel Petr |
| Nástupce | Lubor Niederle |
| Děkan Právnické fakulty UK | |
| Ve funkci: 1910 – 1912 | |
| Předchůdce | Emanuel Tilsch |
| Nástupce | Josef Gruber |
| Ve funkci: 1924 – 1925 | |
| Předchůdce | Antonín Hobza |
| Nástupce | Jiří Hoetzel |
| Narození | 21. února 1870 Lišov  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 26. května 1930 (ve věku 60 let) Mariánské Lázně  Československo |
| Místo pohřbení | Vinohradský hřbitov |
| Alma mater | Univerzita Karlova v Praze |
| Zaměstnání | profesor římského práva |
| Profese | historik práva, pedagog, vysokoškolský učitel a právník |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život editovat
Vystudoval české gymnázium v Českých Budějovicích, pak práva na české univerzitě v Praze, kde byl roku 1893 promován sub auspiciis imperatoris. Po krátké soudní praxi vstoupil do služeb českého zemského výboru, kde byl roku 1898 jmenován tajemníkem a téhož roku se habilitoval pro římské právo na české právnické fakultě. Administrativní praxi opustil v roce 1906, když byl jmenován mimořádným profesorem,[3] řádným profesorem se stal roku 1909. Po odchodu profesora Heyrovského se stal ordinářem římského práva, mimořádný význam pro českou romanistiku mělo jeho do té doby jinak opomíjené bádání v oblasti starověkých papyrů. Díky předchozímu působení v právní praxi věnoval při výuce pozornost i praktickým příkladům z denního života, čímž se jeho přednášky staly velmi populárními.[4] Tři funkční období, 1910–1911, 1911–1912 a 1924–1925, byl děkanem fakulty a v letech 1926–1927 i rektorem celé univerzity. Od roku 1925 byl také řádným členem České akademie věd a umění a v roce 1919 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk.[5] Spolupracoval na Ottově naučném slovníku, kam přispěl řadou hesel. Ještě před odchodem z fakulty habilitoval svého nástupce, Miroslava Boháčka.[4]
Dílo editovat
- Usucapio pro herede : studie z práva římského (Praha, 1897)
- Praelegát dle práva římského (Praha, 1902)
- Agrární právo římské republiky (Praha : Bursík a Kohout, 1908)
- Pandekty (Praha : Všehrd, 1914, 1920 a 1922)
- Exekuční listiny dle práva papyrů (Praha : Čes. akademie, 1915)
- Úvod do studia soukromého práva římského (Praha, 1923)
Reference editovat
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu [online]. Státní oblastní archiv v Třeboni [cit. 2015-02-09]. Dostupné online.
- ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu [online]. Státní oblastní archiv v Plzni, Generální ředitelství státních bavorských archivů v Mnichově [cit. 2015-02-09]. Dostupné online.
- ↑ Vančura. In: Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1907. Dostupné online. Svazek 26. S. 384.
- ↑ a b SKŘEJPEK, Michal. Josef Vančura. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 185–188.
- ↑ Vančura, Josef [online]. Nadace Langhans Praha [cit. 2016-02-21]. Dostupné online.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Vančura na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Vančura
Autor Josef Vančura ve Wikizdrojích- VANČURA J. / Usucapio pro herede : Studie z práva římského – dostupné v Digitální knihovně UKB
