Wikipedie

Johannes Urzidil

český básník, historik umění, novinář a spisovatel

Johannes Urzidil (3. února 1896, Praha – 2. listopadu 1970, Řím) byl pražský, německy píšící spisovatel, básník, esejista a historik umění.

Johannes Urzidil
Narození3. února 1896
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí2. listopadu 1970 (ve věku 74 let)
Řím
ItálieItálie Itálie
Místo pohřbeníCampo Santo Teutonico
PseudonymHans Elmar
Povoláníbásník, novinář, diplomat, spisovatel a kritik umění
TémataPražská německá literatura
Oceněnícena Charlese Veillona v německém jazyce (1957)
Velká rakouská státní cena za literaturu (1964)
Cena Andrease Gryphia (1966)
Titul profesora
Manžel(ka)Gertrude Urzidil
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

 
Pamětní deska Johannesa Urzidila na bývalé budově německého gymnázia, Praha 1, Na Příkopě 16

Narodil se v rodině železničního úředníka ing. Josefa Uržidila[1], který pocházel z Ošelína v okrese Stříbro a psal své jméno česky Uřídil[2], a jeho ženy Elise Metzelesové, provdané Steinitzové, která si do svazku přivedla sedm dětí z předešlého manželství. Jediným jejich společným dítětem byl Johannes. U jeho porodu asistoval lékař a básník Hugo Salus. Matka zemřela 7. ledna 1900, když Johannesovi nebyly ani čtyři roky. Jeho otec se podruhé oženil s Češkou Marií Mostbeckovou.

V roce 1906 začal studovat na německém gymnáziu v ulici Na příkopě. Zatímco na obecné škole patřil jako syn úředníka k „zámožným“ žákům, na gymnáziu ho jeho bohatší spolužáci mezi sebe nepřijali, takže se cítil osamocen. V roce 1913 otiskl první verše v Prager Tagblattu pod pseudonymem Hans Elmar (jméno hrdiny z knihy pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu Carla Spittelera). Maturitu složil v roce 1914 a následně se zapsal na pražské německé universitě studium germanistiky, slavistiky a dějin umění (prof. W. Klein, H. Schmerber, A. Grünwald). Ve stejné době začal navštěvovat kavárnu Arco. Zde se seznámil s předními pražskými německými literáty, jako byli například: Franz Kafka, Max Brod, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch, Oskar Kuh, Ernst Weiss, Ludwig Winder, Karl Brand, Felix Weltsch nebo Oskar Baum. Stal se vyznavačem expresionismu, spolu s vydavatelem Leo Reissem od roku 1917 připravoval a od roku 1918 redigoval brněnský expresionistický časopis Der Mensch. V letech 1915–1917 se seznámil s českými malíři Václavem Špálou, Vlastislavem Hofmanem a Rudolfem Kremličkou. V letech 1916–1918 sloužil v rakousko-uherské armádě, kde pracoval v zásobovacích skladech v Praze–Holešovicích. Zde se seznámil s Jaroslavem Topičem (synem a nástupcem nakladatele Františka Topiče). Jeho prostřednictvím se seznámil v roce 1918 s malířem Janem Zrzavým. Univerzitní studia dokončil v letech 1918–1919 a působil pak jako překladatel na Úřadu zmocněnce Německé říše v Praze a úředník velvyslanectví.

Od prosince 1921 nastoupil jako tiskový rada německého velvyslanectví v Praze (Pressebeirat der Deutschen Gesandtschaft). Toto místo zastával až do nástupu nacismu. V říjnu 1933 byl uvolněn ze svých povinností a v lednu 1934 byl propuštěn. V roce 1922 založil spolu s Oskarem Baumem a Ludwigem Winderem Ochranný svaz německých spisovatelů v Československu (Schutzverband deutscher Schriftsteller in der ČSR). Tato organizace působila aktivně především po nástupu nacistů k moci. Urzidil byl tajemníkem tohoto svazu. Dne 4. dubna 1922 se oženil s Gertrudou Thiebergerovou (dcerou pražského rabína), jako svědci byli na svatbě Jan Zrzavý a sekretář německého vyslanectví Heinrich Stephany. V roce 1932 byl řečníkem u odhalení soch Johanna Wolfganga Goetha v Teplicích a Mariánských Lázních ke 100. výročí jeho úmrtí. Jako žák germanisty Augusta Sauera se zabýval vztahem Goetha k Čechám, o něm napsal několikrát přepracovanou knihu Goethe in Böhmen (od roku 1932 3 německá vydání, české jako „Goethe a Čechy“).

Dne 10. listopadu 1934 získal domovské právo v Zadní Zvonkové (ve 30. letech 20. století jezdil na letní byt do osady Josefův Důl).[3]

Johannes Urzidil a zednářství editovat

Od roku 1923 byl Urzidil členem zednářské lóže „Harmonie“. V roce 1925 se stal mistrem a v roce 1937 stoličním mistrem. Tato lóže byla v roce 1938 uspána a rozpuštěna.

Emigrace editovat

„Za první světové války držel Urzidil s Čechy, po Versailles dával za pravdu stížnostem Němců, nástup Hitlera jej přivedl opět k Čechům, avšak poválečný odsun českých Němců okamžitě odsoudil. – Spravedlnost je poutník a slušný člověk putuje s ní – napsal pár let před smrtí v textu Nezaujaté ohlédnutí.“
Viktor Šlajchrt o J. Urzidilovi[4]

V noci z 30. června na 1. července 1939 se podařilo manželům Urzidilovým opustit území Protektorátu. Odjeli do Itálie a odtud lodí do Velké Británie, kam dorazili 2. srpna 1939. Usídlili se ve vesničce Viney Hill v Gloucestershire. V lednu 1941 se Urzidilovi v Londýně setkali s básnířkou Bryher, která financovala jejich útěk. 30. ledna odpluli Urzidilovi do Spojených států amerických a 12. února přistáli v New Yorku. Ve Spojených státech amerických se Urzidil nejprve živil jako knihvazač. Po překonání počáteční nedůvěry k přistěhovalcům se začal opět věnovat psaní. Dne 16. dubna 1946 získal Urzidil americké občanství. V letech 1951–1953 pracoval v rakouském oddělení rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Byl propuštěn v rámci čistek mccarthismu.

Urzidil podnikl přednášková turné, především po Evropě, a to v letech 1953, 1957, 1962, 1964, 1965, 1968 (během této cesty se ve Vídni naposledy osobně setkal s Janem Zrzavým). Při své poslední přednáškové cestě v roce 1970 zemřel v Římě na mozkovou mrtvici. Je pohřben na hřbitově Campo Santo Teutonico u baziliky svatého Petra.

Ocenění editovat

Odkaz editovat

Po Urzidilovi je pojmenována planetka 70679 Urzidil, která byla objevena v roce 1999 na hvězdárně Kleť astronomy Janou a Milošem Tichým. V roce 2006 otevřela Společnost Johannese Urzidila jeho muzeum ve Zvonkové (Glöckelberg) na Šumavě. Expozice již ale byla uzavřena.[5]

Dílo editovat

Urzidil byl od roku 1921 pražským dopisovatelem Berliner Börsen-Courier, redaktorem časopisu Harmonie, vydavatelem literárního časopisu Das Silberboot (1935-1937 a spolupracovníkem bratislavského Die drei Ringe (1935-1938). Přispíval články do časopisů a novin Veraikon, Die Aktion, Alt-Prager Almanach, Deutsche Kunst und Dekoration, Das Kunstblatt, Musaion, Forum, The Germanic Rewiew, Deutsche Zeitung Bohemia, Obzor, Prager Tagblatt, Slavische Rundschau, Tribuna.

Spisy (výběr) editovat

  • Goethe v Čechách (Goethe in Böhmen, 1932, rozšířeno 1962)
  • publikace o Václavu Hollarovi:
    • německy: Wenceslaus Hollar: Der Kupferstecher des Barock, 1935) umělecká monografie o Hollarově práci v mědirytectví:
    • česky: Václav Hollar: Umělec, vlastenec, světoobčan (varianta názvu: Hollar: život umělce a evropana, 1937)
    • anglicky: Hollar: A Czech Emigré in England (1942)
  • Ztracená milenka (Die verlorene Geliebte, 1956) – povídky
  • Memnonův sloup (Die Memnonsäule, 1957) – básně
  • Pražský triptych (Prager Triptychon, 1960)– povídky
  • O básnění (Über das Dichten, 1961) – eseje
  • Das Elefantenblatt (1962) – povídky
  • Tudy kráčí Kafka (Da geht Kafka, 1965) – eseje
  • O mém pražském tatínkovi a o mém newyorském řemesle (Väterliches aus Prag und Handwerkliches aus New York, 1969) – autobiografie
  • Poslední tombola (Die letzte Tombola, 1971) – posmrtně vydané povídky
  • Pedantova zpověď (Bekenntnisse eines Pedanten, 1972) – posmrtně vydané autobiografické povídky a eseje

České překlady editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Životopis Johannesa Urzidila na stránkách johannes-urzidil.cz
  2. ↑ přihláška otce
  3. ↑ MAREŠ, Jan; KAREŠ, Ivo. Kohoutí kříž. www.kohoutikriz.org [online]. 2001-01-01 [cit. 2023-06-24]. Dostupné online. 
  4. ↑ Citováno podle HERTL, David. Johannes Urzidil – poslední velký německý spisovatel z Prahy. Český rozhlas [online]. 2015-10-29. Dostupné online. 
  5. ↑ Václav Votruba: Ze Zadní Zvonkové zbyl jen kostel a muzeum, ceskokrumlovsky.denik.cz, 11. 10. 2010

Literatura editovat

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1564-1566, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • V. Macháčková-Riegerová, Bibliografie, in: Johannes Urzidil, Bekenntnisse eines Pedanten, Zürich-München 1972, s. 213-262
  • DEMETZ, Peter. Znovu číst Urzidila. Překlad Anna Siebenscheinová. Literární noviny. 24. srpna 1995, čís. 34, s. 4–5. Původně předneseno 8. března 1995 na konferenci o životě a díle Johannese Urzidila. 
  • Jiří Veselý: Hledání harmonie, předmluva ke knize Johannes Urzidil: Hry a slzy, Praha, Odeon, 1985
  • Steffen Höhne, Johann Klaus, Mirek Němec (Hrsg.): Johannes Urzidil (1896-1970): Ein „hinternationaler“ Schriftsteller zwischen Böhmen und New York (= Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert, Band 4). Böhlau, Köln / Weimar / Wien 2012, ISBN 978-3-412-20917-9. Info Böhlau Verlag Archivováno 23. 9. 2015 na Wayback Machine., Schriftsteller zwischen Böhmen und New York

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Johannes_Urzidil&oldid=23346568“