Ivan Markovič
Ivan Markovič (3. června 1888 Myjava[1] – 16.[1] nebo 17. února 1944 Buchenwald[1]) byl československý politik a meziválečný poslanec Národního shromáždění za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou.
| Ivan Markovič | |
|---|---|
 | |
| Poslanec Revolučního nár. shromáždění | |
| Ve funkci: 1918 – 1920 | |
| Poslanec Národního shromáždění ČSR | |
| Ve funkci: 1920 – 1925 | |
| Ve funkci: 1929 – 1939 | |
| Ministr národní obrany | |
| Ve funkci: 1920 – 1920 | |
| Předchůdce | Václav Klofáč |
| Nástupce | Otakar Husák |
| Ministr unifikací | |
| Ve funkci: 1922 – 1925 | |
| Předchůdce | Ivan Dérer |
| Nástupce | Ivan Dérer |
| Ministr školství a nár. osvěty (správce) | |
| Ve funkci: říjen 1924 – prosinec 1925 | |
| Předchůdce | Rudolf Bechyně |
| Nástupce | Otakar Srdínko |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | čs. soc. dem. |
| Narození | 3. června 1888 Myjava  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 16. nebo 17. února 1944 Buchenwald  Německá říše |
| Alma mater | Budapešťská univerzita |
| Profese | spisovatel, advokát a politik |
| Ocenění | Řád Tomáše Garrigua Masaryka _BAR.svg){kind=small} 1. třídy in memoriam (1992) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Biografie editovat
Už počátkem 20. století byl významným členem mladé generace slovenských intelektuálů soustředěných okolo časopisu Prúdy.[2] V období let 1909–1914 byl šéfredaktorem časopisu Prúdy. Podle jiného zdroje patřil rovněž do skupiny tzv. hlasistů.[3]
Profesí byl právníkem. V letech 1906–1911 studoval práva na Budapešťské univerzitě a na univerzitě v Berlíně. V letech 1911–1914 působil jako advokátní koncipient v Budapešti. Za světové války bojoval v armádě a na podzim 1914 padl do ruského zajetí. V Rusku se stal jedním z organizátorů Československých legií v Rusku. Od roku 1917 do roku 1918 pak byl tajemníkem odbočky Československé národní rady. Od jara 1918 zastával funkci tajemníka Československé národní rady v Paříži a šéfredaktora listu Československá samostatnost.[3] Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu.[4]
Doprovázel prezidenta T.G. Masaryka na jeho triumfální cestě z Paříže až do Prahy (21. prosince 1918).
Po roce 1918 patřil mezi hlavní postavy sociálně demokratického hnutí na Slovensku. V letech 1918–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění, kde formálně náležel do slovenského klubu (poslanecký klub sdružující poslance ze Slovenska, bez stranického rozdělení). 27. února 1920 prezentoval jménem klubu postoj k nové ústavě Československa a vyjádřil k ní pozitivní stanovisko. Odmítl zatím koncepce zemské autonomie a podpořil plánované zavedení župního zřízení.[5] I v následujících letech patřil k odpůrcům slovenské autonomie a prosazoval jednotný československý národ v politickém slova smyslu, nicméně chtěl zachovat kulturně jazykovou odlišnost Slováků.[6]
V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Mandát v parlamentních volbách v roce 1925 neobhájil a do parlamentu se dostal až po parlamentních volbách v roce 1929 a opět po parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post si podržel do 25. ledna 1939, kdy o mandát přišel v souvislosti s rozpuštěním sociálně demokratické strany na autonomním Slovensku. Krátce předtím ještě vstoupil jako hospitant do poslaneckého klubu Národní strany práce.[7][8]
Kromě parlamentních funkcí vystřídal i několik ministerských postů. v druhé vládě Vlastimila Tusara byl roku 1920 ministrem národní obrany. V první vládě Antonína Švehly zastával v letech 1922–1925 post ministra unifikací. Byl správcem ministerstva školství a národní osvěty od 3. října 1924 do 9. prosince 1925 v první vládě Antonína Švehly.
Podle údajů z roku 1935 byl profesí advokátem, bytem v Bratislavě.[9] V letech 1921–1939 působil jako místopředseda Československé obce legionářské.[3]
Již během existence autonomního Slovenska za druhé republiky odešel ze Slovenska do českých zemí. Za války zůstal podobně jako jeho stranický kolega Ivan Dérer v Protektorátu Čechy a Morava, kde měl rodinu.[10] Po roce 1939 byl vězněn nacisty, v září 1939 deportován do Dachau. Zemřel v koncentračním táboře Buchenwald.[3]
Vyznamenání editovat
Řád Tomáše Garrigua Masaryka, I. třída, 1992
_BAR.svg){kind=small}
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b c MINÁČ, Vladimír. Malý slovenský biografický slovník: A-Ž. Generálny heslár SBS [online]. Matica slovenská, 1982 [cit. 2014-12-30]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 522.
- ↑ a b c d Markovič Ivan [online]. historiecssd.cz [cit. 2015-01-09]. Dostupné online.
- ↑ PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 106–108.
- ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 84.
- ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 132–133.
- ↑ Ivan Markovič [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-10-12]. Dostupné online.
- ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2013-02-17]. Dostupné online.
- ↑ seznam zvolených poslanců [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-10-12]. Dostupné online.
- ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 220.
Související články editovat
Externí odkazy editovat
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivan Markovič
- Projev Ivana Markoviče v Národním shromáždění roku 1937
- Válka.cz, Ivan Markovič
- Ivan Markovič v databázi čs. legionářů z 1. světové války (VHA)
