Henryk Sienkiewicz

polský spisovatel

Henryk Adam Aleksander Pius Sienkiewicz [ˈxɛnrɨk ˈadam alɛˈksandɛr ˈpʲus ɕɛnˈkʲevʲitʂ]IPA (5. května 1846, Wola Okrzejska15. listopadu 1916, Vevey, Švýcarsko), byl polský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1905.[1] Největší slávu získal svými historickými romány, týkajícími se polských a křesťanských dějin. Představitel polského pozitivismu. Psal rovněž pod pseudonymem Litwos.

Henryk Sienkiewicz
Sienkiewicz v 80. letech 19. století, fotografie Stanisława Bizańského
Sienkiewicz v 80. letech 19. století, fotografie Stanisława Bizańského
Rodné jménoHenryk Adam Aleksander Pius Sienkiewicz
Narození5. května 1846
Wola Okrzejska
Úmrtí15. listopadu 1916 (ve věku 70 let)
Vevey
Příčina úmrtíkardiovaskulární onemocnění a aortální aneurysma
Místo pohřbeníBazilika svatého Jana Křtitele
PseudonymLitwos
Povoláníromanopisec, scenárista, novinář a spisovatel
Stát Polské království
Alma materVaršavská univerzita
Žánrromán, novela, reportáž, novela, povídka a fejeton
Tématakrásná literatura
Významná dílaHonzík muzikant
Ohněm a mečem
Potopa
Pan Wolodyjowski
Quo vadis
… více na Wikidatech
OceněníNobelova cena za literaturu (1905)
rytíř Řádu čestné legie
Manžel(ka)Maria Szetkiewicz (1881–1885)
Maria Romanowska-Wołodkowicz (od 1893)
Maria Babska (od 1904)
DětiJadwiga Korniłowiczowa
PříbuzníMaria Korniłowicz (vnučka)
VlivyHenryk Rzewuski
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Sienkiewicz se narodil roku 1846 ve vesnici Wola Okrzejska v Łukówském kraji. Pocházel ze středního šlechtického stavu. Jeho rodiče byli Józef Sienkiewicz (1813–1896) a Stefania roz Cieciszowska Sienkiewicz (1820–1873). Józef Sienkiewicz byl zámožným statkářem.

Sienkiewicz měl pět sourozenců: staršího bratra Kazimierze (účastníka lednového povstání, pak emigranta, který zemřel v roce 1871 ve francouzsko-pruské válce) a čtyři sestry. Své dětství prožil mezi vesnickým lidem, což se projevilo nejen v námětech jeho povídek, ale i celým založením jeho povahy a sociálních názorů. Od roku 1858 studoval na gymnáziu ve Varšavě, ale studium několikrát přerušil a živil se jako domácí učitel. Roku 1861 byl Sienkiewiczův otec donucen svůj statek prodat a přestěhovat se do Varšavy s celou rodinou. Sienkiewicz v roce 1866 zahájil univerzitní studia na právnické fakultě, na přání rodičů přestoupil na lékařskou fakultu a nakonec začal studovat filologii a historii. Poté, co carské úřady zavřely Hlavní školu s polským jazykem, pokračoval ve studiu na rusky mluvící univerzitě ve Varšavě, kterou opustil bez diplomu v roce 1871, když se mu nepodařilo složit zkoušku z řečtiny.[2] Studium dějin mu poskytlo nejvíc námětů pro rozsáhlé literární dílo, prodchnuté autorovým hlubokým pochopením pro neustálé, často krvavé úsilí vlastního národa o znovunabytí svobody a sociální spravedlnosti.

 
Sinkiewicz v roce 1869

Doba jeho studií byla v Polsku obdobím nástupu kritické generace pozitivistů, kteří tehdy formovali svůj program. Sienkiewicz, který již od mládí velmi četl, se úspěšně včlenil do pozitivistické publicistiky. Jako novinář debutoval roku 1869. Pod pseudonymem Litwos psal divadelní a literární recenze a eseje pro noviny Gazeta Polska a Niwa, kde od roku 1874 vedl literární rubriku.[3] V roce 1872 vyšly jeho první prózy: povídky Humoreski z portfolia (Humoresky ze zápisků Worszyłły) a román Na zmar (Na marne). V letech 1875–1877 byly postupně vydány povídky Stary słuha (1875), Hania (1876) a Selim Mirza (1877), které jsou známé jako Malá trilogie. V příbězích ze života šlechty se objevují stejné postavy hlavních hrdinů. Svým významem získaly převahu nad jeho novinářskou tvorbou.

Obzory si Sienkiewicz rozšiřoval také zahraničními cestami. Navštívil Německo, Belgii, Francii a Anglii. V roce 1876 se vydal se skupinou přátel na dlouhou cestu do Spojených států, kde žil romantickým životem jako jeden z členů fourierovské komunity mladých lidí uprostřed přírody jižní Kalifornie.[2][3] Z tohoto období pocházejí Dopisy z cesty do Ameriky, publikované v novinách Gazeta Polska, které získaly uznání a širokou popularitu u čtenářů. Pod vlivem pozitivismu se začal zabývat problémy současného života a ve svých prózách kritizoval sociální situaci i národnostní útlak. Napsal obraz současné polské vesnice Črty uhlem (1876) a po návratu do vlasti řadu próz inspirovaných pobytem v zámoří: Komedie omylů (1878), Přes stepi (1879), Za chlebem (1880), V zemi zlata (1881), Strážce majáku (1881), Paměť Maripody (1882), Sachem (1883). Byl autorem mnoha črt, povídek a novel, v podstatě realistických obrazů ze života, ve kterých na jedné straně vykreslil obraz bídy a zaostalosti nižších společenských vrstev a na druhé straně problematické, vnitřními rozpory zmítané postavy inteligentů, snažících se o nápravu.

 
Henryk Sienkiewicz s dcerou Jadwigou, 1897

Do Evropy se vrátil v roce 1878, pobýval nejprve v Londýně a potom žil rok v Paříži. Po návratu do Polska využil své popularity k pořádání přednášek v různých městech a v této době se seznámil s Marií Szetkiewiczovou, která se v srpnu 1881 stala jeho manželkou. Pod jejím vlivem a vlivem vlasteneckého tchána se začal více zajímat o polské dějiny.[2] V roce 1880 napsal historické dílo Tatarské zajetí a pracoval na historickém románu Ohněm a mečem, který znamenal přelom v jeho tvůrčím i občanském vývoji. Román z období ukrajinského kozáckého povstání Bohdana Chmielnického proti polskému státu začal vycházet v květnu 1883 v časopisech a získal si široký okruh čtenářů. Sienkiewicz pokračoval dalším historickým románem, jehož příběh vylíčil na pozadí vpádu švédských vojsk na polské území za panování krále Jana Kazimíra. Román pod názvem Potopa byl publikován postupně od prosince 1884 do září 1886 v časopise Słowo, ve kterém se stal hlavním redaktorem. Bylo to těžké období v osobním životě spisovatele, protože v roce 1885 zemřela jeho manželka na tuberkulózu ve věku 31 let. Z tohoto manželství se narodily dvě děti: syn Henryk Józef (1882–1959) a dcera Jadwiga Korniłowiczowa (1883–1969). V letech 1887–1888 vycházel na pokračování román Pan Wołodyjowski, poslední část historické trilogie. Trilogie z polských dějin 17. století pozvedla Sienkiewicze na vrchol popularity a učinila z něj nejčtenějšího polského spisovatele. Objevily se však i kritické výhrady k jeho pojetí některých historických událostí, zejména v první a třetí knize.[4]

Sienkiewicz často cestoval, hodně času trávil v Zakopaném, ale jezdil i do ciziny. Ze Zakopaného podnikal výlety do slovenských Tater, na Spiš a Oravu. Několikrát pobýval na Moravě ve Vranově, na panství Stadnických, léčil se v Trenčianských Teplicích a v Karlových Varech.[5] V roce 1888 navštívil Španělsko, v lednu 1891 se vydal na loveckou výpravu do Afriky a své zážitky popsal v Dopisech z Afriky. [3] Současně pracoval na svých dalších románech. V roce 1891 vyšlo knižní vydání novely Bez dogmatu, které již dříve vycházelo na pokračování v časopise Slowo. Dne 9. května 1893 byl zvolen zahraničním aktivním členem filologické fakulty Císařské akademie umění a věd v Krakově. V listopadu 1893 se Sienkiewicz oženil s Marií Wołodkowiczovou, která byla téměř o 30 let mladší, ale manželství trvalo jen velmi krátce. V roce 1896 Sienkiewicz získal papežské potvrzení o neexistenci svátosti manželství. V roce 1895 dokončil román Rodina Polanieckých a o rok později vyšel román Quo vadis, který mu přinesl celosvětovou slávu. Časopisecky vycházel v letech 1894–1896 a jeho knižní vydání bylo přeloženo do mnoha světových jazyků. Román o pronásledování křesťanů v Římě za vlády císaře Nerona významně přispěl k tomu, že Sienkiewiczovi byla v roce 1905 udělena Nobelova cena za literaturu jako prvnímu slovanskému spisovateli. Mezi lety 1897–1900 pracoval na novém historickém románu Křižáci, připomínajícím hrdinské války polských králů proti řádu německých rytířů v 15. století. Téma souznělo s aktuální situací po pruském záboru Polska a Sienkiewicz jím chtěl podnítit pocit národní slávy a hrdosti. Sienkiewicz měl silné vlastenecké a sociální cítění. Byl iniciátorem řady kulturních a sociálních akcí, bojoval proti germanizaci západního polského území, byl propagátorem znovuobnovení celistvého a nezávislého Polska. 

 
Zámeček v Oblegorku, (dnes muzeum Henryka Sienkiewicze)

Stal se oblíbeným a uznávaným doma i v zahraničí. V roce 1900 spisovatel, který se ve své vlasti těšil veliké úctě a byl považován za duchovního otce polského národa, oslavil 30. výročí své literární činnosti. Vděčný národ mu daroval statek Oblegorek nedaleko Kielců, zakoupený z veřejných darů.[3] Sienkiewicz v Oblegorku nechal založit útulek pro děti, využíval své autority k získání peněz pro hladovějící od krajanů v zahraničí. Za peníze, které mu neznámý obdivovatel poslal po napsání Trilogie, zřídil nadaci pro polské umělce ohrožené tuberkulózou. Část odměny za Nobelovu cenu věnoval na propagaci polské literatury ve Švédsku.[2] Vysokých poct a vyznamenání se mu v té době také dostávalo od vědeckých institucí domácích i zahraničních, od spolků, univerzit i soukromých osob. Byl jedním ze zakladatelů polské vzdělávací společnosti v roce 1905, Společnosti vědeckých kurzů a Tajné pedagogické společnosti ve Varšavě, Polské historické společnosti ve Lvově. V červnu 1900 byl zvolen zahraničním členem České akademie vzdělanosti a Srbské akademie věd a umění.

 
Henryk Sienkiewicz kolem roku 1910

Léta před první světovou válkou žil většinou na venkově, přes zimu pobýval ve Varšavě. V roce 1904 se potřetí oženil, manželství s Marií Babskou trvalo až do spisovatelovy smrti. Začal pracovat na historickém románu Na poli slávy (1903–1909), který měl být začátkem nové trilogie. Během revoluce roku 1905 psal články a výzvy požadující autonomii pro Polské království a vyzývající k národnímu znovusjednocení. V roce 1910 v časopise Kurier Warszawski začaly vycházet první epizody nového románu Pouští a pralesem, určeného mládeži. Knižně vyšel v roce 1912.     

Po vypuknutí první světové války Sienkiewicz odešel v září 1914 do Švýcarska. Usadil se ve městě Vevey, odkud spolu s Ignacem Janem Paderewskim organizoval pomoc polským obětem války.[2][3]

Zemřel 15. listopadu 1916 na infarkt a byl pohřben ve Vevey. Spisovatel zemřel, aniž by dokončil práci na svém posledním díle – románu z napoleonské doby Legie  (dílo vyšlo posmrtně v roce 1918). V roce 1924 byla urna s jeho popelem slavnostně převezena do rodné vlasti. Cestou přes Švýcarsko, Rakousko a Československo mu občané vzdávali hold. V Praze byly jeho ostatky vystaveny v Panteonu Národního muzea a jeho památku přišlo uctít několik tisíc lidí. Zastavení v Praze přispělo k oživení československo–polských vzájemných vztahů.[4] [3] 27. října 1924 se ve Varšavě konal ceremoniál, na kterém prezident Wojciechowski pronesl vzpomínkový projev. Nakonec byl popel uložen do speciálně připraveného sarkofágu v kryptě katedrály sv. Jana.  

Dílo editovat

 
Sienkiewiczův náhrobek v katedrále sv. Jana ve Varšavě

Literární tvorbu zahájil realistickými povídkami a novelami, v nichž popsal těžké sociální podmínky života na venkově (Promarněno, Bartek vítězem). Napsal jich přes čtyřicet. Později do jeho prózy pronikaly romantické prvky (Strážce majáku, Starý sluha, Hania, Selim Mizra) i humorné tóny (Ta třetí, Humoresky ze zápisků Voršily). Ze svých cest pak čerpal náměty pro exotické dobrodružné romány a cestopisy: Americké listy (1876–1878), Listy z Afriky (1892) nebo dobrodružný román pro mládež Pouští a pralesem (1892).

Od začátku 80. let 19. století v jeho tvorbě převažují historické romány, v nichž projevil velké vypravěčské umění a vlastenectví. Jejich cílem bylo posílit národní sebevědomí Poláků a oživení dávné polské slávy. Čerpal z historických pramenů a vytvářel poutavé příběhy, v nichž osudy hlavních postav jsou plynule spojovány s plastickými bojovými scénami a dobovým pozadím. Romanticky pojatá díla z polské minulosti, v nichž oslavil hrdinství, čest a věrnou lásku, mu přinesla velkou popularitu u domácích čtenářů. Nejrozsáhlejší je trilogie z polských dějin 17. století, kterou tvoří romány Ohněm a mečem (1883–1884), Potopa (1886) a Pan Wolodyjowski (1887–1888). V románu Křižáci (1897–1900) pak vylíčil boje s řádem německých rytířů a jejich konečnou porážku na počátku 15. století. Celosvětový úspěch dosáhl s románem Quo vadis? (1896) o pronásledování křesťanů ve starém Římě.

 
Quo vadis, první vydání z roku 1896
  • Na zmar (1872, Na marne), česky též jako Vniveč, povídka ze studentského života,
  • Humoresky ze zápisků Voršily (1872, Humoreski z teki Worszyły), obsahující Nikdo není doma prorokem (Nikt nie jest prorokiem między swymi) a Dvě cesty (Dwie drogi).
  • Selanka (1875, Sielanka), povídka
  • tzv. Malá trilogie (Mała trylogia), novely ze života venkovské šlechty, vyprávěné mladým šlechticem Jindřichem:
    • Starý sluha (1875, Stary sługa) – krátká charakteristika sluhy Mikuláše končící jeho smrtí
    • Haňa (1876, Hania) – milostný příběh trojúhelníku Haňa, Jindřich a Selim Mirza
    • Selim Mirza (1876) – Jindřich se Selimem bojují za Francii v prusko-francouzské válce
  • Črty uhlem (1877, Szkice węglem) – tragický příběh rodiny dřevorubce Řepy, která doplatila na zvůli vrchnosti
  • Komedie z omylů (1878, Komedia z pomyłek), novela,
  • Po stepích 1879, Przez stepy), črta,
  • Tatarské zajetí (1880, Niewola tatarska), první autorova historická novela,
  • Na jednu kartu (1880, Na jedną kartę), divadelní hra,
  • novely:
    • Orso (1880),
    • Z pamětí poznaňského učitele (1880, Z pamiętnika poznańskiego nauczyciela),
    • Za chlebem (1880) – Polák Vavřinec a jeho dcera Maryša se vydávají do Ameriky za vidinou lepšího života, nacházejí však pravý opak.
    • Honzík muzikant (1881, Janko muzykant) – hudební nadání Honzíka nemá kvůli jeho chudobě šanci na uplatnění.
    • Bartek vítěz (česky také Vítěz Bárta, 1882, Bartek zwycięzca) – sedlák Bárta, úspěšný voják v prusko-francouzské válce, selhává v běžném životě po návratu domů.
    • Jamioł (1882),
    • Strážce majáku (1882, Latarnik).
  • Čí vinou (1883, Czyja wina), divadelní hra, česky též jako Kdo to zavinil,
  • tzv. Trilogie (Trylogia), monumentální románová trilogie z polských dějin, pojednávající o jedné z nejdivočejších epoch polského království (od poloviny do 70. let 17. století), kdy Polsko bojovalo na život a na smrt s kozáky během ukrajinského Chmelnického povstání, se Švédy a Turky. Trilogie se skládá se tří samostatných děl volně na sebe navazujících a spojených některými postavami:
  • novely Výlet do Athén (1888, Wycieczka do Aten), Sachem (1889), Vzpomínky z Maripozy (1889, Wspomnienia z Maripozy ), Ta třetí (1889, Ta trzecia), Salabova pohádka (1889, Salabowa bajka),
  • Bez dogmatu (1891), psychologický román, kde v hlavním hrdinovi Leonu Ploszowském autor vykreslil typ vysoce inteligentního Poláka, ale zároveň změkčilého, nervosního slabocha.
  • Listy z Afriky (1892, Listy z Afryki),
  • novely U zřídla (1892, U źródła), Buď blahoslavena (1893, Bądź błogosławiona), Pojďme za Ním (1893, Pójdźmy za Nim), Varhaník z Ponikly (1894, Organista z Ponikły), Lux in tenebris lucet (1894, Diův rozsudek (1894, Wyrok Zeusa),
  • Rodina Polanieckých (1894, Rodzina Połanieckich), psychologický román, jehož hrdina hrdina je opět typem člověka agilního, silného a podnikavého, jenž však při veškeré své inteligenci zapomíná na hlavní zdroj pravého bohatství, na vzrůstání duše.
  • Quo vadis (1896), historický román o pronásledování a osudech křesťanů v době Neronově. Dílo mělo v podtextu posílit sebevědomí Poláků [zdroj?] (výjimečně krásná princezna a křesťanka Lygie i její ochránce neobyčejně silný otrok Ursus pocházeli z pozdějších polských území) v době, kdy bylo Polsko rozděleno mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Především za tuto knihu dostal spisovatel Nobelovu cenu v roce 1905.
  • Křižáci (epizody vycházely nejprve v letech 18971899 časopisecky na pokračování, kompletně knižně 1900, Krzyżacy), historický román z dob, kdy se rozhodoval boj mezi Polskem a Řádem Německých rytířů. Kniha vrcholí popisem bitvy u Grunwaldu, jedné z nejvýznamnějších bitev středověku vůbec, kdy polsko-litevská vojska na hlavu porazila křižáky.
  • novely Plavecká legenda (1900, Legenda żeglarska), Dvě loutky (1903, Dwie łąki), Na Olympu (1903, Na Olimpie) a povídka V Bělověžském pralese (1905, Z puszczy Białowieskiej)
  • Na poli slávy (1907, Na polu chwały), historický román z dob krále Jana Sobieského.
  • Víry (1911, Wiry), společenský román z revolučního roku 1905.
  • Pouští a pralesem (1912, W pustyni i w puszczy), česky též jako V pustinách nebo Temnou pevninou, dobrodružný román pro mládež, pojednávající o únosu dvou dětí a jejich následném útěku a putování za rodiči napříč Afrikou za časů Mahdího povstání,
  • Legie (1914, Legiony), nedokončený historický román,
  • Zapomenuté a nevydané spisy (1922), posmrtně vydaná díla z pozůstalosti.

Česká vydání editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. The Nobel Prize in Literature 1905. NobelPrize.org [online]. [cit. 2022-09-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e GRÉZL, Jaromír. Přemožitelé času sv. 15. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Henryk Sinekiewicz, s. 22–23. 
  3. a b c d e f KREJČÍ, Karel. Dějiny polské literatury. Praha: Československý spisovatel, 1953. S. 391–400. 
  4. a b ŠTĚPÁN, Ludvík. Slovník polských spisovatelů. Praha: Libri, 2000. ISBN 80-7277-005-5. S. 432–433. 
  5. Příběhy slavných: Henryk Sienkiewicz. Dvojka [online]. 2015-06-01 [cit. 2022-09-15]. Dostupné online. 
  6. SIENKIEWICZ, Henryk. Na slunném pobřeží [online]. Praha: J. Otto, 1897 [cit. 2021-11-03]. Dostupné online. 
  7. SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci [online]. Praha: Přítel domoviny, 1898 [cit. 2021-11-04]. Dostupné online. 
  8. SIENKIEWICZ, Henryk. Quo vadis? I. [online]. Praha: E. Beaufort, 1902 [cit. 2021-11-04]. Dostupné online. 
  9. SIENKIEWICZ, Henryk. Quo vadis? II. [online]. Praha: E. Beaufort, 1902 [cit. 2021-11-04]. Dostupné online. 
  10. SIENKIEWICZ, Henryk. Quo vadis? III. [online]. Praha: E. Beaufort, 1902 [cit. 2021-11-04]. Dostupné online. 
  11. SIENKIEWICZ, Henryk. Ohněm i mečem: román ze starých časů. sv I. [online]. Praha: Edvard Beaufort, 1900 [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. 
  12. SIENKIEWICZ, Henryk. Ohněm i mečem: román ze starých časů. sv II. [online]. Praha: Edvard Beaufort, 1901 [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. 
  13. SIENKIEWICZ, Henryk. Ohněm i mečem: román ze starých časů. sv. 1-2 [online]. Praha: Edvard Beaufort, 1904 [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. 
  14. SIENKIEWICZ, Henryk. sv. 3-4 [online]. Praha: Edvard Beaufort, 1904 [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. 
  15. SIENKIEWICZ, Henryk. Rodina Polanieckých I. [online]. Praha: Edvard Beaufort, 1901 [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. 
  16. SIENKIEWICZ, Henryk. Rodina Polanieckých II. [online]. Praha: Edvard Beaufort, 1901 [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. 
  17. SIENKIEWICZ, Henryk. Dvě cesty [online]. Praha: J. Otto, 1901 [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. 
  18. SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci [online]. Praha: Kvasnička a Hampl, 1927 [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. 
  19. SIENKIEWICZ, Henryk. Potopa I. [online]. Praha: Jos. R. Vilímek, 1921 [cit. 2021-11-03]. Dostupné online. 
  20. SIENKIEWICZ, Henryk. Potopa II. [online]. Praha: Jos. R. Vilímek, 1923 [cit. 2021-11-03]. Dostupné online. 
  21. SIENKIEWICZ, Henryk. Potopa III. [online]. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925 [cit. 2021-11-03]. Dostupné online. 
  22. SIENKIEWICZ, Henryk. Pan Wolodyjowski [online]. Praha: Kvasnička a Hampl, 1928 [cit. 2021-11-05]. Dostupné online. 
  23. SIENKIEWICZ, Henryk. Bez dogmatu [online]. Praha: Kvasnička a Hampl, 1929 [cit. 2021-11-03]. Dostupné online. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat