H je osmé písmeno latinské abecedy. Vyvinulo se z řeckého písmene éta.

H
ZnakH
Název v Unicodu
Kódovánídechex
Unicode72U+0048
UTF-87248
Číselná entitaHH
Znakh
Název v Unicodu
Kódovánídechex
Unicode104U+0068
UTF-810468
Číselná entitahh
Hláskování českéHelena
Hláskování mezinárodníHotel
Braille
Morseova abeceda⋅⋅⋅⋅ (hrachovina)
Vizuální reprezentace
H v námořní vlajkové abeceděH v semaforové abeceděH ve znakové řeči

Využití v současných jazycích editovat

Písmeno H má v jazycích zapisovaných latinkou různou zvukovou platnost jako souhláska, avšak v některých jazycích není vůbec vyslovováno. Často je součástí spřežek, v nichž mění výslovnost předcházejících písmen.

Slovanské jazyky editovat

V češtině a slovenštině označuje znělou glotální frikativu [ɦ]. Tato souhláska se v těchto jazycích vyvinula z původního slovanského [g] (zachovaného ve většině současných slovanských jazyků). Na konci slov a vlivem spodoby znělosti se vyslovuje [x]. Je součástí spřežky CH, vyslovované jako neznělá velární frikativa [x].

V polštině se nejčastěji vyskytuje ve spřežce CH [x]. Samostatně psané H se vyskytuje ve slovech cizího původu a taktéž se vyslovuje [x].

Jihoslovanské jazyky (slovinština, chorvatština, případně srbština) vyslovují psané H jako [x] (obvykle v pozicích odpovídajících západoslovanskému CH).

Germánské jazyky editovat

V germánských jazycích se H vyslovuje jako neznělá glotální frikativa [h]. Tato souhláska se v nich vyskytuje pouze na začátku slovních kořenů.

V angličtině je také součástí spřežek CH [t͡ʃ] (jako české Č; často též vyslovováno jako [k], především ve slovech řeckého původu), PH [f], SH [ʃ] (jako české Š), TH [ð, θ], GH (původně [x], v současnosti se většinou nevyslovuje). Ve skupinách RH a WH a po samohláskách na konci slabik se nevyslovuje.

V němčině se nevyslovuje, pokud následuje samohlásku, avšak označuje její délku. Je též ve spřežkách CH [x, ç], SCH [ʃ] a TSCH [t͡ʃ].

Románské jazyky editovat

V současných románských jazycích (s výjimkou rumunštiny a moldavštiny) se psané H nevyslovuje, avšak má různé pravopisné funkce.

Ve francouzštině, katalánštině, portugalštině a španělštině se zachovává psaní původního latinského nebo řeckého H, hlavně na začátku slov.

Ve francouzštině se dále používají spřežky CH [ʃ] a TCH [t͡ʃ]. V portugalštině jsou spřežky CH [ʃ], LH [ʎ] (jako slovenské Ľ) a NH [ɲ] (jako české Ň). Španělština používá spřežku CH [t͡ʃ].

V italštině H ve skupinách CHE, CHI, GHE a GHI označuje, že se C nebo G před samohláskami E a I neměkčí (např. che [kɛ] vs. ce [t͡ʃɛ]). Dále se zachovává psaní počátečního h- v některých tvarech slovesa avere (mít; latinsky habere), a to kvůli rozlišení od homofonních (stejně znějících) slov.

V rumunštině a moldavštině se H vyslovuje jako neznělé [h], s výjimkou skupin CHE, CHI, GHE a GHI, kde funguje stejně jako v italštině.

Jiné jazyky editovat

V maďarštině se H vyslovuje obvykle jako neznělé [h]. Mezi samohláskami je znělé [ɦ]. Po zadních samohláskách se může též vyslovovat [x] a po předních samohláskách [ç]. Ve finštině a estonštině je též neznělé [h], které se rovněž může za určitých okolností vyslovovat zněle [ɦ].

V lotyštině se H vyslovuje jako [x].

V albánštině se H vyslovuje jako neznělé [h]. Kromě toho se vyskytuje ve spřežkách DH [ð], SH [ʃ], TH [θ], XH [d͡z] (jako české DŽ) a ZH [ʒ] (jako české Ž).

V turečtině se rovněž vyslovuje neznělé [h].

V umění editovat

V přírodních vědách editovat

V technice editovat

V dopravě editovat

Ostatní editovat

Externí odkazy editovat