Gagarinova vojenská letecká akademie

Gagarinova vojenská letecká akademie (rusky Военно-воздушная академия имени Ю. А. Гагарина) byla sovětská, poté ruská, vojenská vysoká škola umístěná v Moninu u Moskvy. Vznikla v roce 1940 vydělením částí Žukovského akademie. Zanikla roku 2008, kdy byla s moskevskou Žukovského akademií sloučena v „Žukovského a Gagarinovu vojenskou leteckou inženýrskou akademii“. Sloučená akademie také sídlila v Moninu, ale už roku 2011 byla začleněna do Vojenské letecké inženýrské univerzity ve Voroněži, současně přejmenované na Žukovského a Gagarinovu vojenskou leteckou akademii.

Gagarinova vojenská letecká akademie
Военная академия командного и штурманского состава ВВС Красной Армии, Военно-воздушная академия, Военно-воздушная академия имени Ю. А. Гагарина, Військова академія командного і штурманського складу ВПС Червоної армії, Військово-повітряна академія a Військово-повітряна академія імені Ю. О. Гагаріна
Logo univerzity
Logo
Datum založení1940
Další informace
Zeměpisné souřadnice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Účel editovat

Gagarinova akademie byla jedním z vůdčích vojenských škol připravujících důstojníky Sovětského letectva, resp. po rozpadu Sovětského svazu Vojenských vzdušných sil Ruské federace. Absolventi akademie sloužili jako velitelé a náčelníci štábů svazků vojenského letectva, týlových a radiotechnických útvarů, starších navigačních důstojníků leteckých útvarů, důstojníků štábů leteckých svazů.

Mezi absolventy bylo na 700 Hrdinů Sovětského svazu, včetně trojnásobného hrdiny Ivana Nikitoviče Kožeduba a 39 dvojnásobných hrdinů, desítka kosmonautů a i několik zahraničních kosmonautů – Pham Tuan, Sigmund Jähn a Vladimír Remek. Prošlo jí na 2000 zahraničních důstojníků z 21 zemí.[1]

Historie editovat

Vznikla jako „Vojenská akademie velitelského a navigátorského sboru letectva Rudé armády“ (rusky Военная академия командного и штурманского состава ВВС Красной Армии) v březnu 1940 vydělením kurzů zdokonalování velitelského sboru, operativní, velitelské a navigátorské fakulty z Žukovského akademie. Umístěna byla v Moninu, nevelkém městečku u Moskvy. Roku 1946 byla přejmenována na Vojenskou letecku akademii (rusky Военно-воздушноя академия). Roku 1968 po smrti Jurije Gagarina získala jeho jméno.

Roku 1945 byla akademie vyznamenána Řádem rudého praporu, roku 1968 Řádem Suvorova 1. stupně, má i zahraniční řády.[2]

K roku 1990 se skládala ze dvou základních fakult pro tři velitelsko-štábní, jednu štábní a jednu navigační specializaci; fakultu dálkového studia; fakultu přeškolování a zvyšování kvalifikace velitelského sboru.

V březnu 2008 ruská vláda rozhodla o sloučení Gagarinovy akademie a Žukovského akademie v „Žukovského a Gagarinovu vojenskou leteckou inženýrskou akademii“.[3] Sloučená akademie sídlila v Moninu, s tím, že tam postupně přesídlí z Moskvy bývalá Žukovského akademie. Na podzim 2011 ministerstvo obrany rozhodlo o začlenění akademie do Vojenské letecké inženýrské univerzity (Военный авиационный инженерный университет) ve Voroněži, kterou současně přejmenovalo na Žukovského a Gagarinovu vojenskou leteckou akademii.

Náčelníci editovat

V čele akademie do druhé poloviny 80. let stáli:[4]

Poté byli náčelníky Gagarinovy vojenské letecká akademie a Žukovského a Gagarinovy vojenské letecké inženýrské akademie:

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Военно-воздушная академия имени Ю. А. Гагарина na ruské Wikipedii.

  1. Военно-воздушная академия имени Ю.А. Гагарина [online]. 9Мая.ru [cit. 2011-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-03-24. (rusky) 
  2. Авиация: Энциклопедия. Redakce Г.П. Свищев. Москва: Большая Российская Энциклопедия, 1994. 736 s. Kapitola Военно-воздушная академия имени Ю.А. Гагарина. (rusky) 
  3. Распоряжение Правительства РФ от 07.03.2008 N 283-р. [online]. Москва: Референт, 2008 [cit. 2011-05-22]. Usnesení vlády Ruské federace ze 7. března 2008. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-14. (rusky) 
  4. СКОМОРОХОВ, Николай Михайлович, a kol. Военно-воздушная академия имени Ю. А. Гагарина. Москва: Воениздат, 1984. 238 s. Dostupné online. (rusky) 

Související články editovat

Externí odkazy editovat