Wikipedie

Francesco Foscari

benátský dóže

Francesco Foscari (19. června 1373 Benátky – 1. listopadu 1457 Benátky) byl italský politik a diplomat, v letech 1423 až 1457 šedesátý čtvrtý, nejdéle vládnoucí benátský dóže. Před nástupem na dóžecí trůn byl diplomatem Benátské republiky, papežským legátem a válečným vyjednavačem.

Francesco Foscari
Portrét
Portrét Francesca Foscariho od Lazzara Bastianiho
Narození19. června 1373
Benátky
Úmrtí1. listopadu 1457 (ve věku 84 let)
Benátky
PohřbenBazilika Santa Maria Gloriosa dei Frari
Manželka1. Maria Priuli "dal Banco"
2. Marina Nani
PotomciJacopo Foscari
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vlastní palác Ca' Foscari
Mauzoleum v bazilice Sta Maria dei Frari
Francesco Hayez: Loučení otce a syna Foscariových, 1842

Život editovat

Francesco se narodil jako provorozený syn Niccola di Giovanni Foscari a jeho manželky Cateruzie Michie, Původně málo významný rod Foscariů patřil ve 13. století mezi 150 členů benátské Velké rady. K nejvýznamnějším severoitalským rodinám jej pozvedli až Francescův děd a praděd. Francesco po nich zdědil rozsáhlé panství v Terrafermě a v Benátkách na Rialtu. Pevninská panství Zelarina v Trevisu a kolem Noventy v Padově přibyla do majetku Foscariových díky pradědovu druhému sňatku s Balzanellou da Peraga. Panství vyzvedlo rod Foscariů do sféry vlivu dvou nejmocnějších, Carrarů a Scaligerů. Cangrande I. della Scala v roce 1328 Niccolu I. pasoval na rytíře a v roce 1331 jej do hraběcího stavu povýšil český král Jan Lucemburský. Niccolovými universálními dědici se stali synové Giovanni a Jacobello, starší Giovanni byl dědečkem pozdějšího dóžete.

Kariéra a vláda editovat

V roce 1405 se Francesco Foscari zaujal významný politický post, když se stal prvním z benátské Rady deseti, znovu v roce 1413. V roce 1412 byl zvolen do sboru patricijů pověřených válečnými záležitostmi Savi alla Guerra. V roce 1408 zastupoval republiku jako vyslanec milánského vévody při vyjednávání dohody s Ottonem Terzim, knížetem z Parmy a Reggia. V roce 1412 se Foscari dostal do konfliktu s jedním z nejúspěšnějších válečníků té doby, Pietrem Loredanem[1], který spolu s Carlem Malatestou zvítězil v bitvě u Motty a proti Foscariho vůli napadli Uhry. Foscari proto odjel v roce 1413 na dvůr císaře Zikmunda Lucemburského, setkali se ve Feltre 9. června 1413, podařilo se mu uzavřít pouze pětileté příměří.

Dne 4. prosince 1413 byl na Velkém koncilu jmenován vyslancem Benátské republiky u dvora papeže Jana XXIII a cestoval tam s Antoniem Contarinim a prokurátorem Tommasem Mocenigem, který byl 7. ledna 1414 zvolen dóžetem. Foscari a Contarini pak doprovázeli papeže do Mantovy. 26. října 1414 se v Lodi znovu setkal s císařem Zikmundem, kvůli svolání Kostnického koncilu. Soudu s Janem Husem se v Kostnici neúčastnil, 6. června 1415 totiž odcestoval ve funkci vyslance do Florencie a dále pobýval u osmanského sultána Mehmeda I. V roce 1416 se stal prokurátorem chrámu Svatého Marka, což byl druhý nejprestižnější úřad po dóžeti.

Dóžetem byl zvolen a instalován 17. dubna 1423. Za jeho vlády došlo k územnímu rozmachu Benátek a tím i k posílení jeho moci, avšak vysoké výdaje spojené s válečnými podniky městský stát přivedly téměř na pokraj bankrotu. Současně s tím také vzkvétalo benátské hospodářství, zejména námořní obchod a stavební rozvoj města. Mimo jiné přestavěl Dóžecí palác a dal před ním postavit piazzetu. Dále dal na ochranu Lida zbudovat pevnost v na ostrově Vignole benátské laguně.

Rodina editovat

Francesco Foscari byl dvakrát ženat a dal pro svou rodinu postavit dochovaný palác Ca´ Foscari na Canale Grande. Poprvé se oženil roku 1395 s Marií Priuli "dal Banco", s níž měl dva syny (Girolamo, Lorenzo) a dvě dcery (Bianca a Camilla). Po její smrti se roku 1415 oženil s Marinou Nani, jejich děti se jmenovaly Domenico, Benedetta, Jacopo, Donato, Paola a Maria. Syna Jacopa určil hlavním dědicem.

Pohřben je v Benátkách na jižní straně presbytáře baziliky Santa Maria Gloriosa dei Frari. Monumentální figurální náhrobek (mauzoleum) s postavou dóžete na katafalku pod baldachýnem doprovázejí personifikace čtyř kardinálních křesťanských ctností a dva rytíři ve zbroji, jedním z nich je Foscariho nástupce, dóže Pasquale Malipiero, který mu dal vystrojit státní pohřeb. Autoři skulptur nejsou písemně doloženi, podle literatury je vytvořili Paolo a Antonio Bregno, nebo Niccolò di Giovanni Fiorentino.

Foscariho život v umění editovat

Příběh Francesca Foscariho a jeho syna Jacopa se několikrát stal námětem umění.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ není totožný se stejnojmenným dóžetem

Literatura editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Francesco_Foscari&oldid=23736225“