V křesťanství jsou třemi evangelními radami (řidčeji psáno evangelijními radami) neboli radami dokonalosti: čistota (lat. castitas); chudoba, neboli dokonalá láska (lat. paupertas) a poslušnost (lat. oboedientia).[1] Jak uvádí Ježíš v kanonických evangeliích,[2] jsou to rady pro ty, kdo se chtějí stát „dokonalými“ (τελειος, teleios).[3][4] Katolická církev to vykládá tak, že nejsou závazné pro všechny, a tudíž nejsou nutnou podmínkou k dosažení věčného života (nebe), ale že jsou „skutky nadpřirozenosti“, které přesahují minimum stanovené biblickými přikázáními.[5] Katolíci, kteří se veřejně přihlásili k uspořádání svého života podle evangelních rad a potvrdili to veřejným řeholním slibem před příslušnou církevní autoritou (úkon řeholního závazku známý jako profese), jsou uznáváni jako členové zasvěceného života.

Příběhy života a umučení Krista (freska Gaudenzio Ferrari, 1513), kostel Santa Maria delle Grazie, Varallo Sesia, Itálie.
Horní řada: Zvěstování, Narození Páně, Návštěva tří mudrců, Útěk do Egypta, Křest Krista, Vzkříšení Lazara, Vjezd do Jeruzaléma, Poslední večeře. Prostřední řada: Mytí nohou, Agónie v zahradě, Zatčení Krista, Soud před Sanhedrinem, Soud před Pilátem, Bičování. Spodní řada:Vítězství nad Ježíšem Kristem“: Ecce homo, Nesení kříže, Kristus padá, Ukřižování, Snímání z kříže, Kristus sestoupil do pekel, Vzkříšení.

Zasvěcený život editovat

Hlavní článek: Zasvěcený život

V křesťanských mnišských tradicích existují rané formy řeholních slibů. Řehole svatého Benedikta[6] stanoví pro své stoupence to, co se stalo známým jako „benediktinský slib“, který dodnes skládají kandidáti vstupující do benediktinských komunit a slibují „stabilitu, konverze mravů a poslušnost“. Řeholní sliby v podobě tří evangelních rad – čistoty, chudoby a poslušnosti – poprvé složil ve 12. století sv. František z Assisi a jeho následovníci, první z žebravých řádů. Tyto sliby nyní skládají členové všech později založených římskokatolických řeholních institutů[7] a tvoří základ jejich dalších předpisů týkajících se života a chování.

Členové řeholních institutů potvrzují svůj úmysl zachovávat evangelní rady složením „veřejného“ slibu,[8] tj. slibu, který jménem církve přijímá představený řeholního institutu.[9] Mimo zasvěcený život mohou křesťané svobodně složit soukromý slib zachovávat jednu nebo více evangelních rad. „Soukromý“ slib však nemá v církevním právu stejnou závaznost a další účinky jako „veřejný“ slib a neposkytuje duchovní výhody, které řeholní „profesi (slavným slibům)“ připisují duchovní učitelé, jako je Dom Columba Marmion.[10]

 
Henriette Browne, Jeptiškyklauzuře

Když se jeden mladík v evangeliu zeptal, co má dělat, aby získal věčný život, Ježíš mu řekl, aby „zachovával přikázání“, ale když mladík naléhal dál, Kristus mu řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co máš, a rozdej chudým“. Právě z této pasáže pochází termín „rada dokonalosti“. V evangeliích Ježíš opět hovoří o těch „kteří nežijí v manželství, kteří se ho zřekli pro nebeské království“, a dodává: „Kdo může pochopit, ať pochopí“. Svatý Pavel zdůrazňuje povinnost, která přísluší všem křesťanům, aby se drželi stranou všech tělesných hříchů a plnili závazky manželského stavu, pokud tyto závazky na sebe vzali, ale také dává svou „radu“ ve prospěch stavu nesezdaného a dokonalé čistoty (celibátu) s odůvodněním, že tak je možné lépe sloužit Bohu s nerozděleným srdcem.[11]

V rané církvi, dokonce i v apoštolské době, totiž nehrozilo nebezpečí, že by „rady“ byly zanedbávány nebo popírány, ale že by byly povýšeny na všeobecně závazné příkazy, které „zakazují uzavírat manželství“[12] a ukládají všem povinnost chudoby.[11]

 
Ferdinand Georg Waldmüller, „U klášterní brány“

Tyto rady byly analyzovány jako způsob, jak zabránit světu, aby rozptyloval duši, a to na základě toho, že hlavní dobra tohoto světa se snadno dělí do tří tříd. Jsou to bohatství, která usnadňují a zpříjemňují život, jsou to tělesná potěšení, která oslovují choutky, a konečně jsou to pocty a postavení autority, které těší sebelásku jednotlivce. Tyto tři záležitosti, samy o sobě často nevinné a zbožnému křesťanovi nezakazované, mohou přesto, i když se nejedná o žádný druh hříchu, zdržovat duši od jejího pravého cíle a povolání a oddalovat ji od toho, aby se zcela přizpůsobila Boží vůli. Cílem tří rad dokonalosti je proto osvobodit duši od těchto překážek. Proti lásce k bohatství se staví rada chudoby, tělesné rozkoše (dokonce i zákonné rozkoše svátostného manželství) vylučuje rada čistoty, zatímco touze po světské moci a cti čelí rada svaté poslušnosti. Zdržení se od nezákonného požitkářství v kterémkoli z těchto směrů se od všech křesťanů očekává jako věc příkazu. Další dobrovolná zdrženlivost od toho, co je samo o sobě zákonné, je předmětem rad, přičemž taková zdrženlivost není sama o sobě záslužná, ale stává se jí pouze tehdy, když je konána kvůli Kristu a proto, abychom mu mohli svobodněji sloužit.[11]

Článek v anglické Katolické encyklopedii končí následujícím shrnutím:

Shrnuto: je možné být bohatý, ženatý a všemi lidmi ctěný, a přesto dodržovat přikázání a vejít do nebe. Kristova rada zní: chceme-li si zajistit věčný život a toužíme-li se dokonale přizpůsobit Boží vůli, měli bychom prodat svůj majetek a výtěžek rozdat druhým, kteří jsou v nouzi, žít čistým životem kvůli evangeliu a konečně neusilovat o pocty a příkazy, ale podřídit se poslušnosti. To jsou evangelní rady a věci, které se v nich radí, nejsou předkládány ani tak jako dobré samy o sobě, jako spíše ve světle prostředků k dosažení cíle a jako nejjistější a nejrychlejší cesta k získání věčného života.[11]

Kritika nadpřirozeného výkladu evangelních rad editovat

Martin Luther ve svém spise z roku 1523 kritizoval církev za její učení o nadpřirozenosti evangelních rad a tvrdil, že dvoustupňový systém je sofistickým zkreslením Kristova učení, které má vyhovět neřestem aristokracie:

Jste rozrušeni Kristovým příkazem v Matoušově evangeliu kap. 5.: „Neodporujte zlému, ale přátelte se se svým žalobcem, a kdyby vám někdo vzal kabát, ať si vezme i váš plášť.“ ... Také sofisté na univerzitách byli těmito texty zmateni. ... Aby z knížat nedělali pohany, učili, že Kristus tyto věci nevyžadoval, ale pouze je nabízel jako radu či doporučení těm, kdo chtějí být dokonalí. Kristus se tedy musel stát lhářem a být v omylu, aby knížata mohla vyjít se ctí, neboť nemohli vyvyšovat knížata, aniž by ponížili Krista – ubozí slepí sofisté, jakými jsou. A jejich jedovatý blud se tak rozšířil do celého světa, až všichni považují toto Kristovo učení nikoli za přikázání závazné pro všechny křesťany stejně, ale za pouhé rady pro dokonalé.[13]

Dietrich Bonhoeffer tvrdí, že výklad evangelních rad jako svrchovaných souhlasí s tím, co nazývá „lacinou milostí“, a snižuje tak úroveň křesťanského učení:

Rozdíl mezi námi a bohatým mladíkem (v evangeliu) je v tom, že on nesměl svou lítost utěšovat slovy: „Nevadí, co říká Ježíš, mohu si stále držet své bohatství, ale v duchu vnitřního odstupu. Navzdory své nedostatečnosti se mohu utěšovat myšlenkou, že mi Bůh odpustil hříchy, a mohu mít ve víře společenství s Kristem.“ Ale ne, odešel zarmoucený. Protože nechtěl poslechnout, nemohl uvěřit. V tom byl mladý muž zcela upřímný. Odešel od Ježíše a tato upřímnost byla skutečně slibnější než jakékoli zdánlivé společenství s Ježíšem založené na neposlušnosti.[14]

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Evangelical counsels na anglické Wikipedii.

  1. Kodex kanonického práva (CIC), kán. 599–601.
  2. srov. Mt 19, 10–12 (Kral, ČEP); Mt 19, 16–22 (Kral, ČEP) = Mk 10, 17–22 (Kral, ČEP) = Lk 18, 18–23 (Kral, ČEP); viz také Mk 10 (Kral, ČEP) a Ježíš a bohatý mladík
  3. Mt 19, 21 (Kral, ČEP)
  4. Viz též Strong's G5046 [online]. BLB Institute [cit. 2022-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-04-14. (angličtina)  a Imitatio dei
  5. The Complete Gospels, vyd. Robert J. Miller, pozn. Mk 10, 17–22 (Kral, ČEP), str. 36: „K tradičním biblickým přikázáním Ježíš přidává příkazy osobní oběti a stát se jeho následovníkem.“
  6. kap. 58.17
  7. srov. CIC, kán. 573.
  8. CIC, kán. 607 §2.
  9. CIC, kán. 1192 §1.
  10. srov. Kristus ideál mnicha, kap. VI.
  11. a b c d BARNES, Arthur. Evangelical Counsels. In: HERBERMANN, Charles. Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1908. Dostupné online. Svazek 4. (angličtina)
  12. 1Tim 4, 3 (Kral, ČEP)
  13. LUTHER, Martin. Časná autorita: V jakém rozsahu by měla být respektována. [s.l.]: [s.n.], 1523. 
  14. BONHOEFFER, Dietrich. Nachfolge (Cena za učednictví). [s.l.]: [s.n.], 1937. S. 80. (němčina) 

Související články editovat

  • Řeholní slib
  • Kázání na hoře
  • Esejci
  • Dokonalí – příslušníci katarů, kteří rovněž vedli asketický život v čistotě a zdrženlivosti, ačkoli většina jejich stoupenců dodržovala jednodušší pravidla chování.

Externí odkazy editovat