Erik VI. Dánský

dánský král

Erik VI. Dánský, Erik Menved (127413. listopadu 1319) byl dánský král v letech 1286–1319.

Erik VI. Dánský
Narození1274
Dánsko
Úmrtí13. listopadu 1319 (ve věku 44–45 let)
Roskilde
Místo pohřbeníKostel svatého Benedikta z Nursie
Povolánípanovník
Nábož. vyznáníkřesťanství
ChoťIngeborg Švédská (od 1296)[1]
DětiValdemar Eriksson[2]
Erik Eriksson[2]
Magnus Eriksson[2]
RodičeErik V. Dánský a Anežka Braniborská
RodEstridsenové
PříbuzníMarkéta Dánská, Richenza Dánská, Kryštof II. Dánský a Jan III. Holštýnský (sourozenci)
Funkcedánský král (1286–1319)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie editovat

Původ, mládí editovat

Narodil se jako nejstarší ze sedmi dětí dánského krále Erika Klippinga a jeho manželky Anežky Braniborské. Erik Menved se stal králem v roce 1286, když jeho otec zemřel, pravděpodobně jsa zavražděn. Protože Erikovi bylo v té době teprve dvanáct let, byl krátce jeho poručníkem Valdemar IV. Šlesvický (jemuž Erik vděčil za svou svobodu) a poté převzala vládu jeho matka jako regentka, jež se v roce 1293 podruhé vdala.

Vláda editovat

Velmoži, kteří byli obviněni ze smrti Erikova otce (vražda však nikdy nebyla s jistotou objasněna), uprchli do Norska, odkud začali s pomocí norského krále Erika II. Magnussona s nájezdy na dánské pobřeží. Zakrátko se k nim připojil mladší králův bratr Kryštof. Situace se zhoršila ještě více, když se jejich matka v roce 1293 znovu provdala za holštýnského hraběte Gerharda II. Slepého (1252/54–1312) a když se Erik dostal do vážného konfliktu s církví (nezdařený pokus o uvěznění arcibiskupa Jense Granda, prohraný proces králi vytknutý papežem Bonifácem VIII. a nakonec uvalení interdiktu na Dánsko). V roce 1302 se konal papežský soud ve Vatikáně. De facto Erik dosáhl vítězství - byl sice nucen zaplatit vysokou pokutu za uvěznění Jense Granda, ten však byl zbaven funkce arcibiskupa Dánska.

 
Pečeť Erika Menveda

V prvních letech 14. století se Erik angažoval v politice v severním Německu (chtěje podobně jako dříve král Valdemar II. rozšířit dánské panství jižním směrem). Prostřednioctvím spojenectví s německými knížaty, především vévody meklenburského, se stal formálním vládcem řady hanzovních měst, bojujících s Braniborskem a jinými drobnými panstvími. Braniborský panovník Albrecht I. odstoupil Erikovi všechna území severně řeky Labe.

V druhé dekádě 14. století se situace obrátila. Konflikty skončily v roce 1316, kdy finančně zruinovaný král musel na své další ambice rezignovat. V roce 1313 se král vzdal všech královských majetků v jižním Jutsku. V letech 13151317 postihla zemi opakovaně neúroda. Pokladna byla prázdná, ale nebylo z čeho navýšit daně. Mince ražená králem byla bezcenná a zadlužení bylo tak obrovské, že Erik musel v roce 1317 na tři roky přenechat ostrov Fyn Gerhardovi II. Než zemřel, zastavil také Skåne. Poslední ranou dánské hrdosti bylo vítězství vévody Jindřicha Meklenburského nad dánskými jednotkami v bitvě u Rostocku.

Erikovi Menvedovi nepřálo štěstí ani na jiných frontách. Jeho angažování se v politice Švédska (podpora krále Birgera Magnussona, nejstaršího bratra jeho manželky Ingeborg Švédské) vedlo ke spojení Švédska s Norskem (které byly sjednoceny v roce 1319 pod žezlem Magnuse II. Erikssona) proti Dánsku.

 
Společný náhrobek Erika Menveda a Ingeborg Švédské v kostele sv. Bengta v klášteře Ringsted

Manželství a potomci editovat

V roce 1296 se v Helsingborgu oženil se švédskou princeznou Ingeborg, dcerou švédského krále Magnuse Ladulåse a jeho manželky královny Helvig Holštýnské († 1324); z dynastických důvodů byli spolu zasnoubeni již jako děti. Písemné prameny vyzdvihují její krásu, půvab a něžnost. Dispens potřebný k uzavření manželství však byl udělen až v roce 1297 kvůli konfliktu mezi jejím manželem a arcibiskupem Jensem Grandem. V roce 1298 se Erikova sestra Markéta provdala za nejstaršího bratra Ingeborg, švédského krále Birgera Magnussona.

Z manželství se narodilo osm dětí (některé prameny uvádějí čtrnáct). Většinou však šlo o potraty a ostatní děti zemřely buď záhy po porodu nebo zemřely v útlém věku. Informace se zachovaly pouze o následujících potomcích:

  • Erik (zemřel jako dítě);
  • Magnus (zemřel jako dítě);
  • Valdemar (zemřel jako dítě);
  • syn (*/† 1318; podle tradice zemřel po pádu z matčina náručí při jeho představení na veřejnosti)

V roce 1318 přivedla Ingeborg na svět poslední dítě - syna, který se narodil živý a životaschopný. Ukazovala ho veřejnosti jedouc na voze, dítě jí však vyklouzlo z náručí, při pádu si zlomilo vaz a zemřelo. Poté se žalem zdrcená královna uchýlila do kláštera klarisek v Roskilde, kde o rok později zemřela; není jasné, zda to bylo její vlastní rozhodnutí nebo příkaz králův, který jí kladl za vinu synovu smrt.

Smrt editovat

Erik Menved zemřel 13. listopadu roku 1319, nezanechav dědice. Pochován byl v kostele sv. Benedikta v Ringstedu po boku své manželky, jež zemřela pouhé tři měsíce před ním. Jeho nástupcem se stal jeho mladší bratr Kryštof.

Původ přízviska editovat

Lidový výklad spočívá v tom, že jde o zkrácení jeho oblíbené kletby „ved alle hellige mænd“ (zaklínám se všemi svatými, u všech svatých). Podle jiného výkladu přezdívka pochází ze starodánského slova „menvett“ (výraz pro ptáka nesoucího špatné znamení).

Odkaz editovat

Tradičně se doba vlády Erika Menveda považuje za jedno z nemnoha světlých období dánských dějin toho času. Jeho snaha o vznik velkého Dánska je opěvána v dánské romantické literatuře; jeho vojenská politika přinesla značný rozmach království, nakonec však měla za následek oslabení druhdy silné monarchie. Přes své ambice vybudovat velké, mocné Dánsko zanechal Erik Menved v okamžiku své smrti zemi zruinovanou, roztříštěnou a zadluženou.

Vývod z předků editovat

Reference editovat

  1. Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  2. a b c Darryl Roger Lundy: The Peerage.

Externí odkazy editovat

Dánští panovníci
Předchůdce:
Erik Klipping
12861319
Erik VI. Dánský
Nástupce:
Kryštof II. Dánský