Wikipedie

Elfriede Jelineková

rakouská spisovatelka

Elfriede Jelineková, nepřechýleně Elfriede Jelinek (* 20. října 1946 Mürzzuschlag, Štýrsko), je rakouská spisovatelka, která žije ve Vídni a Mnichově. V roce 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu za „muzikální proud hlasů a protihlasů v románech a dramatech, s jedinečnou jazykovou vášnivostí odhalují absurditu a deformující moc sociálních klišé“.[1][2]

Elfriede Jelineková
Elfriede Jelineková (2004)
Elfriede Jelineková (2004)
Narození20. října 1946 (77 let)
Mürzzuschlag, Štýrsko
Povoláníspisovatelka, dramatička, scenáristka, básnířka, autorka, překladatelka a romanopiskyně
StátRakouskoRakousko Rakousko
Alma materMusik und Kunst Privatuniversität der Stadt Wien
Období1967–současnost
Tématafeminismus, sociální kritika
Významná dílaPianistka
Milovnice
Die Kinder der Toten
OceněníNobelova cena za literaturu (2004)
Politická příslušnostKomunistická strana Rakouska
Manžel(ka)Gottfried Hüngsberg (od 1974)
RodičeFriedrich Jelinek
PříbuzníWalter Felsenburg (bratranec)
PodpisPodpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Rané mládí a dospívání editovat

Elfriede Jelineková se narodila roku 1946 v Mürzzuschlagu. Její otec, chemik Friedrich Jelinek, měl česko-židovské kořeny. Dědeček Friedrich byl knihařem a aktivně se projevoval v sociálně-demokratické politice (podle rodinné legendy je považován za zakladatele rakouské sociální demokracie), po sňatku konvertoval k římskému katolicizmu. Jelineková jeho názory parafrázovala prostřednictvím matky jednoho z hrdinů románu Die Ausgesperrten (Vyvrhelové).[3] Otcovo „válce prospěšné“ zaměstnání ho uchránilo pronásledování nacistickým režimem; během války pracoval v podniku pro výrobu syntetického kaučuku Semperit. Friedrich Jelinek onemocněl v padesátých letech psychickou chorobou, která se v šedesátých letech neustále zhoršovala. Zemřel v roce 1969 na psychiatrické klinice. Elfriede jeho pomatenost těžce nesla. Trpěla pocitem viny a nepochopením, které zpracovávala ve své tvorbě. Její matka Olga, rozená Buchner, pocházela z vídeňského měšťanstva.

O vzdělání dcery se starala matka Olga, emancipovaná žena, šéfka personálního oddělení Siemens. Jelineková chodila do katolické školky a poté do klášterní školy, kterou pociťovala jako velmi omezující. Její nápadný neklid ji přivedl na radu sester na dětskou psychiatrii, ačkoliv bylo její chování z lékařského hlediska v pořádku. Nehledě k tomu, plánovala pro ni matka kariéru zázračného dítěte, a Jelineková dostávala v hudební škole hodiny klavíru, kytary, flétny a houslí. Ve 13 letech byla přijata na vídeňskou konzervatoř ke studiu hry na varhany, klavír a příčnou flétnu. Paralelně k tomu absolvovala veřejné gymnázium.

Literatura a politická angažovanost editovat

Po maturitě se poprvé psychicky zhroutila, avšak přesto se zapsala ke studiu dějin umění a divadelní vědy, které však musela roku 1967 kvůli psychickým problémům přerušit a strávit rok v rodinném domě v Hutteldorfu v naprosté izolaci. Jediný kontakt se světem pro ni představovala její matka. Jelineková v té době četla kriminální romány, komiksy, noviny, recenzuje pro časopis Extrablatt a sleduje TV. Tyto znalosti televizní a mediální manipulace uplatnila později ve své literární tvorbě. Během této doby začala psát; její první básně byly otištěny v časopisech a v malém nákladu vydány. Její první román Bukolit (1968) však nevyšel až do roku 1979. Po smrti svého otce se začala zotavovat; angažovala se v hnutí roku 1968, patřila k předním aktivistkám levicových intelektuálů.

Roku 1971 složila zkoušku ve hře na varhany na konzervatoři. Rozhodující vliv na její další literární vývoj mělo seznámení s teoriemi Rolanda Barthese, které zpracovala v eseji Die endlose unschuldigkeit (Nekonečná nevinnost). V roce 1972 bydlela se spisovatelem Gertem Loschützem v Berlíně, ale po roce se vrátila zpět do Vídně.

V rámci politické aktivity vstoupila Jelineková v roce 1974 do Komunistické strany Rakouska (Kommunistische Partei Österreichs, KPÖ), ze které v roce 1991 (spolu s lidmi z předsednictva strany Susanne Sohn a Walterem Silbermayerem) vystoupila. V roce 1974 se také provdala za Gottfrieda Hüngsberga, který psal v té době filmovou hudbu, avšak od poloviny sedmdesátých let pracuje jako informatik v Mnichově. Od svatby žije tedy Elfriede Jelineková střídavě ve Vídni a v Mnichově.

Politické konotace mělo i její literární dílo. Strana rakouských svobodných (FPÖ), která je částí názorového spektra, především svými odpůrci, označována za „pravicově populistickou“, totiž v roce 1969 poprvé vystoupila proti Elfriede, a to tehdy, když Elfriede na festivalu Innsbrucker Jugendkulturwoche dostala za ukázku z románu „Wir sind lockvögel, baby!“ hlavní cenu za prózu i hlavní cenu za lyriku. FPÖ se podivovala, že v Rakousku se udělují ceny za „pornografické texty“. Od té doby FPÖ bojovala proti Jelinekové, boj vyvrcholil v 90. letech, kdy se ve své předvolební kampani svými bilboardy ptala voličů, zda mají rádi kulturu a umění nebo E. Jelinekovou, Thomase Bernharda a jiné umělce. V roce 2000, kdy se FPÖ stala součástí vládní koalice, Elfriede zakázala uvádění svých her na rakouském území.

Jelineková se společně s Erikou Pluharovou a Ernstem Bornemannem připojila k signatářům petice za propuštění Jacka Unterwegera, který si odpykával doživotní trest za vraždu prostitutky a další zločiny. Někteří intelektuálové a politikové jej považovali za napraveného zločince. Později byl Unterweger shledán vinným z vražd dalších devíti prostitutek, které spáchal během dvou let po propuštění z vězení. Po odsouzení spáchal sebevraždu.

Témata literárních děl (výběr) editovat

Úspěch Jelineková slavila nejprve s rozhlasovými hrami, kterých v sedmdesátých letech napsala velké množství. Roku 1974 byla novinami „Die Presse“ vyhlášena hrou roku její hra "Wenn die Sonne sinkt ist für manche schon buroschluss". Na konci 70. let vznikli Ausgesperrten (česky Vyvrhelové), nejdříve jako rozhlasová hra odvysílaná roku 1979, posléze jako román 1980 a nakonec také jako televizní film 1982.[4] Tématem románu je revolta tří středoškolských studentů a jednoho dělníka proti společenským konvencím, pramenící z nespokojenosti s měšťáckou morálkou rakouské společnosti konce 50. let.

Milovnice (Die Liebhaberinnen) editovat

Zlom v její literární kariéře přišel roku 1975 s románem Die Liebhaberinnen, marxisticko-feministickou karikaturou vlasteneckých románů, kterou se uzavřela raná tvorba Elfriede Jelinek. Hrdinkami románu jsou měšťácká Brigitta a vesnická Pavla. Obě se chtějí vdát a mít děti, mít hezký domov, na což potřebují muže. Brigittě se povede získat si Heinze, snaží se otěhotnět, aby ho polapila. Stane se paničkou. Pavla otěhotní a snaží se ulovit Ericha, otce svého dítěte. Nakonec se jí to povede, ale skončí špatně. Erich pije, Paula vydělává na rodinný rozpočet prostitucí, odeberou jí děti, přijde o manžela. Nakonec skončí v továrně na šití podprsenek - tam, kde začínala Brigitta. Tento román je kritikou ženského způsobu myšlení, které sleduje jen svoje ekonomické zájmy (mít dům, muže a děti).

Burgtheater editovat

V roce 1983 vyvolala Jelineková uvedením hry Burgtheater doslova skandál. Drama se zabývá neochotou vypořádat se s nacistickou minulostí v Rakousku.

Pianistka (Die Klavierspielerin) editovat

Ve stejném roce vychází její nejvíce autobiografický román Pianistka (Die Klavierspielerin), který byl v roce 2001 zfilmován. Elfriede se v něm vyrovnává se svojí minulostí, závislosti na matce. Její neschopnost citu vede k voyerismu, patologickým činům. Hlavní hrdinkou románu je přibližně čtyřicetiletá profesorka klavíru na konzervatoři, Erika Kohutová. Její otec zemřel v psychiatrické léčebně, mimo jiné i tato rodinná historie vede k tomu, že Erika stále žije osaměle se svou autoritářskou a hádavou matkou, na které je i přes jejich ambivalentní vztah závislá. Přes den vystupuje jako přísná profesorka, večer se však oddává svým perverzním touhám jako návštěvy pornokina, sleduje soulože párů skrytá v anonymitě autokina, řeže se žiletkou na genitáliích atd. Do jejího života však vstoupí mladý student Klemmer, který se z počátku marně pokouší navázat s Erikou vztah. Ačkoli se Erika brání citovému sblížení, postupně k němu dochází a po jejich prvním intimním kontaktu (na školních záchodech, kde Klemmera Erika ponižuje) se Klemmerovi vyznává ze své touhy být ponížena, zbita a znásilněna. Klemmer je zděšen, brání se a od Eriky se odvrací, považuje ji za nemocnou, zvrácenou. Vztah mezi nimi vyvrcholí, když Eriku jedné noci u ní doma agresivně napadne, potupí ji ("Nevystavuj to svý nevábný tělo…") a následně znásilní. Román Pianistka je kritikou civilizovaného průměrného měšťáckého života, ve kterém je žena svázána svým okolím a představou o úspěšném životě, což výsledně deformuje prožívání lásky, sexu, obecně mezilidských vztahů.

Po jeho vydání v Rakousku byl některými kritiky označen za pornografii. Elfriede k tomu v rozhovoru při příležitosti její návštěvy na Festivalu spisovatelů Praha 2009 uvedla: „Tento román je všechno, jen ne pornografický. Pornografie sugeruje touhu všude a v každé chvíli. Román dokazuje, že to neexistuje, že se jedná o pojatý manévr, tak aby ženy zůstaly k dispozici, neboť jsou především ony předmětem pornografie, a muži se na ně dívají a svým pohledem mohou proniknout do jejich těl. Jsem zvyklá, že jsem špatně pochopena. A pak mě viní za to, že mým způsobem psaním jen zkouším analyzovat. To co říkám má určité sdělení. Ale toto sdělení nikoho nezajímá.“[5]

Lust editovat

I v dalších dílech se objevuje sveřepý a ostrý boj proti klišé, která produkuje zábavní průmysl a která prosakují do lidského vědomí, staví se proti nespravedlnosti, podmaňování a utiskování žen. Takovým výjimečným dílem je i kontroverzní bestseller Lust (Lačnost), ve kterém se Jelineková vypořádává s feministickou debatou o pornografii v osmdesátých letech. Tento román byl pokusem Jelinekové napsat ženskou pornografii, jehož výsledkem je anti-porno. Snažila se najít ženský jazyk pro obscenitu, což se ve výsledku příliš nezdařilo. Nejen kvůli tomu, že manželský sex zde byl popsán jako nejodpornější pod sluncem, což odradilo dost čtenářů a čtenářek.

Raststätte editovat

Divadelní hře Raststätte (Motorest) se dostalo podobného přijetí jako románu Lust a osobní útoky na volebních plakátech strany FPÖ přiměly Jelinekovou v roce 1995 k odchodu z rakouské veřejnosti a k zákazu uvádění jejích děl.

Sportštyk aneb Sportovní drama (Sportstück) editovat

Návrat na divadelní scénu znamenalo uvedení hry Sportstück roku 1998, avšak opětovný zákaz následoval v roce 2000 kvůli politické situaci v Rakousku (do vlády se dostává ultrapravicová FPÖ).

Wut editovat

Dramatický text Wut (Hněv), který poprvé uvedlo roku 2016 mnichovské divadlo Münchner Kammerspiele, je inspirován teroristickými útoky na redakci francouzského satirického magazínu Charlie Hebdo, k nimž došlo v lednu 2015. K dalším tématům, které autorka do textu zapracovala, patří vzestup nespokojených občanů, tzv. Wutbürger, v Německu a dalších zemích.[6][7][8][9]

Ostatní editovat

Jiné její texty se vztahují přímo k aktuální politice v Rakousku, např. protivládní Das Lebewohl. Ein Heider-Monolog. V textové montáži Ich liebe Österreich (Miluji Rakousko) kritizovala azylovou politiku. V roce 2003 mělo premiéru hudební dílo „Lost Highway“ Olgy Neuwirthové, ke kterému napsala Elfriede Jelineková libreto.

Jelineková se ve svých dílech zabývá postavením žen ve společnosti, ženskou sexualitou, zvrácenou sexualitou, nerovnoprávným vztahem muže a ženy, ale třeba i problémy politickými, např. neschopností Rakouska přiznat vlastní minulost (např. díla Burgtheater a Das Lebewohl). V 80. letech, konkrétně v roce 1986 otevřeně vystoupila proti rakouskému prezidentovi Kurtovi Waldheimovi (kvůli jeho klérofašistickým postojům), který měl zahajovat “štýrský podzim”. Napsala protestní dopis a v roce 1987 stála u zrodu iniciativy umělců, kteří požadovali odstoupení prezidenta.

V roce 1998 byla pozvána na Salcburské slavnosti v rámci programu „básnířka jako host“. Salcburský biskup dr. Andreas Laun ji v otevřeném dopisu (v novinovém zpravodaji Salzburger Nachrichten) vyzval k odchodu a odřeknutí své účasti. Byl uspořádán maraton scénického čtení (herci Bruno Ganz, Martin Wuttke, Angela Winkler), Jelineková tehdy texty sama vybrala a seřadila.

Zajímavostí je, že Elfriede Jelineková řadí mezi své spřízněné autory např. i Boženu Němcovou a Danielu Hodrovou.

Jazykové prostředky, styl a témata editovat

Až do 80. let 20. století píše bez rozlišování malých a velkých písmen a s omezenou interpunkcí. Společenská kritika souvisí také s kritikou jazyka, který je produktem společnosti a kterým se vytvářejí identifikační modely. Pracuje s jazykovými klišé, které paroduje, se slovními hříčkami a slovními obraty, které dává do nového kontextu, dekonstruuje cizí texty, citáty, fráze, slogany pop kultury.

Témata editovat

Pro Elfriedinu literární tvorbu je typická sociálně-politická angažovanost bez ohledu na reálnou společenskou odezvu. Hlavními tématy jejích děl je zobrazení ženy v současné společnosti, mužské násilí páchané na ženě, závislost ženy na muži v otázkách společenského uplatnění (např. Milovnice), kritika společnosti, která zachází s ženou jako ekonomickým produktem (např. Co se stalo, když Nora...), kritika patriarchátu. Snaží se vidět svět ženskýma očima, hledá alternativy.

Divadlo editovat

Důležitou roli hraje také společenská angažovanost, např. v hře Burgtheater – napadá herce tohoto prominentního rakouského divadla, poukazuje na jejich pronacistickou minulost. Nebo hra Scéna, hůl a tyčka, jako přímá reakce na zavraždění 4 Romů v Oberwartu v r. 1995, hra je uvedená citátem rakouského politika Jörga Haidera, který tento čin relativizuje. Hlavním tématem pro Elfriede zůstává postavení ženy v současné společnosti, její nerovnoprávně postavení. Znovu je důležitý jazyk, Elfriede se staví proti součinnosti slova a fyzické akce, proti kopírování života na divadelní scéně, proti tělesno-gestické formě herectví. Důležité pro ní je kritické zobrazení žité reality, vzdává se agitačních politických apel, obrací se spíš kriticky na diváka, vyžaduje po něm osobně zaujatou reakci - divadlo svědomí.

Literární ocenění editovat

(pouze vybraná ocenění)

Elfriede Jelineková na českých jevištích (výběr) editovat

Tento soupis je nekompletní a je průběžně rozšiřován.

  • Klára S., Divadlo Komedie, premiéra: 17. prosince 2004, překlad: Barbora Schnelle, režie: David Jařab
  • Sportštyk, Divadlo Komedie, premiéra: 25. dubna 2006, překlad: Zuzana Augustová, dramaturgie: Ján Šimko, David Jařab, režie: David Jařab, Jan Nebeský, Dušan D. Pařízek
  • Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti, Nová scéna, premiéra: 15.05.2010, derniéra: 19.06.2014, překlad: Jitka Jílková, dramaturgie : Daria Ullrichová, režie: Michal Dočekal[14]
  • Poutník, MeetFactory, premiéra: 10. ledna 2016, překlad: Zuzana Augustová, režie: Lucie Ferenzová
  • Milovnice, BodyVoiceBand, premiéra: 19.12.2016, překlad: Jitka Jílková, dramaturgie: Tereza Verecká, Zuzana Burianová, režie: Jaroslava Šiktancová
  • Dílo, Studio Hrdinů, premiéra: 19. února 2017, překlad: Jitka Jílková, dramaturgie: Jan Horák, režie: Miroslav Bambušek[15]
  • Královna duchů, A studio Rubín (Studio Rote), premiéra 27. ledna 2018, překlad: Barbora Schnelle, dramaturgie: Dagmar Radová, režie: Ondřej Škrabal

Bibliografie (výběr) editovat

Níže se nalézá výběr z autorčiny bibliografie. Díla, která byla prokazatelně přeložena do češtiny (např. uvedena na divadle či vydána knižně), jsou označena tučně. U zbývajících děl je zachován jejich původní název kurzívou, za nímž následuje orientační či běžně užívaný /český překlad/ mezi lomítky.

Poezie editovat

  • Lisas Schatten (/Lízin stín/, 1967)
  • ende/gedichte von 1966-1968 (/konec/, 1980
    • raná básnická tvorba

Divadelní hry editovat

  • Co se stalo poté, co Nora opustila manžela aneb Opory společností (Was geschah, nachdem Nora ihren Mann verlassen hatte oder Stützen der Gesellschaften, 1977)
    • do češtiny přeložila Jitka Jílková, Dilia, Praha 1994
  • Klára S. : hudební tragédie (Clara S. Eine musikalische Tragödie, 1981)
  • Nemoc aneb Moderní ženy (Krankheit oder Moderne Frauen, 1987)
  • Wolken. Heim (/Domov. Oblaka/, 1988)
  • Totenauberg (Totenauberg, 1992)
    • přeložila Barbora Schnelle, Brkola, Praha 2008
  • Präsident Abendwind (1992), světová premiéra: Tiroler Landestheater, Innsbruck, 20. 11. 1992, režie: Johanna Liebeneiner
  • Raststätte oder Sie machens alle (/Motorest aneb Dělají to všichni/, 1994), světová premiéra: Burgtheater Wien, 5. 11. 1994, režie: Claus Peymann
  • Stecken, Staub und Stangl (/Berla, hůl a tyčka/, 1996) - hra existuje v rukopisném překladu J. Jílkové
  • Sportštyk aneb Sportovní drama (Ein Sportstück, 1998)
    • přeložila Zuzana Augustová, Brkola, Praha 2008
  • On není jako on (er nicht als er, 1998)
  • Das Schweigen (/Mlčení/, 2000), světová premiéra: Deutsches Schauspielhaus, Hamburg, 27. 5. 2000, režie: Jossi Wieler a André Jung
  • Ich liebe Österreich (/Miluji Rakousko/, 2000), světová premiéra: v rámci akce „Bitte liebt Österreich!“ – Erste europäische Koalitionswoche, Wien, 14. 6. 2000, režie: Christoph Schlingensief.
  • Das Lebewohl (/Sbohem/, 2000), světová premiéra: Berliner Ensemble, 9. 12. 2000, režie: Ulrike Ottinger
  • Macht nichts. Eine kleine Trilogie des Todes'' (/Nic se neděje. Malá trilogie smrti/, 2001), světová premiéra: Schauspielhaus Zürich, 11. 4. 2001, režie: Jossi Wieler
  • In den Alpen (/V Alpách/, 2002), světová premiéra: Münchner Kammerspiele / Schauspielhaus Zürich, Neues Haus, 5. 10. 2002, režie: Christoph Marthaler
  • Prinzessinnendramen I–III. Der Tod und das Mädchen (2002), světová premiéra: Deutsches Schauspielhaus, Hamburg, 22. 10. 2002, režie: Laurent Chètouane
  • Prinzessinnendramen IV–V. Jackie. Die Wand (2002), světová premiéra: Deutsches Theater Berlin, 24. 11. 2002, režie: Hans Neuenfels
  • Dílo (Das Werk, 2003), světová premiéra: Burgtheater Wien, 11. 4. 2003, režie: Nicolas Stemann
    • přeložila Jitka Jílková
  • Bambiland (2003), světová premiéra: Burgtheater Wien, 12. 12. 2003, režie: Christoph Schlingensief
  • Wer will allein sein: Eine Untersuchung (2003), trilogie sestávající z Körper und Frau – Eine Entäußerung, Das Schweigen – Einer dieser vergeblichen Versuche a Allein sein – Ein Tatsachenbericht, světová premiéra: Landestheater Linz/OK-Centrum, 18. 11. 2003, režie: Ernst M. Binder
  • Ernst ist das Leben (Bunburry), podle Oscara Wildea (2005), hudba: Rocko Schamoni, světová premiéra: Akademietheater Wien, 18. 2. 2005, režie: Falk Richter.
  • Wolken. Heim. Und dann nach Hause (2005), světová premiéra: Berliner Ensemble, 2. 3. 2005, režie: Claus Peymann
  • Babel (2005), světová premiéra: Akademietheater Wien, 18. 3. 2005, režie: Nicolas Stemann.
  • Ulrike Maria Stuart (2006), světová premiéra: Thalia-Theater Hamburg, 28. 10. 2006, režie: Felicitas Brucker.
  • Über Tiere (2007). světová premiéra: Burgtheater, Wien, 4. 5. 2007, režie: Ruedi Häusermann.
  • Rechnitz (Der Würgeengel) (/Rechnitz – Anděl zkázy/, 2008), světová premiéra: Kammerspiele München, 28. 11. 2008, režie: Jossi Wieler.
  • Die Kontrakte des Kaufmanns (2009), světová premiéra ve čtené podobě: Akademietheater Wien, 16. 3. 2009, režie: Nicolas Stemann
  • Abraumhalde (2009), světová premiéra coby součást Lessingova Moudrého Nathana: Thalia Theater Hamburg, 3. 10. 2009, režie: Nicolas Stemann
  • Das Werk/Im Bus/Ein Sturz (2010), světová premiéra: Schauspiel Köln, 29. 10. 2010, režie: Karin Beier
  • Zimní putování (Winterreise, 2011)
    • do češtiny přeložila Jitka Jílková, Mladá fronta, Praha 2011
  • Kein Licht (/Beze světla/, 2011)
    • ukázku z textu přeložila Zuzana Augustová, in Tvar 16/2019, s. 8 - 9
  • FaustIn and out (2012), světová premiéra: Schauspielhaus Zürich, 9. 3. 2012, režie: Dušan David Pařízek
  • Die Straße. Die Stadt. Der Überfall. (2012)
  • Schatten (Eurydike sagt) (2013)
  • Aber sicher! (/Ale jistě!/, 2013), světová premiéra: Theater Bremen, 14. 3. 2013, režie: lexander Riemenschneider
  • Die Schutzbefohlenen (2013/2014), první čtení: Thalia Theater Hamburg, St. Pauli Kirche, 21. 9. 2013, jevištní premiéra: Thalia Theater Hamburg, Festival Theater der Welt, Mannheim, 21. 5. 2014, režie: Nicolas Stemann
  • Das schweigende Mädchen (2014), světová premiéra: Münchner Kammerspiele, 27. 9. 2014, režie: Johan Simons
  • Wut (/Hněv/, 2016), světová premiára: Münchner Kammerspiele, 16. 4. 2016, režie: Nicolas Steman
  • Das Licht im Kasten (Straße? Stadt? Nicht mit mir!) (/Světlo v krabici (Ulice? Město? Beze mě!/)), světová premiéra: Düsseldorfer Schauspielhaus, 2.1.2017, režie: Jan Philipp Gloger

Rozhlasové hry editovat

  • Balada o třech důležitých mužích a okruhu osob kolem nich (Ballade von drei wichtigen Männern sowie dem Personenkreis um sie herum, 1974)
    • do češtiny přeložila Barbora Schnelle[16]

Romány editovat

  • bukolit. ein hörroman (/bukolit. Román k poslechu/ 1968)
  • wir sind lockvögel, baby! (/jsme volavky, baby!/, 1970)
  • Michael: Ein Jugendbuch für die Infantilgesellschaft (/Michael: Mládežnická kniha pro infantilní společnost/, 1972)
  • Milovnice (Die Liebhaberinnen, 1975)
    • přeložila Jitka Jílková, Mladá fronta, Praha 1999
  • Vyvrhelové (Die Ausgesperrten, 1980)
    • přeložila Jitka Jílková, Mladá fronta, Praha 2010
  • Pianistka (Die Klavierspielerin, 1983)
    • přeložila Jitka Jílková, NLN, Praha 2004
  • Lust (/Slast/, 1989)
  • Oh Wildnis, oh Schutz vor ihr (/Ó divočino, ó ochrano před ní/, 1985)
  • Kinder der Toten (/Děti mrtvých/, 1995)
  • Lačnost (Gier, 2000)
    • přeložila Jitka Jílková, Odeon, Praha 2006
  • Rein Gold. Ein Bühnenessay (2013)

Eseje editovat

  • Chtěla bych být povrchní (Ich möchte seicht sein, 1983)
    • přeložila Viktorie Knotková, in: Plav 9/2012, S. 2-4
  • Poznámka k sekundárnímu dramatu (2010)
    • přeložila Iva Mikulová, in: Tvar 16/2019, s. 6

Překlady do němčiny editovat

  • Thomas Pynchon: Die Enden der Parabel [Duha gravitace], společně s Thomasem W. Piltzem. Reinbek: Rowohlt, 1981 (= das neue buch 112).

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ The Nobel Prize in Literature 2004 [online]. Nobelprize.org [cit. 2015-03-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Nobelpreis für Elfriede Jelinek. Süddeutsche Zeitung [online]. [cit. 2015-03-29]. Dostupné online. (německy) 
  3. ↑ ŠTĚDROŇ, Miloš. Jsme zpustlí synové a nezdárné dcery. In: JELINEK, Elfriede. Vyvrhelové. Praha: Mladá fronta, 2010. ISBN 978-80-204-2059-6. S. 257.
  4. ↑ ŠTĚDROŇ (2010), s. 254.
  5. ↑ Rozhovor s Elfriede Jelinekovou [online]. Festival spisovatelů Praha, 2009-02-03 [cit. 2015-03-29]. Dostupné online. 
  6. ↑ Elfriede Jelinek - Wut. rowohlt-Theaterverlag [online]. Dostupné online. (německy) 
  7. ↑ DÖSSEL, Christine. Jelineks "Wut" ist eine Mischung aus Clownsspiel und schwarzer Messe. Süddeutsche Zeitung [online]. 2016-04-17. Dostupné online. (německy) 
  8. ↑ DEGE, Stefan. Controversial moralist, author and playwright Elfriede Jelinek at 70. DW.com [online]. 2016-10-20. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ EHRENBERGER, Jakub. Od Aichingerové po Winklerovou: rakouská literatura v roce 2016. iLiteratura [online]. Dostupné online. 
  10. ↑ Redakce. Elfriede Jelinek erhält Mülheimer Theaterpreis. derStandard.at [online]. 2002-06-06. Dostupné online. (německy) 
  11. ↑ a b c d EHRENBERGER, Jakub. Mülheimská cena za drama 2016 – Wolfram Höll. iLiteratura.cz [online]. 2016-06-07 [cit. 2016-06-08]. Dostupné online. 
  12. ↑ APA/dpa. Elfriede Jelinek zur Dramatikerin des Jahres gewählt. derStandard.at [online]. 2009-06-03 [cit. 2016-06-08]. Dostupné online. (německy) 
  13. ↑ EHRENBERGER, Jakub. Elfriede Jelineková: Zimní putování. Literární.cz [online]. 2012-1-23 [cit. 2014-1-8]. Dostupné online. 
  14. ↑ Co se stalo, když Nora opustila manžela (Činohra) [online]. Archiv Národního divadla [cit. 2017-01-31]. Dostupné online. 
  15. ↑ ŠTEFANOVÁ, Veronika. Únik ze stereotypu podle Elfriede Jelinek. Hra Dílo poprvé na českém jevišti. Český rozhlas [online]. Dostupné online. 
  16. ↑ Elfriede Jelinek: Balada o třech důležitých mužích a okruhu osob kolem nich. Český rozhlas Vltava [online]. 2017-10-05. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • AUGUSTOVÁ, Zuzana. Jelinekovský zeitstück [o dramatu Beze světla]. Tvar. 2019-10-03, roč. XXX, čís. 16, s. 8. ISSN X 0862-657 X. 
  • DUŠEK PRAŽÁKOVÁ, Jana. Současná tvorba Elfriede Jelinek v českých překladech. iLiteratura.cz [online]. 2015-10-22. Dostupné online. 
  • JÜRS-MUNBYOVÁ, Karen. Inscenační tradice děl Elfriede Jelinek. Tvar. 2019-10-03, roč. XXX, čís. 16, s. 10–11. Z německého originálu vybrala a přeložila Zuzana Augustová, původní text vyšel ve sborníku Jelinek-Handbuch (2013, ed. Pia Janke, s. 324–334). ISSN X 0862-657 X. 
  • SCHNELLE, Barbora. Kdo je Elfriede Jelinek?. Aspekt. Roč. 2001, čís. 2, s. 42–49. 
  • SCHNELLE, Barbora. Elfriede Jelinek a její divadlo proti divadlu. Brno: Větrné mlýny, 2006. 329 s. (Čas, akce, prostor; sv. 5). ISBN 80-86907-32-5. 
  • ŠTĚDROŇ, Miloš. Jsme zpustlí synové a nezdárné dcery. In: JELINEK, Elfriede. Vyvrhelové. Praha: Mladá fronta, 2010. ISBN 978-80-204-2059-6.
  • ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Dvakrát Elfriede. Tvar. 2017-12-14, roč. 2017, čís. 21, s. 18. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Elfriede_Jelineková&oldid=23367378“