Bitva u Loděnice (1185)

bitva u obce Loděnice v okrese Brno-venkov
Tento článek je o bitvě na Moravě. O stejnojmenné bitvě v Čechách pojednává článek Bitva u Loděnice (1179).

Bitva u Loděnice, též bitva u Loděnic, se odehrála v prosinci roku 1185 poblíž moravské obce Loděnice, východně od Moravského Krumlova. Tento střet patří do řady přemyslovských dynastických sporů, jež zmítaly takřka celým 12. stoletím, ovšem je význačný tím, že v jeho bezprostředním důsledku byly položeny základy nového státoprávního postavení Moravy v rámci českého státu.

Bitva u Loděnice
Zobrazení bitvy u Loděnice v Hájkově kronice z roku 1541
Zobrazení bitvy u Loděnice v Hájkově kronice z roku 1541

Trvání10. prosince 1185
MístoLoděnice, okres Brno-venkov
Souřadnice
Výsledeknevýrazné vítězství Čechů
Strany
Bedřich
(vojsko z Čech)
Konrád III. Ota
(vojsko z Moravy a
německých zemí)
Velitelé
Přemysl Konrád III. Ota
Ztráty
~2500–3000 (?) ~1100–1600 (?)

Údaje o ztrátách jsou pouhým odhadem, založeným na pozdní zprávě Václava Hájka z Libočan, že dohromady padlo „více než 4000“ bojovníků, přičemž „mnohem více“ prý z vojska Přemyslova[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Předehra editovat

Kníže Bedřich využil skutečnosti, že císař Fridrich Barbarossa byl právě na tažení do Itálie a tak vyslal pod vedením svého bratra Přemysla (pozdějšího českého krále Přemysla Otakara I.) vojsko na Moravu, kterou ztratil rozhodnutím císaře z roku 1182 ve prospěch svého bratrance z druhého kolena, znojemského údělníka Konráda III. Oty (pozdějšího českého knížete Konráda II.).[2] Konrád se od Barbarossova rozhodčího výroku totiž „tvářil, jako by (Moravu) nedržel od něj (Bedřicha), ale z ruky císařovy“ (quam non ab eo, sed de manu imperatoris tenere gestiebat). Kromě toho se Bedřich chtěl Konrádovi pomstít za to, že ten před oněmi 3 lety využil vzpouru Čechů „větších rodem“ (velmožů) a uzurpoval si pražský trůn.

Pražské vojsko během první, letní výpravy zpustošilo Znojemsko, Bítovsko i čerstvě založený klášter v Dolních Kounicích, což se nesetkalo s odporem. Úspěchem povzbuzený Bedřich tedy koncem listopadu t.r. vyslal svého bratra na druhou trestnou výpravu.

Bitva editovat

Tentokrát se Konrád – jenž mezitím sbíral síly na Moravě, v Rakousích a Bavorech – nenechal překvapit a přehradil Přemyslově sboru cestu v polích jihozápadně od vesničky Loděnice, u staré zemské stezky mezi Brnem a Znojmem.[3] Obě vojska se tam střetla v nejkrvavější bitvě mezi Čechy a Moravany (přesněji řečeno, mezi družinami pražského a znojemského knížete),[p. 1] poslední svého druhu v českých dějinách.

O průběhu bitvy není nic určitého známo, krom toho, že byla dlouho nerozhodná a velmi těžká. Řinčení zbraní a křik lidí i koní prý bylo slyšet až v dolnokounickém klášteře, vzdáleném od (pravděpodobného) místa bitvy cca 7 km vzdušnou čarou.[p. 2] Ze složení zbraní nalezených na bitevním poli v novějších dobách lze usoudit, že kromě těžké jízdy se bitvy ve významné roli účastnila i pěchota – lučištníci a kopiníci.[4] Výsledek srážky byl pro obě strany zdrcující:

Padlo jich v této srážce z předáků Čech a také Moravy mnoho na počet a tolik, že když potom byli od živých pohřbíváni, do jedné jámy deset nebo patnáct až i na dvacet jich (bylo) vhozeno, a tak zasypáno zemí a kamením.
— Jarloch[5]

Důsledky editovat

České vojsko sice opanovalo pole, když Konrád se svou družinou ustoupil, ale ztráty byly tak velké, že Přemysl nepřítele nepronásledoval a vrátil se zpět do Čech. Bratrovražedná řež však evidentně na obou stranách zanechala dojem. Poražený Konrád byl „prostřednictvím dobrých mužů“ pohnut k tomu, aby následujícího roku setkal s Bedřichem v Kníně, kde uzavřeli přátelské narovnání, přičemž Konrád se stal leníkem českého knížete a získal titul markraběte moravského, tehdy vyjadřující právo nástupu na pražský knížecí trůn.[6] Po Bedřichově smrti také na vytoužený trůn v Praze skutečně nastoupil (1189) a hodnosti markraběte se následně vzdal; po roce 1197 však Vladislav Jindřich, bratr Přemysla, začal postupně nově konstituovat Moravské markrabství, a to přes různé peripetie vydrželo až do zrušení monarchie roku 1918.

Bitevní pole a bitva sama zůstaly v paměti ještě následujících nejméně dvou generací: někdy během 13. století (po roce 1222) byl do zakládací listiny premonstrátského kláštera v Louce připsán zápis o tom, že mezi klášterní majetky patří také „… pole vedle Loděnice, na němž se odehrála bitva mezi Čechy a Moravany, kteréžto (pole) markrabě Vladislav daroval pro spásu své duše“ (… campus iuxta Lodinic, in quo bellum habitum est inter Bohemos et Morauos, quem dedit marchio Wladislaus pro remedio anime sue).[7] V pozdějších staletích však místo upadlo v zapomnění a památku střetnutí (asi) připomíná jen malý plochý smírčí kříž, resp. křížový kámen v poli vedle cesty.[8]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. Raně středověké vladařské družiny nebyly organizovány na etnickém principu, dokonce ani teritoriální/zemské vymezení neplatilo striktně, rozhodovala především osobní vazba na vladaře; také pro české prostředí je doložena řada případů, kdy se význační bojovníci přelévali z jedné země do druhé (i mezi jednotlivými úděly) podle toho, ke kterému z přemyslovských knížat se přimkli a chtěli s ním sdílet jeho osudy
  2. Podle Jarlocha dokonce „více než velkou míli“ (plus quam magnum milliare), tj. přes 7530 m, což byla délka české míle.

Reference editovat

  1. HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Kronika česká. Příprava vydání Jan Linka. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2255-4. S. 502. 
  2. HORA, Petr. Toulky českou minulostí, První díl. Praha: Práce, 1985. 24-052-85. S. 269. 
  3. mapka – z webu Geocaching.com
  4. MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk. Středověké zbraně z okolí Loděnic, okres Znojmo. Archeologické rozhledy. 1980, roč. 32, čís. 1, s. 36–47. Dostupné online. ISSN 0323-1267. 
  5. VINCENTIUS; ANSBERT; JARLOCH. Milevský letopis : zápisky Vincencia, Jarlocha a Ansberta. Příprava vydání Magdalena Moravová; překlad Anna Kernbach(ová). Praha: Argo, 2013. ISBN 978-80-257-0885-9. S. 125. ; také Letopis Jarlocha, opata kláštera Milevského ve FRB II, s. 507
  6. WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7106-563-0. S. 230, 238–242. 
  7. CDB I, č. 326, s. 301 (pozn.)[nedostupný zdroj]
  8. foto (s vyznačením obrysů) – z webu Geocaching.com

Externí odkazy editovat