Bedřich Homola

československý legionář a generál

Armádní generál Bedřich Homola (2. června 1887 Běleč[1]5. ledna 1943 Berlín, věznice Plötzensee) byl československý voják, generál, legionář a vrchní velitel Obrany národa v období nacistické okupace Čech a Moravy. Užíval krycí jméno Ataman.

Bedřich Homola

Narození2. června 1887
Běleč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí5. ledna 1943 (ve věku 55 let)
Berlín - Plötzensee
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
DětiOleg Homola
PříbuzníZdeněk Homola (vnuk)
Oleg Homola (vnuk)
Vojenská kariéra
HodnostArmádní generál in memoriam
Doba služby19081939
SloužilČeskoslovensko Československo
Složka
Velel
Vyznamenání
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zaoceánský parník Madawaska, kterým bylo (v rámci 19. transportu čs. legií) odvezeno z Vladivostoku do Terstu více než 2 tisíce osob
Bedřich Homola, Sergej Vojcechovský a Oleg Svátek na legionářském shromáždění v roce 1927
Bedřich Homola na schématu nekomunistického proudu národního odboje v Protektorátu Čechy a Morava podle gestapa z roku 1942
Osobní věstník MNO číslo 101 ze dne 26. října 1946 titulní strana - povýšení do hodnosti armádního generála

Mládí editovat

Narodil se 2. června 1887 v Bělči nedaleko Zadní Třebaně v rolnické rodině Václavu a Marii Homolovým. Po ukončení obecné školy v Litni v roce 1899 nastoupil do měšťanské školy v Hostomicích, odkud v roce 1901 přestoupil na německou měšťanskou školu v Bílině. V letech 1903 až 1907 vystudoval vyšší průmyslovou školu stavební v Praze.

V letech 1907–1908 byl zaměstnán u architekta Jiřího Justicha v Praze. V letech 1908–1909 sloužil jako jednoroční dobrovolník v Praze. Od roku 1909 do roku 1910 pracoval u stavitele Krause ve stavební firmě v Zemunu u Bělehradu[p. 1] a poté zde byl i technickým úředníkem. Od roku 1910 do roku 1914 působil Homola na Magistrátu hlavního města Prahy jako technický úředník.

1. světová válka editovat

Rakouská armáda editovat

Do rakouské armády byl povolán v rámci mobilizace 27. července 1914. S 88. pěším plukem odjel na ruskou frontu. Z té se vrátil zraněn v září zpět. Rok nato, v hodnosti poručíka opět odjel na frontu na Debrecín a Halič. Byl však 14. září 1915 znovu raněn a navíc zajat Rusy a převezen do Moskvy.

Československé legie v Rusku editovat

Do československých legií vstoupil 15. února 1916. Sloužil jako velitel roty, dále velitel poddůstojnické školy, stal se velitelem úseku trati Čenokovka - Doč u Bachmače a posléze velitelem Severní fronty. Od 25. května velel štábnímu vlaku a účastnil se bojů u Marjanovky. Od 27. října 1918 byl, již v hodnosti majora, ustanoven zástupcem velitele důstojnické školy. Dne 20. července 1919 se stal inspektorem divizních kurzů pro poddůstojníky ve Sljuďance na břehu Bajkalského jezera.

Dne 29. září 1919 se oženil s Galinou Faddějevovou, se kterou měl syna Olega Homolu (1921–2001), pozdějšího politika KSČ a literárního vědce. Dne 22. dubna 1920 se ve Vladivostoku nalodil spolu s manželkou na zaoceánský parník Madawaska a přes Singapur, Suez a Terst se vrátil zpět do vlasti.

První a druhá republika editovat

Po návratu do Československa nastoupil do školského oddělení Hlavního štábu. V letech 1921 až 1922 absolvoval válečnou školu v Praze a v hodnosti podplukovníka byl 20. září 1922 jmenován zástupcem velitele Vojenské akademie v Hranicích. Poté, co figuroval v mediálně propírané aféře týkající se sebevražd dvou frekventantů akademie (týkajících se jím zavedeného přísného režimu na akademii, přičemž jeden ze sebevrahů byl syn velitele dělostřelectva 1. divize československých legií v Rusku), byl přeložen 1. října 1923 do štábu 7. pěší divize v Olomouci jako jeho velitel. Dne 10. ledna 1925 byl povýšen na plukovníka generálního štábu a od 1. října 1925 velel 27. pluku v Olomouci.

Od 1. ledna 1927 byl ustanoven zatímním velitelem, od 31. března velitelem 14. pěší brigády v Kroměříži. 21. února 1929 byl povýšen na brigádního generála. Od 5. března se stal velitelem 1. pěší divize a posádkovým velitelem Velké Prahy. Dne 1. července 1935 byl jako velitel VII. armádního sboru v hodnosti divizního generála převelen do Turčianského Sv. Martina a v roce 1938 převelen ve funkci velitele VII. armádního sboru do Banské Bystrice. Zde se zúčastnil obou mobilizací v roce 1938 (květnové i zářijové).

Ve dnech 9. až 11. března 1939 na rozkaz vlády Rudolfa Berana vyhlásil výjimečný stav na středním Slovensku, provedl odzbrojení Hlinkových gard a nechal jejich předáky internovat. Tato akce byla později na Slovensku známa jako tzv. Homolův puč.

Dne 14. března 1939 byl bez udání důvodu povolán zpět do Prahy. Nepodařilo se mu však přejet autem nově vzniklou státní hranici, a proto pokračoval sám pěšky přes Beskydy (manželka byla internována Hlinkovými gardisty v Turzovce). Podařilo se mu dostat se na Moravu, kde se setkal s postupujícím wehrmachtem. Slovenské noviny o něm 19. března 1939 napsaly, že byl na hranicích postřelen a zahynul.[2][p. 2]

V odboji editovat

Koncem března 1939 se objevil v Praze a s manželkou (diplomatickou cestou propuštěnou ze zajetí) se usídlil v Praze-Dejvicích. V té době začal intenzivně spolupracovat s dalšími důstojníky zaniklé československé armády na vybudování vojenské odbojové organizace.

Koncem března 1939 se stal velitelem zemského velitelství Velká Praha nově vzniklé Obrany národa. Od srpna se skrýval ve Skřeži u Radnice u místního lesmistra. Zde měl i instalovanou vysílačku. V lednu 1940 se podílel na vzniku ÚVODu. V únoru 1940 po zatčení generála Josefa Bílého a zatčení generála Hugo Vojty se stal vrchním velitelem Obrany národa. Ze své funkce se snažil sjednotit vojenský i politický odboj proti okupantům pod jedinou organizaci, a sice ÚVOD. V této organizaci zasedal jako zástupce vojenského odboje.

V říjnu 1940 jen náhodou unikl zatčení gestapem, a proto byl nucen měnit úkryty. Od podzimu 1940 byla Obrana národa budována s ohledem na připravované protiněmecké povstání. V Londýně požadoval výstroj a výzbroj asi pro 100 praporů prvního a druhého sledu, se kterými by došlo k obsazení předválečných hranic a udržení vnitrozemí. Pro povstání počítal s leteckou podporou spojenců a rozkladem okupační moci. Exilová vláda v Londýně totiž očekávala brzké vítězství spojenců v horizontu několika měsíců. Tento program měl své odpůrce jak v Politickém ústředí, tak v PVVZ, kteří se obávali vojenské diktatury, která by po vítězství mohla být zavedena.

Jediné vážné nebezpečí je z komunistů, kteří jsou sice okamžitě oslabeni a rozrušeni perzekucí a proti nimž je veřejné mínění pro chování Moskvy. Situace se může za čas kardinálně změnit, zvláště kdyby Moskva se dostala do konfliktu s Berlínem a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítat, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů – kteří prohlašovali, že budou raději pod moskevskými komunisty a ztratí veškerý majetek než trvale pod Berlínem. Za důvod uváděli, že Moskva nevezme nám řeč ani půdu, kdežto Berlín obojí. Vládní forma, že se změní, za 30–50 let komunismus nebude, bude zde však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen. Jistě důvody velice správné a věcné a lidé odhodlaní na toto řešení zasluhují jen pochvalu. Věřím však, že k tomu nedojde, podle situace, jak se nyní vyvíjí, a národ bude ušetřen druhého utrpení. To byl důvod, proč jsme se snažili navázat s Moskvou, byla to eventualita pro případ, že by Anglie nebyla vítězem, a na podzim mnoho lidí tomu věřilo.

Bedřich Homola v depeši do Londýna 20. února 1941, O rozdílech existence národa „pod Berlínem nebo Moskvou“, [3]

Během roku 1941 docházelo k dalším stávkám a sabotážím a okupanti se domnívali, že je připravováno povstání. Po nástupu Reinharda Heydricha k moci 27. září 1941 byl vyhlášen výjimečný stav a probíhalo rozsáhlé zatýkání a popravy. Dne 25. října 1941 ve své zprávě do Londýna Homola přiznal, že veškerá práce na budování odboje je zničena.

Zatčení a vězení editovat

Zatčen byl na základě udání 31. prosince 1941 v Praze na rohu náměstí Krále Jiřího a Vinohradské třídy. Byl umístěn do pankrácké věznice, odkud byl převážen k výslechům do Petschkova paláce.

V září 1942 byl převezen do Drážďan a odtud do berlínské věznice Moabit na dobu procesu, následně do nabytí právní moci rozsudku na stodenní „kandidátku“ do nedaleké věznice Plötzensee. V Berlíně byl lidovým soudem odsouzen za velezradutrestu smrti a 5. ledna 1943 popraven.

Řády a vyznamenání editovat

Předválečná editovat

  Řád sv. Anny II. třídy s meči (1919)
  Československý válečný kříž 1914–1918
  Řád M. R. Štefánika "Sokol" (17. září 1919) za chrabrost
  Československá medaile Vítězství
  Válečný kříž s palmou (Francie, listopad 1928) za boje na Sibiři
  Důstojník řádu "Čestné legie" (Francie, 7. října 1931)

In memoriam editovat

Připomínky editovat

 
Pomník obětí 1. a 2. světové války v Bělči se jménem generála Bedřicha Homoly[4]
 
Pomník důstojníků GŠ (obětí z let 1939–1945) v areálu MO ČR se jménem generála Bedřicha Homoly[5]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. Zemun leží u soutoku řeky Sávy a Dunaje. Od srbského Bělehradu, jehož je formální součástí od roku 1934, jej odděluje řeka Sáva. Zemun byl původně součástí Rakousko-Uherska jako uherské město (Zimony). Díky své blízkosti k Bělehradu získal již v dobách existence Rakousko-Uherska značný význam mimo jiné i proto, že sem byla zavedena železniční trať. Zemun ležel v nejvýchodnějším cípu rakousko-uherské Slavonie.
  2. Tato zpráva vycházela z nálezu zkrvavené generálské čepice na hřebenech Moravskoslezských Beskyd, protože ve skutečnosti byl při přestřelce postřelen na hlavě.
  3. Adresa: Praha 6, Tychonova 270/2; GPS souřadnice: 50°05′40″ s. š., 14°24′03″ v. d.

Reference editovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu [online]. web: Ebadatelna cz [cit. 2023-01-10]. Dostupné online. 
  2. Bedřich Homola [online]. [cit. 0200-10-25]. Dostupné online. 
  3. Obrana národa v datech [online]. ustrcr.cz [cit. 2020-12-17]. Dostupné online. 
  4. a b ŠŤASTNÝ, Ivo; LANZENDORF, Marek. Pomník Obětem 1. a 2. světové války [online]. web: Spolek pro vojenská pietní místa, 2016-02-11 [cit. 2023-01-10]. Umístění: Běleč; GPS souřadnice: N49°54'50.4 E14°10'44.4. Dostupné online. 
  5. a b ŠTRUPL, Vladimír. Pomník Obětem 2. světové války [online]. web: Spolek pro vojenská pietné místa (vets cz), 2006-03-06 [cit. 2023-01-13]. Umístění: Praha 6, Tychonova, Hradčany, v objektu Ministerstva obrany ČR; Centrální evidence válečných hrobů: CZE-0006-20768. Dostupné online. 
  6. Zavražděný odbojář Homola se po 80 letech dočkal pocty. Generálovo hrdinství zamlčel komunistický režim [online]. web: Odkazovač cz, 2023-01-06 [cit. 2023-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-01-10. 
  7. Zavražděný odbojář Homola se po 80 letech dočkal pocty. Generálovo hrdinství zamlčel komunistický režim [online]. web: Česká televize (ČT 24), 2023-01-05 [cit. 2023-01-10]. Dostupné online. 
  8. HOMOLA, Zdeněk. Generál Bedřich Homola na Vítkově – osmdesátileté výročí popravy v Berlíně [online]. web: Zhola com, 2023-01-06 [cit. 2023-01-10]. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • HOMOLA, Zdeněk. Generál Bedřich Homola, vrchní velitel Obrany národa, zakázaný hrdina. Praha: ZHOLA, 2021. 176 s. ISBN 978-80-270-8846-1. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

  •   Obrázky, zvuky či videa k tématu Bedřich Homola na Wikimedia Commons
  • PEJČOCH, Ivo. Bedřich Homola [online]. web: Vojenský historický ústav (VHÚ), 2018-06-09 [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. 
  • ROBOT. Homola, Bedřich [online]. web: Válka cz, 2010 [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. 
  • HOMOLA, Zdeněk. Bedřich Homola (*2.6.1887 Běleč – +5.1.1943 Berlin) [online]. web: zhola.com [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. 
  • POSTRÁNECKÁ, Barbora. Generál Homola, zakázaný hrdina. Vnuk vypráví dědův příběh [online]. web: Reportér magazín cz, 2021-10-28 [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. 
  • DRAGOUN, Radek. Jeho popravený předek byl válečný hrdina. Kvůli komunistům jsem to nevěděl, říká vnuk. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2021-11-13 [cit. 2021-12-05]. Dostupné online.