Bajati
Bajati (turecky Bayat boyu, ázerbájdžánsky Bayad, Bayatı plurál Bayatılar, Bayat nebo Boyat tayfası, turkmensky Bayat, persky بیات → Bayat) je jeden z historicky primárních 24 kmenů Oguzských Turků. Společně s kmenem Kajyů stál v čele všech Oguzů jako – íl-bašové – Kajy-Bajat. Proces migrace jeho příslušníků ze Střední Asie na Blízký Východ započal v 11. století a byl završen v 16. století. Byli usazení na územích Turkménie, Íránu, Ázerbájdžánu, Turecka, Iráku a Sýrie.[1][2] Mimo těchto zemí jejich zbytky v současnosti ještě nacházíme v Libanonu, Afghánistánu, Indii, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Příjmení Bajat je běžné v Afghánistánu, Íránu, Ázerbájdžánu a v menší míře v Turecku, Libanonu a Indii. V Turkmenistánu nese význam „rytíř“ nebo „kavalír“. Představují subetnickou skupinu Ázerbájdžánců a Turkmenů.[3] Bajati mluví jižním dialektem jazyka ázerbájdžánského.[4]
Původ a dějiny editovat
Bajat byl název jednoho z 24 Oghuzských kmenů. Bajati se dělili na dvě hlavní skupiny odlišující se jménem: Ak Bajat → bílí a Kara Bajat → černí. Kajyové a Bajati se stali il-bašové (vůdci, vládnoucími kmeny) všech 24 Oguzských kmenů (Oguzské knížectví ve Střední Asii). Společně byli nazýváni „Kajy-Bajat“. Vzniklá vnitřní krize Oguzského knížectví, která vyhrotila vztahy mezi dobytkářskou aristokracii a chudinou, přinutila část některých Oguzských kmenů raději přesídlit do muslimských států na jihu. Do čela migrantů se postavila významná rodina Seldžukovců, pocházející z oguzského kmene Kynyků [pozn. 1].
Ak Bajati, kteří zůstali v Syrdarském regionu, se v roce 1153 přiklonili k rebelům, jež byli zajati Seldžukovským Ahmedem Sandžarem. Po celou dobu Seldžukovského dobývání Blízkého východu byli Bajati jeho účastníky. V průběhu této migrace se podstatná část Ak Bajati usadila zejména v Turecku, v severním Iráku a v Sýrii. Druhá hlavní skupina – Kara Bajati, se usadila v Chorásánu, z větší části kolem Níšápúru. Na Ögedejův příkaz mongolský generál Čormakan přešel v roce 1230 Amudarju a bez odporu obsadil Chorasán s jeho hlavním centrem Herátem. Ustavení Ílchanátu v roce 1256 Tataro-mongoly přimělo zbylé Oguzy k úniku z dosavadních sídel na západ do Malé Asie.
Původ jména editovat
Pojmenování a etymologie jsou nejisté. Jedná to pravděpodobně o množné číslo „bajan“ → „bohatý“ a nejspíš může pocházet od Žuan-žuanských kmenů.[5] V tomto případě se prohlášení Rašíd al-Din Hamadániho, že to znamená „štěstí“, stává správné.[5][6]
Vznik jména tohoto kmene se podle legend o jejich původu vztahuje na Oguz-kaganovho vnuka jménem „Bajat“.[7]
- Podle předcházející ústní legendy a Oguz-kaganova eposu, napsaného na počátku 14. století, známého taky pod názvem Oguz-name, pocházejí z 24 turkomanských kmenů Oguzů.
- V epose od Mahmúda Kašgarského (Mahmud al-Kāshgharī) Divân-ı Lügati't-Türk napsaného v 11. století je uvedeno:
| „ | …ve svazu Oguzů je 22 divizií… [1] | “ |
Bajati jsou uvedeni na 9. místě v pořadí. [pozn. 2].
V staroturečtině jejich domorodý název znamená: bohatý, šťastný a plný milosti.[8] Jako každý kmen či klan patřící do skupiny Oguzů měli a mají svůj znak – tamgu. Jejích zvířecím totemem bylo Káně.
Oguzské kmeny podle Oguz-kaganova eposu editovat
Krátká historie editovat
Od 10. do 16. století, a taky později, byly domorodé skupiny Bajatů rozptýlené na obrovské rozloze od Anatolie přes Sýrii a Irák do východního Íránu. Zpočátku byli Bajaté koncipováni v Malé Asii, kde se smíchali s jinými Seldžukskými kmeny. Po úpadku Rúmského sultanátu ustavily Oguzské klany Bajatů, Afšarů a Begdiliů ší'itskou islámskou militantní skupinu pojmenovanou Kizilbašové, která vzkvétala v Anatolii a Kurdistánu. Do přelomu 15. a 16. století se však tito Kizilbašové přestěhovali do Persie. V období Safíovců byl celkový počet Bajatů v Persii odhadnut na 40 000 rodin.
Vojenské tažení Čingischánového potomka Tímúra-chána (1336 – 1405) na západ začalo v roce 1380 napadáním různých nástupnických států Ílchanátu. V roce 1389 postoupila jeho vojska z Herátu do vnitrozemí Persie, kde sklidil mnoho úspěchů. Tento triumf zahrnoval mimo jiné obsazení Níšápúru (Chorasán), který Tímúr-chán napadl se všemi svými silami. Válka s Tímúrovskou armádou vedla k velké ztrátě na životech Kara-Bajatů. Zbytek kmene Kara-Bajatů, který přežil, uprchl do okolních Níšápúrských hor.
- Odtud jedna skupina uprchla na východ a severovýchod do Afghánistánu.
- Druhá skupina uprchla na jihozápad směrem k Isfahánu. I zde Tímúr-chán, často nazývaný „Emír Tejmür“, obsadil Muzaffarovský Isfahán a v roce 1393 odstranil Muzaffary v Šírázu.
- Třetí skupina se vydala na severozápad do Ázerbájdžánu, kde se rozdělila na dvě části. Jedna část odtáhla na západ do Anatolie a druhá část šla na jih do Iráku, Sýrie a Libanonu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů, které migrovaly na západ.
Ještě v roce 1390 dobyl Tímúr-chán Ázerbájdžán, v roce 1400 Gruzii a vylidnil křesťanskou Arménii, čímž rozšířil svou říši na hranice Osmanské říše.[9] Tímúr-chán zaměřil svou dobyvatelskou pozornost na Sýrii. Vyplenil Sivas a příštího roku u Bagdádu porazil Kara Kojunluské turkomany a rozvrátil Džalájirovský sultanát. Poté porazil mamlúky a obsazením Halabu a Šamu (soudobý název Damašku) se zmocnil celé Sýrie. V roce 1402 vtrhl Tímúr-chán do Anatolie a zaútočil na Osmanskou říši. Byl rozhořčen tím, že Bajezid-sultán (Yıldırım-Blesk) (1389 – 1402) obsadil města Malatya a Elbistan [pozn. 3]. Bajezid-sultán, zabývající se vojenským tažením na Balkáně, musel s vojskem spěchat do Malé Asie, kde se měla jeho armáda utkat v bitvě s Tímúr-chánovou armádou. Přestože Tímúr-chán měl v bitvě u Ankary velkou přesilu, osmanská armáda byla oslabována dezertéry Tatarů a Sipahíů z Anatolských bejliků. Při této velké porážce opustili Bajezid-sultánovou stranu také Bajati a přestoupili k silám Tímúr-chána. Bitva byla osudná nejen pro Bajezid-sultána, ale málem také pro celou osmanskou říši.[10] Zatímco Tímúr-chán napadl Anatolii, shromáždil Kara Kojunluský Kara Júsuf nové vojsko, s nímž v roce 1402 dobyl Bagdád. Tímúr-chán pověřil svého vnuka Abu Bakr ibn Mirah-šáha opětovným dobytím Bagdádu, což se mu taky částečně podařilo. Poté uvolnil třicet tisíc Turkménských zajatců v Diyarbakıru [pozn. 4], o které již v předcházejícím desetiletí požádal Ardabilský šejch Sadreddin Musa (1305 – 1391). Při zpátečním pochodu z Anatolie do Perského Ázerbájdžánu přivedl vězně jako dar šejchovi Chodža Alímu Safavimu († 1429) [pozn. 5]. Ze Šamu do Ardabílské oblasti překočovala taky část Ak Bajatů. Následně Tímúr-chán odpochodoval do Chorasánu a pak do Samarkhandu.[11]
- Bajati v Halabu (Aleppo) a Aintabu (Gaziantep) byli během emigrace mnoha svých členů do Anatolie a Íránu postupně přeřízení na úroveň malého kmene. Část, která zůstala žít mezi Gaziantepem a Aleppem, se později připojila k Ak Kojunluské konfederaci. Je pravděpodobné, že tito Bajati přišli ze severní Sýrie s Ak Kojunluskými turkomany. Odtud 10 000 stanů Ak-Bajatů překočovalo jihovýchodně od Hamadánu a usadilo se hlavně kolem Kazzāzu.[12] Z kmene Ak-Bajat pocházelo velké množství významných emírů, jejichž jména jsou uvedena v kronikách Hasana Rūmlūho[13], Eskandara Bega[14] a jiných. Mnoho Bajatštích emírů bylo jmenováno do vysokých pozic mimo kmenového území, např. Gada-Alí Soltan guvernér v Maku z období vlády šáha Abbáse I., jiní k podobným pozicím v Jerevanském okresu, a Ḥosayn-Alī Beg v roce 1598 k vedení velvyslanectví ve Španělsku.[15] Během panování Emír šáha Abbáse I. byli Bajatští vojáci posláni do Ázerbájdžánu, kde se také usadili.
- Dvě skupiny Bajatů žily v Diyarbakırském regionu v rámci uskupení Boz Ulus.[16]
- Mnohem důležitější byli Šam Bajati v Anatolii, kteří – jak jejich název napovídá – se sem přistěhovali ze Syrského Damašku. Bajati, Afšarské kmeny a Begdiliové v Sýrii a jihovýchodní Anatolií hráli důležitou roli v ustavení Dulkadyrského bejliku (1339 – 1521) a šíření do Sivassko-Yozgatského regionu, a byli nazýváni také Dulkadïrlï Bayat. Z velké části se usadili kolem Gedüku v okrese Yozgat, kde byli známí jako Boz Ok. Později se stali Ší'ity a připojili se k Safaviyyům. Příbytkem Šam Bajatské skupiny se stal Yeni-Il → Nové území (severně od Malatye), a taky Amasya, kde byli známí jako Ulu-Yörük, okolí Ankary, a Maraşe, a ještě dál v Kütahie a Antalie. Informací o časech a okolnostech jejich stěhování je málo, zaznamenána je jenom skutečnost o Boz Uluse a Yeni-Ilu[15] Tito Ak Bajati se stěhovali do centrální Anatolie v letech 1022 – 1613. Ostatní přijeli do Íránu s Kadžárskými klany v závěse Ak Kojunlū. Kadžárovci žili v Ázerbájdžánu, zejména kolem Gandžy a Bardy, ale není jasné, kteří z Kadžárovských emírů byli Bajatského původu. V době Safíovské dynastie (1501 – 1736) tvořili zástupci kmene Ak-Bajatů aristokratickou šlechtu na jejím dvoře.[17] Jako potomkové Ak-Bajatů se objevily některé rody, jako je například Kádžárovci (1781–1925).[8]
- Bajati v Iráku, sestávající z třinácti klanů, žili hlavně v okolí Kirkúku. Jsou tam ještě dnes, někteří následují svůj starý způsob života, ale nejvíce jich nyní pracuje v sedavém zaměstnání.
Toponyma editovat
Bajati byli hlavním oguzským kmenem. Toto pojmenování nese několik míst a osob spojených s legendou. Dnes jsou jejich hlavní přežívající skupiny pojmenovány Pahlavanlu a Rajhanlu. Přesto toponyma z 11. – 16. století ukazují, že dnešní Bajatské kmeny musely sehrát významnou roli při dobytí a kolonizaci Anatolie. Zde Bajati rozšířili své hlavní oblastní usídlení v provinciích Konya, Bursa, Afyon, Balıkesir a Kütahya.
Na počátku 20. století bylo nalezeno toponyma „Bajat“ v těchto místech:
- 37 míst v Turecku.[18]
- 26 míst v Íránu nese toponyma Bayat a Bayāt, Bayātān, Bayātlū, Bayātlar. Razmara uvádí dva z nich u Araku, jednoho v blízkosti Zandžánu, jednoho poblíž Orumíje u Reżāʾīya, jednoho v blízkosti Chúzistánu v Dašt-e Mišánu, jednoho při Borudžerdu a jednoho v Chorasáne u Daragazu.[19] P. Oberling zmiňuje klan s názvem Bayat patřící do Kaškajského pokolení ve Fársu[20]
- 5 míst v Ázerbájdžánu v Geokčajském kraji – Bayat-Melik-Ummud, Bayat-Kadyr-Husein v Dževadském kraji – Bayat, v Kubinském kraji – Syndžan Bayat, Uzun Bayat v Šamachyském kraji – Bayat, v Šušinském kraji – Bayat.[21]
- 4 místa v Turkmenistánu nesou jména Bayat, Bayat-Chadži a Bayat-Sindžap.[12]
- 1 místo v Uzbekistánu
- 1 místo v Iráku. Iráčtí Turkmeni jsou z velké části potomky obou větví Bajatů.[8]
Bayat je název obce jižně od Bagdádu a malých domorodých skupin v severní Sýrii.
Malé Bajatské skupiny žijí kolem Damašku, Hamy a Tripolisu, musí být odnoží Halabských Ak-Bajatů.
Kromě toho, příjmení Bajat nebo Bažjat, je běžným jménem turkické komunity, kterou ještě stále nalezneme v Afghánistánu. Zde jsou známí jako klan, který se původně přistěhoval do země s Nádirem Šáhem Afšárským (1688 – 1747).
Příjmení Baijat, také Bhajat, nacházíme v Gudžarátu a v mnoha vesnicích sunnitských randerských rodin, Randerských Suratů čili Surti – Vohra. Tento klan se možná přestěhoval do Indie z Íránu nebo Afghánistánu.
Jméno kmene „Bayatı“ bylo dáno Bajatské pevnosti, postavené v roce 1748 zakladatelem Karabachšského chanátu Panahali-chán Karabagliem.
Pozoruhodné osobnosti z kmene Bajat editovat
- Jeden z dávných Oguzských hrdinů Dede Korkut, který se stal legendární v dastaně stejného jména.
- Hasan Mahmud Bayati, jeden z nejčasnějších tureckých historiků 15. století. Byl také proslulým chovatelem koní[15].
- Muhammad Füzuli, slavný turecko – ázerbájdžánský básník a filozof osmanské éry.[8]
- Orudž-bej Bajat, (Don Juan Perský) známý pod pseudonymem „Don Juan Perský“, autor známé knihy „Rusko a Evropa očima Orudž-beje Bajata — Dona Juana Perského“,[22] který jako Safíovský vyslanec v letech 1599 – 1601 navštívil Rusko, Německo, Českou republiku, Itálii, Francii, Portugalsko a Španělsko.[23]
- Morteza Gholi Bayat (1890 – 1958), bývalý premiér Íránu
- Abbas Bayat (narozený 1947), íránský obchodník
- Ehsan Bayat, afghánsko-americký podnikatel, majitel Ariana Television Network a zakladatel nadace Bayat[24]
- Asef Bayat, íránský profesor sociologie
Poznámky editovat
- ↑ Boz-okové – Sivé šípy, ke kterým jsou přiřazeni Bajati byli váženější nežli Üč-okové – Tři šípy
- ↑ Oguzové se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny: Bozok'y – Sivé šípy, ke kterým jsou podle Kašgarského Bajati přiřazeni jako jeden z kmenů větve Günchána a Üčok'y – Tři šípy, ke kterým jsou přiřazeni Kynykové jako jeden z kmenů větve Denizchána
- ↑ Město Elbistan bývalo hlavním městem ší'itského Dulkadyrského bejliku. Region byl začleněn do Osmanské říše krátce před tažením proti Egyptštím mamlúkům v roce 1512
- ↑ jde o základ prvních Kizilbašských kmenů
- ↑ Chodža Alí Safavi byl Sadreddin Musův syn a vůdce Safaviyyů, byl Kurdského původu
Reference editovat
- ↑ a b Encyclopaedia Iranica: „Bayat“. Bayāt was one of the twenty-two Oghuz tribes listed in Maḥmūd Kāšḡarī’s. (anglicky)
- ↑ R. Khanam. „Encyclopaedic ethnography of Middle-East and Central Asia: J-O“, First Edition (2005) Vol 2. s. 126—127 ISBN 81-8220-064-4 (anglicky)
- ↑ „Bajati“ Archivováno 21. 10. 2013 na Wayback Machine. Rossijskij etnografičeskij muzej. Glossarij. (rusky)
- ↑ „Jazyky Íránu“ (anglicky)
- ↑ a b Kwāja Rašīd-al-Dīn Fażl-Allāh, „Tārīk-e oḡūz“, ed. Jahn, K. „Die Geschichte der Oḡuzen des Rašīd ad-Dīn“, Vienna, 1969, p. 45. (nemecky)
- ↑ Maḥmūd al-Kāšḡarī, ed. R. Dankoff and J. Kelly, „Compendium of the Turkic Dialects“, 3 vols., Cambridge, Mass., 1982 (cf. I, p. 464-76/1072-83) (anglicky)
- ↑ Fakr-al-Dīn Mobarakshah, „Tārīk-eMobārakšāh“, ed. E. Denison Ross, London, 1927, p. 48. (anglicky)
- ↑ a b c d Besim Atalay: Divanü Lügati't – Türk. Türk Tarih Kurumu Basımevi, Ankara 2006, s. 56., s. 57. (turecky)
- ↑ The Turco-Mongol Invasions [online]. Rbedrosian.com [cit. 2012-05-22]. Dostupné online.
- ↑ Tucker, Spencer C. (2010) „Battles That Changed History: An Encyclopedia of World Conflict“. ABC-ClIO; p. 141
- ↑ Stevens, John. The history of Persia. Containing, the lives and memorable actions of its kings from the first erecting of that monarchy to this time; an exact Description of all its Dominions; a curious Account of India, China, Tartary, Kermon, Arabia, Nixabur, and the Islands of Ceylon and Timor; as also of all Cities occasionally mention'd, as Schiras, Samarkand, Bokara, &c. Manners and Customs of those People, Persian Worshippers of Fire; Plants, Beasts, Product, and Trade. With many instructive and pleasant digressions, being remarkable Stories or Passages, occasionally occurring, as Strange Burials; Burning of the Dead; Liquors of several Countries; Hunting; Fishing; Practice of Physick; famous Physicians in the East; Actions of Tamerlan, &c. To which is added, an abridgment of the lives of the kings of Harmuz, or Ormuz. The Persian history written in Arabick, by Mirkond, a famous Eastern Author that of Ormuz, by Torunxa, King of that Island, both of them translated into Spanish, by Antony Teixeira, who liv'd several Years in Persia and India; and now render'd into English.
- ↑ a b Defense Mapping Agency, Official Standard Names Gazetteer, no. 42 (USSR), Washington, DC, I, AB, p. 6; idem, 1984, sv „Bayāt“, cf. idem, 1984, pp. 209-10 (anglicky)
- ↑ Ḥasan Rūmlū, Charles Norman Seddon „Kitab-i Ahsan al-Tavvarikh“ 1969, Kalifornská univerzita
- ↑ Iskandar Munshi „Tārikh-e ʻālam-ʼārāye ʻAbbāsi, taʼlif-e Eskandar Beg Torkamān“, 1956, Bongāh-e Matbuʻātiye Amir-Kabir
- ↑ a b c Sümer, Faruk „Bayatlar”, Istanbul Üniversitesi Edebiyat Fakültesi türk dili ve edebiyat dergisi, 1950, p. 374, p. 385
- ↑ Sümer, Faruk „Oğuzlar (Türkmenler)“, 2nd ed., Ankara, 1972, pp. 232
- ↑ „Don Juan of Persia“, ed. G. Le Strange, 1926, p. 45 (anglicky)
- ↑ „Köylerimiz a Türkiye'de meskiûn yerler kılavuzu“, Istanbul, 1933, s.. 92.
- ↑ Johanson, Lars – Bulut, Christiane „Turcologica Series – Svazek 62“, Turkic-Iranian Contact Areas: Historical and Linguistic Aspects, Otto Harrassowitz Verlag, 2006, ISBN 3-447-05276-7, ISBN 978-3-447-05276-4 (anglicky)
- ↑ Oberling, P. „Qashqāʾi Nomads Fars“, Haag, 1974, s. 30, 226.
- ↑ Sbornik „Etničeskaja onomastika“. „Zaselenie Azerbajdžana tjurkami“ Archivováno 23. 9. 2009 na Wayback Machine.. Akademija nauk SSSR. Institut Etnografii imeni N.Miklucho-Maklaja. Izdateľstvo «Nauka», M., 1984 g. (rusky)
- ↑ „Rusko a Evropa očima Orudž-beje Bajata — Dona Juana Perského“. Izd-vo SPBGU, 2007. (rusky)
- ↑ Elena Zinoveva. Persidskie motivy. Žurnal «Neva». № 11, 2007. (rusky)
- ↑ „The Bayat Foundation – Making a Difference in Afghanistan – Bajatská nadace – Tvorba a rozdíly v Afghánistánu“. October 18, 2006. WorldPress.org. (anglicky)
Související články editovat
Externí odkazy editovat
- Rodokmen Bajatů dostupné online Archivováno 20. 8. 2012 na Wayback Machine. (anglicky)
