Arata Isozaki
Arata Isozaki (23. července 1931 Óita – 29. prosince 2022[1]) byl japonský architekt, laureát Pritzkerovy ceny pro rok 2019.[2]
| Arata Isozaki | |
|---|---|
 | |
| Narození | 23. července 1931 Óita |
| Úmrtí | 28. prosince 2022 (ve věku 91 let) Naha |
| Alma mater | Tokijská univerzita Oita Uenogaoka high school |
| Povolání | architekt a vysokoškolský učitel |
| Zaměstnavatel | Tokijská univerzita |
| Ocenění | Královská zlatá medaile (1986) velkokříž Řádu za občanské zásluhy (1997) Pritzkerova cena (2019) komandérský kříž Řádu za zásluhy Polské republiky rytíř Řádu umění a literatury |
| Choť | Miyawaki Aiko (1972–2014) |
| Web | isozaki |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život editovat
Narodil se na nejjižněji položeném ostrově Japonska Kjúšú. Od roku 1953 navštěvoval Fakultu architektury na Tokijské univerzitě, kterou úspěšně ukončil v roce 1954. Po studiích získal práci u významného architekta Kenzó Tangeho. V roce 1963 si založil vlastní ateliér pod názvem Arata Isozaki & Associates. Roku 1964 měl svou první přednášku na Tokijské univerzitě a od té doby přednášel na mnoha univerzitách po celém světě (Harvard, Yale, UCLA). Byl třikrát ženatý a s druhou manželkou měl dva syny.
Tvorba editovat
V době, kdy se začal věnovat architektonické tvorbě, vládl v Japonsku směr zvaný metabolismus. V pozdních 50. letech se začaly navrhovat přizpůsobivé plug-in megastruktury. Po úpadku metabolistických myšlenek nastoupila tzv. „nová vlna“ architektů, mezi nimiž vynikal právě Arata Isozaki či Kazuo Šinohara. Dospěli k přesvědčení, že v současnosti již nelze dosáhnout významuplný vztah mezi budovou a městem jako celkem, každá stavba je dnes solitér a harmonicky ji vkomponovat do chaotické změti moderního velkoměsta není možné.
Isozakiho kariéra po odchodu z ateliéru Kenzo Tangeho začala návrhem pobočky banky Fukuoka na ostrově Kjúšú v roce 1966. Na 14. trienále v Miláně představil Elektrický labyrint. Šlo o revoluční dílo pojaté jako multimediální představení Hirošimské tragédie, sestávající z náhodně se otáčející obrazovky a obrazů promítaných zpětně. Tímto dílem si získal reputaci u evropské avantgardy.
Na trienále se setkal se skupinou Archigram, jakož i s Hansem Holleinem, jehož tvorbou se v pozdějších návrzích nechal inspirovat, zejména v otázce výběru a kombinace materiálů. Inspiroval se také Claudem Ledouxem a jeho symbolickou neoplatónovskou geometrií.
Za vyvrcholení jeho tvorby se považuje Muzeum Gunma v Japonsku, postavené v letech 1971–1974. Tato stavba byla reakcí na mizení tradiční japonské architektury, a to zejména na ztrátu tradičního japonského prostoru šera, tedy zákoutí s tlumeným osvětlením.
Charakteristické znaky tvorby editovat
Zacházel s neobvyklými kombinacemi materiálů jako kámen + kov + dřevo. Stavby jsou charakteristické smělostí formy, plnými, mohutnými objemy, zajímavou barevností a vynalézavostí. Používal jednoduché geometrické formy. Nejpoužívanějšími prvky jsou kostka, mříž, zaoblenost hran, která je patrná na většině staveb japonské architektury 20. století, jakož i duch minimalismu, i co se interiérů týká. Často využíval střešní světlíky na prosvětlení prostoru, díky čemuž si mohl dovolit nenarušovat vnější fasády okenními otvory.
Kombinoval prvky tradiční japonské kultury a západní styl. „Jako architekt opravdu následuji západní kulturu, ale vyrostl jsem v Japonsku a mám sobě jeho kulturu, takže mám představu o prostoru, která je asijská. Velmi se přikláním k asijské tradici. Pokud však jde o formu architektury, přikláním se spíše na západ,“ řekl k tomu sám Isozaki.
Projekty a realizace editovat
- 1968/71 – Fukuoka City Bank, ústředí, Fukuoka, Japonsko
- 1971/74 – Muzeum umění prefektury Gunma, Japonsko
- 1972/74 – Muzeum moderního umění Kita-Kyushu, Fukuoka, Japonsko
- 1973/74 – Hlavní knihovna Kita-Kyushu, Fukuoka, Japonsko
- 1976/78 – Radnice Kamioka, Gifu, Japonsko
- 1978/83 – Tsukuba Center Building, Ibaragi, Japonsko
- 1981/86 – Muzeum současného umění, Los Angeles, USA
- 1983/90 – Palau Sant Jordi, Barcelona, Španělsko
- 1986/90 – Umělecká věž Mito, Ibaragi, Japonsko
- 1986/92 – Nové Brooklynské muzeum, New York, USA
- 1987/89 – Univerzita Bond, Queensland, Austrálie
- 1987/90 – Budova Disney, Florida, USA
- 1987/90 – Mezinárodní konferenční centrum Kita-Kyushu, Fukuoka, Japonsko
- 1990/94 – Centrum japonského umění a technologie, Kraków, Polsko
- 1991/95 – Koncertní sál, Kjóto, Japonsko
- 1991/95 – B-con Plaza, Oita, Japonsko
- 1993/95 – Casa del Hombre, A Coruña, Španělsko
- 1993/96 – Policejní stanice Západ, Okajama, Japonsko
- 1993/98 – Kulturní komplex Higashi Shizuoka, Šizuoka, Japonsko
- 1997/03 – Centrum umění a médií Yamaguchi, Yamaguchi, Japonsko
- 1998 – Kulturní centrum Shenzhenu, Čína
- 1999 – The Millenium House - Sheikh AL-Thani Villa, Katar
- 1999 – Sheikh Al-Thani Majilis, Katar
- 2001 – Ubytovací areál High-town Kitagata II, Gifu, Japonsko
- 2001 – Komunitní centrum Kitagata, Gifu, Japonsko
- 2002 – Národní knihovna, Katar
- 2002 – Stadion ledního hokeje, Turín, Itálie
- 2003 – Akademie výtvarných umění a muzeum současného umění CAFA Moca, Peking, Čína
- 2003 – Zendai Art Museum Hotel, Šanghaj, Čína
- 2003 – Národní knihovna Nik-Naten, Katar
- 2004 – Projekt Nanjing, Nanking, Čína
Odkazy editovat
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Arata Isozaki na slovenské Wikipedii.
- ↑ NTM/EFE. Muere Arata Isozaki, el arquitecto de las célebres torres de Bilbao. Deia [online]. 2022-12-29 [cit. 2022-12-29]. Dostupné online. (španělsky)
- ↑ ŘEZNÍČKOVÁ, Alena. Pritzkerovu cenu za architekturu získal Arata Isozaki. Ovlivnila ho válka. iDNES.cz [online]. 2019-03-10 [cit. 2020-03-04]. Dostupné online.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Arata Isozaki na Wikimedia Commons - Informace na About.com Archivováno 22. 2. 2017 na Wayback Machine.
- Profil na Great Building.com
- Profil na Archiweb.cz
