Wikipedie

Anselm Kiefer

německý neoexpresionistický malíř a sochař

Anselm Kiefer (* 8. března 1945, Donaueschingen) je německý neoexpresionistický malíř a sochař. Je jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších německých umělců po druhé světové válce. Kieferova umělecká tvorba zahrnuje různá média, jako je malba, socha, dřevoryt, fotografie, film, umělecká kniha, instalace a architektura.

Anselm Kiefer
Narození8. března 1945 (79 let)
Donaueschingen
Alma materUmělecká akademie v Düsseldorfu
Povolánímalíř, sochař
Hnutíneoexpresionismus
OvlivněnýJoseph Beuys
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Většina Kieferových děl vytvořených do 90. let 20. století se týká témat čerpaných z Německa a jeho kultury: německé historie, mýtů, literatury, dějin umění, hudby, filozofie, architektury a lidových zvyků. Od performancí a konceptuálního umění přešel ve druhé fázi své tvorby k monumentálním objektům z betonu a olova a velkoplošným obrazům, na jejichž povrch nanáší skleněné střepy, sušené rostliny a další materiály.

Život editovat

Německo editovat

Narodil se ke konci 2. světové války ve městě Donaueschingen, které bylo jako důležitý železniční uzel častým cílem spojeneckého bombardování. V den jeho narození dostal přímý zásah sousední dům.[1] Přestože nemá žádné osobní vzpomínky na válku, v jeho umělecké tvorbě se trvale projevuje kritický vztah k dějinám. Reflektuje poválečnou identitu a historii Německa, potýká se s národní mytologií Třetí říše a zkoumá možnost vyrovnání se s nacistickou minulostí překračováním poválečných tabu.

Kiefer byl pojmenován po klasickém malíři devatenáctého století Anselmu Feuerbachovi a od dětství plánoval stát se umělcem. Zpočátku vyrůstal u prarodičů, v roce 1951 se přestěhoval k rodičům do Ottersdorfu u Rastattu na Rýně.[2] V roce 1965 začal studovat práva a francouzštinu na univerzitě ve Freiburgu, ale studia brzy zanechal. V letech 1966–1968 studoval malbu u Petera Drehera ve Freiburgu. V roce 1969 studoval u Horsta Antese v Karlsruhe, kde měl svůj první ateliér. V letech 1970–1972 dokončil studia u Josepha Beuyse na Umělecké akademii v Düsseldorfu (Kunstakademie Düsseldorf). První samostatnou výstavu měl v roce 1970 v Karlsruhe.

V roce 1971 se nastěhoval do bývalé školy poblíž Buchenu v Odenwaldu a věnoval se umělecké tvorbě. Postupně přišly i mezinárodní úspěchy. V roce 1980 reprezentoval Německo na Benátském bienále, v dalších letech vystavoval v Londýně, Paříži, Jeruzalémě, São Paolu. Velký úspěch měla putovní výstava v USA roku 1988. [2]

V roce 1989 se přestěhoval do Hornbachu v Bádensko-Würtenbersku, kde si zřídil ateliér v bývalé cihelně a tvořil zde až do roku 1992. Během dalších tří let cestoval po Evropě, Mexiku, Indii, Číně, Nepálu, Japonsku. Poznání cizích kultur se odrazilo v jeho tvorbě. Vedle maleb se věnoval také sochařství, fotografování a vytvořil mnoho uměleckých knih. [3]

Francie editovat

V roce 1992 opustil svou rodinu a přesídlil do Barjacu (Gard) ve Francii. Zde si v rozlehlém pozemku bývalého průmyslového areálu La Ribaute zřídil ateliéry, dílny a výstavní prostory se svými obrazy a plastikami.[1][4][2]

 
Kieferův výstavní prostor A.E.I.O.U. v Salcburku

Od roku 2008 žil se svou druhou ženou, rakouskou fotografkou Renate Graf a dětmi ve velkém domě ve čtvrti Le Marais v Paříži. Svá díla přemístil do bývalých velkoobchodních skladů v Croissy-Beaubourg u Paříže, kde vytvořil na ploše 3300 m² umělecké centrum a ateliér.[1] V srpnu 2016 bylo vykradeno: zloději zničili připravený exponát a odvezli 12 tun surového materiálu (olovo a mramor).[5] Jeho druhé manželství skončilo rozvodem v roce 2014.

Vedle malířské a sochařské práce působil Kiefer příležitostně také jako scénograf a kostýmní výtvarník pro divadlo a operu, například Oidipus na Kolonu (Burgtheater Vídeň, 2003) a Elektra (Teatro di San Carlo, Neapol, 2003). Pro znovuotevření pařížské Opery v roce 2009 vytvořil vizuální a hudební představení Am Anfang. V roce 2010 vedl cyklus přednášek na Collège de France v Paříži. [2]

Kieferova díla jsou zastoupena v řadě světových muzeí a galerií i soukromých sbírkách. Pro dlouhodobou instalaci jeho soch a obrazů byl v roce 2014 v Muzeu současného umění v Massachusetts vybudován speciální pavilon. [6] V roce 2023 natočil německý režisér Wim Wenders celovečerní životopisný dokument Anselm, který byl uveden na festivalu v Cannes. [7][4]

V roce 1990 získal Kiefer Wolfovu cenu v Izraeli a japonská umělecká asociace mu udělila v roce 1999 císařskou medaili za celoživotní dílo. V roce 2005 byl v rodném Německu vyznamenán záslužným křížem 1. třídy za zásluhy (Verdienstkreuz 1. Klasse) a obdržel Čestné vyznamenání za vědu a umění v Rakousku. V roce 2018 mu salzburský hejtman udělil rakouské občanství. [8] Kiefer je jedním z umělců podporovaných Salcburskou nadací a jako první realizoval v Salcburku v roce 2002 své dílo A.E.I.O.U.. V pavilonu postaveném podle jeho návrhu je umístěna velkoformátová malba s citátem z básně Ingeborg Bachmannové, police s olověnými knihami a nápis na zdi, odkazující na pomíjivost času. [9]

Dílo editovat

Kieferovo dílo je velmi rozmanité. Zahrnuje obrazy, sochy, instalace, umělecké knihy, fotografie a práce na papíře, jako jsou kresby, akvarely a koláže. Z velké části se jedná o monumentální díla, plná tajemných symbolů a úryvků textů, která vyjadřují autorův vztah k vlastní i historické paměti, vybízejí k zamyšlení nad otázkami lidské existence. Většina prací byla inspirována německou mytologií a historií.

Je považován za kontroverzního umělce, neboť nerespektuje obecně uznávaná tabu, často upozorňuje na nacistickou minulost Německa a přemýšlí o poválečné identitě jeho obyvatel. V roce 1969 prováděl performance, při kterých hajloval na veřejných místech ve Švýcarsku, Nizozemsku, Francii a Itálii. Cílem bylo upozornit na ztrátu německého kulturního odkazu kvůli nacistické xenofobii a rasismu. Z fotografických záznamů těchto performancí vznikla série Okupace (Occupations) a několik knih (Heroische Sinnbilder, 1969, Für Genet, 1969[10]). Zpracovává též náměty ze Starého zákona, německé mytologie, Wagnerových oper a podobně. Na jedné z fotografií, kde hajluje na mořském pobřeží (Povolání, 1969) odkazuje na malbu Caspara Davida Friedricha Poutník nad mořem mlhy. Osud Německa a jeho úloha v současném světě se stal hlavním námětem jeho obrazů v sériích z osmdesátých let 20. století (Těžký mrak 1985). [4]

Historie a literatura patří mezi důležité inspirační zdroje jeho práce. Obdivoval dílo středověkého lyrika Walthera von der Vogelweide, básníka rumunského původu Paula Celana, francouzského básníka a kritika Charlese Baudelaira, ruského futuristy Velemira Chlebnikova a rakouské básnířky Ingeborg Bachmannové. [11] Odrazem těchto zdrojů je například série třiceti obrazů Velemir Chlebnikov (2004) nebo Margarete (1981), obraz založený na básni Paula Celana. Roku 2022 vystavil v pařížském Grand Palais cyklus maleb věnovaný tomuto básníkovi. [4]

Cesty do Izraele ho inspirovaly ke studiu kabaly, která podobně jako zájem o okultismus ovlivnila jeho tvorbu. [12] Odkaz na hebrejskou a egyptskou historii se objevuje v jeho díle koncem osmdesátých let (Osiris a Isis).

Po přesídlení do Francie se od 90. let 20. století okruh jeho námětů rozšířil. Zabýval se otázkami lidské existence, spojení člověka s vesmírem, jeho proměnami a duchovním znovuzrozením. Mezi jeho obrazy s touto tematikou patří Athanor, který si do svých stálých sbírek objednalo muzeum Louvre v roce 2007. Obraz doplňují dvě sochy Danaé a Hortus Conclusus. [3]

Vedle maleb zhotovil rozměrné dřevořezy, například Das deutsche Volksgesicht Kohle für 2000 Jahre, 1974, Der Niebelungenlied, 1974[13]

U pozdějších obrazů používá vedle barev i fotografické zvětšeniny a přírodní materiály (písek, zemina, popel, sláma, vlasy, sklo, zinkové a olověné desky). Ze stejných materiálů vytváří i své plastiky. [3]

Od roku 2002 začal pracovat s betonem a olovem. Vytvořil soubor plastik Sedm nebeských paláců, který je od roku 2015 trvale vystaven v muzeu moderního umění Pirelli HangarBicocca v Miláně. [12]

Z kreseb, grafik, upravených fotografických zvětšenin, ale i z kovových plechů a všech výšeuvedených materiálů vytváří též autorské knihy. Mají rozměry od běžných knih po monumentální publikace na kovových deskách. Například v instalaci Zweistromland (Země dvou řek[p 1]), která sestává ze dvou regálů s knihami, jsou knihy zhotoveny na olověném plechu o rozměrech 100 x 80 cm[14] a každá kniha váží přibližně 300 kg.[15]

Galerie editovat

  •  
    AEIOU, 2013, část instalace v Salcburku.
  •  
    Sedm nebeských paláců, 2015, Pirelli HangarBicocca, Milán.
  •  
    Víra, naděje, láska (1984–6)
  •  
    A.E.I.O.U. (inspirováno básní Ingeborg Bachmannové „The game is over“) Salzburg, Furtwänglerpark, 2013.
  •  
    12 kmenů (2016) – Nová pinakotéka, Mnichov
  •  
    Kdo jsme? (jedna z šesti vitrin instalovaných v pařížském Pantheonu, 2020)
  •  
    Instalace v muzeu Voorlinden (Wassenaar, 2024)

Výstavy (výběr) editovat

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Míněna Mezopotámie, země mezi řekami Eufrat a Tigris.

Reference editovat

  1. ↑ a b c PRODGER, Michael. Inside Anselm Kiefer's astonishing 200-acre art studio. The Guardian. 2014-09-12. Dostupné online [cit. 2024-04-10]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d Anselm Kiefer. Eschaton—Anselm Kiefer Foundation [online]. [cit. 2024-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c HOSACK-JAMESOVÁ, Karen. Slavné obrazy (Mistrovská díla v souvislostech). 1. vyd. Praha: Euromedia Group, 2019. ISBN 978-80-7617-785-7. Kapitola Aslem Kiefer:Athanor, s. 246–247. 
  4. ↑ a b c d KONRÁD, Daniel. Osaměle hajloval po Evropě. Film ukazuje, jak se malíř vyrovnal s nacismem. Aktuálně.cz [online]. 2024-04-09 [cit. 2024-04-10]. Dostupné online. 
  5. ↑ Anselm Kiefer’s studio robbed of 12 tonnes of raw marble and €1.3m lead sculpture. web.archive.org [online]. 2017-08-16 [cit. 2020-05-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-08-16. 
  6. ↑ Anselm Kiefer. MASS MoCA [online]. [cit. 2020-05-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Anselm (2023) | ČSFD.cz. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  8. ↑ Anselm Kiefer österreichischer Staatsbürger. salzburg.orf.at [online]. 2018-01-23 [cit. 2024-04-10]. Dostupné online. (německy) 
  9. ↑ Anselm Kiefer, 2002 | Salzburg Foundation. salzburgfoundation.at [online]. [cit. 2024-04-10]. Dostupné online. 
  10. ↑ KIEFER, Anselm. Anselm Kiefer : Bücher 1969-1990. Stuttgart: Hatje Cantz Verlag, 1990. ISBN 3-89322-200-6. S. 72–113. (německy) 
  11. ↑ Anselm Kiefer. Thaddaeus Ropac [online]. [cit. 2024-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ a b Atelierforart.cz [online]. 2018-07-12 [cit. 2020-05-03]. Dostupné online. 
  13. ↑ KIEFER, Anselm. Anselm Kiefer : Bücher 1969-1990. Stuttgart: Hatje Cantz Verlag, 1990. ISBN 3-89322-200-6. S. 132–143. (německy) 
  14. ↑ KIEFER, Anselm. Anselm Kiefer : Bücher 1969-1990. Stuttgart: Hatje Cantz Verlag, 1990. ISBN 3-89322-200-6. Kapitola Lilith, s. 332–359. (německy) 
  15. ↑ Anselm Kiefer and the Book Archivováno 1. 2. 2014 na Wayback Machine. recenze výstavy v Oslu, 1989
  16. ↑ Dvojvýstava ve slaném nálevu: Kiefer a Vedova v Benátkách
  17. ↑ Anselm Kiefer. Salt of the Earth Archivováno 1. 4. 2012 na Wayback Machine. na stránkách Fondazione Emilio e Annabianca Vedova

Literatura editovat

  • SCHNECKENBURGER, Manfred. Anselm Kiefer. In: ROMAIN, Lothar. Positionen : Malerei aus der Bundesrepublik Deutschland. Berlin: Elefanten Press, 1986. ISBN 3-88520-218-2. S. 94–110. (německy)
  • KIEFER, Anselm. Anselm Kiefer : Bücher 1969-1990. Stuttgart: Hatje Cantz Verlag, 1990. ISBN 3-89322-200-6. (německy) 
  • KIEFER, Anselm. Anselm Kiefer : Jason. Ostfildern: Hatje Cantz Verlag, 1990. Dostupné online. ISBN 3-89322-194-8. (německy) 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anselm_Kiefer&oldid=23821745“