24. dynastie

staroegyptská dynastie

24. dynastie ze staroegyptských dynastií je řazena egyptology do historického období Třetí přechodné doby. Vládla přibližně v letech 727–715 př. n. l.[1][2] Tato dynastie, vlastně jen posloupnost zakladatele Tefnachta a jeho bratra Bakenrenefa, vládla velmi krátkou dobu, přibližně dvanáct 12–13 let.[3] Hlávním sídlem bylo město Sais v západní části nilské delty.[p 1]

Historický vývoj editovat

 
Mapa ~ 6. stol. př. n. l.
 
Ruiny starověkého města Sais; Lepsius ~1850
 
Poražení vládci Osorkon IV, Input II. a Peftjauawybast přijímají vazalství od nubijského krále Piankhi; v zápisu kartuše krále „Piye-Mery-Amun
<
imn
n
N36
panxii
>
 
Stéla Pasenhor k oslavě úmrtí býka ApiseSakkára Serapeum

Koncem 23. dynastie pokračovala expanze nubijských králů do severního Egyptu a postupně dosáhla až k Thébám. K potlačení jejich postupu dále k severu do nilské delty, se z lokálních vládců vytvořila koalice Osorkona IV. z Tanis, Peftyauembasteta z Herakleopolisu, Nimlota III. z Hermopolis a Inputa II. z Leontopolis. Velení se ujal Tefnacht první král a zakladatel 24. dynastie. Proti nim se postavil vládce Nubie Piankhi (747–713 př. n. l.).[2][4] Po počátečních vojenských úspěších severní koalice, nubijský král Piankhi s koncentrovaným vojskem koalici porazil, avšak diplomaticky ponechal poražené vládce u moci v jejich sídlech. Zavázal je ale vazalským vztahem s povinností odvádět tribut. Dokumentuje to scéna na stéle, nalezené v Gebel Barkal[p 2], na které Nimlot III. držící koně, představuje klečící poražené vládce Osorkona IV., Inputa II. a Peftjauawybasta nubijskému králi Piankhimu, jak potvrzují svůj vazalský vztah. Piankhi se stal zakladatel „Nubijské25. dynastie.

Panovníci 24. dynastie editovat

24. dynastie se sídlem v Sais
Král rodné jméno trůní jména doba vlády
př. n. l.[5]
Tefnacht
N5
G38
<
tG1f
n
M3
Aa1 t
>
Tafnajt
M23L2<
N5A51ss
>
Shepesesra
740–720
faron 727–720
Bakenrenef
N5
G38
<
G29V31
n
r&n&f
>
Bakenrenef
M23L2<
N5V29D28
>
Uahkara
720–715

Bakenrenef, nástupce Tefnachta setrval v Sais, pozici lokálního vládce si udržel asi 5 let. Žádné významnější památky po něm nebyly nalezeny, snad až na nepatrnou zmínku na stéle nalezené v Serapeu, pohřebišti posvátných býků Apisů v Gíze[6] symbolů boha Ptaha.[7]. Na stéle pojmenované Padiusir-Pawahje je hieroglyfický zápis[8][9]:

Zápis na stéle Padiusir-Pawah v Sakaře[8]
Q1raD5
G1
G40V29N35AG4G38Z1G29
V31
M17G43A24
N35
D21
N35
A2I9
N35
G17D53
Y1
Q1raG4
Překlad: Usir-Pawah syn Bakenrenefa společně s Osirisem

Archologické výzkumy lokality v Sais permanentně pokračují v gesci University Durham UK.[10]

Poznámky editovat

  1. poblíž severního okraj stávajícího egyptského města Su El Hagara
  2. Hora v severním Sudanu

Reference editovat

  1. SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Překlad Daniela Feltová. 2. vyd. Praha: BB/art, 2010. 525 s. ISBN 978-80-7381-860-9. Kapitola Chronologická tabulka, s. 500. 
  2. a b BUNSON, Margaret. Encyclpedie of Ancient Egypt [online]. New York: Facts On File, Inc., 1991. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-08-30. (anglicky) 
  3. HORNUNG, Erik. Ancient Egyptian Chronology [online]. Leiden, Boston:Brill: Briil, 2006. S. 491. Dostupné online. ISBN 978-90-04-11385-5. (anglicky) 
  4. JAMES, Peter. Deconstructing Manetho’s 21st Dynasty [online]. London: University of Exeter UK, 2013. S. 218–252. Dostupné online. (anglicky) 
  5. CLAYTON, Peter. Chronicle of the Pharaohs: The Reign-by-Reign Record of the Rulers and Dynasties of Ancient Egypt [online]. Thames & Hudson, 2006. S. 171–173. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Sakkára - Serapeum [online]. Praha: Dostupné online. 
  7. BREASTED, James Henry. Ancient Records of Egypt, Vol.IV §557 [online]. London: Univerzity Chicago, 1906. S. 295–298. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b LABUDEK, Janna. Late Period Stelae from Saqqara [online]. Birmingham: The University of Birmingham, 2010. S. 158. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ANDREWS, Carol. Four new Demotic Texts [online]. Copnehagen,: Conference of Demotic Studies, 1999. S. 27–34. Dostupné online. 
  10. Sais [online]. Durham University: 2019. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy editovat