Šen Š’-sing
Šen Š’-sing (čínsky pchin-jinem Shēn Shíxíng, znaky zjednodušené 申时行, tradiční 申時行; 1534–1614)[1] byl čínský politik mingského období. Císař Wan-li ho roku 1578 jmenoval velkým sekretářem, úřad zastával do roku 1591. V letech 1583–1591 neformálně stál v čele mingské vlády jako první velký sekretář.
| Šen Š’-sing | |
|---|---|
 | |
| Posmrtné jméno | Wen-ting |
| Pseudonym | Jao-čchüan, Siou-siou ťü-š’ |
| Jiná jména | Šen Žu-mo |
| Narození | 1535 Su-čou, Ťiang-su |
| Úmrtí | 1614 |
| Tituly a úřady | |
| první velký sekretář | |
| Období | 1583–1591 |
| Předchůdce | Čang S’-wej |
| Nástupce | Wang Ťia-ping |
| Panovník | Wan-li |
| velký sekretář | |
| Období | 1578–1591 |
| Panovník | Wan-li |
|
| |
| Národnost | chanská |
| Země | říše Ming |
| Vzdělání | ťin-š’ (1562) |
| Povolání | politik |
| Vyznání | konfucianismus |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jména editovat
Šen Š’-sing používal zdvořilostní jméno Žu-mo (čínsky pchin-jinem Rǔmò, znaky 汝默) a pseudonym Jao-čchüan (čínsky pchin-jinem Yáoquán, znaky zjednodušené 瑶泉, tradiční 瑤泉), později Siou-siou ťü-š’ (čínsky pchin-jinem Xiūxiū jūshì, znaky 休休居士). Za zásluhy o stát byl poctěn posmrtným jménem Wen-ting (čínsky pchin-jinem Wéndìng, znaky 文定).
Život editovat
Šen Š’-sing se narodil roku 1534, pocházel z okresu Čang-čou v prefektuře Su-čou v Ťiang-nanu. Studoval konfuciánské klasiky, skládal úřednické zkoušky, roku 1562 složil i jejich nejvyšší stupeň, palácové zkoušky (s mimořádným úspěchem – jako první v pořadí), a získal hodnost ťin-š’. Poté nastoupil do akademie Chan-lin.[2]
V akademii sloužil patnáct let, mimo jiné se podílel na pořádání Pravdivých záznamů vlád císařů Ťia-ťinga (vládl 1521–1567) a Lung-čchinga (vládl 1567–1572).[2] v 70. letech krátce zastával funkci náměstka ministerstva obřadů, poté náměstka ministra státní správy. Roku 1578 ho císař Wan-li jmenoval velkým sekretářem; sekretariát tehdy vedl Čang Ťü-čeng, dalším sekretářem byl Čang S’-wej. Po úmrtí Čang Ťü-čenga (1582) v čele sekretariátu stanul Čang S’-wej, ale už roku 1583 se prvním sekretářem stal Šen Š’-sing.[pozn. 1] V úřadě zůstal do roku 1591. V letech 1583–1591 v sekretariátu pod vedením Šen Š’-singa sloužili Jü Jou-ting (krátce), Sü Kuo, Wang Si-ťüe a Wang Ťia-ping.
Po smrti Čang Ťü-čenga se císař i opoziční skupiny obávali silného velkého sekretariátu, v následné čistce zlikvidovali Čang Ťü-čengovy straníky, nicméně poté se císař a opozice dostali do sporů a velcí sekretáři v čele se Šen Š’-singem lavírovali mezi císařem a úředníky, vesměs se ale stavěli na stranu císaře.[3] Přitom i v 80. letech přetrvávalo spojenectví mezi velkými sekretáři, vedením ministerstva státní správy a kontrolními úřady,[4] vytvořené ještě Čang Ťü-čengem a podporované císařovou matkou,[1] které dominovalo mingské vládě a potlačovalo opozici. Opozice se proto snažila odcílit nezávislosti ministrů na sekretářích s odůvodněním „návratu ke stavu v počátcích říše“.[3] Uspěla až roku 1590, kdy rezignovali ministr státní správy Jang Wej a vedoucí kontrolního úřadu Wu Š’-laj a zmíněná aliance se rozpadla, když nový ministr státní správy Lu Kuang-cu, byť vybraný za účasti Šen Š’-singa, hájil nezávislost svého úřadu a odmítal si svá rozhodnutí nechat schvalovat v sekretariátu.[4]
Šen Š’-sing byl v mocenských střetech a politických diskuzích člověkem kompromisu, umírněný, oponenty nechával přeložit nebo odvolat, po čase je však často povolával zpět do služby; snažil se vytvořit atmosféru spolupráce. Dobře se doplňoval s Wang Si-ťüem, který byl vznětlivý a k oponentům tvrdý. Šen před kritikou ustupoval, Wang reagoval útočně. Společně tvořili pár „hodného a zlého“.[5] Šengova politika kompromisu nakonec neuspěla a roku 1591 pod tlakem opozičních úředníků rezignoval s tím, že ztratil jejich důvěru svým příklonem k panovníkovi ve sporu o jmenování korunního prince.[6][pozn. 2]
Zemřel roku 1614.[1]
Odkazy editovat
Poznámky editovat
- ↑ Čang S’-wej totiž odešel roku 1983 z úřadu kvůli smutku za zemřelého otce. Do služby se nevrátil, protože sám také onemocněl a zemřel[2] roku 1985.
- ↑ Totiž velcí sekretáři zaslali císaři další z protestů proti nejmenování následníka trůnu; Šen Š’-sing byl nemocen a o akci svých kolegů nevěděl. Sü Kuo, který vedl sekretariát v Šenově nepřítomnosti, však protest odeslal s podpisy všech sekretářů, i Šena. Šen Š’-sing po seznámení se situací reagoval důvěrným dopisem císaři, v němž vysvětlil situaci, a císař odpověděl, že přijímá jeho vysvětlení. Běžně se taková důvěrná korespondence nedostala do jiných rukou než adresáta; císařovu odpověď však zachytil Sü Kuo, který ji předal kontrolnímu úřadu ke zveřejnění a archivaci. Šen Š’-singovi se podařilo dokument z archivu vyjmout než mohl být zveřejněn, mezitím však jeho obsah vešel v obecnou známost a opozice rozpoutala skandál: kritizovala Šena za narušení procedur odebráním dokumentu z archivu a za obojakost, když veřejně protest podepsal, ale v důvěrném dopisu císaři se od protestu distancoval. Pod tíhou kritiky Šen již nemohl plnit roli moderátora a prostředníka mezi císařem a úředníky a rezignoval. Císař, ač nerad, jeho demisi přijal.[7]
Reference editovat
- ↑ a b c LUK, Yu-ping. Heavenly Mistress and the Nine-lotus Bodhisattva: Visualizing the Celestial Identities of Two Empresses in Ming China (1368-1644). In: BOSE, Melia Belli. Women, Gender and Art in Early Modern Asia, c. 1500-1900. London: Routledge/Ashgate, 2016. S. 63–91, na s. 77. (anglicky)
- ↑ a b c HUANG, Ray. 1587, a Year of No Significance: The Ming Dynasty in Decline. New Haven: Yale University Press, 1981. 278 s. Dostupné online. ISBN 0300028849. S. 49. (anglicky) [Dále jen Huang (1981)].
- ↑ a b ZHAO, Jie. A Decade of Considerable Significance: Late-Ming Factionalism in the Making, 1583-1593. T'oung Pao Second Series. 2002, roč. 88, čís. 1/3, s. 112–150, na s. 115–116. [Dále jen Zhao]. (anglicky)
- ↑ a b Zhao, s. 143–145.
- ↑ Zhao, s. 135–136.
- ↑ HUANG, Ray. The Lung-ch'ing and Wan-li reigns, 1567—1620. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243335. S. 511–584, na s. 528–529. (anglicky)
- ↑ Huang (1981), s. 81–82.
