Wikipedie

Česká šlechta

seznam na projektech Wikimedia

Českou šlechtou se rozumí feudální společenská vrstva (sociální třída), tj. nižší a vyšší (vysoká) šlechta na území Českého království respektive zemí Koruny české, zvláště v Čechách a na Moravě a v širším pojetí i ve Slezsku a Lužici.

Znak Zemí Koruny české

Šlechtictví jako status podle českého zemského práva bylo zrušeno dne 10. prosince 1918 zákonem č. 61/1918 Sb. Stejně tak byla zrušena všechna ze šlechtictví plynoucí práva a bývalým šlechticům bylo zapovězeno užívání šlechtických titulů, přídomků a dodatků.

Počátky české šlechty editovat

Počátky české šlechty v 10.–12. století úzce souvisí se vznikem a rozvojem feudální společnosti v době panování Přemyslovců v Českém knížectví, respektive Českém království.

Vznik této společenské skupiny či vrstvy souvisel s vojenskými družinami kolem panovníka. Ty byly tvořeny schopnými jedinci, kteří za své služby dostávali výsluhy v podobě pozemků, správcovství hradu atd. a s tím spojeným udělováním šlechtických titulů (svobodný pán, zeman, rytíř). Z válečníků se postupně stávali feudální páni, kteří za své zásluhy získávali od panovníka různé úlevy, výhody, pozemky a další. Podobným způsobem probíhal rozvoj také u církevních entit. Vlastnictví půdy mělo zásadní význam pro rozvoj zemědělství a další zkulturňování krajiny.

Výsluhy byly zpočátku pouze osobní povahy – do smrti nabyvatele – a bylo je možno odejmout; postupně docházelo k jejich přeměně v dědičné vlastnictví. Otázka možného podílu před-přemyslovské rodové aristokracie na zformování nejstarší české šlechty zůstává nevyjasněna. Jisté však je, že již ve 13. století byla šlechta natolik silná, že i panovník musel počítat s její mocí.

Některé šlechtické rody včetně rodových erbů z této doby lze vysledovat do současnosti. První erbovní znamení české šlechty se objevují od 13. století. Tato erbovní znamení byla udělována za mimořádné zásluhy a statečnost v boji, diplomatické úspěchy, či zbavení krajiny nebezpečného zvířete apod. Šlechtictví své nositele, kromě výhod, zavazovalo rovněž k povinnostem a ctění určitých ctností, které však nebyly vždy dodržovány.

V této době se také postupně ustalovala rodová jména, zpravidla spojená s místem původu, případně se jménem některého předka (Vratislavové z Mitrovic). Existuje však i mnoho opačných případů, kdy hrady, respektive zámky dostávaly jméno podle svého majitele (Mitrovice, Nové Mitrovice). Kromě toho docházelo již v této době k poněmčování (germanizace) jmen i u nejstarších českých rodů – z důvodu prestiže, ve snaze vyrovnat se šlechtě v jiných zemích (viz např. německá šlechta a rakouská šlechta). Patrné je to například u rozrodů Vítkovců, jejichž další větve se nazývaly Landštejnové či Rožmberkové.

Nejstarší šlechtické rody editovat

Mezi nejstarší zakladatelské rody (v počtu okolo dvaceti) české a moravské šlechty patří:

Šlechtický systém před rokem 1620 editovat

Šlechtický stav ani v Česku nebyl homogenní, ale dělil se do stupňů, úrovní. Od 12. století se česká šlechta dělila na dva stavy, nižší stav – vladycký, zemanský a rytířský (původně páni první hotovosti) a vyšší stav – panský (původně páni druhé hotovosti, někdy korouhevní páni). V průběhu dějin se ustálil systém, který platil až do doby stavovského povstání.

Předstupeň šlechtictví tvořily tzv. erbovní rodiny, což byl mezistupeň mezi městským a šlechtickým stavem. Patřilo k němu právo užívat erb a predikát, ale nikoli stavovská práva, tzn. nešlo o šlechtice.

Vladyctví bylo uznáváno za nejnižší šlechtický stav. Do vladyctví bývaly povyšovány nové rody. Staré a úspěšné vladycké rody byly povyšovány (nobilitovány) do rytířského či panského stavu. Také zchudlé panské rody mohly ponížit do stavu vladyků a zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky svůj status ztrácely. Mezi vladyckými rody často nalézáme vedlejší větve známých šlechtických rodů, jako byli například vladykové z Chlumu, Křemže, Nečtin u rodu Bavorů ze Strakonic.[zdroj?]

Rytířství je další ze stupňů nižší šlechty. Rytířské předky ve třech generacích musel prokázat uchazeč o přijetí do panského stavu. Jedná se vlastně o pozůstatek třídy šlechticů, kteří získali titul na válečném poli. Často (na zemském sněmu nikdy) nebyl od vladyctví rozlišován a tvořily spolu jednu kategorii, někdy nazývanou vladyctvo, jindy rytířstvo.

Některé rytířské rody nashromáždily velký majetek, kterému se nevyrovnal ani majetek leckterých panských rodů, a patřily k nejbohatším v zemi. Tyto rody pak velmi často po nabytí takového majetku povýšily a byly přijaty do panského stavu, např. Trčkové z Lípy. Obecně povyšování, adopce a podobně byly často spojené s nemalými poplatky a byly tak také významným zdrojem příjmů vládců.

Panský stav byl do poloviny 17. století v Českých zemích jediným stavem vyšší šlechty. Vyvinul se jako systém vyšší šlechty (tzv. páni druhé hotovosti), tj. nejvýznamnějších rodů. V průběhu času se panské rody snažily omezit příliv dalších rodů, což se jim roku 1501 povedlo, když si vymohly, že: „... nechce žádného za pána přijíti leč by stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena provedl“ (tj. prokázal). V roce 1502 pak král Vladislav Jagellonský potvrdil panským rodům právo přijímat do panského stavu. Bylo rozlišováno mezi pány „novoštítnými“ a pány „starožitnými“ (po třech generacích v panském stavu).

Na počátku 17. století šlechta v Čechách tvořila přibližně jedno procento veškeré populace. Obdobně to bylo i ve zbytku Svaté říše římské, ve Francii a některých italských státech.[2]

Uzavírání panského a rytířského stavu editovat

V souvislosti s určením práva, kdo se smí stát přísedícím většího zemského soudu, došlo v druhé polovině 15. století k uzavření panského stavu. Byla stanovena pravidla pro přijímání dalších rodů. Členové těchto rodů měli právo zastávat zemské úřady. Páni do panského stavu nově přijímali, už nepostačovalo panovnické povýšení.[3]

Dříve se uzavření panského stavu událo na Moravě, a sice v letech 1479–1480. Podle Tovačovské knihy panský stav tehdy tvořilo 23 rodů, z nich bylo

V Čechách se panský stav uzavřel až v roce 1500, kdy byl seznam 47 rodů intabulován do zemských desek.

Mezi lety 1500 a 1618 vymřelo z těchto 47 rodů alespoň 20 a dále devět rodů, které byly přijaty do panského rodu až po roce 1500.[9]

Rytířský stav se uzavřel na Moravě v roce 1556 a v Čechách v roce 1564.[10] Mezi lety 1541–1620 bylo přijato do rytířského stavu v Čechách přibližně 215 erbovních rodin.[11] Mezi přední osobnosti z rytířského stavu, které v 2. polovině 16. a počátkem 17. století zastávaly nejvyšší zemské úřady, patřil Oldřich Dubanský z Duban, Michal Španovský z Lisova, Jan Klenovský z Klenové, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Burian Trčka z Lípy, Mikuláš Miřkovský z Tropčic, Jan Vchynský ze Vchynic, Václav Ples Heřmanský ze Sloupna, Jan Vřesovec z Vřesovic, Kryštof Wratislav z Mitrowicz a Adam Hrzán z Harasova.[12] Mezi menšími úředníky se prosadil Kryštof Želinský ze Sebuzína, Jindřich Domináček z Písnice, Bohuslav z Michalovic, politický vliv měli také Jan Mencl z Kolsdorfu a Jan Platejs z Platenštejna.[12]

Nejbohatší česká šlechta v předbělohorském období editovat

Následující tabulka představuje nejbohatší šlechtice v letech 1557, 1603 a 1615 podle majetku nebo počtu osedlých:[13]

Pořadí Jméno Šlechtický stav (P = pán, R = rytíř) Majetek
(včetně poddanského)
v kopách grošů		 Jméno Šlechtický stav (P = pán, R = rytíř) Počet osedlých Jméno Šlechtický stav (P = pán, R = rytíř) Počet osedlých
Rok 1557 Rok 1603 Rok 1615
1. Vilém z Rožmberka P 403113 Jan Rudolf Trčka z Lípy P 4996 Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic P 6245
2. Jaroslav z Pernštejna P 215804 Zikmund II. Smiřický ze Smiřic P 4883 Jan Rudolf Trčka z Lípy P 4215
3. Vilém Trčka z Lípy R 169083 Petr Vok z Rožmberka P 3948 Petr II. ze Švamberka P 3529
4. Jáchym z Hradce s manželkou Annou z Rožmberka P 101740 Jáchym Oldřich z Hradce P 2547 Polyxena z Pernštejna, provdaná z Lobkowicz P 3000
5. Arnošt, falckrabě rýnský P 96947 Marie Manrique de Lara y Mendoza, provd. z  Pernštejna P 2124 Lucie Otýlie z Hradce, provdaná Slavatová P 2789
6. Jindřich mladší z Plavna P 84902 Kateřina z Redernu P 1811 Adam Hrzán z Harasova R 2182
7. Adam Ungnod ze Suneku P 84368 Adam Hrzán z Harasova R 1755 Radslav starší Kinský z Vchynic P 2155
8. Jiří Šlejnic ze Šlejnic P 72284 Oldřich Felix Popel z Lobkowicz P 1320 Adam II. ze Šternberka P 2032
9. Jan mladší Popel z Lobkowicz P 67518 Jan Ostrovec z Kralovic[14] R 1295 Lev Burian Berka z Dubé P 1517
10. Václav Haugvic z Biskupic P 65396 Markéta Berková z Dubé P 1231 Rudolf Zejdlic ze Šenfeldu P 1367
11. Adam I. ze Šternberka P 58359 Jan Zejdlic ze Šenfeldu P 1169 Kryštof z Redernu P 1330
12. Zachariáš z Hradce P 55282 Zikmund z Vartmberka P 1133 Vilém mladší Popel z Lobkowicz P 1208
13. Zbyněk Berka z Dubé P 53869 Adam mladší z Waldsteinu P 945 Bernard ml. Hodějovský z Hodějova P 1087
14. Burian Trčka z Lípy R 53868 Radslav starší Kinský z Vchynic P 937 Anna Marie ze Švamberka P 1043
15. Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkowicz P 48835 Přech Hodějovský z Hodějova P 929 Zikmund Matyáš Venclík z Vrchovišť R 949
16. Bohuslav Malovec z Malovic R 916 Jáchym Novohradský z Kolowrat P 924
17. Jindřich Matyáš Thurn P 907

Rody povýšené v 16. století editovat

Povýšení v 16. století (výběr)
Rok Rytíř Baron / svobodný pán Hrabě Kníže Jméno Poznámky
erb rod erb rod erb rod erb rod
1552   Harrachové
říšský stav svobodných pánů		 Leonard IV. (1514–1590) Už v roce 1550 získal dědičný panský stav v Rakousku. Viz též rok 1577 a 1627.
1577   Harrachové
český panský stav		 Leonard IV. (1514–1590) Viz též rok 1552 a 1627.

Šlechtické rody vymřelé v 17. století editovat

V první polovině 17. století se mnoho šlechtických rodin biologicky vyčerpalo a vymřelo. Některé z nich ovlivňovaly politiku Českého státu po staletí. Kromě těch nejznámějších, které jsou uvedeny v tabulce, vymřeli v 17. století také páni z Lichtenburka a česká větev Hasištejnských z Lobkovic.[15]

Šlechtické rody vymřelé v 17. století (výběr)
Erb Rod Rok vymření po meči Poslední mužský člen Datum narození a úmrtí Poslední ženský člen Datum narození a úmrtí Dědici Poznámky
Choť Choť
  Páni z Boskovic 1597 Jan Šembera z Boskovic kolem 1543 – 30. 4. 1597 Kateřina Černohorská z Boskovic † 1637 Lichtenštejnové Kateřina byla mladší dcera Jana Šembery. Prvorozená dcera Anna Marie († 1625) měla za manžela Karla I. z Lichtenštejna, bratra Maxmiliána z Lichtenštejna
1. Zdeňka (Sidonie) Šliková ? Maxmilián z Lichtenštejna 1578–1643
2. Anna Krajířová z Krajku ?
  Páni z Hradce 1604 Jáchym Oldřich z Hradce 24. 1. 1579 – 23. 1. 1604 Lucie Otýlie z Hradce 1. 12. 1582 – 11. 1. 1633 Slavatové z Chlumu a Košumberka Jáchym Oldřich byl v roce 1602 stižen těžkou padoucnicí tak, že již z postele nevstal. Jáchym Oldřich a Lucie Otýlie byli sourozenci.
Marie Maxmiliána z Hohenzollern-Sigmaringenu 31. 10. 1583 – 11. 9. 1649 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka 1. 12. 1572 – 19. 1. 1652
  Rožmberkové 1611 Petr Vok z Rožmberka 1. 10. 1539 – 6. 11. 1611 Eva z Rožmberka 12. 4. 1537 – srpen 1591 Švamberkové, Zrinští ze Serynu Petr Vok a Eva byli sourozenci.
Kateřina z Ludanic asi 1565 – 22. 6. 1601 1. Mikuláš Zrinský ze Serynu asi 1508 – 7. 9. 1566
2. Paolo de Gassoldo ?
  Páni z Landštejna 1612 Vilém z Landštejna asi 1535 – 14. 5  1612 ??? Marie z Landštejna asi 1529–1589
1. Barbora z Rabštejna † po 1580 Jan nejstarší Brtnický z Valdštejna † 1597
2. Anna Pouzarová z Michnic † 1618
  Smiřičtí ze Smiřic 1630 (1618) Jindřich Jiří Smiřický ze Smiřic 1592 – 7. 4. 1630 Markéta Salomena Smiřická 1597 – asi 1655 Valdštejnové Jindřich Jiří a Markéta Salomena byli sourozenci. Protože byl Jindřich Jiří slabomyslný, faktickým posledním mužským členem rodu byl jeho bratr Albrecht Jan Smiřický (17. 12. 1594 – 18. 11. 1618).
Jindřich Michal Slavata z Chlumu a Košumberka † 1. 2. 1620
  Pernštejnové 1631 Vratislav Eusebius z Pernštejna 1594 – 26. 7. 1631 Frebonie Eusebie z Pernštejna 1596 – 6. 2. 1646 Lobkovicové Vratislav Eusebius a Frebonie Eusebie byli sourozenci. Oba poslední členové rodu zůstali svobodní.
  Trčkové z Lípy 1634 Jan Rudolf Trčka z Lípy † září 1634 ? Colloredové z Waldsee, Piccolominiové, Gallasové
  Zajícové z Hazmburka 1663 Mikuláš Jiří Zajíc z Hazmburka (někdy je uváděn jako Jaroslav Maxmilián) 1614–1663 Benigna Kateřina Zajícová z Hazmburka 1650–1698 Benigna Kateřina byla dcerou Mikuláše Jiřího z budyňské větve. Mikuláš Jiří měl i mužské potomky, ale ti zemřeli mladí.
Ester Juliana Hrzánová z Harasova, vdova po Kristiánu z Wahlu † 29. 3. 1674 Hanibal Karel z Donína
  Švamberkové 1664 Adam II. ze Švamberka (ronšperská větev) † 24. 12. 1664 Františka Polyxena ze Švamberka (borská větev) † 1704 Paarové, Schwarzenbergové
Anna Kateřina Řepická ze Sudoměře ? Karel František z Paaru † 1661

Šlechta po Bílé hoře editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Pobělohorské konfiskace.

Po porážce stavovského povstání byl stav vyšší šlechty dále rozčleněn zavedením některých původem říšských titulů, což bylo potvrzeno Obnoveným zřízením zemským. Mezi tyto tituly patřil i kníže. Všechny tituly byly tyto:

Oslovení (predikát) [16]
Oslovení Oslovení německy Komu se náleží
Veličenstvo Majestät císař a král
Výsost Hoheit členové císařských, královských a velkovévodských rodu a někdy hlava knížecího rodu s titulem vévody (např. Hohenbergové)
Jasnost Durchlaucht od roku 1825 polepšený predikát pro vévody a bývalá říšská knížata (např. Auerspergové, Colloredo-Mannsfeldové, Dietrichsteinové, Esterházyové, Kounic-Rietberg, Khevenhüllerové, Lobkowiczové, Metternichové, Rosenbergové, Schwarzenbergové, Starhembergové, Trauttmansdorffové, Windisch-Graetzové)[17]
Vysoce urozený Hochgeboren původní predikát pro vévody a většinu bývalých říšských knížat
Osvícenost Erlaucht od roku 1829 hlavy bývalých svrchovaných říšských hrabství (např. Harrachové, Kuefsteinové, Schönborn-Buchheim, Stadionové, Sternberg-Manderscheid, Wurmbrandtové), [18] dříve predikát pro řadu knížat
Milost Liebden, Gnaden
Nejjasnější Durchlauchtigst
Vysokourozenost, popřípadě Vysokoblahorodí Hoch- und Wohlgeboren hrabata
Urozenost (Urozený pán), popřípadě Blahorodí (Blahorodý pán) Wohlgeboren baroni

Do šlechtického stavu centralizovaně povyšoval pouze panovník.

Po Bílé Hoře přišlo mnoho menších šlechtických rodů o majetek a začaly žít „obyčejným“ životem. Pokud však nebyli vysloveně zbaveni šlechtického predikátu, jejich tituly jim zůstaly.

Z 254 pánů a 1128 rytířů z doby před rokem 1620 jich zůstalo pouze 431.

Události třicetileté války a pobělohorský exil přivedly do českých zemí velký počet cizích, především italských, španělských, německých a skotských rodů (např. Eggenbergové, Buquoyové, Gallasové, Piccolominiové, Schwarzenbergové a další). Ještě po Vestfálském míru v 50. letech 17. století v Čechách výrazně převyšoval počet starých panských rodin ty nově příchozí. České vrchnosti ovládaly tři pětiny všech poddaných.[19] Na Moravě již převažovaly rody cizí. V roce 1683 připadlo v Čechách na 58 domácích rodů již 95 cizích, na Moravě stálo vedle sebe 48 domácích a 70 cizích rodů.[19] V druhé polovině 17. století byli nejbohatším rodem Moravského markrabství Lichtenštejnové, pod které spadala celá jedna pětina poddaných. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.[20] V druhé polovině 17. století panský stav vlastnil v Čechách a na Moravě 62,8 % veškerého pozemkového majetku, přestože tvořili naprosto nepatrný podíl obyvatelstva. Na Moravě tehdy žilo asi 500 až 600 šlechticů, kteří tvořili jen pouhých 0,2 % všeho obyvatelstva.[21] V 70. letech 17. století žilo na Moravě na panských državách 62 % veškerých poddaných, na rytířských 10 %, na církevních 20 % a na městských 8 %.[22] Také se změnil poměr pozemkové držby mezi panským a rytířským stavem. V polovině 16. století (v roce 1557) vlastnili v Čechách a na Moravě páni 55 % a rytíři 45 % veškerých šlechtických držav, po třicetileté válce (v roce 1654) páni vlastnili už 85 %, zatímco rytíři pouhých 15 % držav. Ve Slezsku si rytířský stav svou pozici udržel.[23] Přibližně o sto let později, v polovině 18. století patřilo na Moravě vyšší šlechtě 59,6 % a nižší šlechtě 9,6 % berních lánů.[22]

Kolem roku 1740 žilo v Čechách 228 panských a 303 rytířských rodů. Proporčně jsou to více než dvě pětiny pro vyšší šlechtu proti méně než třem pětinám rodů rytířských. Počet plnoletých mužských příslušníků vyšší šlechty činil 893 a nižší šlechty 1228.[2] V roce 1741 tvořila knížata, markrabata a vévodové 5,7 procent panského stavu v Čechách. Mnohem početněji byla zastoupena hrabata, která tvořila 57 procent vyšší šlechty.[24]

I po vzniku Rakouského císařství v roce 1804 resp. Rakouska-Uherska v roce 1867 přibývaly nově nobilitované rodiny, jejichž členové získali šlechtický titul díky zásluhám o panovníka, monarchii nebo obecné blaho.

Podle sčítání byl v Čechách v roce 1840 poměr šlechty a ostatních obyvatel 1:828, v rakouských zemích 1:350 a v Uhrách a Sedmihradsku 1:17. Zejména po roce 1848 se ale i v Čechách výrazně zvýšil počet nositelů titulu svobodný pán nebo rytíř; patřili k nim zejména státní úředníci a důstojníci, ale i statkáři nebo zástupci svobodných povolání. Zatímco původní rodová šlechta už v tomto období ztratila většinu svých výsad, příslušníci nové šlechty od druhé poloviny 19. století měli stále větší slovo v politice, hospodářství, armádě i kultuře.[25] Řada z nich měla významné postavení jen jednu či několik málo generací (např. rytíři František Škoda a jeho syn Emil); některé novošlechtické rodiny se do české historie zapsaly výrazněji (Lexové z Aehrenthalu, Ringhofferové, Nádherní, Riegerové, Bartoňové z Dobenína).

Nejbohatší česká šlechta v polovině 17. století editovat

Následující tabulka představuje nejbohatší aristokraty v Českém království kolem roku 1655.[26]

Nejbohatší šlechta v Čechách v polovině 17. století
Pořadí Aristokrat Rok narození a úmrtí Počet berních osedlých Veřejné postavení v roce 1655, případně blízké příbuzenství s veřejně činnou osobou Nejvyšší dosažené postavení
1. Anna Marie Eggenberská, roz. z Brandenburg-Bayreuthu 1609–1680 3915 vdova po zemském hejtmanovi v Kraňsku Janu Antonínu I. z Eggenbergu (1610–1649)
2. Adam Pavel Slavata z Chlumu a Košumberka 1604–1657 1818 syn nejvyššího kancléře Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka (1572–1652) hejtman Bechyňského kraje
3. Karel Albrecht Buquoy (s matkou) 1734 nezletilý místodržící v Hennegavsku
4. Jan Bedřich z Trauttmansdorffu 1619–1696 1275 říšský dvorský rada nejvyšší zemský komorník Českého království
5. Václav Eusebius z Lobkowicz 1609–1677 1262 prezident dvorské válečné rady nejvyšší císařský dvorský hofmistr
6. bratři Gallasové, mezi nimi František Ferdinand Gallas 1635–1697 1128 nezletilí; synové vrchního velitele císařské armády Matyáše Gallasa (1588–1647)
7. Karel Eusebius z Liechtensteinu 1611–1684 1112 syn nejvyššího dvorského hofmistra, moravského zemského hejtmana a místodržitele Českého království vrchní zemský hejtman ve Slezsku
8. Humprecht Jan Czernin z Chudenic 1628–1682 1043[pozn. 1] otec nejvyššího purkrabího Českého království císařský vyslanec v Benátkách
9. Adam Matyáš z Trauttmansdorffu 1617–1684 1010 nejvyšší maršálek Českého království
10. Maxmilián z Waldsteinu 1598–1655 955 nejvyšší císařský dvorský komorník
11. Julius Jindřich Sasko-Lauenburský 1586–1665 898
12. Ottavio Piccolomini 1599–1656 856 vrchní velitel císařské armády
13. Ludmila Benigna Sternbergová, roz. Kavková z Říčan 1614–1672 826 vdova po nejvyšším zemském sudím Českého království Františku Karlu Matyáši ze Sternbergu (1612–1648)
14. Rudolf Colloredo 1585–1657 820 generál císařské armády
15. Václav Michna z Vacínova 1609–1667 773 přísedící zemského soudu
16. František Arnošt Schlik 1623–1675 772 říšský dvorský rada

Rody povýšené v 17. století editovat

Povýšení v 17. století (výběr)
Rok Rytíř Baron / svobodný pán Hrabě Kníže Jméno Poznámky
erb rod erb rod erb rod erb rod
1627   Harrachové
říšský hraběcí stav		 Karel (1570–1628) 1829 titul Osvícenost dědičný pro prvorozeného syna. Viz též rok 1552 a 1577.
1628   Kinští z Vchynic a Tetova
8. července
říšský hraběcí stav		 Vilém (1574–1634) Titul potvrzen jeho synovcovi Janu Oktaviánovi 31. května 1676. Viz též rok 1746 a 1747.
1629   Bubnové z Litic[28] Jindřich Jan (1596–1653) a Kunata Jaroslav († 1684) Viz též rok 1644.
1630   Auerspergové
říšský hraběcí stav		 Dietrich († 1674) V Čechách usazeni od poloviny 18. století. Viz též rok 1653.
1637   Sternbergové (Holičtí ze Šternberka)
říšský hraběcí stav[29]		 Václav Jiří Holický ze Sternbergu († 1681) Viz též rok 1661 a 1662.
1644   Bubnové z Litic[28] Jindřich Jan (1596–1653) a Kunata Jaroslav († 1684) Viz též rok 1629.
1653   Auerspergové
říšský knížecí stav s právem primogeniturního dědictví titulu		 Jan Weikhard (1615–1677) 1825 právo na oslovování Jasnosti, 1869 právo na oslovování Jasnosti pro všechny členy rodu, titul hlavy rodu: kníže z Auerspergu, vévoda z Gottschee, okněžněný hrabě z Welsu, ostatní členové rodiny: princové a princezny. Viz též rok 1630.
1660 Netoličtí z Eisenberka
10. 4. 1660
starý český rytířský stav[30]		 Ferdinand († 1684) Jeho otec Václav Netolický z Eisenberka († po 1634), lesmistr Český Budějovic, získal erb a predikát 2. dubna 1599.[30] Viz též rok 1741 a 1759.
1661   Sternbergové (Šternberkové)
říšský hraběcí stav[31][32]		 bratři z konopišťské linie Ignác Karel († 1700), Václav Vojtěch (1643–1708) a Jan Norbert († 1678) a jejich příbuzní, bratři Štěpán Jiří († 1706) a Adolf Vratislav (1627–1703) Rodu byl uznán (restituován) starý říšský hraběcí stav.[31][32] Viz též rok 1637 a 1662.
1662   Sternbergové (Šternberkové)
český hraběcí stav[31][33]		 bratři z konopišťské linie Ignác Karel († 1700), Václav Vojtěch (1643–1708) a Jan Norbert († 1678), jejich příbuzní, bratři Štěpán Jiří († 1706) a Adolf Vratislav (1627–1703) a dále Václav Jiří Holický ze Sternbergu († 1681) Viz též rok 1637 a 1661.

Nejbohatší česká šlechta na počátku 18. století editovat

Následující tabulka představuje nejbohatší aristokraty v Čechách na počátku 18. století.[34]

Nejbohatší šlechta v Čechách na počátku 18. století
Pořadí Aristokrat Rok narození a úmrtí Stav roku Panství a statky v Čechách
1. Heřman Jakub Czernin z Chudenic 1659–1710 1703 Chudenice, Ostřetín, Petrohrad, Kysibl, Bochov, Andělská Hora, Nejdek, Unschwitz, Krásný Dvůr, Vinoř, Vroutek, Sedčice, Milčeves, Kostomlaty, Mělník, Chrustenice, Čirečovice, Kosmonosy, Kost, Mitrovice, Jindřichův Hradec, Velichovky
2. Adam František ze Schwarzenbergu 1680–1732 1703 Třeboň, Hluboká, Kaplice, Postoloprty, Mšec, Jinonice, Butovice, Smíchov, Heřmanovy Sejfy, Drahonice, Kestřany, Rejnštejn
3. Jan Kristián z Eggenbergu 1641–1710 1710 Český Krumlov, Orlík, Zvíkov, Prachatice, Netolice, Chýnov, Vimperk
4. Arnošt Josef z Waldsteinu 1654–1708 1704 Mnichovo Hradiště, Duchcov a Horní Litvínov, Doksy, Křivoklát, Turnov, Zvířetice, Studénka, Valečov, Kněžmost, Solec, Malobratřice, Bělá, Bezděz, Krušovice, Nižbor, Hrubá Skála, Zásadka
5. Václav Norbert Oktavián Kinský 1642–1719 1719 Chlumec nad Cidlinou, Česká Kamenice, SLoup, Rychmburk, Rosice, Choceň, Rataje nad Sázavou, Prčice, Nadějkov, Dražičky, Koloděje, Drahobuz
6. Filip Josef z Gallasu 1703–1757 1726 Liberec, Frýdlant, Lemberk, Grabštejn
7. Ferdinand August Leopold z Lobkowicz 1655–1715 1715 Vysoký Chlumec, Roudnice nad Labem, Encovany, Jistebnice, Dolní Beřkovice, Nelahozeves, Střekov, Trkov
8. Jan František Josef z Thun-Hohensteinu 1686–1720 1719 Klášterec nad Ohří, Děčín, Pětipsy, Benešov nad Ploučnicí, Žehušice, Markvartice, Poběžovice-Benátky, Choltice, Ostrý, Veselé
9. Karel Kajetán Buquoy 1676–1750 1714 Rožmberk, Nové Hrady, Libějovice, Čichtice, Dub
10. Jan Adam Ondřej z Liechtensteinu 1662–1712 1710 Lanškroun, Rumburk, Kostelec nad Černými lesy
11. Maxmilián z Morzinu 1673–1706 1705 Vrchlabí, Lomnice nad Popelkou, Čistá, Hostinné, Křinec, Kounice, Doubravany, Nový Ronov
12. Václav František z Trauttmansdorffu 1677–1753 1710 Litomyšl
13. Jeroným z Colloreda 1674–1723 1710 Opočno

Nejbohatší česká šlechta v polovině 18. století editovat

Následující tabulka představuje nejbohatší aristokraty v Českém království kolem roku 1741.[35]

Nejbohatší šlechta v Čechách v polovině 18. století
Pořadí Aristokrat Rok narození a úmrtí Výše příjmu z dominikálu ve zlatých Veřejné postavení v roce 1741, případně blízké příbuzenství s veřejně činnou osobou Nejvyšší dosažené postavení
1. Josef I. Adam ze Schwarzenbergu 1722–1782 329 170 nejvyšší císařský dvorský hofmistr
2. Ferdinand Filip z Lobkowicz 1724–1784 137 629 syn nejvyššího hofmistra císařovny Alžběty Kristýny Filipa Hyacinta z Lobkowicz (1680–1734)
3. Prokop Vojtěch Czernin z Chudenic 1726–1777 102 534 syn nejvyššího dvorského sudího Františka Josefa Czernina z Chudenic (1697–1733)
4. Klemens František Bavorský 94 429
5. Filip Josef Gallas 1703–1753 78 999 nejvyšší dvorský sudí Českého království nejvyšší zemský hofmistr Českého království
6. Jan Josef z Thun-Hohensteinu 1711–1788 71 146
7. Ludvík Jiří Bádenský 68 091 Generalfeldmarschalleutnant
8. František Norbert z Trauttmansdorffu 65 168 přísedící dvorského soudu nejvyšší hofmistr arcikněžny Marie Alžběty
9. Marie Terezie Anna Savojská, roz. z Liechtensteinu 1694–1772 62 967
10. František Josef Jiří z Waldstein-Wartenbergu 1709–1771 60 210 syn nejvyššího dvorského sudího Františka Josefa z Waldsteinu (1680–1722)
11. Josef Vilém Arnošt z Fürstenbergu 1699–1762 59 762 otec nejvyššího purkrabího Karla Egona I. z Fürstenbergu (1729–1787)
12. Karel Maxmilián z Dietrichsteinu 1702–1784 59 134 nejvyšší císařský dvorský maršálek
13. František Leopold Buquoy 1703–1767 56 990 místodržící nejvyšší zemský hofmistr Českého království
14. František Michal z Martinic 1704–1773 54 688 nejvyšší hofmistr arcivévodkyně Marie Magdalény
15. František Arnošt z Waldsteinu 1705/1706–1748 53 806 syn nejvyššího dvorského sudího Českého království Františka Josefa z Waldsteinu (1680–1722)
16. Josef Václav z Liechtensteinu 1696–1772 52 950 generál kavalerie
17. Leopold I. Ferdinand Kinský z Vchynic a Tetova 1713–1760 50 920 přísedící zemského soudu

Rody povýšené v 18. století editovat

Povýšení v 18. století (výběr)
Rok Rytíř Baron / svobodný pán Hrabě Kníže Jméno povýšeného Poznámky
erb rod erb rod erb rod erb rod
1701   Wratislavové z Mitrowicz[36]
říšský hraběcí titul
1702   Chotkové z Chotkova a Vojnína[37] Václav Antonín (1674–1754) Viz též rok 1723 a 1745.
1707   Podstatští z Prusinovic František Dominik (1650–1721) Nejvyšší zemský sudí na Moravě.
1712   Cukrové z Tamfeldu Václav Josef (1687–1729) Zároveň stav svobodných pánů. Přísedící zemského a komorního soudu.
1713   Čejkové z Olbramovic Václav Jáchym (1667–1754) Pokladník Maltézského řádu. Viz též rok 1748.
1716   Sobkové z Kornic Karel Jindřich (1683–1738) Zemský hejtman Opolska a Ratibořska
1718   Sweerts-Sporckové František Karel Rudolf (1688–1757) Do hraběcího stavu povýšen jako zeť a dědic Františka Antonína Šporka spolu s přijetím aliančního příjmení Sweerts-Sporck.
1723   Chotkové z Chotkova a Vojnína
český hraběcí titul[37][38]		 Václav Antonín (1674–1754) Viz též rok 1702 a 1745.
1723   Blümegenové Heřman Jošt (1672–1733) Říšský dvorní rada. Již 1720 říšský panský stav, v roce 1723 potvrzení panského stavu pro České království s českým inkolátem. Viz též rok 1759 a 1768.
1726   Voračičtí z Paběnic Karel Josef (1686–1765) Důstojník císařské armády, později hejtman Bechyňského kraje.
1741 Netoličtí z Eisenberka
26. 10. 1741
starý český panský stav[30]		 Václav Kazimír (1700–1760) Viz též rok 1660 a 1759.
1744   Dobrzenští z Dobrzenicz
stav svobodných pánů Českého království[39]		 bratři Václav Petr (1710–1783), František Karel (1713–1755) a Jan Josef (1721–1796) Viz též rok 1906.
1745   Chotkové z Chotkova a Vojnína
říšský hraběcí titul[37]		 Václav Antonín (1674–1754) Viz též rok 1702 a 1723.
1746   Kinští z Vchynic a Tetova
22. prosince 1746
český knížecí titul s právem primogeniturního dědictví titulu		 Štěpán Vilém (1679–1749) Chlumecká větev Kinských má pouze hraběcí titul. Viz též rok 1628 a 1747.
1747   Kinští z Vchynic a Tetova
1. ledna 1747
říšský knížecí titul s právem primogeniturního dědictví titulu		 Štěpán Vilém (1679–1749) 1905 právo na oslovování Jasnosti, titul hlavy rodu: kníže Kinský z Vchynic a Tetova, ostatní členové rodiny: hrabata a hraběnky. Viz též rok 1628 a 1746.
1748   Čejkové z Olbramovic Václav Jáchym (1667–1754) Velkopřevor Maltézského řádu v Českém království. Viz též rok 1713
1751   Harbuval-Chamaré Jan Ludvík (1701–1764)
1759 Netoličtí z Eisenberka
2. 1. 1759
hraběcí stav s predikátem Vysoce urozený[30]		 Václav Kazimír (1700–1760) Viz též rok 1660 a 1741.
1759   Blümegenové Jindřich Kajetán (1715–1788) Moravský zemský hejtman. Viz též rok 1723 a 1768.
1759   Příchovští z Příchovic Antonín Petr (1707–1793) Arcibiskup pražský. Do hraběcího stavu povýšen se svými bratry Janem Václavem a Felixem Ladislavem.
1763   Khevenhüllerové Jan Josef (1706–1776) Císařský nejvyšší komoří, český knížecí titul 20. prosince 1763, říšský knížecí titul 30. prosince 1763
1763   Colloredové-Waldsee
24. 12. český a 29. 12. 1763 říšský knížecí titul s právem primogeniturního dědictví titulu		 Rudolf Josef (1706–1788) 1786 jméno a znak hrabat z Mannsfeldu, 1825 právo na oslovování Jasnosti.[40]
1763   Batthyányové Karel Josef (1697–1772) Polní maršál císařské armády, majitel panství v Čechách, český knížecí titul 28. prosince 1763, říšský knížecí titul 3. ledna 1764
1764   Kounicové Václav Antonín (1711–1794) Rakouský státní kancléř, říšský knížecí titul 5. ledna 1764. Viz též rok 1776.
1764   Radečtí z Radče Václav Jan Leopold (1704–1781)
1765   Starhembergové Jiří Adam (1724–1807) Císařský nejvyšší hofmistr, český knížecí titul 13. listopadu 1765, říšský knížecí titul 18. listopadu 1765
1767   Clary-Aldringenové František Václav (1706–1788) Nejvyšší lovčí Českého království. Český knížecí titul 27. ledna 1767, říšský knížecí titul 2. února 1767
1767   Mitrovští z Nemyšle Josef Antonín (1733–1808) Polní zbrojmistr císařské armády. Do hraběcího stavu povýšen spolu s bratrem Antonínem Arnoštem. Viz též rok 1769.
1768   Blümegenové Heřman Hanibal (1716–1774), Jan Kryštof (1722–1802) Bratři Jindřicha Kajetána. Viz též rok 1723 a 1759.
1769   Belcrediové
český hraběcí titul[41]		 Antonín (1744–1812)
1769   Paarové Jan Václav (1719–1792) Český knížecí titul 1. srpna 1769, říšský knížecí titul 5. srpna 1769.
1769   Mitrovští z Nemyšle Maxmilián Josef (1709–1782) Generál císařské armády. Do hraběcího stavu povýšen spolu se synovcem Janem Křtitelem (1736–1811). Viz též rok 1767
1776   Kounicové Václav Antonín (1711–1794) Rakouský státní kancléř, český knížecí titul 27. června 1776. Viz též rok 1764.

Šlechtické rody vymřelé v 18. století editovat

Šlechtické rody vymřelé v 18. století (výběr)
Erb Rod Rok vymření po meči Poslední mužský člen Datum narození a úmrtí Poslední ženský člen Datum narození a úmrtí Dědici Poznámky
Choť Choť
  Berkové z Dubé
(česká větev)		 1706 František Antonín Berka z Dubé 1635/1649? – 24. 4. 1706 Marie Terezie Eleonora Berková z Dubé † 1726 Bruntálští z Vrbna, Kinští, Nostitzové František Antonín, nejvyšší maršálek Českého království, a Marie Terezie Eleonora, abatyše v klášteře voršilek na Hradčanech, byli nevlastní sourozenci. František Antonín Berka byl pohřben v bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí. Po něm velkou část majetku zdědila jeho vzdálená sestřenice Františka Rozálie Berková, provdaná Kinská († 1718).
Luisa Anna Montecuccoli
  Slavatové z Chlumu a Košumberka 1712 Jan Karel Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka 13. 1. 1641 – 21. 7. 1712 Marie Anežka Slavatová 1674–1718 Černínové z Chudenic, Kolovratové, Salm-Reifferscheidtové, Lichtenštejn-Kastelkornové, Fünfkirchenové, Šternberkové, Windischgrätzové, Trauttmansdorffové, Götzové Jan Karel Jáchym Slavata, syn Jáchyma Oldřicha Slavaty, byl řeholníkem. Marie Anežka Slavatová byla dcera Jana Jiřího Jáchyma Slavaty.
František Vilém Salm-Reifferscheidt 1672–1734
  Eggenbergové 1717 Jan Kristián II. z Eggenbergu 10. 3. 1704 – 23. 2. 1717 Marie Terezie Josefa z Eggenbergu 14. 10. 1695 – 24. 11. 1774 Schwarzenbergové (české statky), lenní statky (Gradiška, Aquileia a Postojna) připadly císaři, panství v Kraňsku byla prodána, zbytek Leslieové a Herbersteinové Jan Kristián II. a Marie Terezie Josefa byli sourozenci. Dne 28. 9. 1774 zemřela jejich další sestra Marie Eleonora Anna, provd. Herbersteinová (* 1694).
Karel Kajetán z Leslie 11. 8. 1696 – 20. 6. 1762
Přehořovští z Kvasejovic 1723 František Přehořovský z Kvasejovic † 24. 12. 1723 ?
?
  Jeníškové z Újezda 1728 Jan Josef Jeníšek z Újezda † 1728 ??? Anna Marie Barbora Jeníšková z Újezda 1. 5. 1706 – 1769 Rodové statky Březnice, Hradiště, Vildštejn a rodinný erb přešly na Viléma Albrechta II. Krakowského z Kolowrat. Přes Kolowraty přešel titul i znak na rod Pálffyů. Anna Marie Barbora byla dcerou Přibíka Františka Josefa (1680–1716) a vnučkou Jana Josefa.
1. Kateřina Wratislavová z Mitrowicz ??? Martin Antonín Michna z Vacínova 1698 – po 1738
2. Žofie Regina z Trauttmansdorff-Weinsbergu † po 1689
  Páni z Talmberka 1735 Josef Václav z Talmberka asi 1712 – 8. 6. 1735 ? Josef Václav z ratajské větve měl sestry Annu Terezii (provdanou v roce 1728 za Václava Leopolda Šípa z Bránice) a Annu Františku.
?
  Gutštejnové 1747 Jáchym Hroznata z Gutštejna † 1747 ? Jáchym Hroznata byl plukovníkem pěšího pluku a měl bratra Jana Ferdinanda.
Marie Sauer ?
  Rottalové 1762 František Antonín z Rottalu 1690 nebo 1696 – 26. 10. 1762 ? Dietrichsteinové, Rovere z Monte l’Abbate, resp. Cobenzlové, Nádasdyové, Auerspergové, Lambergové, Khevenhüllerové
Marie Cecílie z Trauttmansdorfffu 1698–1743 ?
Petřvaldští z Petřvaldu 1763 Bernard Jan Petřvaldský z Petřvaldu 1735 – květen 1763 Marie Eleonora Petřvaldská z Petřvaldu 1725–1800 Kuenburgové, Berchtoldové z Uherčic Marie Eleonora byla sestra Bernarda Jana. Oba sourozenci byli svobodní. Jejich sestra Marie Terezie Petřvaldská z Petřvaldu (1727–1768) se nejprve provdala za Leopolda Otislava z Kopenic a poté za Prospera Antonína Berchtolda z Uherčic (1720–1807).
Netoličtí z Eisenberka 1769 Jan Adam Netolický z Eisenberka 1731–1769 Anna Alžběta Netolická z Eisenberka 1739–1813 Wratislavové z Mitrowicz (fideikomis Kost zdědil Antonín Václav Wratislav-Netolický († 1791), synovec Jana Adama Netolického, syn Marie Terezie Netolické († 1760) a Františka Václava Wratislava z Mitrowicz a Schönfeldu (1721–1779). Jan Adam a Anna Alžběta byli sourozenci, jejich otcem byl Václav Kazimír Netolický z Eisenberka (1700–1760).
1. neurozená (manželství prohlášeno za neplatné) Petr Alexandr Quasco de Clauviers 1714–1780
2. Walburga Bredová 1730–1793
  Trautsonové 1775 Jan Vilém z Trautsonu 1700–1775 ??? Auerspergové Jan Vilém byl druhým knížetem z Trautsonu. Oba jeho synové František Antonín (1737–1750) i Leopold Donat (1739–1758) zemřeli svobodní ještě před otcem.
1. Marie Josefa Ungnadová z Weissenwolffu 1703–1730
2. Marie Františka z Mansfeld-Fondi 1707–1743 ???
3. Marie Karolína Haagerová z Altensteigu 1701–1792
Hýzrlové z Chodů 1776 Bernard Hýzrle z Chodů † 1776 ??? Bernard Hýzrle z Chodů byl kanovníkem katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích
???
  Martinicové 1789 František Karel z Martinic 1733–1789 Marie Anna z Martinic 1768–1832 Clamové Marie Anna z Martinic byla dcera Františka Karla z Martinic. Rod pokračoval v ženské linii pod jménem Clam-Martinic. Ke sloučení erbu a jmen obou rodin došlo v roce 1792 pro Karla Josefa Clama (1760–1826), který také získal titul vladař domu smečenského.
Marie Josefa ze Šternberka 1746–1823 Karel Josef z Clamu 1760–1826

Rody povýšené v 19. století editovat

Povýšení v 19. století (výběr)
Rok Šlechtic / Rytíř Baron / svobodný pán Hrabě Kníže Jméno povýšeného Poznámky
erb rod erb rod erb rod erb rod
1829   Dlauhoweští z Dlouhévsi[42] Arnošt (1779–1855)
1868 Lannové
24. 2. 1868 rytíř[43]		 Adalbert st. (1805–1866) Diplom vystaven 1. 6. 1908.[43] Viz též rok 1907.
1873 Ringhofferové
3. 1. 1873[44][45]		 František (1817–1873)[pozn. 2] Viz též rok 1900.
1879 Daňkové z Esse
30. 12. 1879 šlechtic[46]		 Čeněk (1827–1893)[pozn. 3] Diplom vydán 25. 8. 1880.[46]
1900 Ringhofferové
10. 4. 1900 rytíř[44]		 Emanuel (1823–1903) Viz též rok 1873.

Šlechtické rody vymřelé v 19. století editovat

Šlechtické rody vymřelé v 19. století (výběr)
Erb Rod Rok vymření po meči Poslední mužský člen Datum narození a úmrtí Poslední ženský člen Datum narození a úmrtí Dědici Poznámky
Choť Choť
Věžníkové z Věžník 1807[47] [pozn. 4] Emanuel Josef věžník z Věžník 7. 8. 1768 (křest) – 11. 5. 1807 ?
Aloisie Františka Nepomucena z Wurmbrand-Stuppachu 2. 4. 1775 – 16. 8. 1818 ?
  Blümegenové 1813 Petr Alcantara z Blümegenu 19. 9. 1754 – 6. 7. 1813 ? Stillfriedové z Ratenic, Kálnokyové, Schaffgotschové Nejvyšší zemský komorník na Moravě Petr Alcantara z Blümegenu zemřel bez potomstva, jeho majetek byl poté rozdělen mezi několik spřízněných rodin. Panství Vizovice zdědila Petrova manželka, následně její synovec Filip Stillfried. Fideikomisní panství Letovice přešlo na příbuzný rod Kálnokyů. Další statky Dolní Adršpach ve východních Čechách a Biskupice převzal příbuzný rod Schaffgotschů. Rodový palác v Brně (dům pánů z Lipé) zdědila Petrova nejmladší sestra Amálie s manželem Josefem Hayekem.
Marie Františka Stillfriedová z Ratenic 9. 2. 1762 – 22. 3. 1838 ?
  Vrtbové 1830 František Josef z Vrtby 1759 – 27. 8. 1830 ? Lobkowiczové František Josef z Vrtby zemřel neženatý a bezdětný, veškerý majetek odkázal Janu Nepomuku Karlovi princi z Lobkowicz (1799–1878), zakladateli křimické (konopišťsko-křimické) linie roudnické primogenitury rodu.
?
  Kounic-Rietbergové (moravská knížecí větev, od 1752 také hrabata z Questenberku) 1848 Alois Václav z Kounic-Rietbergu 19. 6. 1774 – 15. 11. 1848 Leopoldina z Kounic-Rietbergu 18. 2. 1803 – 16. 3. 1888 Kounicové z české hraběcí větve, Bruntálští z Vrbna Starší dcera Aloise Václava a sestra Leopoldiny Karolína (1801–1875) si vymohla, že směla používat kromě manželova příjmení i své rodné (Starhemberg-Kaunitz a Arenberg-Kaunitz). Po dlouhé soudní při získal Jaroměřice nad Rokytnou Rudolf Kristián Bruntálský z Wrbna (1864–1927) s podmínkou, že místo z Wrbna-Freudenthalu bude používat rozšířené příjmení z Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenbergu a Freudenthalu. Česká hraběcí větev vymřela po meči v roce 1919.
Františka Xaverie Ungnadová z Weissenwolffu 3. 12. 1773 – 7. 10. 1859 Antonín Kárel Pálffy z Erdödu 26. 2. 1793 – 24. 11. 1879
  Dietrichsteinové 1864 Mořic Jan z Dietrichstein-Proskau-Leslie 19. 2. 1775 – 29. 8. 1864 Gabriela z Dietrichstein-Proskau-Leslie 8. 12. 1825 – 24. 12. 1909 Herbersteinové, Mensdorff-Pouilly, Hatzfeldové, Clam-Gallasové Mořic Jan, 10. kníže z Dietrichsteinu, své děti přežil. Podle rodinné smlouvy přešel majetek na děti jeho synovce Josefa z Dietrichsteinu (1798–1858), 9. knížete z Dietrichsteinu, mezi kterými byla i Gabriela. Knížecí titul přešel v roce 1869 na Alexandra Mensdorff-Pouilly (1813–1871), manžela Gabrieliny sestry Alexandriny (1824–1906). Nová titulatura byla tedy kníže z Dietrichsteinu (Ditrichštejna) na Mikulově, hrabě Mensdorff-Pouilly (německy Fürst von Dietrichstein zu Nikolsburg, Graf von Mensdorff-Pouilly).
Marie Terezie z Gilleis 16. 1. 1779 – 3. 9. 1860 Alfréd z Hatzfeldu 9. 4. 1825 – 3. 6. 1911
  Ugartové 1875 Maxmilián Ugarte 13. 5. 1851 – 3. 2. 1875 Gabriela Ugartová 11. 6. 1848 – 1935 Maxmilián a Gabriela byli sourozenci. Jejich rodiči byli Josef Ugarte (1804–1862) a jeho druhá manželka Alžběta z Rochow-Briestu (1822–1896). Gabrieala porodila syny Giuseppa Lovatelliho a Massimiliana Lovatelliho (* 1869).
– – Karel Lovatelli 1843–1892
  Kokořowczové z Kokořowa (Kokořovcové z Kokořova) 1878 Ludvík Prokop Kokořowecz z Kokořowa 13. 10. 1833 – 29. 9. 1878 Zdeňka Kokořowczová z Kokořowa 6. 6.1861 – 6. 1. 1926 Zdeňka byla jedinou dcerou Ludvíka Prokopa.
Karolína Žofie Wratislavová z Mitrowicz a Schönfeldu (rozvedeni) 23. 9. 1841 – 15. 4. 1917 Leopold Bees z Chrostiny (rozvedeni, poté se podruhé provdala v Paříži za Remerciera, ale opět se rozvedla) 19. 1. 1856 – 8. 11. 1891
  Morzinové 1882 Vincenc z Morzinu 12. 6. 1808 – 19. 5. 1882 Aloisie z Morzinu 6. 5. 1832 – 26. 7. 1907 Czerninové Vincenc byl bratranec Rudolfa z Morzinu (1801–1881),[pozn. 5] který měl jedinou dceru Aloisii. Rod pokračoval v ženské linii pod jménem Czernin-Morzin. Ke sloučení erbu a jmen obou rodin, které bylo vázáno držbou Vrchlabí a Mašťova a podmínkou zákazu držby majorátu starší linie Czerninů, došlo v roce 1908 za Aloisina syna Rudolfa (1855–1927).
Heřman Zdenko Czernin z Chudenic 20. 2. 1819 – 2. 8. 1892

Šlechta ve 20. století editovat

Rody povýšené ve 20. století (do roku 1918) editovat

Povýšení ve 20. století (výběr)
Rok Šlechtic / Rytíř Baron / svobodný pán Hrabě Kníže Jméno Poznámky
erb rod erb rod erb rod erb rod
1906   Dobrzenští z Dobrzenicz
21. února 1906 rakouský hraběcí titul[39]		 Jan Václav (1841–1919) z chotěbořské větve a bratři Antonín Jindřich (1889–1915) a Jindřich (1892–1945) z potštejnské větve Viz též rok 1744.
1907 Lannové
25. 9. 1907[43]		 Adalbert ml. (1836–1909) Diplom vystaven 23. 3. 1908.[43] Viz též rok 1868.
1908 Špačkové ze Starburgu
30. 11. 1908 šlechtic[49]		 Václav (1840–1912)[pozn. 6] Diplom vystaven 1. 2. 1909.[49]
1912 Bartoňové z Dobenína[50]
6. dubna 1912 rytíř[51][52]		 Josef (1838–1920) a jeho potomci Diplom vystaven 17. 6. 1912.[52]

První republika editovat

Pro život šlechty v 1. polovině 20. století jsou zásadní následující 3 body:

  • 1. zrušení šlechtictví v roce 1918
  • 2. pozemková reforma z roku 1919 a zrušení fideikomisu v roce 1924
  • 3. postoj k Československé republice.

Zrušení šlechtictví editovat

Po vzniku Československa bylo šlechtictví, jakož i veškerá z něj plynoucí práva, zrušeno zákonem č. 61/1918 Sb. z 10. prosince 1918 (podobný zákon přijala i Rakouská republika). Bývalým šlechticům je rovněž zapovězeno, aby užívali svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem, vyznačujícím šlechtictví. Zákon je stále v platnosti. Protektorátní úřady jej sice v roce 1939 zrušily,[53] ale předpisy vydané v době okupace nebyly po válce uznány (byly prohlášeny za neplatné).[54]

Zákonem č. 243/1920 Sb. byly za porušování zákazu užívání šlechtických titulů a označování se za šlechtice, ač bylo šlechtictví zrušeno, doplněny sankce. Peněžitým trestem nebo krátkým vězením měl být podle § 6 potrestán každý, kdo úmyslně a veřejně užívá šlechtických titulů, erbů, řádů, vyznamenání, jež byly zákonem zrušeny, nebo kdo takovým způsobem hledí naznačiti své bývalé šlechtictví a kdo v tisku někomu dává zákonem zrušený titul šlechtický.[55] Případy postihů však nejsou známy.[56] Tato úprava byla převzata do zákona č. 268/1936 Sb., který navíc stanovil, že se zákaz vztahuje i československé občany v zahraničí. Tento zákon byl v roce 1949 zrušen a nahrazen zákonem č. 247/1949 Sb., který již sankční ustanovení za porušování zákona č. 61/1918 Sb. neobsahoval; v současnosti tak jeho porušení nezakládá přestupek ani trestný čin.

Zrušení šlechtických výsad a vykoupení velkostatků pro domácí kolonizaci předpokládala již Washingtonská deklarace z 18. října 1918.

Pozemková reforma a zrušení fideikomisu editovat

Vedle zásahu do titulů byla šlechta částečně postižena také na majetku, o jehož část přišla během pozemkové reformy. Záborový zákon č. 25/1919 Sb. stanovil maximální rozlohu velkého pozemkového majetku jednoho vlastníka na 150 hektarů zemědělské půdy (pole, luka, zahrady, vinice a chmelnice) nebo 250 hektarů půdy vůbec. Byl zřízen Státní pozemkový úřad a realizace reformy probíhala nejintenzivněji v letech 1923–1926. Reforma zůstala nedokončená.

Svěřenectví (rodinné fideikomisy) byly zrušeny zákonem č. 179/1924 Sb.

Následující tabulka představuje největší šlechtické pozemkové vlastníky před pozemkovou reformou.[57]

Největší vlastníci pozemků před pozemkovou reformou (1919–1920)
Pořadí Erb Rod Výměra v hektarech
1.   Schwarzenbergové 192 000
2.   Liechtensteinové 161 000
3. vévodové sasko-koburští 159 000
4.   Kinští 71 000
5.   Colloredo-Mannsfeldové 58 000
6.   Clam-Gallasové 49 000
7.   Lobkowiczové 47 000
8.   Thurn-Taxisové 45 000
9.   Habsburkové 42 000
10.   Fürstenbergové 40 000
11.   Zichyové 37 000
12.   Windisch-Graetzové 31 000
13.   Auerspergové 25 000
14.   Trauttmansdorffové 20 000
15.   Rohanové 12 000

Postoj k Československé republice editovat

Po vzniku republiky se někteří šlechtici hrdě přihlásili k češství, zatímco jiní silně inklinovali k (rakouskému) němectví.[58] Na sklonku monarchie náleželo ke staré šlechtě přibližně dvě stě rodin, 73 % příslušníků těchto rodin se přihlásilo k německé národnosti a jen 27 % k národnosti české, mezi nimi například orličtí Schwarzenbergové, chlumečtí a kostelečtí Kinští, Lobkowiczové všech větví.[59] V Československu uvedlo v meziválečných sčítáních lidu německou národnost přibližně 80 % šlechtických rodin.[60] Po vyhlášení republiky museli Československo opustit Habsburkové, Hohenbergové a exponenti habsburské monarchie jako Heinrich Clam-Martinic (1863–1932) nebo Otakar Czernin (1872–1932).

Ve službách nebo ve prospěch republiky působili např. diplomat Maximilian Erwin Lobkowicz, úředník František Schwarzenberg, diplomat František Bořek-Dohalský a jeho bratr novinář Zdeněk.

Naproti tomu např. Karl Anton Rohan byl exponentem sudetoněmeckého hnutí a následně vstoupil do NSDAP.[61]

Důkazem ztotožnění se šlechty s ideou Československého státu byly tři deklarace z let 1938–1939. Pod první Prohlášení členů starých českých rodů k nedotknutelnosti území Českého státu, které bylo předneseno prezidentu Edvardu Benešovi 17. září 1938, se podepsali Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, František Josef Kinský, Zdeněk Kolowrat, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Weikhard Colloredo-Mannsfeld, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz a Karel Belcredi. Audience na Pražském hradě se zúčastnilo 12 zástupců z jedenácti šlechtických rodů. Autorem deklarace byl Karel VI. Schwarzenberg a přečetl ji František Kinský z Kostelce nad Orlicí. Bylo to v době Runcimanovy mise a hrozby ztráty Sudet. Za druhou deklaraci se považuje text, který opět přednesl František Kinský. Při audienci na Pražském hradě 24. ledna 1939 dvanáct šlechticů zastupujících deset rodů vyjádřilo prezidentu Emilu Háchovi přímou podporu. Audience u prezidenta se zúčastnili František Josef Kinský, Karel VI. Schwarzenberg, Jan Adolf Lobkowicz, Zdenko Radslav Kinský, Rudolf Theobald Czernin, Leopold Sternberg, Karel Parish, František Jindřich Dobrzenský, Hugo Strachwitz, Karel Belcredi, Jiří Sternberg a Jan Pálffy. Prohlášení nebylo vydáno písemně. Třetí deklarací bylo Prohlášení české a moravské šlechty 7. září 1939, které sepsali František Kinský, František ze Schwarzenbergu a Hugo Strachwitz po vypuknutí druhé světové války jako reakci na germanizační tlak ze strany nacistických úřadů. Poprvé bylo veřejně prezentováno na schůzi výboru Národního souručenství. Signatáři následně deklaraci podepisovali postupně a samostatně. Doručeno bylo ve formě dopisu státnímu prezidentu Emilu Háchovi Františkem ze Schwarzenbergu 7. října 1939. Šlechtici v něm explicitně vyjádřili svou příslušnost k českému národu. Podepsalo se pod něj 82[62][63] nebo 85 šlechticů (na listině je společný podpis "Bratři Hildprandtové", ale k účasti se vždy hlásili všichni čtyři bratři) z následujících 33 rodů: Baillet Latour, Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo-Mannsfeld, Czernin, Dlauhoweský, Dobrzenský, Daczický z Heslova, Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Jelení, Kálnoky, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorf-Pouilly, Mladota, Nádherný, Sternberg, Parish, Paar, Podstatský, Strachwitz, Serényi, Pálffy, Rieger, Schoenborn, Schwarzenberg, Schlik, Thun-Hohenstein a Wratislav.[64][65]

Abecední přehled signatářů a účastníků audiencí[65][66]
Pořadí Rod Jméno Rok narození Rok úmrtí 1. deklarace – audience u Edvarda Beneše 17. září 1938 2. deklarace – audience u Emila Háchy 24. ledna 1939 3. deklarace ze 7. září 1939 Poznámky
1. Bailletové de Latour René Baillet de Latour 1878 1970 x
2. Battagliové Quido Battaglia 1873 1962 x
3. Belcrediové Jindřich Belcredi 1902 1973 x
4. Karel Belcredi 1893 1972 x x x
5. Richard Belcredi 1891 1956 x
6. Bořek-Dohalští František Bořek-Dohalský 1887 1951 x
7. Jiří Bořek-Dohalský 1914 1990 x podepsán otcem Františkem
8. Bubnové z Litic Michael Bubna-Litic 1864 1949 x podepsán synem Mikulášem
9. Mikuláš Bubna-Litic 1897 1954 x
10. Colloredo-Mannsfeldové Jeroným Colloredo-Mannsfeld ml. 1912 1998 x
11. Jeroným Colloredo-Mansfeld st. 1870 1942 x
12. Josef Colloredo-Mansfeld 1910 1990 x
13. Weikhard Colloredo-Mannsfeld 1914 1946 x x
14. Czerninové Edmund Czernin 1907 1994 x
15. František Josef Czernin 1878 1963 x podepsán Janem Pálffym
16. Humprecht Czernin 1909 1944 x
17. Jan Děpold Czernin 1915 1967 x
18. Rudolf Czernin 1904 1984 x x x
19. Daczičtí z Heslowa Bedřich Daczický z Heslowa 1913 1995 x podepsán bratrem Mikulášem
20. Hugo Daczický z Heslowa 1911 1989 x
21. Mikuláš Daczický z Heslowa 1909 1971 x
22. Dlauhoweští Jan Dlauhoweský 1909 1996 x podepsán otcem Karlem
23. Karel Dlauhoweský 1910 1976 x podepsán otcem Karlem
24. Karel Dlauhoweský 1876 1956 x
25. Dobrzenští František Dobrzenský 1915 1978 x
26. Jan ml. Dobrzenský 1911 1996 x
27. Jan st. Dobrzenský 1870 1947 x
28. Jindřich Dobrzenský 1892 1945 x x x
29. Otakar Dobrzenský 1871 1952 x podepsán Františkem Schwarzenbergem
30. Hildprandtové Bedřich Hildprandt 1902 1981 x
31. Jindřich Hildprandt 1895 1968 x nefiguruje v seznamu explicitně
32. Karel Hildprandt 1894 1975 x nefiguruje v seznamu explicitně
33. Robert Hildprandt 1893 1974 x nefiguruje v seznamu explicitně
34. Hrubí z Gelenj Josef Karel Hrubýz Gelenj 1866 1943 x
35. Kálnokyové Gustav Kálnoky 1892 1979 x
36. Korff-Kerssenbrockové Arthur Korff-Kerssenbrock (Korff-Schmising-Kerssenbrock) 1914 1979 x
37. Klement Korff-Kerssenbrock ml. 1912 1989 x podepsán bratrem Arthurem
38. Klement Korff-Kerssenbrock st. 1883 1960 x podepsán Jaroslavem z Lobkowicz
39. Kinští Alfons Kinský 1912 1998 x
40. Bedřich Karel Kinský 1911 1999 x
41. František Kinský 1879 1975 x x x přednesl 1. i 2. deklaraci, spoluautor textu 3. deklarace
42. František Antonín Kinský 1915 1993 x
43. Josef Kinský 1913 2011 x
44. Zdenko Radslav Kinský 1896 1975 x x x
45. Kolowratové Egon Kolowrat-Krakowský 1889 1971 x
46. Hanuš Kolowrat-Krakowský 1879 1955 x
47. Otomar Kolowrat-Krakowský 1891 1966 x podepsán bratrem Hanušem
48. Zdeněk Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský 1881 1941 x x
49. Lobkowiczové Bedřich František Lobkowicz 1907 1954 x
50. Jan Adolf Lobkowicz 1885 1952 x x x
51. Jaroslav Lobkowicz 1877 1953 x
52. Jaroslav Lobkowicz ml. 1910 1985 x
53. Josef Lobkowicz 1918 1946 x
54. Mořic Lobkowicz 1890 1944 x
55. Mensdorff-Pouilly Alfons Karel Mensdorff-Pouilly 1891 1973 x
56. Emanuel Mensdorff-Pouilly 1866 1948 x
57. František Mensdorff-Pouilly 1897 1991 x
58. Mladotové Jan Mladota 1917 2001 x
59. Nádherní Ervín Nádherný 1876 1944 x
60. Ervín Nádherný 1909 1985 x podepsán otcem Ervínem
61. Oskar Nádherný 1871 1952 x podepsán bratrem Ervínem
62. Paarové Alfons Paar 1903 1979 x
63. Pálffyové Jan Pálffy 1872 1953 x x roku 1941 přijal německé říšské občanství
64. Karel Pálffy 1900 1979 x roku 1941 přijal německé říšské občanství
65. Parishové Karel Parish 1899 1976 x x x
66. Podstatský-Thonsern Theodor Podstatský-Thonsern 1909 1984 x
67. Riegerové Bohuš Rieger 1895 1976 x
68. Serényiové Alois Serényi 1893 1957 x
69. Schlikové František Schlik 1914 2005 x
70. Jindřich M. Schlik 1875 1957 x
71. Jindřich Schlik 1916 2004 x
72. Ondřej Schlik 1917 1942 x
73. Zikmund Schlik 1916 1988 x
74. Schönbornové Ervín Schoenborn 1899 1984 x podepsán bratrem Františkem
75. František Schoenborn 1899 1964 x
76. Schwarzenbergové Arnošt Schwarzenberg 1892 1979 x
77. František Schwarzenberg 1913 1992 x spoluautor textu 3. deklarace, doručil ji Emilu Háchovi
78. Karel VI. Schwarzenberg 1911 1986 x x x autor textu 1. deklarace
79. Sternbergové Jiří Douglas Sternberg 1888 1965 x x
80. Leopold Sternberg 1896 1957 x x x
81. Strachwitzové Hugo Strachwitz 1900 1978 x x x spoluautor textu 3. deklarace
82. Thun-Hohensteinové Arnošt Thun-Hohenstein 1905 1985 x
83. Wratislavové Josef Osvald Wratislav 1883 1966 x
84. Max Wratislav 1917 2002 x
85. Maxmilián Wratislav 1857 1940 x nejstarší signatář
celkem 33 85 12 12 85 (82)

Naposledy příslušníci české šlechty ještě veřejně vystoupili 25. července 1945, kdy upozornili dopisem československou vládu na majetkovou perzekuci rodin věrných národu za okupace.[59] Dopis je signován Janem Lobkowiczem, majitelem velkostatku Drahenice.[61]

Protektorát editovat

Za protektorátu byly šlechtické tituly opět uznávány, vládním nařízením č. 220/1939 byl totiž zrušen zákon č. 61/1918 Sb.

Významným šlechtickým rodům bylo nabídnuto, aby se přihlásili k německé příslušnosti. Této nabídky využili někteří jednotliví Czerninové, Kinští, Lažanští, Harrachové a Kotzové a také rody s francouzskými kořeny Rohanové, Beaufortové a Buquoyové.[67] Naopak odmítli Czerninové, Sternbergové, Lobkowiczové, Wratislavové, Kinští, Dlauhowesští, Dobrzenští, Bubnové, Dohalští, Mladotové, Hrubí a Strachwitzové. Vedle těchto českých rodů se k české národnosti přihlásili i původně německé rody (často hlásící se k českému státu již po staletí), například Schwarzenbergové, Colloredo-Mannsfeldové, Aichelburgové, italské rody Batagliové, Belcrediové a Paarové, francouzské rody Mensdorffové-Pouilly a Bailletové a v neposlední řadě původem anglický rod Parischů.[67]

Do NSDAP si podali žádost např. Karl Buquoy, Eugen Ledebur, Karl Waldstein[68] nebo Alfons Clary-Aldringen (1887–1978) a jeho žena Ludwine (1894–1984).[69] Členy strany byli také Heinrich Beaufort-Spontin (1880–1966)[70] nebo Leopold Thun-Hohenstein (1888–1944) z choltické větve a jeho žena Irene.[71]

V řadách wehrmachtu bojovali Friedrich Beaufort-Spontin (1916–1998),[70] Christian Leopold Kinsky (1924–2011),[72] Marcus Clary Aldringen (1919–2007)[69] a za Velkoněmeckou říši padli Karl Albrecht Beaufort-Spontin (1918–1942),[70] Karl Eugen Czernin (1920–1940),[73] Johann Ulrich Buquoy (1925–1943),[74] Peter Albrecht Kinsky (1921–1945),[75] Wolf Engelbert Auersperg (1919–1942)[76] a bratři Hieronymus Clary-Aldringen (1917–1941) a Carl Clary-Aldringen (1921–1944).[69]

Rody hlásící se k českému národu byly perzekvovány. Některým byl majetek zkonfiskován, např. Adolfu Schwarzenbergovi za jeho podporu Benešovi a peníze, které poskytl na vybudování československého opevnění. Hlubocký majetek byl pak přímo řízen gestapem. Dalším stupněm bylo vyvlastnění, například Colloredům a Czerninům. U jiných rodů byla zavedena vnucená správa velkostatků (zemědělských a lesnických podniků), týkala se především signatářů prohlášení věrnosti z roku 1938. V letech 1941–1942 byly takto postiženy rodiny Kinského (větev chlumecká i kostelecká), Belcrediho (Líšeň), Sternberga (Častolovice, Zásmuky; Český Šternberk), Schwarzenberga (sekundogenitura), Lobkowizce (drahenická a mělnická větev), Czernina (dymokurská větev), Kolowrata (Rychnov nad Kněžnou), Strachwitze (Zdounky), Parishe (Žamberk) a Dobrzenského (Potštejn).[61][68] Pod vnucenou správu spadaly i objekty, které na pozemcích stály. Německá okupační správa je pak využívala k různým účelům, byly tam zřízeny dětské ozdravovny, vojenské lazarety, letní sídla nacistických pohlavárů nebo sklady armádní výzbroje.[77] Toto příkoří zrušil dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. z 19. května 1945, který zrušil konfiskační opatření nacistického režimu.

Mikuláš z Bubna-Litic byl jediným reprezentantem šlechty, který se dostal přímo do funkce v protektorátní vládě. Od února 1940 do ledna 1942 byl ministrem zemědělství.[61] Zastával názor, aby po zatčení Aloise Eliáše demonstrativně prezident Emil Hácha abdikoval a vláda hromadně podala demisi.[78]

Zdeněk Bořek Dohalský byl za svou odbojovou činnost během prvního stanného práva zatčen gestapem 21. října 1941 a v únoru 1945 popraven v Malé pevnosti v Terezíně. Za druhého stanného práva 5. června 1942 byli gestapem zatčeni i jeho bratři. František Bořek-Dohalský byl poté vězněn na Pankráci, v Terezíně a v Dachau, válku přežil. Antonín Bořek-Dohalský byl po věznění v Terezíně umučen v září 1942 v Osvětimi.

Humprecht Czernin (1909–1944), majitel velkostatku Hlušice, byl zatčen 9. června 1942, v Petschkově paláci byl stanným soudem 30. června 1942 odsouzen za neoprávněné vlastnění zbraně k trestu smrti a jeho majetek byl zkonfiskován ve prospěch Říše. Požádal o milost a trest mu byl změněn na doživotí. Odpykával si ho ve věznici v Brandenburgu an der Havel. Propukla u něj tuberkulóza, 15. září 1944 byl ve vážném stavu převezen do plicního sanatoria na Pleši a o 4 dny později tam zemřel. Jeho bratr Rudolf Děpold Czernin (1904–1984) se bránil, když na jeho velkostatek Dymokury byla uvalena vnucená správa a ten byl posléze prodán náhradovému fondu nacisty ovládaného Bodenamtu. Dne 11. srpna 1943 byl Rudolf Děpold zatčen gestapem za údajný poslech zahraničního rozhlasu. Následně si prošel věznicemi v Kolíně, na Pankráci, v Terezíně a v táboře Gollnow (dnes Goleniów) u Štětína, konce války se dožil. Spolu s Czerninem byli vyšetřováni a následně odsouzeni také hrabě František Kinský (1879–1975), majitel zámku a velkostatku Kostelec nad Orlicí, a princ Karel (Charles) Rohan (1894–1965), majitel velkostatku Choustník.[79]

Řada šlechticů se na konci války aktivně zúčastnila protinacistického povstání, například Karel VI. Schwarzenberg a Václav Norbert Kinský se aktivně zúčastnili květnového povstání (Karel VI. byl během bojů v květnu 1945 zraněn), František Schwarzenberg byl spojovacím důstojníkem během Pražského povstání.[80]

Poválečné období editovat

Poválečné období charakterizují tyto body:

  • konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na základě prezidentských dekretů
  • revize pozemkové reformy a nová pozemková reforma
  • perzekuce jednotlivých šlechticů

Konfiskace majetku německé a maďarské šlechty na základě prezidentských dekretů editovat

Rámcová pravidla postupu vůči německému a maďarskému obyvatelstvu po osvobození stanovila 8. kapitola Košického vládního programu z 5. dubna 1945. Zásadní je dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Rozhodující byla národnost, nikoliv státní příslušnost. Dekret se ovšem nevztahoval na osoby, které se aktivně účastnily odboje. Celkem se podle odhadu jednalo o přibližně 500–700 tisíc hektarů půdy a lesů.[81] Konfiskace se vztahovaly také na jejich hrady, zámky, paláce a hospodářské objekty. Do vlastnictví států tak přešlo 496 hradů a zámků.[82][pozn. 7] Z nich bylo vybráno 48 objektů tzv. I. kategorie, které měly být zpřístupněny a využívány pro kulturní využití.[84]

Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. z 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské zbavil československé Němce a Maďary s výjimkou antifašistů státního občanství. Někteří němečtí příslušníci šlechtických rodin se nevrátili z fronty, jiní utekli krátce před příchodem Rudé armády nebo byli vyhnáni záhy po osvobození. Zbytek skončil v internačních táborech, odkud byli od prosince 1945 deportováni do Německa.

Následoval ještě dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Podle něho byl zkonfiskován i ostatní majetek Němců a Maďarů, např. vybavení městských paláců nebo vil včetně uměleckých děl.

Karl Waldstein a Karl Buquoy byli obviněni z kolaborace a stanuli před soudem.[81]

Vyvlastnění některých majetků je dodnes považováno za kontroverzní. Mediálně nejznámější je případ knížecí rodiny Lichtenštejnů, kteří se o rozsáhlé majetky soudí i v průběhu 21. století.[85]

Revize pozemkové reformy a nová pozemková reforma editovat

Znárodňování pozemkového majetku pokračovalo i v letech 1947 a 1948. Zákon č. 142/1947 Sb. ze dne 11. července 1947 o revizi první pozemkové reformy a zákon č. 46/1948 Sb. ze dne 21. března 1948 o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) se dotkl českých majitelů.

 
Adolf Schwarzenberg (1890–1950)

Zákon č. 143/1947 Sb. ze dne 10. července 1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů (tzv. Lex Schwarzenberg) na zemi Českou byl ušit na jednotlivce Adolfa Schwarzenberga a odporoval Ústavě Československé republiky. Protože aktivně podporoval protinacistický odboj, nemohl být označen jako Němec a nemohly se v jeho případě tudíž uplatnil dekrety prezidenta republiky. Podle tohoto legislativního předpisu mu byl vyvlastněn majetek bez náhrady. Pro zákon hlasovala i Milada Horáková. Adolf Schwarzenberg zemřel o tři roky později v zahraničí.

Po vydání těchto zákonů vzrostl počet konfiskovaných šlechtických sídel na více než devět set.[86] Počet zpřístupněných objektů se ze 48 navýšil na 100, v 50. letech se ještě nepatrně rozšířil.[86] Ostatní hrady a zámky byly přiděleny ministerstvům, především Ministerstvu vnitra a Ministerstvu obrany), školským a sociálním ústavům a Československým státním statkům. Nejhoršími správci, kteří údržbu výrazně zanedbávali, bylo Ministerstvo obrany a státní statky.[87] Během tohoto období byla řada kulturních památek výrazně poničena či nenávratně zničena.

Perzekuce jednotlivých šlechticů editovat

Specifickým obdobím bylo období let 1945 až 1948, kdy šlechta, která byla označena za českou a vlasteneckou, nijak perzekována nebyla (s výše popsanou výjmkou hlubocké větve Schwarzenbergů). Část šlechticů znovu vstoupila do služeb státu, například Jindřich Kolowrat-Krakovský byl československým velvyslancem v Turecku, František Bořek Dohalský byl československým vyslancem v Rakousku, František Schwarzenberg byl československým chargé d’affaires ad interim ve Vatikánu, Karel VI. Schwarzenberg byl zvolen předsedou Místního národního výboru v Čimelicích.

To se však změnilo po komunistickém převratu v roce 1948. Jak je řečeno výše, příslušníkům české šlechty byl po roce 1948 konfiskován majetek. Tím však jejich komunistická perzekuce neskončila. Dále ji charakterizovala např. nemožnost studia, místo regulérní vojny služba u pomocných technických praporů (PTP) a podřadná zaměstnání. Někteří byli po vykonstruovaných procesech uvězněni. Mnozí se proto raději uchýlili do exilu.

Příklady perzekuce jednotlivých šlechticů
Rod Šlechtic Rodiče Choť Perzekuce: Emigrace Poznámky
studium vojna zaměstnání vězení
Bořek-Dohalský Jiří
1914–1990		 František Bořek-Dohalský
1887–1951		 Josefa z Thurn-Taxisu
1917–1990		 – – skladník, po roce 1968 rehabilitován a pracoval jako podnikový právník V roce 1950 byl zatčen a o rok později odsouzen na 17 let (mj. uranové doly v Jáchymově a v Příbrami). Po amnestii v roce 1960 byl z vězení propuštěn. – Jeho syn Antonín (1944–2017) nesměl studovat, vyučil se pokrývačem, vojenskou službu vykonával u PTP.
Milada Krafferová
1892–1919
Bubna-Litic Eleonora Dujková
1929–2018		 Mikuláš z Bubna-Litic
1897–1954		 Petr Dujka
1921–1996		 studium na gymnáziu nesměla dokončit, absolvovala kurz pro zdravotníky – pracovala v jídelně, kde myla nádobí, později tam dělala servírku, prodavačka v prodejně novin ne ne po roce 1989 restituovala s bratrem Adamem majetek
Margaretha Hansa
1902–1946
Czernin Theobald
1936–2015		 Rudolf Děpold Czernin
1904–1984		 Polyxena Lobkowiczová
* 1941		 studium na gymnáziu nesměl dokončit, vyučil se zedníkem nasazený u PTP řidič nákladního auta, později řidič sanitky ne 1968, po půl roce se vrátil po roce 1989 restituoval majetek
Friderika z Wenckheimu
1911–1991
Hrubý-Gelenj Jaromír
1922–2012		 Josef Karel Hrubý-Gelenj
1866–1943		 – studium na lesní fakultě nesměl dokončit – dělník na stavbě dálnice, později však na zahraničním oddělení podniku v roce 1950 zatčen a potom 2 roky vězněn v táborech nucených prací ne po roce 1989 restituoval majetek
Karola Bukuwková z Bukuwky
1889–1952
Kinský Josef
1913–2011		 František Josef Kinský
1879–1975		 Bernadetta Merveldtová
1922–2016		 – – horník v Jáchymově, Příbrami, 1956 do invalidního důchodu, přivydělával si např. překlady po politickém procesu 2 roky: věznice Ilava a uranové doly Jáchymov ne po roce 1989 restituoval majetek
Paulina z Bellegardu
1888–1953
Kolowrat Krakowský Liebsteinský Kryštof
1927–1999		 Hanuš Kolowrat Krakowský Liebsteinský
1879–1955		 Drahoslava (Dana) Jiroušková
1933–2015		 studia na Lesnické škole nesměl dokončit, před maturitou vyloučen nasazený u PTP pracoval u Státních lesů, v tkalcovně, ve Státním rybářství 1948 za účast na protikomunistické demonstraci strávil několik měsíců ve vazbě; 1953 vězení za protistátní činnost (horník v pracovních táborech) 1968 do Rakouska po roce 1989 restituoval majetek
Huberta z Wurmbrand-Stuppachu
1892–1967
Lobkowicz Jaroslav
1910–1985		 Jaroslav Lobkowicz
1877–1953		 Gabriela z Korff-Schmising-Kerssenbrocku
1917–2008		 – – cestář u Správy silnic, skladník v podniku Kniha v Plzni ne ne 13. kníže z Lobkowicz, vladař domu lobkowiczkého a 7. vévoda roudnický
Marie Terezie z Beaufort-Spontinu
1885–1942
Mensdorff-Pouilly Hugo
1929–2023		 Alfons Karel Mensdorff-Pouilly
1891–1973		 Barbora Poláková
1943–2010 (rozvedeni)		 studium na gymnáziu nesměl dokončit nasazený u PTP řidič, myl auta a pracoval v automobilové dílně ne ne po roce 1989 restituoval se sourozenci majetek
Marie Strachwitzová
1901–1971
Schwarzenberg Arnošt
1892–1979		 Karel IV. ze Schwarzenbergu
1859–1913		 1. Elisabeth Henriette Széchényiová, později podruhé provd. Collasová
1895–1957 (rozvedeni)		 – – lesní dělník V roce 1948 zatčen a po 9 měsících z vazby propuštěn. V roce 1953 byl znovu zatčen a odsouzen na 10 let vězení, jako vězeň pracoval v uranových dolech. Z vězení byl propuštěn v roce 1957. ne jediný Schwarzenberg, který po roce 1948 zůstal v Československu
Ida z Hoyos-Sprinzensteinu
1870–1946		 2. Mathilda Gerberová, poprvé provd. Hötzelová
1899–1999
Sternberg Zdeněk
1923–2021		 Jiří Douglas Sternberg
1888–1965		 Alžběta Hrubá-Gelenj
1929–2021		 studoval práva, nepřipuštěn k promoci nasazený u PTP (horník) kulisák v divadle ne 1968 po roce 1989 restituoval majetek
Kunhuta Mensdorff-Pouilly
1899–1989
Wratislav Maximilian Oswald
1917–2002		 Josef Oswald Wratislav z Mitrovic
1883–1966		 Karolína Sternbergová
1924–2021		 – – lesní dělník (dřevorubec, traktorista, řidič nákladního vozu) a poštovní doručovatel zatčen a po půl roce osvobozen – po roce 1989 restituoval majetek
Dorothea Josefa z Thun-Hohensteinu
1884–1978

Dále u Pomocných technických praporů sloužil např. Karel Strachvic (1933–1998).

Po roce 1989 editovat

Nové poměry po Sametové revoluci charakterizují tyto body:

  • návrat šlechty ze zahraničí
  • restituce majetku a jeho restaurování
  • osobní realizace jednotlivých šlechticů (zaměstnání podle svého výběru, správa majetku)

Restituce editovat

V rámci restitucí majetků byl většině šlechtických dědiců vrácen jejich dědičný majetek, který přešel mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 do vlastnictví státu, a navazují na tradice v hospodářství na svých pozemcích a v podnikání.

Restitucí se týkají následující právní úpravy: zákon č. 403/1990 Sb. ze dne 2. října 1990 o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb. ze dne 21. února 1991 o mimosoudních rehabilitacích a zákon č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991 o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

V oblasti majetku spravovaného státem bylo podáno 173 restitučních žádostí vztahujících se k hradům a zámkům.[88] Dohodou byla nejen šlechticům a jejich potomkům vydána např. následující někdejší šlechtická sídla: hrady Český Šternberk, Kost, Vysoký Chlumec, Střekov, tvrze Křepenice a Tuchoraz, zámky Blatná, Boskovice, Častolovice, Doudleby nad Orlicí, Chlumec nad Cidlinou, Kaceřov, Mělník, Nelahozeves, Nové Hrady u Vysokého Mýta, Nové Hrady nad Metují, Orlík, Rychnov nad Kněžnou, Skalka, Zalužany a Žďár nad Sázavou. Některé další objekty byly převedeny do majetku obcí: Loket, Košumberk, Svojanov, Pecka, Humprecht, Náměšť na Hané a Plumlov. Vydán byl také Lobkovický palác na Pražském hradě, Maltézský palác nebo zámek Liběchov.[88] Restituce se pochopitelně týkaly rovněž rozsáhlých mobiliárních fondů, které byly často svezeny na jiné objekty.

Následující tabulka je výběr úspěšných restitucí příslušníků šlechty nebo jejich potomků (abecedně).[89]

Šlechtické restituce hradů, zámků a paláců
Šlechtický rod Restituent Památkové objekty Rok restituce Poznámky
Bartoňové (větev Josefa Bohumila) Josef Marian Bartoň-Dobenín (* 1942) zámek v Novém Městě nad Metují (zakoupen rodinou v roce 1908) 1992[90] V roce 2013 převzal majetek syn restituenta Joseph Michael Barton Dobenin (* 1970),[90] v roce 2020 byl zámek nabídnut k prodeji, předkupní právo má stát.[91]
Bartoňové (větev Cyrila Adolfa a jeho zetě Josefa Nováka) zámek Zbraslav (původně klášter, zakoupen rodinou v roce 1910) V roce 2020 jsou v katastru nemovitostí zapsáni Elizabeth Barton-Dobenin (1921–2018) a Eva Curryová (* 1957).[92]
Battagliové Blanka Marie (1911–2005) a Christian Battaglia (1914–1991) zámek Bratronice 1990 Blanka Battagliová zámeček v roce 1994 prodala, po roce 2007 ho získal Jiří Jan Lobkowicz s chotí Zdenkou (mělnická větev).
Belcrediové Bratři Richard Belcredi (1926–2015) a Hugo Andrian-Belcredi (1923–2012) a jejich synovci Karel (* 1950) a Ludvík Belcredi (* 1954) zámky Jimramov (v majetku rodu od roku 1778), Brodek u Prostějova a Líšeň v Brně (v majetku rodu od roku 1819) 1992 Zámek v Brodku se 700 hektary lesa a 80 hektary polí získal v roce 1992 Richard Belcredi,[93] když uplatnil nárok na dědictví po strýci Gustavu Kálnokym (1892–1979). Bratři Karel a Ludvík restituovali zámek v Líšni, 1600 hektarů lesa a společně se strýcem Hugem Andrianem-Belcredim také zámek v Jimramově.[94]
Bubna-Liticové sourozenci Adam Bubna-Litic (1927–2016) a Eleonora Dujková (1929–2018) zámek Doudleby nad Orlicí (vystavěn rodem vedle tvrze v letech 1585–1590) a Horní Jelení (postaven rodem v roce 1865) 1992[95] Při dělení majetku v roce 2006 Doudleby připadly Eleonoře a Horní Jelení Adamovi. V roce 2020 je v katastru nemovitostí jako majitelka doudlebského zámku zapsána Eleonořina vnučka Barbora Tomášková.[96] U Horního Jelení v katastru nemovitostí v roce 2020 figuruje zesnulý Adam Bubna-Litic,[97] ale zámek obývá jeho nejmladší syn Dominic Nicholas Bubna Litic (* 1966).
Colloredo-Mannsfeldové Hieronymus (Jeroným) Colloredo-Mannsfeld (1912–1998) zámek Dobříš 1998[98] Jeroným restituoval velkostatek Dobříš jako dědictví po bratru Weikhardu (Vikardu) Colloredo-Mannsfeldovi (1914–1946); restituoval také lesy a rybníky panství Zbiroh, ale zámku Zbiroh se pro jeho špatný stav (možná za úplatu) zřekl;[99] soudní spor jiné rodinné větve (Kristina Colloredo-Mansfeldová) o zámek Opočno
Czerninové (vinořská linie) Theobald Czernin (1936–2015) zámek Dymokury (v majetku rodu od roku 1833, resp. 1874) Od roku 2011 je majitelem zámku Dymokury Tomáš Czernin (* 1962), nejstarší syn restituenta Theobalda Czernina.[100]
Diviš Czernin (* 1942) zámek Hlušice (v majetku rodu od roku 1899) Diviš Czernin restituoval zámek, 833 ha lesů a 120 ha zemědělské půdy jako synovec bezdětného Humprechta Czernina (1909–1944).[101] Zámek byl využíván jako zemědělské učiliště. V roce 2020 je v katastru nemovitostí zapsán Karel Czernin (* 1992).[102]
Des Four Walderode Karel Des Fours Walderode (1904–2000), Johanna Kammerlanderová (* 1947) zámek Hrubý Rohozec žádost 1992 Také 300 hektarů lesa.
Dlauhowesští Jan Ignác Dlauhoweský (1909–1996) a jeho syn Václav (* 1946) zámek Němčice (u Volyně) 1994[103] Také statek Kraselov. V roce 2022 je majitelem zámku Němčice Václavův nejmladší syn Lukáš Dlauhoweský (* 1979).
Dobrzenští Jan Maxmilián Dobřenský (1911–1996) zámek Chotěboř (získán rodem v roce 1836) 1992
Hildprandtové Cornélie Hildprandtová, roz. Veverková (1916–2014) a její dcery Josefina Hildprandtová (1938–2020) a Jana (Johanna) Germenis-Hildprandt (* 1947) zámek Blatná (získán rodem v roce 1798) žádost 1990, zámek vydán v červnu 1992[104] Lihovar v Blatné byl založen v roce 1885. Majetek si Hildprandtové po restituci rozdělili.[104] Od roku 2014 spravuje blatenský zámek Stefanos-Filipos Germenis (* 1981), syn Jany.[105] Spolumajitelem Liqui B - Zámeckého lihovaru a pivovaru Blatná (spolu s Václavem Šitnerem) je Jan Hildprandt (* 1957), syn Josefiny.[106][107]
Hrubí-Gelenj Jaromír Hrubý-Gelenj (1922–2012) lovecký zámeček Morány V rámci restitucí byl nabídnut Jaromíru Hrubému i zámek Červené Pečky, ten se ho ale se souhlasem svých sourozenců vzdal a zdevastovaný zámek pak ministerstvo obrany prodalo. Rodina převzala jen malou část mobiliáře z Červených Peček, kterou se podařilo dohledat; ta byla umístěna na zámeček Morány, který v roce 2013 zdědil synovec Filip Sternberg (* 1956).
Kálnokyové Alexandr Kálnoky (1924–2017) zámek Letovice žádost 1992, zámek vydán 2001 Rekonstrukce zdevastovaného zámku se nakonec Kálnoky vzdal a v roce 2004 Letovice prodal.
Kinští (kostelecká větev) Josef Kinský (1913–2011) zámek Kostelec nad Orlicí (vystavěn rodem v letech 1829–1835)
Kinští (chlumecká větev) Radslav Kinský (1928–2008) zámek Žďár nad Sázavou (v majetku rodu od roku 1930, resp. nárok od roku 1967)
Kinští-dal-Borgo Václav Norbert Kinský (1924–2008), jeho synové nosí příjmení Kinský dal Borgo zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou (postaven rodem v letech 1721–1723), hrad Kost 1992[108][109] Nárok na hrad Kost získal jako dědictví po své manželce Anně Marii dal Borgo-Netolické (1925–1980).
Kolowratové-Krakowští Jindřich Kolowrat-Krakowský (1897–1996) lovecký zámeček Diana, Kolowratský palác a Nový Kolowratský palác v Praze
Kolowratové-Krakowští-Liebsteinští Kryštof Jaroslav Kolowrat Krakowský Liebsteinský (1927–1999) zámek Rychnov nad Kněžnou (v majetku rodu od roku 1640), Černíkovice (v majetku od roku 1674) a lovecký zámeček v Černé Vodě v Orlických horách 1992[110] Také 5 tisíc hektarů lesů a zemědělské půdy. V roce 1999 zdědil majetek Kryštofův syn Jan Egon Kolowrat Krakowský Liebsteinský (* 1958).
Lobkowiczové (dolnobeřkovická větev) Marie Julie Thurn-Taxisová, rozená Lobkowiczová (1919–2008) zámek Dolní Beřkovice (získány z konfiskací po roce 1620) V roce 2021 je v katastru nemovitostí zapsán Ferdinand Karl Thurn und Taxis (* 1952), nejmladší syn restituentky a Johanna Nepomuka Thurn und Taxise (1908–1959). Část zámeckého komplexu vlastní přímo, část prostřednictvím firmy Thurn und Taxis, s. r. o., jejíž je společník a jednatel.
Lobkowiczové (křimická větev) Jaroslav Lobkowicz (* 1942) zámek Křimice (zděděn v roce 1830) 1994, zámek zcela předán 2007
Lobkowiczové (mělnická větev) Otakar Lobkowicz (1922–1995) zámek Mělník a Hořín (oba v majetku rodu od roku 1763, resp. 1790) 1992[111][112] Také zemědělská půda, vinice a vinné sklepy. Majetek zdědil po otci Jiří Lobkowicz (* 1956), správou mělnického zámku a vinařství pověřil manželku Bettinu Lobkowicovou,[113] se kterou se však v roce 2011 rozvedl.
Johannes Lobkowicz (* 1954), nároky jako dědictví po otci Mikuláši Lobkowiczovi (1931–2019) zámek Drahenice (získán rodem v roce 1870)
Lobkowiczové (roudnická větev) Martin Lobkowicz (1928–2014) a potomci Ferdinanda Zdeňka Lobkowicze (1858–1938) zámky Nelahozeves, Roudnice nad Labem, hrad Střekov a Lobkovický palác v Praze, zámek Lobkovice, hrad Vysoký Chlumec Hrad Vysoký Chlumec (a další majetek u Sedlčan) v roce 1998 William Lobkowicz prodal Riprandovi von und zu Arco-Zinneberg a jeho manželce Marii Beatrix Rakouské-d'Este.[114]
Mensdorff-Pouilly sourozenci Albert Mensdorff-Pouilly (1926–2015), Bedřich Mensdorff-Pouilly (1925–2018), Hugo Mensdorff-Pouilly (1929–2023), Jan Mensdorff-Pouilly (1933–2020) a Terezie Božková (1934–2000) zámek Boskovice (v majetku rodu od roku 1856, resp. 1856) žádost 1992, zámek předán 1993 Restituovali potomci Alfonse Karla Mensdorff-Pouilly (1891–1973).
Mladotové ze Solopisk Jan Mladota ze Solopisk (1917–2001) zámek Červený Hrádek u Sedlčan Závětí přešel zámek po smrti Jana Mladoty na Nikolause Lobkowicze (* 1978), syna Johannese Lobkowicze (* 1954).
Nádherní Jan Nepomuk Nádherný (1943–2005) zámek Chotoviny 1997 Po roce 2001 proběhla rekonstrukce, ale po smrti Jana Nádherného jeho dcera Jamie Nicole zámek v roce 2011 prodala.
Paarové sourozenci Alfons Václav Paar (1932–2016), Karel Eduard Paar (* 1934) a Eleonora Markéta (1937–2010) zámek Bechyně Restituovaný majetek byl vložen do firmy APS, jejímž majoritním vlastníkem a majitelem zámku se stal Josef Šťáva, pravnuk někdejšího správce.
Parishové John Marmaduke Parish (1923–2020) zámek Žamberk (v majetku rodu od roku 1815) Zámek Žamberk byl v roce 2004 prodán Pardubickému kraji. Hrad Litice nad Orlicí, který rod držel od roku 1815, ponechali státu.
Podstatzští-Lichtensteinové Josefa Harrachová, provdaná Podstatzká-Lichtenstein (1905–2000) zámek Velké Meziříčí 1995[115] Po smrti Josefy Podstatzké-Lichtenstein v roce 2000 zdědily zámek její děti František Karel (1933–2016), Maria (1936–2021) a Jan Podstatzký-Lichtenstein (* 1937)
Podstatzští-Thonsernové Marie Wanda (* 1954), dcera Theodora Gabriela Podstatzkého-Thonserna (1909–1984) zámek Litenčice[116] (v majetku rodu od roku 1778/1779) Dědicem bude syn Marie Wandy Podstatzké Thonsern Richard (* 1978), který přijal jméno Podstatzký a který se podílí na správě.
Rajští Vladimír Rajský (1923–2001) zámek Klášter ve Vilémově (v majetku rodu od roku 1852) 1991
Serényiové rod Thienen-Adlerflychtů (dcera Aloise Serényiho Isabela, provdaná Thienen-Adlerflychtová) zámek Lomnice u Tišnova, zámek Luhačovice 2016
Schlikové František Jindřich Schlik (1914–2005) a dcera Zikmunda Schlika Margareta (* 1950) zámek Jičíněves (postaven rodem v letech 1715–1717), zámek Vokšice V roce 2022 je majitelem zámku Jičíněves Františkův vnuk Andreas Schlik (* 1977), který je také jednatelem firmy SCHLIK JIČÍNĚVES, s.r.o. (založena 2009), která se zabývá pěstováním plodin, lesnictvím, chovem ryb a ubytováním. Majitelkou zámku Vokšice je Margareta Pospíchalová, která také se svou mladší sestrou Ilonou Schlikovou (* 1954) a jejich sestřenicí Helenou Zajíčkovou (* 1960) figuruje ve firmě J. M. Schlik, s.r.o. (založena 2014). Pod tuto firmu spadá např. provoz v Prachovských skalách nebo nabízí palivové dřevo.
Schwarzenbergové (orlická větev) Karel VII. Schwarzenberg (1937–2023) zámky Orlík (v majetku rodu od 1719), Čimelice (v majetku rodu od 1842, resp. 1850), Varvažov (v majetku rodu od 1847) a Sedlec (zakoupen v roce 1819) Také přibližně 11 tisíc hektarů lesů a zemědělské půdy, 300 hektarů rybníků a řada budov, například v Praze, Varvažově či Karlově. V roce 2007 převzal správu majetku Jan Nepomuk Schwarzenberg (* 1967).[117]
Anna Bucherová (1933–2013), dcera Arnošta Schwarzenberga (1892–1979)[118] zámek Tochovice (v majetku rodu od 1842, resp. 1850)
Sternbergové Zdeněk Sternberg
(1923–2021)		 hrad Český Šternberk (v majetku rodu 1241–1712 a znovu od roku 1841), zámek Březina (zbudován rodem v letech 1790–1808) 1992[119] V roce 2021 zdědil majetek Zdeňkův syn Filip (* 1956).
Jan Bosco Sternberg
(1936–2012)		 zámek Jemniště (zakoupen v roce 1868) žádost 1992, vyhověno 1995[120] Jan Bosco Sternberg získal nárok na zámek jako dědictví po své tetě Terezii Sternbergové (1902–1985) a jejím manželovi Františku Mensdorff-Pouilly (1897–1991).[120] V roce 2012 zdědil zámek po otci Jiří Sternberg (* 1968).
Františka Diana Sternbergová-Phipps (* 1936) zámek Častolovice (v majetku rodu od roku 1694), Zásmuky (v majetku rodu od roku 1637) 1992[121][122]
Strachwitzové Potomci Huga Strachwitze (1900–1978), mezi nimi František Strachwitz (* 1939) zámek Zdounky (v majetku rodu prostřednictvím sňatku, od roku 1907 byla jedinou majitelkou Karolína Marie, roz. Lambergová)[123] 1993[124] V roce 2007 zámek s přilehlým areálem prodán manželům Vrškovým.[125]
Waldstein-Wartenburgové (svatoslavská linie) Děti Gabrielly, roz. Waldstein-Wartenbergové (1896–1974) třetina majetku ve Svatoslavi Gabriella provd. Křečanová a později Jirečková byla dcerou zakladatele svatoslavské linie Zdeňka Waldstein-Wartenberga (1862–1936). Její sourozenci a jejich rodiny se přihlásili k německé národnosti. Sestra Marie (1891–1943, měla potomky) zemřela za války a bratr Karl (1897–1978) nesměl zůstat po válce v Československu.[126] Zámeček Zátiší je nyní také v rukou Gabrielliných dětí, ale musely si ho koupit. Nejde o část majetku, která byla restituována.[127]
Wratislavové (skřipelská větev) Maxmilián Josef Wratislav (1917–2002) zámek Dírná (v majetku rodu asi od 1620), zámek Myslkovice (v majetku rodu od 1877), Vratislavský palác v Praze Zámek Myslkovice v roce 2006 obec odkoupila.

Někteří šlechtici však majetek zpátky nedostali, ačkoli by na něj nebýt tzv. Benešových dekretů měli mít nárok (za druhé světové války například byli aktivně zapojeni v odboji). Vydán nebyl např. zámek v Plané, o který neúspěšně žádala Mathilda Nostitzová (1936–2021); stát od roku 1989 chátrající zámek prodal a ten pak v roce 2017 částečně vyhořel.[128] Někteří se o svůj majetek se státem (někdy i úspěšně) soudí. Například v roce 1992 byl vznesen restituční nárok Karlem des Fours Walderode (1904–2000), který jako Němec přišel o majetek na základě Benešových dekretů. Teprve v roce 2019 byl majetek soudně potvrzen Johanně Kammerlanderové, vdově po Karlovi. Restituce se kromě lesů a jiných pozemků týkala zámku Hrubý Rohozec.[89] Několik desetiletí se soudila o majetek Marie Alžběta Salmová-Reifferscheidt-Raitzová (1931–2022), která se ho domáhala jako dcera posledního vlastníka Huga Mikuláše. Šlo především o zámek Rájec nad Svitavou.[129] Desítky let trvá také restituční spor Kristiny Colloredo-Mansfeldové (* 1940) a jejích příbuzných o zámek Opočno a jeho mobiliář.[130]

Šlechtické rody vymřelé ve 20. století editovat

Šlechtické rody vymřelé ve 20. století (výběr)
Erb Rod Rok vymření po meči Poslední mužský člen Datum narození a úmrtí Poslední ženský člen Datum narození a úmrtí Dědici Poznámky
Choť Choť
  Stadionové 1908 Filip František Josef ze Stadion-Thannhausenu 4. 10. 1847 – 13. 9. 1908 Paula Helene Isabella von Stadion-Warthausen 4. 6. 1875 – 21. 4. 1955 Schönbornové, jméno rodu převzal polský hraběcí rod Rzyszczewski. Už v roce 1906 osobou Jiřího Františka Eduarda ze Stadion-Warthausenu (1. 11. 1844 – 18. 5. 1906) vymřela linie Stadion-Warthausen. Paula Helene byla jeho dcerou.
Marie, roz. Císařová 20. 12. 1850 – 5. 10. 1929 Franz von Koczyński 28. 10. 1866 – 20. 1. 1919
  Ungnadové z Weissenwolffu 1917 Mikuláš Jindřich Ungnad z Weissenwolffu 11. 8. 1895 – 29. 9. 1917 Irena Ungnadová z Weissenwolffu 6. 9. 1880 – 1. 3. 1969 Szapáryové, Thurn-Taxisové Mikuláš Jindřich a Irena byli sourozenci. Jejich sestrou byla Jindřiška (Henriette) Ungnadová z Weissenwolffu (1883–1962), provdaná za Huga Thurn-Taxise (1873–1915). Irena v roce 1944 adoptovala Mikuláše ze Salm-Reifferscheidt-Raitzu (1904–1970),[131] který se pak psal Salm-Reifferscheidt-Ungnad-Weissenwolff.
--- --- Ladislav Jan Szápáry de Muraszombath, Széchysziget et Szapár 16. 5. 1864 – 12. 10. 1939
  Kounicové (česká hraběcí větev) 1919 Eugen Jan z Kounic 15. 5. 1841 – 8. 9. 1919 Eleonora z Kounic 27. 8. 1862 – 8. 4. 1936 Pálffyové Eleonora byla neteří bratrů Eugena Jana a Václava Kounice (1848–1913). Moravská knížecí větev vymřela po meči už v roce 1848.
Anna Fenzel 2. 3. 1848 – 9. 11. 1909 Géza Andrássy 22. 7. 1856 – 29. 8. 1938
  Sporckové (Šporkové) 1928 Ferdinand Johann Sporck 24. 4. 1848 – 21. 7. 1928 Eleonora Walburga Sporck 13. 5. 1862 – 2. 11. 1944 Eleonora Walburga, dcera Eduarda ze Sporcku (1828–1908), byla neteří Ferdinanda Johanna.
Anna Schmackal 21. 10. 1847 – 26. 11. 1908 --- ---
  Clam-Gallasové 1930 František z Clam-Gallasu 26. 7. 1854 – 20. 1. 1930 Žofie z Clam-Gallasu 1900–1980 Podstatzký-Lichtensteinové, Auerspergové František z Clam-Gallasu měl sedm dcer, Žofie (Sophie) byla nejmladší.
Marie z Hoyos-Sprinzensteinu 1858–1938 Eduard Rupert z Auerspergu 1893–1948
  Chotkové z Chotkova a Vojnína 1970 Karel Maria Chotek 10. 4. 1887 – 23. 1. 1970 Marie Henriette Leopoldina Chotková 9. 7. 1880 – 19. 3. 1964 Marie Henriette (Jindřiška) Chotková byla sestřenice Karlova otce Karla Marii Pavla (1853–1926). Karlovi, poslednímu z Chotků, byl v roce 1945 zabrán majetek v Československu.
Livia Clara Mailáth de Székhely 14. 7. 1888 – 30. 1. 1970 Leopold Abraham Nostitz-Rieneck 8. 7. 1865 – 5. 10. 1945
  Wrbnové (Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenberg a Freudenthal) 1976 Alfons Rudolf von Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenberg und Freudenthal 11. 1. 1896 – 1976 ? ?
Josephine Kellnberger 19. 3. 1896 – 1976 ? ?
  Berchtoldové z Uherčic (moravská – buchlovická větev) 1979 Sigismund Berchtold 14. 4. 1900 – 20. 7. 1979 ? ? Majitelem Buchlova a Buchlovic byl Sigismundův starší bratr Aloys (1894–1977), kterému byl v roce 1945 majetek v Československu znárodněn. Česká větev vymřela v roce 1918 a uherská v roce 1987.
1. Maria Anna von Wurmbrand-Stuppach 3. 2. 1914 – 29. 4. 2003
2. Emilie de Gosztonyi 19. 4. 1914 – 9. 7. 1993
3. Eva Machan 19. 7. 1920 – 2008
  Schwarzenbergové (hlubocko-krumlovská primogenitura) 1979 Josef III. ze Schwarzenbergu 3. 1. 1900 – 25. 10. 1979 --- --- Československý majetek znárodněn v roce 1947 zákonem č. 143/1947 Sb. (Lex Schwarzenberg), zahraniční majetek zdědila sekundogenitura (Karel Schwarzenberg). Hlubocko-krumlovská větev vymřela pouze po meči, poslední příslušnicí je Elisabeth von Pezold (* 1947), která je neteří Josefa III. Rod pokračuje dále orlickou sekundogeniturou.
--- --- --- ---
  Mittrowští z Mitrowitz a Nemyssle
(Mitrovští z Mitrovic a Nemyšle)		 1980 Hubert Wladimir Mittrowsky 24. 6. 1902 – 28. 12. 1980 ??? ??? Hubertův bratr Wladimir III. (1901–1976) ze starší moravské linie byl posledním soukromým majitelem hradu Pernštejn (do roku 1945). Uherská linie vymřela v roce 1816 a mladší moravská v roce 1907.
1. Christiane von Gecmen-Waldek 29. 1. 1906 – 10. 7. 1968 ? ?
2. Angela Lameyer 4. 8. 1903 – ?
Hildprandtové 1981 Bedřich Hildprandt 2. 4. 1902 – 12. 2. 1981 --- --- Rod vymřel pouze po meči. Posledními příslušnicemi rodu jsou Bedřichovy dcery Josefina (1938–2020) a Jana (Johanna; * 1947). Starší dcera Josefina se vdala ze lékaře Jana Čapka (později rozvedeni). Jejich syn Jan Hildprandt (* 1957) je spolumajitelem lihovaru v Blatné. Mladší dcera Jana, od roku 1995 prezidentka české Asociace majitelů hradů a zámků, se vdala za řeckého architekta Spiridona Germenise (1939–2014), jejich syn je Stefanos-Filipos Germenis (* 1981), správce blatenského zámku.[132]
Cornélie, roz. Veverková 26. 4. 1916 – 7. 9. 2014 --- ---
  Zierotinové 1985 Ladislav Zierotin 29. 6. 1912 – 1985 --- --- Rod vymřel pouze po meči. Posledními příslušnicemi rodu jsou Ladislavovy dcery Livia (1942–2016), která má syna a dvě dcery, a Eva Marie (* 1956).[133] Ladislavův vzdálený bratranec Karel (* 1939), syn Heleny Zierotinové (1903–1985) a Karla Mornsteina (1892–1984), majitel zámku Bludov, používá od roku 2004 příjmení Mornstein-Zierotin.[134]
1. Alice Pesthy 27. 7. 1911 – 19. 2. 1996 --- ---
2. Marianne Berger 27. 6. 1917 – 10. 3. 2009
  Metternich-Winneburgové 1992 Paul Alfons von Metternich-Winneburg 26. 5. 1917 – 21. 9. 1992 ? ? Paul Alfons byl do roku 1945 majitelem velkostatku a zámku Kynžvart.
Tatiana Vasilčiková (Wassiltchiková) 1. 1. 1915 – 26. 7. 2006

Šlechtictví v současnosti editovat

Zákonem č. 61/1918 Sb., jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly, bylo šlechtictví zrušeno. Zákon zůstává dodnes v platnosti a ve světle zákona ze dne 13. července 2023 o zrušení obsoletních právních předpisů, který jej ponechal v platnosti, jej zřejmě nelze označit za obsoletní (ani případným zrušením zákona by však nedošlo ke znovuobnovení či "obživnutí" šlechtictví). Porušení zákona však již nemůže založit veřejnoprávní deliktní odpovědnost, neboť právní řád již nezná skutkovou podstatu přestupku spočívající v porušování zákazu užívání šlechtických titulů a označování se za šlechtice. Ta byla zrušena v roce 1949 zákonem č. 247/1949 Sb.

Potomci šlechtických rodů jsou stejnými občany jako všichni ostatní a sdružují se do občanských spolků, zpravidla s cílem podporovat zachování historie, památek a vzdělanosti.

Někteří z nich se uplatnili v politice, např. Karel Schwarzenberg (vicepremiér, ministr zahraničí, poslanec, senátor), Michal Lobkowicz (ministr obrany, poslanec), Jaroslav Lobkowicz (poslanec), Tomáš Czernin (senátor), František Kinský (starosta Kostelce nad Orlicí). Jiní se dali na církevní dráhu, např. František Lobkowicz (biskup ostravsko-opavský), Filip Zdeněk Lobkowicz (opat kláštera Teplá) a Christoph Schönborn (arcibiskup vídeňský), na diplomatickou dráhu, například Richard Mořic Belcredi (velvyslanec ČR ve Švýcarsku), Hugo Mensdorff-Pouilly (český diplomat ve Francii, činovník Řádu maltézských rytířů), podíleli se na činnosti rytířských řádů, například Radslav Kinský či Václav Bořek-Dohalský (velkopřevorové řádu svatého Lazara Jeruzalémského), nebo Karel Mornstein-Zierotin (rytíř téhož řádu) či se pohybují v oblasti ekonomiky (Bedřich Schwarzenberg, Ferdinand Schwarzenberg, Constantin Kinský či Jiří Lobkowicz). Mathylda Nostitzová či Dominika Kolowrat Krakowská se věnovaly a věnují charitativním aktivitám, Franziska Diana Sternbergová se věnuje interiérovému návrhářství, Christina Colloredo-Mansfeldová (malířka, modelka, herečka, kaskadérka), František Kinský (ředitel reklamní agentury, moderátor), František Tomáš Kolowrat Krakowský (kameraman a producent) či Alfons Mensdorff-Pouilly (spoluautor seriálu Pat a Mat) se věnovali a věnují uměleckým a kulturním činnostem. Samantha Kolowratová je českou reprezentantkou v ženském ledním hokeji.

Mezi nejznámější současné šlechtické rody v Česku patří (abecedně):

Tyto rody pocházejí ze staré české šlechty předbělohorské (Kinští, Sternbergové, Kolowrat-Krakowští, Czerninové, Lobkowiczové) anebo ze šlechty cizí, zejména rakouské, německé a italské, přišlé k nám v době pobělohorské.

Šlechtické rody vymřelé ve 21. století editovat

Šlechtické rody vymřelé ve 21. století (výběr)
Erb Rod Rok vymření po meči Poslední mužský člen Datum narození a úmrtí Poslední ženský člen Datum narození a úmrtí Dědici Poznámky
Choť Choť
  Mladotové ze Solopisk 2001 Jan Mladota ze Solopisk 7. 9. 1917 – 26. 4. 2001 Valentina Marie Mladotová ze Solopisk 11. 2. 1891 – 9. 5. 1984 Lobkowiczové (mělnická větev) Jan Mladota pobýval po roce 1948 v Rakousku, USA a Švýcarsku. Červený Hrádek u Sedlčan, který zrestituoval, odkázal Nikolausi Lobkowiczovi (* 1978), synu Johannese Lobkowicze (* 1954).
Henriette Goldegg-Lindenburg 13. 9. 1924 – 13. 8. 2011 1. Anton Codelli z Codellisbergu (rozvedeni 1921) 22. 3. 1875 – 26. 4. 1954
2. Karel Lumbe 19. 4. 1885 – 17. 10. 1967

Klíčová data editovat

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Do majetku je započítáno i 264 osedlých ze zástavního panství Mělník, zároveň byl čekatelem dědictví po své tetě, které tvořilo téměř 400 osedlých. To jej v hierarchii vlastníků posouvá výše.[27]
  2. ↑ Franz Ringhoffer
  3. ↑ Vinzenz Daněk von Esse
  4. ↑ Některé zdroje uvádějí, že zemřel už v roce 1806.[48]
  5. ↑ Někdy se jako poslední člen rodu uvádí Vincencův bratranec Rudolf z Morzinu (13. 3. 1801 – 22. 9. 1881), který se oženil s Filipínou Swéerts-Sporckovou (19. 10. 1808 – 21. 10. 1834), protože byl na rozdíl od Vincence majetný.
  6. ↑ Wenzel Špaček von Starburg
  7. ↑ Z celkem 2032 českých a moravských hradů, zámků a tvrzí jich bylo na základě Benešových dekretů k 1. lednu 1948 zkonfiskováno 514.[83]

Reference editovat

  1. ↑ http://www.historickaslechta.cz/drslavic-id2009090063-6 Archivováno 12. 9. 2014 na Wayback Machine. - Drslavici
  2. ↑ a b BĚLINA, Pavel; KAŠE, Jiří; KUČERA, Jan P. Velké dějiny zemí Koruny české X. 1740–1792. Praha a Litomyšl: Paseka, 2001. 768 s. ISBN 80-7185-384-4. S. 300. Dále jen Velké dějiny zemí Koruny české X.. 
  3. ↑ MEZNÍK, Jaroslav. Česká a moravská šlechta ve 14. a 15. století. In: Sborník historický, sv. 37. Praha: Historický ústav ČSAV, 1990. S. 13.
  4. ↑ Uherská šlechta, hrabata, kteří vlastnili statky na Moravě, ale do politického života téměř nezasahovali.
  5. ↑ TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA, Ctibor. Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Brno: [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 41–42. 
  6. ↑ MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526): 2. šlechta. Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0356-8. S. 33. 
  7. ↑ TOVAČOVSKÝ Z CIMBURKA, Ctibor. Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Brno: [s.n.], 1858. Dostupné online. S. 42–45. 
  8. ↑ STARÝ, Marek. Rytíři přijatí do českého panského stavu v době předbělohorské. In: Sborník archivních prací 1/LX. [s.l.]: [s.n.], 2010. S. 24–243.
  9. ↑ Starý, s. 245
  10. ↑ HLEDÍKOVÁ, Zdeňka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 570 s. ISBN 80-7106-709-1. S. 88–89. 
  11. ↑ BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. S. 10. Dále jen Rytíři renesančních Čech. 
  12. ↑ a b Rytíři renesančních Čech, s. 12
  13. ↑ MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 57, 63, 68.
  14. ↑ Na tak vysokou pozici se dostal jen proto, že v roce 1603 přiznával spolu se svým nevelkým panstvím také sirotčí statek po Janu Malovcovi.
  15. ↑ ČECHURA, Jaroslav; STACHUROVÁ KUCROVÁ, Veronika; VLASÁKOVÁ, Zuzana. Smiřičtí : krátké dějiny úspěšného rodu. Praha: NLN, 2018. 476 s. ISBN 978-80-7422-646-5. S. 129. 
  16. ↑ ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2001. 344 s. ISBN 80-86493-00-8. S. 12. Dále jen Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. 
  17. ↑ BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 100. Dále jen Encyklopedie heraldiky. 
  18. ↑ Encyklopedie heraldiky, s. 110
  19. ↑ a b VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 469. 
  20. ↑ VOKÁČOVÁ, s. 360
  21. ↑ VOKÁČOVÁ, s. 470, 767
  22. ↑ a b VOKÁČOVÁ, s. 767
  23. ↑ VOKÁČOVÁ, s. 470
  24. ↑ Velké dějiny zemí Koruny české X., s. 306
  25. ↑ ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. 1. vyd. Praha: agentura Pankrác, 2006. ISBN 80-86781-08-9. S. 9, 57. 
  26. ↑ MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 1062 s. ISBN 80-7106-312-6. S. 170–171. 
  27. ↑ Svět české aristokracie (1500–1700), s. 751–752
  28. ↑ a b Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích, s. 35
  29. ↑ JUŘÍK, Pavel. Šternberkové. Panský rod v Čechách a na Moravě. Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2013. 208 s. ISBN 978-80-242-4065-7. S. 35. Dále jen Šternberkové. Panský rod v Čechách a na Moravě. 
  30. ↑ a b c d ŽUPANIČ, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století. Praha: Nakladatelství Pankrác, 2023. 896 s. ISBN 978-80-86781-44-0. S. 46–47. 
  31. ↑ a b c Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích, s. 270
  32. ↑ a b Šternberkové. Panský rod v Čechách a na Moravě, s. 71 a 76 }}
  33. ↑ Šternberkové. Panský rod v Čechách a na Moravě, s. 71 a 76 }}
  34. ↑ VALENTA, Aleš. Lesk a bída barokní aristokracie. České Budějovice: Veduta, 2011. 292 s. ISBN 978-80-86829-62-3. S. 74. 
  35. ↑ Svět české aristokracie (1500–1700), s. 172–173
  36. ↑ Almanach českých šlechtických rodů 2017, s. 475
  37. ↑ a b c JUŘÍK, Pavel. Encyklopedie šlechtických rodů. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2014. 464 s. ISBN 978-80-242-4573-7. S. 194. 
  38. ↑ Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích, s. 116
  39. ↑ a b Almanach českých šlechtických rodů 2017, s. 113
  40. ↑ Almanach českých šlechtických rodů 2017, s. 69
  41. ↑ POUZAR, Vladimír (†); MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 55. Dále jen Almanach českých šlechtických rodů 2017. 
  42. ↑ Almanach českých šlechtických rodů 2017, s. 109
  43. ↑ a b c d Habsburská šlechta, s. 744
  44. ↑ a b Almanach českých šlechtických rodů 2017, s. 323
  45. ↑ Habsburská šlechta, s. 752
  46. ↑ a b ŽUPANIČ, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století. Praha: Nakladatelství Pankrác, 2023. 896 s. ISBN 978-80-86781-44-0. S. 732. Dále jen Habsburská šlechta. 
  47. ↑ JIROUT, Vlastimil. Wiežnik z Wiežnik [online]. patricus.info [cit. 2024-02-27]. Dostupné online. 
  48. ↑ MYSLIVEČEK, Milan. Erbovník, aneb, kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě: podle starých pramenů a dávných ne vždy věrných svědectví. Praha: Horizont, 1993. 160 + 64 s. ISBN 80-7012-070-3. S. 98. 
  49. ↑ a b Habsburská šlechta, s. 756
  50. ↑ Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích, s. 20
  51. ↑ VAVŘÍNEK, Karel; MAŠEK, Petr; LENHART, David; OPPELT, Robert. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2027. Praha: Zdeněk Vavřínek ve spolupráci s nakladatelstvím Martin, 2016. 496 s. ISBN 978-80-905324-9-6. S. 61. 
  52. ↑ a b Habsburská šlechta, s. 730
  53. ↑ https://www.aspi.cz/products/lawText/1/8085/0/2/vladni-narizeni-c-220-1939-sb-kterym-se-meni-zakon-ze-dne-10-prosince-1918-c-61-sb-z-a-n-jimz-se-zrusuji-slechtictvi-rady-a-tituly-ve-zneni-zakona-ze-dne-21-rijna-1936-c-268-sb-z-a-n-o-radech-a-titulech
  54. ↑ https://www.aspi.cz/products/lawText/1/11788/1/2?timeslice=31.12.9999
  55. ↑ https://www.aspi.cz/products/lawText/1/1824/1/2/zakon-c-243-1920-sb-kterym-se-meni-zakon-o-zruseni-slechtictvi-radu-a-titulu?timeslice=23.10.1936
  56. ↑ Modrá krev, s. 12
  57. ↑ JUŘÍK, Pavel. Jihočeské dominium. Praha: Libri, 2008. 448 s. ISBN 978-80-7277-359-6. S. 227. Dále jen Jihočeské dominium. 
  58. ↑ UHLÍKOVÁ, Kristina (ed.); JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita; CÍSAŘOVÁ, Jitka; UHLÍK, Jan. Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů. Praha: Artefactum, 2017. 232 s. ISBN 978-80-86890-96-8. S. 13. Dále jen Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů. 
  59. ↑ a b BEZECNÝ, Zdeněk. Pár slov o české šlechtě v éře První republiky [online]. idnes.cz, 2010-01-18 [cit. 2019-06-21]. Dostupné online. 
  60. ↑ JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Sudetoněmecká šlechta v Československu v letech 1918–1945: postoje, motivy a strategie. In: BAKEŠ, Martin; CÍSAŘOVÁ, Jitka; UHLÍKOVÁ, Kristina. Osudy konfiskátů. Výzkum provenience a problematika přesunů kulturního majetku v Československu na základě prezidentských dekretů. Praha: Artefactum, 2020. ISBN 978-80-88283-31-7. S. 18–31, zde 19.
  61. ↑ a b c d Osudy české šlechty v minulém století [online]. Česká televize, 2007-09-26 [cit. 2019-06-22]. Dostupné online. 
  62. ↑ Šlechta v proměnách, s. 254
  63. ↑ Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 25
  64. ↑ CERMAN, Ivo. Vlastenecké deklarace české šlechty z let 1938-39. Plné znění. iDnes.cz [online]. 2013-01-20 [cit. 2016-12-28]. Dostupné online. 
  65. ↑ a b Šlechtické deklarace [online]. Spolek Rodro [cit. 2018-12-28]. Dostupné online. 
  66. ↑ JELÍNKOVÁ HOMOLOVÁ, Dita. Šlechta v proměnách: osudy aristokracie v Československu v letech 1918–1948. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 506 s. ISBN 978-80-7422-520-8. S. 361–365. 
  67. ↑ a b MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 7. 
  68. ↑ a b Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 26
  69. ↑ a b c Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 63
  70. ↑ a b c Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české, s. 30
  71. ↑ JELÍNKOVÁ, Dita. Osobní život a rodinné vztahy Leopolda Thun-Hohensteina v letech 1910 až 1930: hledání vlastní životní cesty jako součást procesu individualizace. In: Východočeský sborník historický. Pardubice: Východočeské muzeum v Pardubicích, 2013. Dostupné online. Svazek 24. S. 141–168, zde 142–143.
  72. ↑ Paradoxy české šlechty, s. 86
  73. ↑ Paradoxy české šlechty, s. 290
  74. ↑ Jihočeské dominium, s. 394
  75. ↑ Paradoxy české šlechty, s. 85
  76. ↑ Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích, s. 19
  77. ↑ Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 40
  78. ↑ JELÍNKOVÁ, Dita. Mikuláš Bubna z Litic a jeho role v protektorátní politice. In: Válečný rok 1941 v československém domácím a zahraničním odboji : sborník k mezinárodní konferenci. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012. Dostupné online. S. 71–89, zde 78.
  79. ↑ HOŘEJŠ, Miloš. Rudolf a Humprecht Czerninové z Chudenic: oběti heydrichiády z řad české šlechty. Pamět a dějiny. 2014, čís. 4, s. 31–42. Dostupné online. 
  80. ↑ KALENSKÁ, Renata. Připraven sloužit : rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Vydání první. vyd. Praha: [s.n.] 308 s. Dostupné online. ISBN 978-80-88433-02-6, ISBN 80-88433-02-9. OCLC 1296109251 
  81. ↑ a b Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 31
  82. ↑ Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 45
  83. ↑ VACULÍK, Pavel. Komunistická perzekuce šlechty. Praha: Baset, 2004. 134 s. ISBN 80-7340-026-X. S. 20–21. 
  84. ↑ Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 46
  85. ↑ Dědic Lichtenštejnska: Morava je náš druhý domov, majetkové spory překonáme. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz [cit. 2022-04-05]. Dostupné online. 
  86. ↑ a b Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 54
  87. ↑ Šlechtická sídla ve stínu prezidentských dekretů, s. 55
  88. ↑ a b DUŠKOVÁ, Markéta. Mobiliární fondy státních hradů a zámků, mobiliární fond Hostim (Magisterská diplomová práce). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav archeologie a muzeologie, 2017. 71 s. Dostupné online. S. 22. 
  89. ↑ a b Rod Walderode má nárok na své severočeské panství, rozhodl odvolací soud. Česká televize [online]. 18. června 2019. Dostupné online. 
  90. ↑ a b O nás [online]. Zámek Nové Město nad Metují [cit. 2020-07-22]. Dostupné online. 
  91. ↑ Novoměstský zámek Bartoňů je na prodej, mohl by o něj usilovat stát [online]. idnes.cz, 2020-06-22 [cit. 2020-07-22]. Dostupné online. 
  92. ↑ Nahlížení do katastru nemovitostí [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-07-26]. Dostupné online. 
  93. ↑ VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN 978-80-7432-351-5. S. 130. Dále jen Paradoxy české šlechty. 
  94. ↑ Paradoxy české šlechty, s. 151
  95. ↑ ŠIMKOVÁ, Jitka. Adam Bubna-Litic, cesta k protinožcům a zpět ve dvacátém století. Plzeň, 2021 [cit. 2021-08-02]. 76 s. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická, Katedra historie. Vedoucí práce doc. PaedDr. Naděžda Morávková, CSc.. s. 37. Dostupné online.
  96. ↑ Nahlížení do katastru nemovitostí – Rudé armády čp. 1, Doudleby nad Orlicí [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. 
  97. ↑ Nahlížení do katastru nemovitostí – 5. května čp. 1, Horní Jelení [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-08-30]. Dostupné online. 
  98. ↑ Zámek Dobříš [online]. Colloredo-Mannsfeld spol. s r.o. [cit. 2020-07-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-31. 
  99. ↑ Restituce šlechtického majetku: Colloredo-Mansfeldové [online]. České noviny - ČTK, 2004-01-21 [cit. 2020-07-26]. 
  100. ↑ ŘEHOUNEK, Jan. Czerninové český národ nikdy nezradili. Novinky.cz [online]. Borgis, 2017-10-03 [cit. 2020-09-13]. Dostupné online. 
  101. ↑ KULHANOVÁ, Petra. Historie a současnost šlechtických lesních majetků - Czerninové [online]. silvarium.cz, 2011-11-18 [cit. 2020-09-13]. Dostupné online. 
  102. ↑ Nahlížení do katastru nemovitostí [online]. Český úřad zeměměřický a katastrální [cit. 2020-09-13]. Dostupné online. 
  103. ↑ Zámek Němčice [online]. Asociace majitelů hradů a zámků [cit. 2022-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-08-22. 
  104. ↑ a b KRÁLOVÁ, Táňa. Klenoty baronky z Blatné [online]. Dotyk, 2016-07-07 [cit. 2021-03-08]. Dostupné online. 
  105. ↑ LUKEŠ, Filip. Mít zámek je láska i starost. Miliony na stromě nerostou, říká česká baronka [online]. Deník.cz, 2020-07-14 [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. 
  106. ↑ Lihovar a Pivovar Blatná - kontakt [online]. Liqui B [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. 
  107. ↑ PERGLER, Tomáš. Potomek pánů z Hildprandtu obnovil v Blatné výrobu destilátů a od loňska i vaření piva [online]. ekonom.cz, 2017-08-03 [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. 
  108. ↑ JUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2019. 168 s. (Universum). ISBN 978-80-242-6220-8. S. 77. 
  109. ↑ Norbert Kinský: Okupace vytříbila českou šlechtu [online]. Xantypa [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  110. ↑ JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 89. 
  111. ↑ JUŘÍK, Pavel. Lobkowiczové: Popel jsem a popel budu. Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2017. 160 s. ISBN 978-80-242-5429-6. S. 100. 
  112. ↑ Historie zámku Mělník [online]. Zámek Mělník a vinné sklepy Jiřího Lobkowicze [cit. 2020-08-11]. Dostupné online. 
  113. ↑ Restituce šlechtického majetku: Lobkowiczové. www.ceskenoviny.cz [online]. ČTK - České noviny [cit. 2004-01-21]. Dostupné online. 
  114. ↑ Restituce šlechtického majetku: Lobkowiczové | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online]. [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. 
  115. ↑ VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 282. 
  116. ↑ Podstatští z Prusinovic a Thonsernu (rod), svobodní páni - Portaro - katalog knihovny. provenio.net [online]. [cit. 2020-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-09-01. 
  117. ↑ Schwarzenbergové [online]. Státní hrad a zámek Český Krumlov [cit. 2020-08-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-09-22. 
  118. ↑ JUŘÍK, Pavel. Schwarzenbergové. Nic než rovně. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub, 2018. 168 s. (Universum). S. 150. 
  119. ↑ Historie hradu [online]. Hrad Český Šternberk [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. 
  120. ↑ a b Historie zámku Jemniště [online]. Zámek Jemniště [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. 
  121. ↑ DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. Dějiny zámků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, 2013. 424 s. ISBN 978-80-242-4226-2. Kapitola Zásmuky, s. 129. 
  122. ↑ Zámek Častolovice: historie [online]. Zámek Častolovice [cit. 2020-08-29]. Dostupné online. 
  123. ↑ PALIČKOVÁ, Ludmila. Zdounecký zámek po roce 1945. [s.l.]: [s.n.], 2016. 28 s. Dostupné online. S. 2. Dále jen Zdounecký zámek po roce 1945. 
  124. ↑ Zdounecký zámek po roce 1945, s. 9
  125. ↑ Zdounecký zámek po roce 1945, s. 28
  126. ↑ VIDLÁK, Karel. Historický exkurz Valdštejnové na Třebíčsku a Svatoslav [online]. Waldsteinovo Zátiší [cit. 2021-12-01]. Dostupné online. 
  127. ↑ VONDRÁK, František. Poslední Valdštejnové byli v Třebíči doma [online]. Deník.cz, 2016-10-13 [cit. 2021-12-01]. Dostupné online. 
  128. ↑ Policie končí vyšetřování požáru zámku v Plané, nezná příčinu ani viníka. iDNES.cz [online]. 2018-06-13 [cit. 2020-09-01]. Dostupné online. 
  129. ↑ KRÁLOVÁ, Táňa. Dobrá věc trvá dlouho, ví starohraběnka Marie Salmová. Čtvrtstoletí bojuje o očištění jména svého otce a rodový majetek [online]. Ihned.cz, 2017-08-03 [cit. 2019-06-27]. Dostupné online. 
  130. ↑ Ústavní soud opět bude muset řešit restituci Colloredo-Mansfeldů na Opočně [online]. Idnes.cz, 2018-01-11 [cit. 2019-06-27]. Dostupné online. 
  131. ↑ Rodokmen Ungnadů z Weissenwolffu [online]. Patricus.info [cit. 2021-02-20]. Dostupné online. 
  132. ↑ Historie rodu Hildprandtů [online]. Zámek Blatná [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. 
  133. ↑ POUZAR, Vladimír (†); MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo (†); POKORNÝ, Pavel R. (†); OPPELT, Robert. Almanach českých šlechtických rodů 2024. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2023. 415 s. ISBN 978-80-85955-53-8. S. 406. Dále jen Almanach českých šlechtických rodů 2024. 
  134. ↑ Almanach českých šlechtických rodů 2024, s. 407

Literatura editovat

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Česká_šlechta&oldid=23743359“