Alexandr Solženicyn

ruský spisovatel, publicista a politický činitel
(přesměrováno z Solženicyn)

Alexandr Isajevič Solženicyn (rusky Алекса́ндр Иса́евич Солжени́цын, 11. prosince 1918 Kislovodsk3. srpna 2008 Moskva) byl ruský spisovatel, disident, publicista a politický činitel. Roku 1970 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

Alexandr Isajevič Solženicyn
Solženicyn v roce 1974
Solženicyn v roce 1974
Narození11. prosince 1918
Kislovodsk
Úmrtí3. srpna 2008
(ve věku 89 let)
Moskva, RuskoRusko Rusko
Příčina úmrtísrdeční selhání
Místo pohřbeníDonský hřbitov
Povoláníspisovatel
Národnostruská
StátSovětský svaz, Rusko
VzděláníRostovská univerzita
Alma materRostovská univerzita
Období1959–2008
Tématavěznění v Gulagu, život v SSSR
Významná dílaSouostroví Gulag
Jeden den Ivana Děnisoviče
Manžel(ka)Natalya Reshetovskaya (1940–1948)
Natalia Solzhenitsyna (1973–2008)
DětiIgnat Solzhenitsyn
RodičeIsaackly Semyonovich Solzhenitsyn[1] a Taisiya Zakharovna Shcerbak[1]
PodpisPodpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Alexandr Solženicyn v roce 1994, po návratu z dvacetiletého vyhnanství
Prezident Putin při setkání se Solženicynem

Život editovat

Mládí editovat

Narodil se 11. prosince 1918 v Kislovodsku na severním Kavkaze v bohaté rodině. Dědeček byl majitelem velké firmy. Jeho otec, Isaac Semenovič Solženicyn, byl důstojník carské armády, který zemřel před jeho narozením v roce 1918 na následky lovecké nehody. Jeho matka Taisija Zacharivna Ščerbak (Tomčak) byla Ukrajinka a vychovávala Aleksandra v pravoslavné víře. Ovšem jeho vzdělávání vážně ovlivnilo jeho rodinu, když začal sympatizovat s novým systémem a pronikat do marxistické ideologie.

V roce 1925 se přestěhoval se svou matkou do Rostova na Donu, kde v letech 1926 až 1936 studoval na střední škole, kde se začal zajímat o literaturu, psal poezii a různé eseje. V roce 1936 vstoupil do Komsomolu.

Po střední škole začal studovat na dvou fakultách rostovské univerzity (fyzikálně matematické a filozofické), po začátku druhé světové války se však dobrovolně přihlásil do armády a poté odešel bojovat na frontu (byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády a dvakrát byl vyznamenán za statečnost). Za kritiku J. V. Stalina v dopise svému příteli byl zatčen a odeslán do trestného tábora, v různých táborech pak strávil celkem osm let. Propuštěn byl roku 1953 a v letech 19531956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu. Po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel.

SSSR editovat

V roce 1968 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů. Roku 1970 byl Andrejem Dmitrijevičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, která mu byla udělena, ale on si ji nevyzvedl z obavy, že by ho sovětské úřady nepustily zpět do země. Poté, co na Západě vyšlo jeho nejslavnější dílo Souostroví Gulag, byl však v roce 1974 stejně zbaven občanství a násilně vypovězen ze země. Odjel nejprve do západního Německa, později se usadil v USA. V roce 1983 obdržel Templetonovu cenu. Do Ruska se vrátil až v roce 1994. Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd.

Smrt editovat

Zemřel 3. srpna 2008[2] v Moskvě na srdeční infarkt.

Kritika editovat

Protiruské názory editovat

Solženicyn byl kritizován za ostré rozpory mezi údaji o utlačovaných, které citoval, a archivními údaji, které se staly dostupnými během období perestrojky. Solženicynova „vězeňská“ díla byla ostře kritizována pro svou nevěrohodnost v té části, která pojednává o životě v táborech, úmrtnosti vězňů a jejich počtu. Kritiku ze strany komunistické strany podporovaly odkazy na výzkumy vědců, kteří pracovali v ruských archivech.[3]

Solženicynův konflikt s protisovětskou emigrací a západními aktivisty studené války je zdůrazněn v jeho memoárech „Zrno mezi dvěma mlýny“. Solženicyn byl také aktivně kritizován „pravicí“ — především ostatními disidenty a emigranty, kteří popírali jeho křesťanské a antiliberální názory (disidentští nacionalisté naopak viděli přehnaný liberalismus). „Dopis vůdcům Sovětského svazu“ kritizoval A. D. Sacharov.[3]

Protižidovské názory editovat

Jeho studie o historii vztahů mezi židovským a ruským národem v knize „Dvě stě let spolu“ vyvolala aktivní kritiku ze strany mnoha židovských publicistů i nacionalistického tisku. Tak například liberál Vladimir Vojnovič řekl: „Solženicynova kniha „Dvě stě let spolu“ je dlouhá, nudná a lživá“.

Protiukrajinské názory editovat

V posledních letech svého života měl Solženicyn otevřeně protiukrajinské názory a věřil, že Ukrajinci na rozdíl od Rusů nemají právo na vytvoření samostatného státu. Solženicyn byl proti zničení SSSR z národních důvodů a byl proti nezávislosti Ukrajiny. V roce 2008, v posledním roce svého života, Solženicyn dokonce popřel, že by hladomor byl genocida sovětských úřadů na ukrajinském lidu v letech 1931–1933. Jeho tvrzení potvrzoval i jeho přítel a bývalý prezident Dmitrij Medvěděv.[4]

Dílo editovat

Jeho tvorbu velmi ovlivnila druhá světová válka, věznění v Gulagu a následný pobyt ve vyhnanství.

  • Jeden den Ivana Děnisoviče, (Один день Ивана Денисовича, Odin děň Ivana Děnisoviča 1962) česky 1963, děj této novely nás zavádí do komunistického politického lágru a popisuje jeden den člověka odsouzeného na 10 let podle § 58 trestního zákona
  • V kruhu prvním, (В круге первом, V kruge pervom 1968 USA a ruský samizdat), psáno v letech 1955–1967, česky 1991
  • Rakovina, (Раковый корпус, Rakovyj korpus 1968 Německo a ruský samizdat, rozšířená verze 1978 USA a ruský samizdat), formou románu pojednává o léčebně rakoviny v postalinském období – tj. kolem roku 1956 (sám Solženicyn prodělal léčení z rakoviny roku 1954 v Taškentu). Hlavním hrdinou je člověk nemocný rakovinou, jedná se o vyhnance. Setkáváme se zde nejen s nedostatkem lůžek, ale i s láskou, a objevuje se tu i politika. Děj popisuje nestranná osoba, na pokoji a na chodbách s vyhnancem leží lidé různých povah a názorů, mezi nimi i komunisté.
  • Trkalo se tele s dubem, (Бодался телёнок с дубом, Bodalsja těljonok s dubom) vzpomínky, shrnutí jeho spolupráce s A. D. Tvardovským v Novém miru v 60. letech.
  • Případ na stanici Krečetovka či Případ na stanici Kočetovka, (Случай на станции Крeчетовка či Случай на станции Кочетовка, Slučaj na stancii Krečetovka či Kočetovka), česky 1963
  • Rudé kolo, (Красное колесо, Krasnoje koleso), románový cyklus. Jedná o pohled na vývoj Ruska od revoluce v roce 1905 přes první světovou válku až po říjnovou revoluci.
    • Část týkající se Lenina byla původně vydána samostatně jako Lenin v Curychu.
  • Souostroví GULAG I–III, (Архипелаг ГУЛАГ, Archipelag GULAG, 19731975 v zahraničí, ruský samizdat), česky v zahraničí od 1974; samizdat – nedatováno, oficiálně 1990. GULAG je akronym, označující hlavní správu táborů nápravných prací. Solženicyn sám sebe považuje za kronikáře Gulagu mezi roky 1918–1956. Sám uvádí, že knihu píše pouze z povinnosti vůči lidem, kteří zde byli mučeni, zemřeli, nebo byli neprávem zadržováni. Jedná se o dílo, které je založeno na vlastních zkušenostech, na vzpomínkách spoluvězňů atd.
  • Rusko v troskách, (Россия в обвале, Rossija v obvale; 1998), soubor úvah nad pozicí Ruska a vztahu k okolnímu světu.
  • 200 let pospolu, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795–1916 a v letech 1917–1995, které vyšly v roce 2001, v té době se po vydání díla musel autor bránit nařčení z antisemitismu[5], v letech 2002/2003 (některé zdroje uvádějí 2001/2002) bylo dílo přeloženo do německého a francouzského jazyka, ale řadu let nebylo přeloženo do anglického jazyka. V roce 2017 se objevují anglické verze knihy na internetu. Podkladem pro knihu byly autorovy materiály, které nashromáždil během padesáti let při práci na dějinách ruské revoluce, jehož část se rozhodl použít pro historickou studii o rusko-židovských vztazích v letech 1795–1995.
  • Meruňková zavařenina (česky 2012), soubor povídek z 90. let a počátku 21. století

Politická díla editovat

  • Nežít se lži (Жить не по лжи, Žiť ně po lži) Paříž 1974
  • Rozdělený svět (1978)

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. http://newsru.com přístup 4. 8. 2008
  3. a b http://www.zlev.ru/49_14.htm
  4. http://www.sem40.ru/interview/hot/9926/
  5. nejslavnejsi-stalinsky-vezen-alexandr-solzenicyn-prosel-frontou-i-gulagem. https://echo24.cz [online]. 3.8.2018. Dostupné online. 

Externí odkazy editovat