Otevřít hlavní menu

Antarktický smluvní systém

komplex mezinárodních dohod regulující vztahy v oblasti Antarktidy
(přesměrováno z Smlouva o Antarktidě)
Výzkumné stanice a teritoria na Antarktidě (2002)

Antarktický smluvní systém (anglicky ATSAntarctic Treaty System) je komplex opatření, regulující vztahy mezi jednotlivými státy v oblasti Antarktidy. Pro účely ATS je Antarktida definována jako území jižně od 60. rovnoběžky včetně plovoucích ledovců.

Smlouvy v současnosti uznává celkem 48 zemí. Antarktida je podle nich považována za nadnárodní území, určené pouze pro vědecké účely. Vyloučeny jsou jakékoliv zábory území pro konkrétní stát a také vojenské aktivity.

Smlouvy o AntarktiděEditovat

Smlouva o AntarktiděEditovat

Základem Antarktického smluvního systému se stala Smlouva o Antarktidě, která byla uzavřena 1. prosince 1959 ve Washingtonu a vstoupila v platnost 23. června 1961. Signovalo ji původně jen 12 zemí, další státy se přidaly později. Byla první smlouvou během studené války, která omezovala vojenskou moc. Smlouvě podléhá veškerá pevná zem jižně od 60. rovnoběžky včetně plovoucích šelfových ledovců.

Dohoda byla uzavřena u příležitosti Mezinárodního geofyzikálního roku (19571958), kdy došlo k dříve nebývalé mezinárodní vědecké spolupráci. Ta zasáhla také oblast Antarktidy, kde bylo vystavěno množství polárních stanic. Spolupráce vědců z různých států nakonec vyústila v uzavření mezinárodní smlouvy.

Smlouvu původně podepsalo 12 států, jejichž expedice v roce 1959 v Antarktidě aktivně pracovaly – Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, Nový Zéland, Norsko, JAR, Sovětský svaz, Spojené království, Spojené státy.

Dalších 38 zemí se ke smlouvě připojilo později, přičemž se dělí na státy, které získaly významnější postavení a konzultativní status (hlasovací práva) v případných společných rozhodováních a na státy ostatní. Díky výzkumné činnosti na Mendelově polární stanici patří Česko od roku 2014[1] mezi státy s hlasovacím právem. Česko bylo do té doby jediným státem, který měl samostatnou stanici, ale neměl konzultativní status.[2]

Smlouvu o Antarktidě může v budoucnu podepsat jakýkoliv další člen OSN.

Nejdůležitějšími body smlouvy jsou mírová vědecká spolupráce, zákaz vojenského využití a pozastavení všech nároků na suverenitu nad jakoukoliv částí Antarktidy (na současných mapách jsou nadále vyznačovány zábory jednotlivých zemí, které byly vzneseny před rokem 1959, protože nebyly zrušeny, jen pozastaveny; jiný význam ale v současnosti nemají).

Obsah smlouvy o AntarktiděEditovat

  • Preambule – Antarktida má sloužit výhradně mírovým účelům a nemá být dějištěm ani předmětem mezinárodních sporů
  • Článek 1 – Antarktida bude sloužit pouze mírovým účelům, jakékoliv vojenské využití je zakázáno (vojenský personál či zařízení je ovšem možné využít pro mírové účely)
  • Článek 2 – v Antarktidě bude pokračovat svobodný vědecký výzkum a spolupráce
  • Článek 3 – smluvní strany si budou vyměňovat vědecký personál, údaje a výsledky vědeckých pozorování a informace o plánech vědeckých prací
  • Článek 4 – dosavadní vznášené nároky všech států na územní svrchovanost v jakékoliv části Antarktidy jsou zmrazeny po dobu platnosti této smlouvy
  • Článek 5 – jsou zakázány jaderné výbuchy i zneškodňování radioaktivního odpadového materiálu v Antarktidě
  • Článek 6 – smlouvě podléhá území na jih od 60. rovnoběžky jižní šířky, včetně plovoucích ledovců (nikoliv volné moře)
  • Článek 7 – smluvní strany mají právo jmenovat pozorovatele pro jakoukoli inspekci a tento pozorovatel má v kteroukoli dobu volný přístup do všech oblastí Antarktidy (včetně všech stanic, lodí a letadel na základnách); každá smluvní strana musí ostatní informovat o všech výpravách do Antarktidy, o všech stanicích a o každém vojenském personálu či vybavení
  • Článek 8 – všichni pozorovatelé i vědecký personál podléhají jurisdikci svého státu
  • Článek 9 – zástupci smluvních stran se budou scházet na pravidelných konferencích, kde budou diskutovat o všech problémech, které se týkají Antarktidy
  • Článek 10 – všechny smluvní strany zajistí, aby v Antarktidě nebyla prováděna žádná činnost, odporující této smlouvě
  • Článek 11 – jakékoliv spory se budou řešit mírovými prostředky, jednáním a šetřením; pokud nedojde k dohodě, bude spor řešit mezinárodní soud
  • Článek 12 – smlouva může být kdykoliv změněna nebo doplněna, pokud budou souhlasit všechny smluvní strany; po uplynutí 30 let od započetí platnosti smlouvy je k její změně nutný souhlas pouze většiny smluvních stran
  • Článek 13 – smlouvu může v budoucnu podepsat jakýkoliv stát OSN nebo jakýkoliv jiný stát, pokud souhlasí všechny smluvní strany
  • Článek 14 – smlouva bude uložena v archivu vlády Spojených států amerických

Dodatkové smlouvyEditovat

Ke smlouvě o Antarktidě se druží asi 200 dalších doporučení a opatření, včetně:

Konference států Antarktické smlouvyEditovat

Každý rok se koná Konference států Antarktické smlouvy (ATCM – Antarctic Treaty Consultative Meeting). Do roku 1994 setkání probíhalo jednou za dva roky. Ze 46 signatářů smlouvy má pouhých 29 členů možnost rozhodovat a hlasovat, nicméně i zbylí zástupci států se mohou setkání zúčastnit. 29 států, které mají hlasovací právo, zahrnuje původních 12 členů, které podepsaly Antarktickou smlouvu a dalších 17 zemí, které prokázaly zájem o Antarktidu prováděním významné vědecké činnosti v této oblasti (zejména výstavba polárních stanic a vysílání expedic).

Konferenci pořádá vždy jedna ze zemí s hlasovacím právem (střídají se v abecedním pořadí podle anglického názvu). Během 14 dní jednotlivé členské státy diskutují o všech záležitostech týkajících se Antarktidy, ať už se jedná o problémy právnické, vědecké či ekologické.

Konference se účastní také další mezinárodní organizace, které se Antarktidou a ekologií zabývají, např. Vědecký výbor pro výzkum Antarktidy (SCAR – Scientific Committee on Antarctic Research), Komise pro ochranu životního prostředí (CEP – Committee for Environmental Protection), Mezinárodní sdružení antarktických cestovních kanceláří (IAATO – International Association of Antarctic Tour Operators), Rada vedoucích národních antarktických programů (COMNAP – Council of Managers of National Antarctic Programmes), Komise pro zachování živých mořských zdrojů Antarktidy (CCAMLR – Commission for the Conservation of Antarctic Marine Living Resources), Mezinárodní hydrografická organizace (IHO – International Hydrographic Organisation) či Stálý výbor pro logistiku a operace v Antarktidě (SCALOP – Standing Committee on Antarctic Logistic and operations)

 
     signatář, konzultativní status, územní nároky
     signatář, konzultativní status, možné územní nároky
     signatář, konzultativní status
     signatář, pozorovatel
     není signatář
Stát Původní signatář Hlasovací právo Pozorovatel
  Argentina 23. června 1961
  Austrálie 23. června 1961
  Belgie 26. června 1960
  Bělorusko 27. prosince 2006
  Brazílie 12. září 1983 16. května 1975
  Bulharsko 25. května 1998 11. září 1978
  Česko (dříve jako   Československo) 1. dubna 2014 14. června 1962
  Čína 7. října 1985 8. června 1983
  Dánsko 20. května 1965
  Ekvádor 19. listopadu 1990 15. září 1987
  Estonsko 17. května 2001
  Finsko 9. října 1989 15. května 1984
  Francie 16. září 1960
  Guatemala 31. července 1991
  Chile 23. června 1961
  Indie 12. září 1983 19. srpna 1983
  Itálie 5. října 1987 18. března 1981
  Japonsko 4. srpna 1960
  Jihoafrická republika 21. června 1960
  Jižní Korea 9. října 1989 28. listopadu 1986
  Kanada 4. května 1988
  Kolumbie 31. ledna 1989
  Kuba 16. srpna 1984
  Maďarsko 27. ledna 1984
  Monako 30. května 2008
  Německo
  Východní Německo
3. března 1981
5. října 1987
5. února 1979
19. listopadu 1974
  Nizozemsko 19. listopadu 1990 30. března 1967
  Norsko 24. srpna 1960
  Nový Zéland 1. listopadu 1960
  Papua Nová Guinea 16. března 1981
  Peru 9. října 1989 10, května 1981
  Polsko 29. července 1977 8. června 1961
  Portugalsko 29. ledna 2010
  Rakousko 25. srpna 1987
  Rumunsko 15. září 1971
  Rusko (dříve jako   Sovětský svaz) 2. října 1960
  Řecko 8. ledna 1987
  Severní Korea 21. ledna 1987
  Slovensko (dříve jako   Československo) 14. června 1962
  Spojené státy americké 18. srpna 1960
  Španělsko 21. září 1988 31. března 1982
  Švédsko 21. září 1988 24. března 1984
  Švýcarsko 15. října 1990
  Turecko 25. ledna 1996
  Ukrajina 27. května 2004 28. října 1992
  Uruguay 7. října 1985 11. ledna 1980
  Spojené království 31. května 1960
  Venezuela 24. května 1999

Poznámka: Tabulka může být seřazena abecedně nebo chronologicky stisknutím ikonky  .

Dosavadní konference států Antarktické smlouvy:

  1. Canberra, Austrálie (10. 7. 1961 – 24. 7. 1961)
  2. Buenos Aires, Argentina (18. 7. 1962 – 28. 7. 1962)
  3. Brusel, Belgie (2. 6. 1964 – 13. 6. 1964)
  4. Santiago, Chile (3. 11. 1966 – 18. 11. 1966)
  5. Paříž, Francie (18. 11. 1968 – 29. 11. 1968)
  6. Tokio, Japonsko (19. 10. 1970 – 31. 10. 1970)
  7. Wellington, Nový Zéland (30. 10. 1972 – 10. 11. 1972)
  8. Oslo, Norsko (9. 6. 1975 – 20. 6. 1975)
  9. Londýn, Spojené království (19. 9. 1977 – 7. 10. 1977)
  10. Washington, USA (17. 9. 1979 – 5. 10. 1979)
  11. Buenos Aires, Argentina (23. 6. 1981 – 7. 7. 1981)
  12. Canberra, Austrálie (13. 9. 1983 – 27. 9. 1983)
  13. Brusel, Belgie (8. 10. 1985 – 18. 10. 1985)
  14. Rio de Janeiro, Brazílie (6. 10. 1987 – 16. 10. 1987)
  15. Paříž, Francie (9. 10. 1989 – 20. 10. 1989)
  16. Bonn, Německo (7. 10. 1991 – 18. 10. 1991)
  17. Benátky, Itálie (11. 11. 1992 – 26. 11. 1992)
  18. Kyoto, Japonsko (11. 4. 1994 – 22. 4. 1994)
  19. Soul, Jižní Korea (8. 5. 1995 – 19. 5. 1995)
  20. Utrecht, Nizozemsko (29. 4. 1996 – 10. 5. 1996)
  21. Christchurch, Nový Zéland (19. 5. 1997 – 30. 5. 1997)
  22. Tromsø, Norsko (25. 5. 1998 – 5. 6. 1998)
  23. Lima, Peru (24. 5. 1999 – 4. 6. 1999)
  24. Sankt-Petěrburg, Rusko (9. 7. 2001 – 20. 7. 2001)
  25. Varšava, Polsko (9. 9. 2002 – 20. 9. 2002)
  26. Madrid, Španělsko (9. 6. 2003 – 20. 6. 2003)
  27. Kapské město, JAR (24. 5. 2004 – 4. 6. 2004)
  28. Stockholm, Švédsko (6. 6. 2005 – 17. 6. 2005)
  29. Edinburgh, Spojené království (12. 6. 2006 – 23. 6. 2006)
  30. Dillí, Indie (30. 4. 2007 – 11. 5. 2007)
  31. Kyjev, Ukrajina (2. 6. 2008 – 13. 6. 2008)
  32. Baltimore, USA (6. 4. 2009 – 17 . 4. 2009)
  33. Punta del EsteUruguay (3. 5. 2010 – 14. 5. 2010)
  34. Buenos AiresArgentina (20. 6. 2011 – 1. 7. 2011)
  35. HobartAustrálie (11. 6. 2012 – 20. 6. 2012)
  36. Brusel, Belgie (20. 5. 2013 – 29. 5. 2013)
  37. Brasília, Brazílie (28. 4. 2014 – 7. 5. 2014)
  38. Sofie, Bulharsko (1. 6. 2015 – 10. 6. 2015)
  39. Santiago, Chile (23. 5. 2016 – 1. 6. 2016)
  40. Peking, Čína (22. 5. 2017 – 1. 6. 2017; plánováno)

Sekretariát Antarktické smlouvyEditovat

Sekretariát Antarktické smlouvy je organizace, ustavená v Buenos AiresArgentině v září 2004 z rozhodnutí Poradního setkání Antarktické smlouvy.

Mezi úkoly sekretariátu patří:

  • příprava a podpora každoročního Poradního setkání Antarktické smlouvy a setkání Komise pro ochranu životního prostředí (CEP – Committee for Environmental Protection)
  • usnadnění komunikace mezi signatáři Smlouvy o Antarktidě a Protokolu o ochraně životního prostředí k této smlouvě
  • sběr, uchovávání, pořádání a publikace dokumentů Poradního setkání Antarktické smlouvy a
  • poskytování a šíření informací o Antarktickém smluvním systému a dalších aktivitách na veřejnosti

OdkazyEditovat