Otevřít hlavní menu

Složenina (kompozitum) je v lingvistice lexém (slovo), který se skládá z nejméně dvou jiných lexémů (slov). Skládání (kompozice) je jeden ze způsobů tvoření slov – slovotvorby, a to vedle odvozování (derivace), zkracování (abreviace), slučování (univerzibazace) a vytváření sousloví (multiverbizace).[1]

Obsah

Skládání slov v češtiněEditovat

V češtině se nejčastěji tvoří dvouslovné složeniny, a to především podstatná jména (slovotvorba) a přídavná jména (slovotvorný), méně často slovesa (blahořečit) a příslovce (širokoúhle).

Složeniny v češtině rozdělujeme[kdo?] na:[zdroj?]

  • nepravé
  • pravé

Nepravé složeninyEditovat

Nepravé (neboli nevlastní) složeniny lze rozdělit na samostatná slova beze změny jejich podoby a zpravidla i beze změny významu: žáruvzdorný, chvályhodný; zvláštním druhem jsou tzv. příslovečné spřežky, tedy příslovce, vzniklá splynutím předložky se jménem: nahoru, dokonce, vtom.

Pravé složeninyEditovat

Pravé (neboli vlastní) složeniny nelze rozdělit na jednotlivá slova.[zdroj?] První část složeniny nemůže existovat samostatně, někdy ani druhá část: vodoléčba, velkovýroba, vodoměr, dějepis. Jednotlivé výrazy mohou být spojeny spojovacím morfémem (interfixem), : vod-o-vod, osm-i-veslice, nebo jsou napojeny bezprostředně: dvoj-dobý.

Vztah částí složeninyEditovat

Jednotlivá slova složeniny mají mezi sebou vztah jako větné členy, buď jsou tedy spojeny souřadně, nebo je jedna část podřazena druhé.[zdroj?] Při souřadném spojení převládá vztah slučovací (severozápad, sladkokyselý),[zdroj?] někdy jde o jiný vztah (česko-německý slovník, prusko-rakouská válka).

Při podřadném spojení jeden člen určuje členství druhého členu, např.:

Typy složeninEditovat

Milena Krobotová rozlišuje:[1]

  • složeniny nevlastní (spřežky), vzniklé pouhým spojením slovních tvarů: oka-mžik, pravdě-podobný, země-koule
  • složeniny vlastní, vzniklé spojením slovních základů (děje-pis, vodo-pád, tlako-měr) nebo spojením alespoň jednoho slovního základu a jednoho slovního tvaru (samo-obsluha, malo-město, býlo-žravec). Vlastní složeniny se pak dělí na typy podle syntaktického vztahu a poměru spojení slov, která jsou předpokládaným základem složeniny, např.:
    • složeniny slučovací (leso-step, červeno-bílý)
    • složeniny predikační (listo-pad, Hrom-burác)
    • složeníny předmětové (vodo-vod)
    • složeniny doplňkové (samo-uk)
    • složeniny přívlastkové (velko-město)
    • aj.

Složeniny mohou být různých slovních druhů. Některé mohou vzniknout kombinovaným způsobem, tedy zároveň skládáním i odvozováním (dřevo/rub-ec, vodo/měr-ka).[1]

Typy skládáníEditovat

DeterminaceEditovat

Krobotová rozlišuje modifikační determinativa a mutační determinativa.[1]

V modifikačních determinativech přední člen složeniny určuje, specifikuje, modifikuje druh objektu, jevu, děje nebo stavu označovaného členem druhým, přičemž základní členy mohou existovat i jako samostatná slova. Nejčastějšími spojovacími morfy jsou -o- (jazyk-o-věda), -i- (vlast-i-věda), -e- (moř-e-plavba), popřípadě spojovací morf chybí, resp. je použit nulový morf (stroj-mistr).

Přední člen může být

  • adjektivní, přičemž druhý člen, substantivum, může být buď neodvozené (černo-zem), nebo odvozené ze substantiva (malo-rolník) nebo odvozený ze slovesa (novo-stavba)
  • substantivní, přičemž druhý člen může být buď substantivum nedějové (vzducho-loď, sbor-mistr, ohňo-stroj, kovo-huť, železo-beton, koso-dřevina, silo-čára) nebo dějové (vlasti-věda, blaho-přání, moře-plavba, tělo-výchova)
  • numerální (dvou-hlas, dvoj-tečka, prvočíslo, čtvrtohory, půlkruh, polovodič)
  • pronominální (samo-chvála, své-pomoc, vše-lék)
  • verbální (svíti-plyn, prši-plášť, ježi-baba)
  • adverbiální (mnoho-člen, více-hlas, skoro-básník)

K modifikačním determinativům se řadí i tzv. složeniny hybridní, a s prvním členem řeckého původu, např. izo-, makro-, mikro-, mono- (jediný, popř. jeden): monočlánek a s členy, jež vznikly krácením původního internacionálního složeného slova na jeho první člen, který ve složenině vyjadřuje základní význam: auto-, elektro-, foto-, gramo-, moto-, radio-, stereo-, termo- aj.

Mutační determinativa mohou mít přední člen:

  • adjektivní, se spojovacím morfem -o- (dobro-mysl, Modro-vous, krátko-stopka)
  • numerální, nejčastěji zlomkové výrazy: čtvrt-litr, půl-hektar, půl-válec, čtvrt-tón)
  • verbální, se spojovacím morfem -o- nebo -i- nebo nulovým (krat-o-chvíle, kaz-i-svět, lam-železo, nezna-boh, straš-pytel).

KoordinaceEditovat

Koordinační složeniny jsou spojení syntakticky nezávislých substantivních základů pomocí spojovacího morfu, např. lesostep, Turkotatar, Baltoslovan, lidoop, orlosup, kočkopes, jasanojavor, štěrkopísek, nosohltan, severovýchod, časoprostor, daktylotrochej, autojeřáb aj.

Komplexní způsob kompozičně derivačníEditovat

Podle povahy syntagmat se vydělují dvě kategorie mutačních determinativ:

  • základem složeného pojmenování je verbální syntagma (pivovar, vojvoda, krupobití, dřevorubec)
  • základem složenoho pojmenování je atributivní syntagma (trojhran, nosorožec)

Spřahování (juxtapozice)Editovat

  • citátové (větné) spřežky: (budižkničemu, přetrhdílo, mouchysněztesimě)
  • nevlastní spřežky: (pantáta, zemětřesení, hurávlastenec, generálmajor)

LiteraturaEditovat

  • NOVOTNÝ, Jiří, a kol. Mluvnice češtiny pro střední školy. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. S. 127–129. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

  1. a b c d Slovotvorba dle přednášek doc. PhDr. Mileny Krobotové, CSc., Univerzita Palackého v Olomouci