Otevřít hlavní menu

V dnešní době je pojem „Slezsko, Slezané“ spojité se slovanstvím. Vždy tomu tak nebylo. První příchod Slezanů (Slovanů) na území dnešního Slezska se datuje obdobně s příchodem dalších slovanských kmenů na území dnešní české a polské republiky.

Velký zvrat ve slovanském Slezsku nastal při silném osidlování Slezska německými osadníky zřejmě od 12. století. Proces germanizace byl postupem času tak silný, že v Dolním Slezsku byli Slezané slovanského charakteru „nahrazeni“ „Slezany“ německého charakteru, či německým obyvatelstvem, kteří byli Němci označovaní jako Slezané (Schlesier). V Horním Slezsku bylo „německé“ obyvatelstvo z větší části také majoritní, existovala však i území s většinovým polským či českým (negermánským) obyvatelstvem.

Největší pohoršení pobuzovalo při označení pojmu „Slezsko, Slezan“ jako slovanského charakteru za nacistického německa a druhé světové války, kdy byli i Slezané (slovanského jazyka) zařazeni do tzv. Deutsche Volksliste, díky čemuž musela část těchto Slezanů naverbovat do wehrmachtu a bojovat ve válce. Ve druhé světové válce bojovala na straně Německa při sečtení „germánských i slovanských Slezanů“ téměř drtivá většina všech Slezanů. (Slezané slovanského jazyka museli nastoupit do wehrmachtu jen pokud byli zapsáni v DVL v kategorii 1. nebo 2.).

Obsah

Slezské obyvatelstvo a hranice v průběhu historieEditovat

V době bronzové náleželo Slezsko k lužické kultuře. Archeologické nálezy dosvědčily, že v předgermánském období obývali zemi také Keltové. Některé nálezy z pozdější doby vykazují, že germánské a keltské etnikum spolu postupně splývalo v jeden lid.

Po této epoše Slezsko osídlil germánský kmen Silingů, jedna z větví Vandalů. Germánské osídlení Slezska přicházelo ze severu podél Odry a Visly. Silingové (německy Silinger či Selinger) dali pravděpodobně zemi jméno; ve staroněmčině byl název pro Slezsko Slesie(n). Vandalové odcházeli během tzv. stěhování národů nejčastěji směrem na jih, přičemž však nemálo jich ve Slezsku setrvalo.

Mezi lety 550600 se datuje příchod slovanských kmenů na území Slezska. Přicházející Slované žili pospolu se zbytky Germánů, což potvrdil i archeologický výzkum.

Slezsko nejdříve patřilo k Velkomoravské říši a po jejím zániku jej na nějaký čas ovládalo České knížectví (především za vlády Boleslava II.). Kolem r. 992 jej dobyl Boleslav Chrabrý a přes trvalé boje s Čechy zůstalo Slezsko formálně až do roku 1335 jako vévodství (respektive konglomerát vévodství) pod svrchovaností Polského království. Země byla po mongolských vpádech vylidněna a proto Slezští Piastovci ve 13. století pozvali do země německé osadníky z oblastí Porýní, Frank a Vlámska a podobně, takže v době vysídlení Němců v letech 1945 až 1947 bylo v Dolním Slezsku, větší část Slezska, a ve zbytku Slezska, v Horním Slezsku, velmi rozsáhlé území s majoritním, v častém případě de facto i takřka ojedinělým, německým obyvatelstvem. S připojením k Českému království (později Koruně) se stalo Slezsko částí Svaté říše římské. Po r. 1526, resp. po Bílé Hoře se dostalo s českými zeměmi do svazku Habsburské říše.

V Dolním Slezsku žili zejména protestanti, což byl jeden z mnoha důvodu pro pozdější tři války o Slezsko známé jako Války o dědictví rakouské. V Horním Slezsku, kde Němci i Slezané byli hlavně římští katolíci, byla hranice mezi těmito národnostmi neostrá. V Dolním Slezsku byla národnostní hranice ještě více povolná, v 19. století takřka všichni obyvatelé splynuli a slovanský dialekt slezštiny se v Dolním Slezsku přestal vyvíjet i používat. V roce 1740/45, při Slezských válkách Fridricha II., resp. Válkách o dědictví rakouské, připadla většina Slezska Království pruskému a od roku 1871 do 1945 náleželo Německé říši. Zbytek Slezska zůstal Rakousku, dnešní České Slezsko je v podstatě dědicem Rakouského Slezska, které bylo větší např. o dnešní polskou část Těšínska, ale nepatřilo do něj Hlučínsko. V té době se v Dolním Slezsku mluvilo úředně německy, zato v Horním Slezsku existovala dvojjazyčná území, tedy území kde se používala jak němčina, tak slezština.

Od konce druhé světové války náležel největší kus Slezska fakticky k Polsku; od tzv. Postupimské dohody. Toto polské Slezsko bylo rozděleno na dnešní samosprávné celky do Vojvodství Dolnoslezského (Dolnośląskie) s hlavní metropolí Vratislav, dále do Opolského vojvodství (Opolskie) s hlavní metropolí Opolí a Slezského vojvodství (Śląskie) s hlavní metropolí Katovicemi. Malým kouskem slezská půda náleží i do Vojvodství Lebus (Lubuskie) a do Vojvodství Velkopolského (Wielkopolskie) dále na severu do Vojvodství Malopolského (Małopolskie). Polskou část Horní Lužice zahrnuje Vojvodství Dolnoslezské. Na druhé straně leží i polské území ve „slezských“ vojvodstvích.

Historické hrabství Kladsko přešlo do Slezska definitivně s Hubertusburským mírem (1763), i když až do 19. století bylo správně odděleno od vlastního Slezska; dnes je s hlavní metropolí Kłodzko (Glatz) částí Dolnoslezského vojvodství.

Malá část jižního Slezska, České Slezsko (dříve Rakouské Slezsko), náleží k Česku. Další část dřívější pruské provincie Slezsko leží v Sasku, tato oblast však částečně leží i na území historické Horní Lužice – odtud ozn. Slezská Lužice (Niederschlesischer Oberlausitzkreiss).

Do útěku a vyhnání většiny obyvatelstva do Německa v důsledku druhé světové války bylo Slezsko německé území obývané převážně Němci používajícími tzv. slezskou němčinu (viz tabulku níže), náležející do středoněmecké oblasti němčiny. V Horním Slezsku, zejména v okolí Opolí, přežil mezi po válce přistěhovalým polským obyvatelstvem zbytek německé společnosti. Žijí tam kromě Němců i Slezané, jenž mají s Němci, i historicky, velmi dobré vztahy oproti ne příliš vítanému polskému obyvatelstvu.

Vyhnání Němců po druhé světové válceEditovat

 
Poštovní známka na památku desátého výročí vyhnání v roce 1945

Po druhé světové válce bylo území východně od linie Odry-Nysy, za tuto linii spadlo de facto celé Slezsko, odevzdáno jako válečná kořist Polsku. Na dohodě tzv. Odry-Nysy linie se dohodli představitelé vítězných mocností (Truman, Churchill a Stalin) na nátlak od Stalina v postupimské konferenci. Po převzetí této části Slezska začala hned v prvních chvílích silná a nekompromisní polonizace. Definitivní přičlenění Slezska do Polska mělo za důsledek velmi silné oslabení až takřka zničení původních obyvatel Slezska.

Na začátku roku 1945 začali první úprky Němců (Němci tvořili tehdy v této části Slezska necelých 80 % obyvatelstva) směrem na západ před drancující Rudou armádou. O necelý půlrok později však začalo organizované vysidlování Němců od polského státu a vzhledem k Bierutovým dekretům byl i zabaven majetek vysídlenců ve prospěch polského státu.

Pod novým vedením od Polska ještě nebylo Slezsko plně srostlé k polskému státu a mnoho uprchlých „Slezanů“ (Němců) před Rudou armádou se chtělo vrátit zpět do Slezska, ale neuspěli. V Horním Slezsku zůstalo okolo 1,2 milionů Němců a okolo 150 000 v Dolním Slezsku. Důvod proč mohlo v Horním Slezsku zůstat tolik Němců je jejich nejednoznačná národní identita (Zweisprachigkeit, „schwebendes Volkstum“) – často se jednalo o Slezany kteří byli zapsání na Volkslistu, a odborná kvalifikace pracovníků v uhelných dolech. Důvod pro nevysídlení 150 000 Němců z Dolního Slezska byla jejich užitečnost a kvalifikovanost.

Obyvatelstvo Slezska v roce 1900[1]
Kategorie Pruské Slezsko Rakouské Slezsko Celkem
počet procentuálně počet procentuálně počet procentuálně
Celkem 4.942.611 100 % 680.422 100,0% 5.623.033 100,0%
Němci 3.741.300 75,7% 304.149 44,7% 4.045.449 71,9%
Poláci 1.100.831 22,3% 225.900 33,2% 1.326.731 23,6%
Češi 100.480 2,0% 150.373 22,1% 250.853 4,5%

Musíme si však uvědomit, že i Slezané mluvící „slovanskými dialekty“ spadali v době nacionalismu pod tzv. Deutsche Volksliste

Z nevysídlených Němců hned po válce začali sami po čase odcházet do Spolkové republiky Německo většinou z důvodů politických i hospodářských. Tyto vlny byly v 70. a 80. letech minulého století. Další vlna emigrace byla na začátku 90. let 20. století po pádu komunistického režimu. Většina Němců žila ve Spolkové republice Německo, ale malá část i v Německé demokratické republice. Sčítání lidu polské republiky v roce 2002 dal najevo o zbytku přeživších Němců ve Slezsku. V polské části Slezska žilo 140.895 Němců (1,61 % celkového obyvatelstva Slezska), z toho v Dolnoslezském vojvodství 2.158/0,074 %, v Opolském vojvodství 106.855/10,033 % a ve Vojvodství slezském 31.882/0,672 %.

Vlastnictví uprchlých a vyhnaných Němců bylo v roce 1945 skrze polské dekrety bez náhrady zkonfiskováno. Pozdější „uprchlíci“ ze Slezska naproti vysídlencům hned po válce měli výhodu neztracení veškerého majetku, dokonce po pádu režimu se někteří dočkali i navrácení jejich majetku v Polsku. Počet úmrtí při vyhnání německého obyvatelstva ze Slezska není přesně známo.

Poválečná dobaEditovat

Do Slezska přicházelo nové polské obyvatelstvo k osídlení měst a vesnic po německých vyhnancích z velké části centrálního a východního (tj. zabraného Sovětským svazem) Polska. K tomu přišlo mezi dubnem a červencem roku 1947 několik desítek tisíc Rusínů (Lemků), vyhnaných sem v rámci tzv. Operace Visla z jihovýchodního Polska. Další menší počet Poláků přicházel z Bosny, Rumunska, Francie, ale také řečtí komunisté. Do Dolního Slezska přišlo také více jak 100 000 židů, ale později se stěhovali do Izraele nebo do USA.

Území Slezska, které patřilo do roku 1938 Československu bylo celé (jeho sudetská i pruská část) navrácena. Německé obyvatelstvo bylo vyhnáno dekrety Dr. Edvarda Beneše.

Západně od tzv. linie Odra-Nysa, kde byla malá část provincie Slezska, zůstala Německu. Musíme si uvědomit, že tato část německé provincie Slezska už nepatřila historicky ke Slezsku ale k Lužici. Tato dnešní část leží v Sasku.

Slezsko se hospodářsky vyvíjí pozitivně, zvláště úspěšní jsou v automobilovém průmyslu v Bílsku-Bělé a Hlivicích. Vratislav a její okolí je nejoblíbenější místo investic v Polsku. V minulém desetiletí ve všech slezských vojvodstvích byl zrealizován velký počet infrastrukturních projektů včetně dálnice A4. Ve Vratislavi má vzniknout do roku 2011 nové mezinárodní letiště.

V lednu 2005 byl Sejmem schválen nový zákon o národnostních menšinách. V důsledku tohoto zákonu se okolo 25 gmin v Horním Slezsku s populací více jak 20 % obyvatel německé národnosti stalo dvojjazyčnými.

JazykEditovat

Slezští Němci v historii používali, a v malé míře ještě přežívá, slezský jazyk germánské jazykové rodiny, tzv. slezskou němčinu.

ReferenceEditovat

  1. Meyers großes Konversationslexicon, 6. Auflage, Leipzig und Wien, 1909

Externí odkazyEditovat