Slavětín (Načeradec)

část obce Načeradec v okrese Benešov

Slavětín (německy Slawietin) je malá vesnice, část obce Načeradecokrese Benešov. Nachází se asi 4,5 km na jih od Načeradce. V roce 2009 zde bylo evidováno 37 adres.[2] Pramení zde Martinický potok, který je levostranným přítokem řeky Želivky.

Slavětín
Pohled na ves
Pohled na ves
Lokalita
Charaktermalá vesnice
ObecNačeradec
OkresBenešov
KrajStředočeský kraj
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel39 (2011)[1]
Katastrální územíSlavětín u Načeradce (5,46 km²)
PSČ257 08
Počet domů30 (2011)[1]
Slavětín
Slavětín
Další údaje
Kód části obce149951
Kód k. ú.749958
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Slavětín leží v katastrálním území Slavětín u Načeradce o rozloze 5,46 km².[3]

HistorieEditovat

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1465.[4]

SklárnaEditovat

V roce 1710 zde byla vybudována skelná huť. V letech 1722–1727 ji měl pronajatou skelmistr František Antonín Adler, který vybudoval i skelnou huť v Těchobuzi. Huť pracovala 18 let a pak byl provoz zastaven pro nedostatek dřeva. Ze sklárny byl zřízen dvůr.

V roce 1797 byla Josefem Eisnerem postavena nová sklárna asi 2 km jižněji v lesích v místech kde stojí myslivna. Josef Eisner zdědil po svém otci Ignáci Eisnerovi nejprve sklárnu v Krasoňovicích, pronajatou roku 1785 na 15 let. V roce 1798 však sklárnu v Krasoňovicích opustil a přesunul se do sklárny ve Slavětíně. Skelmistrem zde byl J. Hofman. Nepracovali zde místní lidé, ale přešli sem skláři z jiných hutí, např. z Loukova. Sklárna vyráběla lahve pro potřeby pivovaru v Načeradci. Huť dle smlouvy a se zřetelem na přidělené lesy měla pracovat 30 let. Huť byla skutečně v provozu, ale jen s obtížemi. Do výroby zasáhla krize způsobená napoleonskými válkami, ale také nedostatek dřeva a to nejen na panství lukaveckém, ale i na panstvích okolních. Dne 19. března 1808 ohlásil skelmistr na základě rozhodnutí gubernia a též dvorské kanceláře o zrušení hutě zastavení prace. V květnu 1808 žádali zaměstnanci sklárny gubernium o vyplacení provize. Gubernium však tuto žádost odmítlo s tím, že zaměstnaní tovaryši mohou pracovat ve sklárnách v táborském kraji. Přes rozhodnutí nejvyšších správních úřadů se zastavením výroby ve sklárně Slavětín zabýval i zemský soud. Ten stanovil nad lukaveckými lesy úředního správce a zároveň povolil Eisnerovi odběr 1 028 2/5 sáhů dřeva ročně. Sklárna tak obnovila svoji činnost. Uvedené množství dřeva však nestačilo k plnému provozu sklárny. V letech 1798 až 1806 spotřebovala huť ročně průměrně 2 587 sáhů dřeva. Eisner tak sháněl dřevo kde a jak se dalo - např. z Pacova. Táborský krajský úřad ale zakázal použití tohoto dřeva pro huť i kdyby ho skelmistr zaplatil a bylo mu dodáno. Dvorským dekretem z 12. srpna 1810 se Eisnerovi nepovolovali dodávky z Pacova a Mladé Vožice. Jménem všech okolních panství pak viklantická vrchnost, lukavečtí poddaní i pacovští měšťané podali čáslavskému krajskému úřadu žádost o zrušení sklárny ve Slavětíně. Tovaryši ze Slavětína, Palčic, Loukova a z melechovské hutě poslali prosbu k císaři, aby sklárny v čáslavském kraji nebyly rušeny. V září 1810 bylo však definitivně rozhodnuto, že huť se rušit nebude. Od roku 1811 vedl huť syn Josefa z Eisensteinu Josef. Jeho bratr Antonín, narozený 1799 ve Slavětíně, byl lékařem a významným botanikem své doby. Sbíral rostliny, z nichž sestavil herbář. Teprve roku 1816 gubernium rozhodlo, že slavětínská huť po dobu platnosti smlouvy, tj. zbývajících 14 let, může z lukaveckých lesů odebírat 1800 sáhů dřeva. Snad následkem neúrody v Evropě v roce 1819 došlo k nové krizi ve sklářství a o sklo přestal být zájem. Čáslavský krajský úřad proto souhlasil, aby byly na přechodnou dobu sníženy tovaryšům mzdy. To mělo za následek nepokoje a stávky. Slavětínská huť nepracovala od 6. května do 30. června 1820 a skelmistr dával tovaryše jako nezaměstnané k dispozici krajskému úřadu. Huť pak dále pokračovala v provozu až do vypršení smluvní lhůty v roce 1829.

V březnu 1831 koupil Josef Eisner von Eisenstein vrbické panství s hutí chraňbožskou, kam se přesunul i se svými tovaryši.

Slavětínská huť definitivně zanikla asi v roce 1875 v době, kdy zanikaly i ostatní sklárny v okolí v důsledku změny technologie – vytápění pecí uhelným plynem, který byl značně levnější oproti tradičnímu otopu dřevem.

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  3. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-22. 
  4. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Díl 1. Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 76. 

Externí odkazyEditovat