Schlickovo ladění

Schlickovo ladění je nerovnoměrně temperované ladění, které ve své práci v roce 1511 popsal Arnolt Schlick. Zatímco někteří hudební teoretici kladou Schlickovo cítění ještě do doby temperatur, odvozených z pythagorejského ladění, založeného na kvintách, jiní již v této práci hledají začátky vzniku středotónového ladění, založeného na velkých terciích.

Arnolt Schlick ^[1] svůj návod k ladění varhan popisuje zhruba následujícími slovy: „Začni s tónem F v manuálu a vem jeho horní kvintu a neber ji příliš vysoko (jak by odpovídalo čistému ladění), ale nech ji podle záznějů o něco níže, co sluch ještě snese, ale zase ne až tak moc…“ Z tohoto popisu lze stěží odvodit exaktní vztahy mezi tóny, které požaduje přesná hudební teorie, pracující s pojmy pythagorejské či syntonické koma a poměřující drobné odchylky intervalů na centy, a proto jsou pokusy o rekonstrukci Schlickova ladění nejisté. Uveďme dva autory, kteří se pokoušejí rekonstruovat toto ladění podle uvedených náhledů:

Barbour editovat

J. Murray Barbour ^[2] se jako první pokusil o rekonstrukci Schlickova ladění, přičemž vycházel z jedné šestiny pythagorejského komatu (PK). Kvinty F-C, C-G, G-D, D-A, A-E, E-H jsou laděny o 1/6 PK níže než čistě (698 centů), kvinty H-Fis, Fis-Cis, Dis-B a B-F jsou laděny o 1/12 PK níže než čistě, tzn. prakticky se rovnají kvintám rovnoměrně temperovaného ladění, jak je známe dodnes (700 centů), a Kvinty Cis-Gis a Gis-Dis jsou laděny o 1/6 PK výše než čistě (706 centů):

Kvinty	Poměr frekvencí	Popis	Centy
F – C C – G G – D D – A A – E E – H	${\frac {3}{2}}:\left({\frac {3^{12}}{2^{19}}}\right)^{\frac {1}{6}}=1.496616$	Užší: čistá kvinta zmenšená o šestinu pythagorejského komatu	698
H - Fis Fis – Cis Dis – B B – F	${\frac {3}{2}}:\left({\frac {3^{12}}{2^{19}}}\right)^{\frac {1}{12}}=1.498307$	Rovnoměrně temperovaná: čistá kvinta zmenšená o dvanáctinu pythagorejského komatu	700
Cis – Gis Gis – Dis	${\frac {3}{2}}.\left({\frac {3^{12}}{2^{19}}}\right)^{\frac {1}{6}}=1.503391$	Širší: čistá kvinta zvětšená o šestinu pythagorejského komatu	706

Helmut K. H. Lange editovat

Lange ^[3] pokládá Barbourovu rekonstrukci za mylnou a naproti tomu se domnívá, že bylo Schlickovo myšlení již pevně svázáno se středotónovým laděním. Proto zužuje ladění oněch šesti kvint o 3/16 syntonického komatu.

Wegscheider s Wernerem ^[4] naproti tomu dávají za pravdu Barbourovi a ukazují, že je to naopak Lange, který vychází ze špatného předpokladu o Schlickově svázanosti se středotónovým laděním. Tvrdí, že z pozorného čtení Schlickova díla jasně vysvítá, že jeho myšlení ještě navazuje na Pythagorejské ladění a proto se znaží zachovat konsonanci kvint do té míry, pokud je to možné. Odvolávají se na myšlení té doby, zejména na ladění Pareji (1482, tj. pouze 29 let před Schlickem) a Grammatea (1518, tj. ještě téměř 7 let po Schlickovi), jejichž ladění rovněž vychází z pythagorejského.

Reference editovat

↑ SCHLICK, Arnolt. Spiegel der Orgelmacher und Organisten. Speyer: [s.n.], 1511.
↑ BLUME, Friedrich (Herausgeber). Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Allgemaine Enzyklopaedie der Musik. Svazek Band XIII. Kassel: [s.n.], 1949.
↑ LANGE, Helmut K. H. Ein Beitrag zur musik. Temperatur der Musikinstr. vom Mittelalter bis zur Gegenwart. Die Musikforschung. Kassel, 1968, roč. 21. Jahrgang.
↑ WEGSCHEIDER, Kristian; WERNER, Helmut. Richtlinien zur Erhaltung wertvoller historischer Orgeln. Studien zur Aufführungpraxis und Interpretation von Instrumentalmusik des 18. Jahrhunderts. 1981, Heft 12.

[1] SCHLICK, Arnolt. Spiegel der Orgelmacher und Organisten. Speyer: [s.n.], 1511.

[2] BLUME, Friedrich (Herausgeber). Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Allgemaine Enzyklopaedie der Musik. Svazek Band XIII. Kassel: [s.n.], 1949.

[3] LANGE, Helmut K. H. Ein Beitrag zur musik. Temperatur der Musikinstr. vom Mittelalter bis zur Gegenwart. Die Musikforschung. Kassel, 1968, roč. 21. Jahrgang.

[4] WEGSCHEIDER, Kristian; WERNER, Helmut. Richtlinien zur Erhaltung wertvoller historischer Orgeln. Studien zur Aufführungpraxis und Interpretation von Instrumentalmusik des 18. Jahrhunderts. 1981, Heft 12.

[1]

[2]

[3]

[4]