Sauli Niinistö

Sauli Väinämö Niinistö (nar. 24. srpna 1948, Salo) je finský prezident a politik ze Strany národní koalice. Během vlády premiéra Paava Lipponena byl ministrem spravedlnosti, financí a místopředsedou vlády. V roce 2006 se zúčastnil prezidentských voleb ve Finsku, kde v druhém kole prohrál s Tarjou Halonenovou. Do prezidentských voleb kandidoval podruhé v roce 2012, kde vyhrál s 62,6 % hlasů proti Pekkovi Haavistovi.[1] Do úřadu prezidenta oficiálně nastoupil 1. března 2012 jako 12. v pořadí. V roce 2018 svůj mandát obhájil, když vyhrál již v prvním kole voleb.

Sauli Väinämö Niinistö
Sauli Niinistö Senate of Poland 2015.JPG

12. Prezident Finska
Úřadující
Ve funkci od:
1. března 2012
Předchůdce Tarja Halonenová

Ministr financí Finska
Ve funkci:
2. února 1996 – 16. dubna 2003
Předseda vlády Paavo Lipponen
Předchůdce Iiro Viinanen
Nástupce Antti Kalliomäki

Místopředseda vlády Finska
Ve funkci:
13. dubna 1995 – 30. srpna 2001
Předseda vlády Paavo Lipponen
Předchůdce Pertti Salolainen
Nástupce Ville Itälä

Ministr spravedlnosti
Ve funkci:
13. dubna 1995 – 1. února 1996
Předseda vlády Paavo Lipponen
Předchůdce Anneli Jäätteenmäki
Nástupce Kari Häkämies
Stranická příslušnost
Členství Strana národní koalice

Narození 24. srpna 1948 (72 let)
Salo, FinskoFinsko Finsko
Choť Marja-Leena Niinistö
Jenni Haukio
Děti Aaro Niinistö
Příbuzní Kari Niinistö (sourozenec)
Ville Niinistö (bratrův syn)
Sídlo Mäntyniemi (od 2012)
Alma mater Univerzita v Turku
Profese právník
Náboženství luteránství
Ocenění Medal for Military Merits (2003)
čestný doktor (2010)
doctor honoris causa of the University of Turku (2011)
honorary doctor of the Eötvös Loránd University (2012)
velkokříž Řádu svatého Olafa (2012)
… více na Wikidatech
Podpis Sauli Väinämö Niinistö, podpis
Webová stránka www.niinisto.fi
Commons Sauli Niinistö
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Od roku 2009 do zvolení prezidentem země stál v čele Finského fotbalového svazu.[2]

KariéraEditovat

Sauli Niinistö působil v letech 1977–1992 v komunální politice ve městě Salo. Do parlamentu byl zvolen ve volbách v roce 1987. V roce 1994 se stal předsedou Národní koaliční strany a o rok později místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti. Po ekonomické depresi v roce 1996 převzal úřad ministra financí, na nějž tehdejší ministr Iiro Viinanen rezignoval. Tuto funkci zastával Niinistö až do roku 2003, kdy odešel z parlamentu a stal se vicepředsedou Evropské investiční banky v Lucembursku.

V roce 2006 se zúčastnil prezidentských voleb ve Finsku. V prvním kole získal 24,1 % hlasů,[3] a postoupil tak do druhého kola s Tarjou Halonenovou, kde obdržel 48,2 % hlasů a těsně prohrál.[4] Téhož roku oznámil svoji kandidaturu do parlamentních voleb v roce 2007. Zde obdržel 60 563 hlasů,[5] což byl největší počet hlasů, který se kdy podařilo v parlamentních volbách získat.

V roce 2012 opět kandidoval do prezidentských voleb. S 37 % hlasů vyhrál 22. ledna první kolo voleb a dostal se tak do druhého kola spolu s Pekkou Haavistem.[6] Druhé kolo voleb se konalo 5. února a Niinistö zde zvítězil s 62,6 % hlasů.[1]

Prezidentský post obhájil i při volbách v roce 2018, kdy se ziskem 62,7 % hlasů zvítězil již v prvním kole. Jeho hlavní vyzyvatel, kterým byl opět Pekka Haavisto, obdžel jen 12,4 % hlasů.[7] Znovu kandidovat již nemůže, takže v úřadu skončí 1. března 2024.

Osobní životEditovat

Vystudoval práva na Univerzitě v Turku a před vstupem do politiky pracoval jako právník. Roku 1974 si vzal za ženu Marju-Leenu Alanko, která později v roce 1995 zemřela při autonehodě. Má s ní dva syny, Nuuttiho (nar. 1975) a Matiase (nar. 1980). Během svého působení ministra se sblížil s opoziční političkou Tanjou Karpelou, Miss Finska a pozdější ministryní kultury. V roce 2003 oznámili své zasnoubení, nicmnéně o rok později bylo zrušeno. Roku 2009 se oženil s o třicet let mladší Jenni Haukio.[8]

Jeho synovcem je Ville Niinistö, někdejší předseda Zeleného svazu a ministr životního prostředí v letech 2011–2014.

Sauli Niinistö je také jedním z přeživších zemětřesení a tsunami v Indickém oceánu 2004.[9]

VyznamenáníEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Helsingin Sanomat - Tulospalvelu. www.vaalikone.fi [online]. [cit. 2012-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-07. 
  2. Finnish FA president becomes Finland's President. UEFA.com [online]. 2012-02-07. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Vaalit. 192.49.229.35 [online]. [cit. 2012-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-01-17. 
  4. Vaalit. 192.49.229.35 [online]. [cit. 2012-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-06-22. 
  5. Vaalit
  6. Yle Uutiset
  7. ČTK, iDNES.cz. Finským prezidentem zůstane Niinistö, dostal přes 60 procent hlasů. iDNES.cz [online]. 2018-01-28 [cit. 2018-02-02]. Dostupné online. 
  8. Helsingin Sanomat. www.vaalikone.fi [online]. [cit. 2012-02-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-10. 
  9. Ilta-Sanomat
  10. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. 
  11. Modtagere af danske dekorationer. Kongehuset [online]. 2017-12-12 [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. (dánsky) 
  12. Lietuvos Respublikos Prezidentė. grybauskaite1.lrp.lt [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. 
  13. Forseti.is [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-26. 
  14. VESTNESIS.LV. Par Triju Zvaigžņu ordeņa piešķiršanu - Latvijas Vēstnesis. www.vestnesis.lv [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. (lotyšsky) 
  15. Vabariigi President. www.president.ee [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. 
  16. Postanowienie Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 30 marca 2015 r. o nadaniu orderów. prawo.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. 
  17. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-10-23]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat