Saskia van Uylenburgh

manželka Rembrandta van Rijna

Saskia van Uylenburgh (v češtině psána také Saskie, 2. srpna 1612 Leeuwarden - 14. června 1642 Amsterdam) byla manželka holandského barokního malíře Rembrandta van Rijna, který ji zobrazil na mnoha svých obrazech a grafikách.

Saskia van Uylenburgh
Rembrandt, Portrait of Saskia van Uylenburgh, 1633, Rijksmuseum Amsterdam.jpg
Narození2. srpna 1612
Leeuwarden
Úmrtí14. června 1642 (ve věku 29 let)
Amsterdam
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníOude Kerk
BydlištěRembrandt House Museum (od 1639)
Povolánímodel a modelka
Manžel(ka)Rembrandt (1634–1642)
DětiTitus van Rijn
RodičeRombertus van Uylenburgh
PříbuzníAntje van Uylenburgh a Titia van Uylenburgh (sourozenci)
Alida van Uylenburgh (sestřenice)
Hendrickje van Uylenburgh (praneteř)[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Rembrandt: Saskia van Uylenburgh z profilu, v bohatém kostýmu, 1633 / 34–1642, olej na dřevě, Gemäldegalerie Alte Meister, Kassel

ŽivotopisEditovat

Saskia Uylenburghová byla patricijská dcera z Leeuwardenu, hlavního města nizozemské provincie Friesland.[2] Její otec Rombertus Uylenburgh (1554-1624), bývalý starosta města, patřil k politické elitě převážně autonomní provincie; její matka Sjoukje Aessingaová (1564-1619) pocházela z respektované fríské rodiny. Saskia byla nejmladší z osmi dětí. Poté, co se ve dvanácti letech stala sirotkem, se o ni starali její sourozenci. V roce 1628 se jejím opatrovníkem stal její švagr Gerrit van Loo (přibližně 1580–1641), manžel její sestry Hiskie. Přestěhovala se za ním do vesnice Sint Annaparochie v pobřežní oblasti Het Bildt, kde byl Gerrit van Loo obecním tajemníkem. V roce 1632 rodina se Saskií uprchla před povstáním sedláků do Leeuwardenu.

Odtamtud Saskia pravděpodobně na jaře 1633 odešla do Amsterdamu, kde žilo několik členů rodiny. Pravděpodobně tam bydlela u své starší sestřenice Aeltje Uylenburghové a jejího manžela, kazatele Johannese Sylvia. Ve atelieru svého bratrance Hendricka van Uylenburgha, předního obchodníka s uměním, se tehdy nejspíš seznámila s jeho zaměstnancem Rembrandtem van Rijnem. Dne 5. června 1633 se s ním ve Frieslandu zasnoubila. O tři dny později ji Rembrandt zachytil na portrétu, který se nyní nachází v berlínském Kabinetu mědirytin.[3] Poté odcestoval zpět do Amsterdamu - do svatby uplynul více než rok. Během té doby se Saskia přestěhovala do Franekeru, kde zemřela její sestra Antje a její vdovec profesor Johannes Maccovius naléhavě potřeboval pomoc. Manželství s Rembrandtem bylo v Amsterdamu registrováno 22. června 1634. Církevní svatba se konala 2. července 1634 ve vsi Sint Annaparochie ve Frísku. Potom se novomanželé přestěhovali do Amsterdamu, kde žili nejprve v domě Hendricka Uylenburgha.

V roce 1635 Rembrandt ukončil spolupráci s Uylenburghem a také se vzdal bytu u něho. Pár se pak přestěhoval do domu na Nieuwe Doelenstraat č. 20. Dne 15. prosince 1635 bylo pokřtěno první Saskiino dítě Rombertus, ale chlapeček žil jen dva měsíce. I další dvě děti, dívky stejného jména Cornelia, zemřely v letech 1638 a 1640 po několika týdnech života.

V roce 1638 Rembrandt žaloval Saskiina příbuzného Albertuse van Loa a jeho sestru, protože prý tvrdili, že Saskia „promarnila dědictví rodičů na pompu a nádheru“. Rembrandt namítal, že on a jeho manželka jsou „bohatí a mají nadprůměrně mnoho majetku“. Proces prohrál.

 
Hrob Saskie Uylenburghhové v amsterodamském kostele Oude Kerk

Následující rok Rembrandt koupil dům v Sint Anthoniesbreestraat (dnes Jodenbreestraat), dnešní Rembrandthuis, za vysokou částku 13 000 guldenů. V roce 1641 se zde manželům narodilo čtvrté dítě, Titus van Rijn. Titus byl jediný z jejich dětí, který přežil, ale Saskii se zhoršilo zdraví. Předpokládá se, že trpěla tuberkulózou. Dne 5. června 1642 podepsala závěť[4] a stanovila, že Rembrandt bude muset v případě nového sňatku okamžitě převést polovinu jejich společného majetku na Tita. Pokud by Titus zemřel, Saskiino dědictví by připadlo jejím příbuzným. Toto nařízení nejspíš ovlivnilo Rembrandta v tom, že se už nikdy neoženil. Dne 14. června Saskia zemřela ve věku 30 let a byla pohřbena v nejvýznamnějším kostele města Oude Kerk.[5]

Skutečnost, že se Saskia zamilovala do umělce, který byl v sociální hierarchii zjevně pod ní jako patricijskou dcerou, a poté si navzdory všem konvencím prosadila rychlý sňatek, svědčí o nekonformní osobnosti s velmi silnou vůlí.[6]

Význam pro Rembrandtovo uměníEditovat

Saskia byla pro Rembrandta zdrojem inspirace. Byla modelem jeho obrazů, jako je například Flora, i kreseb, ale nikdy nevytvořil její konvenční portrét. Vždy se objevovala v nějaké roli - jako bohyně, legendární postava z klasické mytologie nebo biblická ženská postava. Americká historička umění Stephanie S. Dickeyová v této souvislosti hovoří o „spojení lásky, umění a obchodu“.[7] Zvláště zajímavý je velký dvojitý portrét v Obrazové galerii starých mistrů v Drážďanech, který ukazuje Rembrandta v roli marnotratného syna v nevěstinci a Saskii, která mu sedí na klíně jako kurtizána. Podle amerického historika umění H. Perryho Chapmana je třeba tento obraz interpretovat jako Rembrandtův ironický komentář jeho vlastních sociálních ambic.[8]

V žádném jiném portrétu však Rembrandt nešel tak daleko jako v malbě nyní uchovávané v Kasselu: díky bohatému starodávnému rouchu na ní Saskia vypadá jako postava z dávno minulé éry, vyňatá ze současnosti, promítnutá do jiného světa. Začal ho malovat v počátcích jejich manželství a dopracoval ho v roce její smrti, 1642. Přidání peří na klobouk může být symbolem pomíjivosti lidského života, a především se jako jasný znak konce života jeví rostlina v jejích rukou: lístky připomínají rozmarýn, který je známkou manželské věrnosti, ale také věčné památky. Na nizozemských portrétech mrtvých bývá vidět na pokrývce nebo v rukou zesnulého. Kasselův portrét Saskie se tak stal soukromým vzpomínkovým obrazem na Rembrandtovu zesnulou manželku.[9]

GalerieEditovat

 
Německá poštovní známka se Saskií Uylenburghovou

Asteroid Saskia, objevený Maxem Wolfem v roce 1900, byl pojmenován po Saskii van Uylenburgh.

Ke 400. výročí narození Rembrandta vydala Německá pošta spolu v roce 2006 známku o hodnotě 70 centů s obrazem Saskie van Uylenburgh. Bylo to společné vydání s Nizozemskem, došlo však k problémům s autorskými právy.[11]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Saskia van Uylenburgh na německé Wikipedii.

  1. Dostupné online.
  2. Christoph Driessen: Rembrandt und die Frauen, Regensburg 2011
  3. Kupferstichkabinett Berlin
  4. Testament der Saskia van Uylenburgh[nedostupný zdroj]; poznámka = Toter Link url=http://stadsarchief.amsterdam.nl/presentaties/uitgelicht/rembrandt_prive/saskia_van_uylenburgh/testament_saskia/index.nl.html[nedostupný zdroj] |date=2019-05 |archivebot=2019-05-12 06:24:40 InternetArchiveBot im Stadtarchiv Amsterdam (niederl.)
  5. Ehemaliger Grabplatz in der Oude Kerk[nedostupný zdroj]; poznámka = url=http://www.gravenopinternet.nl/cgi-bin/mk5/mk5_goi.pl?xpath=document%28%27xml%2Fexpositie2_du.xml%27%29%2F%2Fexpositie&xslsheet=du%2Fxsl%2Fexpositie_fs.xsl&mkp_taal=du[nedostupný zdroj] |date=2019-05 |archivebot=2019-05-12 06:24:40 InternetArchiveBot
  6. Christoph Driessen: Rembrandt und die Frauen, Regensburg 2011, s. 100
  7. Stephanie S. Dickey: Rembrandt and Saskia: Art, Commerce, and the Poetics of Portraiture, in: Alan Chong/Michael Zell (vyd.): Rethinking Rembrandt, Zwolle 2002, s. 17 ff.
  8. H. Perry Chapman: Rembrandt's Self-Portraits, A Study in Seventeenth-Century Identity, Princeton 1990, s. 114 ff.
  9. Online-Katalog der Museumslandschaft Hessen Kassel
  10. Saskia van Uylenburgh in Arcadian Costume
  11. Archivovaná kopie [online]. [cit. 2021-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 

LiteraturaEditovat

  • Christoph Driessen: Rembrandt und die Frauen. Pustet, Regensburg 2011, ISBN 978-3-7917-2359-4 .
  • Tatjana Kuschtewskaja : Martini Rembrandt Harmesz van Rijn und Saskia van Uylenburgh. In: táž: Geheimnisse schöner Frauen. Berühmte Künstler und ihre Modelle. Grupello Verlag, Düsseldorf 2018, ISBN 978-3-89978-301-8, s. 27–34.

Externí odkazyEditovat