Wikipedie

Samovznícení člověka

Samovolné vznícení těla člověka

Samovznícení člověka (zkratkou SHC, z anglického Spontaneous Human Combustion) je pseudovědecký[1] koncept samovolného vznícení živého (nebo nedávno zemřelého) lidského těla bez zjevného vnějšího zdroje hoření. Kromě hlášených případů se v literatuře objevují popisy tohoto údajného jevu a u obou typů byly pozorovány společné znaky, pokud jde o okolnosti a ostatky oběti.

Vědecká šetření se pokusila analyzovat hlášené případy SHC a vyústila v hypotézy týkající se možných příčin a mechanismů, včetně chování a návyků obětí, konzumace alkoholu a blízkosti potenciálních zdrojů vznícení, jakož i chování požárů, které spotřebovávají roztavené tuky. Pro vysvětlení hlášených SHC byla navržena přírodní vysvětlení i neověřené přírodní jevy. Současná vědecká shoda panuje v tom, že údajné případy SHC zahrnují přehlédnuté vnější zdroje vznícení.

Přehled editovat

„Samovznícení člověka“ označuje úmrtí v důsledku požáru, který vznikl bez zjevného vnějšího zdroje hoření; existuje přesvědčení, že oheň vzniká uvnitř těla oběti. Tuto myšlenku i termín poprvé navrhl v roce 1746 Paul Rolli, člen Královské společnosti, v článku zveřejněném v časopise Philosophical Transactions, který se týkal záhadného úmrtí hraběnky Cornelie Zangheri Bandi.[2] Koroner Gavin Thurston v roce 1938 v časopise The British Medical Journal popisuje, že tento jev „před sto lety zřejmě přitáhl pozornost nejen lékařů, ale i laiků“ (s odkazem na fiktivní zprávu publikovanou v roce 1834 v cyklu Fredericka Marryata).[3] V knize Ablaze! Larry E. Arnold, ředitel ParaScience International, napsal, že za období přibližně 300 let bylo na celém světě zaznamenáno asi 200 citovaných zpráv o samovznícení člověka.[4]

Charakteristika editovat

Tématu se věnoval časopis British Medical Journal v roce 1938. Článek L. A. Parryho citoval knihu Medical Jurisprudence (Lékařská judikatura) vydanou v roce 1823,[5] v níž se uvádí, že mezi společné rysy zaznamenaných případů samovznícení člověka patří následující charakteristiky:

  • oběti byli chroničtí alkoholici
  • obvykle se jednalo o starší ženy
  • tělo neshořelo samovolně, nýbrž s ním přišla do styku nějaká zapálená látka
  • ruce a nohy obvykle odpadávaly
  • oheň způsobil velmi malé škody na hořlavých věcech, které byly v kontaktu s tělem
  • hoření těla zanechalo zbytky mastného popela, který velmi nepříjemně zapáchal[6]

Alkoholismus je častým tématem raných literárních zmínek o SHC, částečně proto, že někteří lékaři a spisovatelé viktoriánské éry věřili, že samovznícení člověka je důsledkem alkoholismu.[7]

Vědecké zkoumání editovat

V roce 1984 provedli vědecký vyšetřovatel Joe Nickell a forenzní analytik John F. Fischer rozsáhlý dvouletý výzkumný projekt, který zahrnoval třicet historických případů údajného SHC. Jejich obsáhlá dvoudílná zpráva byla publikována v časopise International Association of Arson Investigators (Mezinárodní asociace vyšetřovatelů žhářství),[8] a také jako součást knihy.[9] Nickell na toto téma často psal,[8][9][10] vystupoval v televizních dokumentech, prováděl další výzkum a přednášel na Newyorské státní akademii požárních věd v Montour Falls ve státě New York jako hostující instruktor.

Nickellovo a Fischerovo vyšetřování, které se zabývalo případy z 18., 19. a 20. století, ukázalo, že spálená těla se nacházela v blízkosti pravděpodobných zdrojů vznícení: svíček, lamp, krbů apod. Takové zdroje byly v publikovaných zprávách o těchto událostech často vynechány, pravděpodobně proto, aby se prohloubila aura tajemství obklopující zdánlivě „spontánní“ smrt. Při vyšetřování se také zjistilo, že existuje souvislost mezi údajnými úmrtími v důsledku SHC a intoxikací obětí (nebo jinými formami zneschopnění), která mohla pravděpodobně způsobit jejich neopatrnost a neschopnost správně reagovat na nehodu. V případech, kdy destrukce těla nebyla nijak zvlášť rozsáhlá, mohl být primárním zdrojem hořlaviny pravděpodobně oděv oběti nebo pokrývka.

Pokud však byla destrukce rozsáhlá, jednalo se o další zdroje paliva, například výplň židlí, podlahové krytiny, samotná podlaha a podobně. Vyšetřovatelé popsali, jak tyto materiály pomáhaly zadržovat roztavený tuk, což způsobilo, že další části těla byly spáleny a zničeny, čímž vzniklo ještě více zkapalněného tuku v cyklickém procesu známém jako „knotový efekt“ nebo „efekt svíčky.“

Podle Nickellova a Fischerova šetření zůstávaly blízké předměty často nepoškozené, protože oheň má tendenci hořet směrem vzhůru, ale do stran hoří jen s určitými obtížemi. Dotyčné požáry jsou relativně malé, dosahují značné destrukce knotovým efektem a relativně blízké objekty nemusí být dostatečně blízko, aby se samy vznítily (podobně jako se lze těsně přiblížit ke skromnému táborovému ohni, aniž by došlo k popálení). Stejně jako u jiných záhad Nickell a Fischer varovali před „jediným, zjednodušujícím vysvětlením všech neobvyklých úmrtí při hoření“, ale spíše nabádali k vyšetřování „na individuálním základě.“[9]

Neurolog Steven Novella uvedl, že skepse ohledně samovznícení člověka nyní prosakuje a stává se populární skepsí ohledně samovznícení.[11]

Ve své studii Angi M. Christensenová z University of Tennessee z roku 2002 zpopelnila zdravé i osteoporotické vzorky lidských kostí a porovnávala výsledné barevné změny a fragmentaci. Studie zjistila, že osteoporotické vzorky kostí „konzistentně vykazovaly větší změnu barvy a větší míru fragmentace než vzorky zdravé.“ Stejná studie zjistila, že při spalování lidské tkáně vzniklý plamen produkuje malé množství tepla, což naznačuje, že je nepravděpodobné, že by se oheň šířil z hořící tkáně.[12]

Navrhovaná vysvětlení editovat

Zatímco vědci se shodují na tom, že události, které by se mohly jevit jako samovznícení, měly ve skutečnosti vnější zdroj vznícení – a že fyzikální možnost samovznícení člověka bez vnějšího zdroje vznícení je krajně nepravděpodobná – byly předloženy některé pseudovědecké hypotézy, které se snaží vysvětlit, jak by mohlo dojít k SHC bez vnějšího zdroje plamene. Benjamin Radford, vědecký spisovatel a zástupce šéfredaktora vědeckého časopisu Skeptical Inquirer, zpochybňuje věrohodnost samovznícení člověka.[1][13]: „Pokud je SHC skutečným jevem (a ne důsledkem toho, že se starší nebo nemocný člověk ocitl příliš blízko zdroje plamene), proč k němu nedochází častěji? Na světě žije 5 miliard lidí (v roce 1987), a přesto se nesetkáváme se zprávami o lidech, kteří by vzplanuli, když šli po ulici, navštívili fotbalové zápasy nebo popíjeli kávu v místním Starbucksu.“[14]

Přirozená vysvětlení editovat

  • Téměř všechny předpokládané případy SHC se týkají osob s nízkou pohyblivostí v důsledku pokročilého věku nebo obezity a špatného zdravotního stavu. Oběti s vysokou pravděpodobností zemřely ve spánku nebo se nemohly pohybovat, jakmile se vznítily.[15] Oběti s vysokou pravděpodobností zemřely ve spánku.
  • Za zdroj hoření jsou často považovány cigarety, neboť nesprávná likvidace kuřiva je příčinou každého čtvrtého úmrtí při požáru ve Spojených státech.[16] Přirozené příčiny, jako je infarkt, mohou vést k tomu, že oběť zemře a následně odhodí cigaretu, která po určité době doutnání může zapálit oblečení oběti.[17]
  • Hypotéza „knotového efektu“ předpokládá, že malý vnější zdroj plamene, jako je hořící cigareta, v určitém místě ožehne oděv oběti, rozštěpí kůži a uvolní podkožní tuk, který se následně vstřebá do ohořelého oděvu a působí jako knot. Toto hoření může pokračovat tak dlouho, dokud je palivo k dispozici. Tato hypotéza byla úspěšně testována na prasečí tkáni a je v souladu s důkazy získanými z případů hoření lidí.[18][19] Lidské tělo má obvykle dostatek energie uložené v tuku a dalších chemických zásobách, aby mohlo plně shořet; dokonce i štíhlí lidé mají ve svých tkáních několik kilogramů tuku. Tento tuk se po zahřátí hořícím oděvem vtahuje do oděvu podobně jako vosk do knotu zapálené svíčky a poskytuje palivo potřebné k udržení knotu v hoření.[20] Bílkoviny v těle také hoří, ale poskytují méně energie než tuk, přičemž hlavní překážkou hoření je obsah vody v těle. Pomalé hoření, trvající několik hodin, však dává vodě čas na pomalé odpařování. V uzavřeném prostoru, například v domě, se tato vlhkost znovu kondenzuje v blízkosti, případně na oknech. Nohy obvykle nehoří, protože mají stejně jako ruce často nejméně tuku, ale mohou hořet, pokud spočívají na břiše, které poskytuje veškerý tuk potřebný pro hoření.
  • Opaření může způsobit zranění podobná popáleninám, která někdy vedou ke smrti, aniž by došlo k zapálení oděvu. Ačkoli se toto nedá aplikovat na případy, kdy je tělo ohořelé a spálené, bylo to navrženo jako příčina nejméně v jedné deklarované události podobné SHC.[21]
  • Brian J. Ford navrhl, že při ketóze způsobené pravděpodobně alkoholismem nebo nízkosacharidovou dietou vzniká aceton, který je vysoce hořlavý, a proto by mohl vést ke zdánlivému samovznícení.[22]
  • SHC může být zaměňováno se sebeupálením jako formou sebevraždy. Na Západě tvoří sebeupálení 1 % sebevražd,[23] zatímco Radford tvrdí, že v rozvojových zemích to může být až 40 %.[24]
  • Někdy existují rozumná vysvětlení těchto úmrtí, ale zastánci ignorují oficiální pitvy a rozporuplné důkazy ve prospěch anekdotických zpráv a osobních svědectví.[17][21][25]

Alternativní teorie editovat

  • Larry E. Arnold ve své knize Ablaze! z roku 1995 navrhl novou pseudovědeckou subatomární částici, kterou nazval „pyrotron“.[4][21] Arnold také napsal, že hořlavost lidského těla mohou zvýšit určité okolnosti, například zvýšené množství alkoholu v krvi. Dále navrhl, že extrémní stres by mohl být „spouštěčem, který odstartuje mnoho hoření.“[4][21] Tento proces nemusí využívat žádný vnější kyslík, aby se rozšířil po celém těle, protože nemusí jít o redoxní reakci; žádný reakční mechanismus však nebyl navržen. Výzkumník Joe Nickell kritizoval Arnoldovy hypotézy jako založené na selektivních důkazech a argumentu z neznalosti.[21]
  • Britský spisovatel Michael Harrison ve své knize Fire From Heaven (Oheň z nebe) z roku 1976 naznačuje, že SHC souvisí s poltergeistickou aktivitou, protože podle něj „síla, která aktivuje poltergeist, pochází z člověka a je jím dodávána.“ V rámci závěrečného shrnutí Harrison píše: „SHC, ať už fatální nebo nefatální, patří do rozsáhlé škály poltergeistických jevů.“[zdroj?]
  • John Abrahamson navrhl, že kulový blesk by mohl vysvětlit spontánní lidské vzplanutí. „Je to pouze nepřímý důkaz, ale zuhelnatění lidských končetin pozorované v řadě případů kulových blesků velmi naznačuje, že k tomuto mechanismu mohlo dojít i tam, kde lidem shořely končetiny.“[26]

Významné příklady editovat

Dne 2. července 1951 byla ve svém domě nalezena uhořelá 67letá žena Mary Reeserová poté, co si její bytná uvědomila, že klika u dveří domu je neobvykle teplá. Hospodyně uvědomila policii, která po vstupu do domu nalezla ostatky Reeserové zcela spálené na popel, přičemž jí zůstala pouze jedna noha. Zničena byla i židle, na které seděla. Reeserová brala prášky na spaní a byla také kuřačka. Navzdory jeho rozšíření v populární kultuře vyšetřování FBI možnost SHC vyloučilo. Obecně rozšířenou teorií bylo, že po užití prášků na spaní kouřila cigaretu a poté usnula, zatímco stále držela hořící cigaretu, což mohlo zapálit její šaty, což nakonec vedlo k její smrti. Její snacha uvedla: „Cigareta jí spadla do klína. Její tuk byl palivem, které ji udržovalo v plamenech. Podlaha byla cementová a židle byla sama. Kolem ní nebylo nic, co by mohlo hořet.“[27][28]

Margaret Hoganová, 89letá vdova, která žila sama v domě na Prussia Street v irském Dublinu, byla 28. března 1970 nalezena téměř do základů spálená. Plastové květiny na stole uprostřed místnosti se proměnily v tekutinu a televize s roztavenou obrazovkou se nacházela 12 stop (asi 3,6 metru) od křesla, v němž byly nalezeny zpopelněné ostatky; jinak bylo okolí téměř nedotčené. Dvě chodidla a obě nohy od kolen dolů byly nepoškozené. Když soused předchozího dne opustil dům, hořel v roštu malý oheň z uhlí; nepodařilo se však najít žádnou souvislost mezi tímto požárem a požárem, při němž paní Hoganová zemřela. Vyšetřování, které se konalo 3. dubna 1970, konstatovalo smrt uhořením, přičemž příčina požáru byla uvedena jako „neznámá.“[29]

Henry Thomas, 73letý muž, byl v roce 1980 nalezen uhořelý v obývacím pokoji svého obecního domu na sídlišti Rassau v Ebbw Vale ve Walesu. Celé jeho tělo shořelo, zůstala jen lebka a část každé nohy pod kolenem. Chodidla a nohy byly stále oblečeny do ponožek a kalhot. Zničena byla také polovina židle, na které seděl. Policejní kriminalisté rozhodli, že k Thomasovu zpopelnění došlo v důsledku knotového efektu.[30]

V prosinci 2010 byla smrt 76letého Michaela Fahertyho v irském hrabství Galway koronerem zaznamenána jako „samovznícení.“ Lékař Ciaran McLoughlin učinil toto prohlášení při vyšetřování úmrtí: „Tento požár byl důkladně prošetřen a já jsem dospěl k závěru, že spadá do kategorie samovznícení člověka, pro které neexistuje žádné adekvátní vysvětlení.“[31]

Odkazy v populární kultuře editovat

  • V románu První plavba od Hermana Melvilla vydaném v roce 1849 je námořník Miguel Saveda během zpáteční plavby z Liverpoolu do New Yorku v opilosti pohlcen „animálním spalováním“ (kapitola 48).
  • V románu Ponurý dům Charlese Dickense umírá postava pana Krooka na samovznícení na konci X. části. Dickens před napsáním této části románu prozkoumal podrobnosti o řadě dobových případů samovznícení člověka a poté, co obdržel kritiku od svého přítele vědce, který mu naznačil, že udržuje „vulgární omyl“, cituje některé z těchto případů v XI. části a znovu v předmluvě k jednosvazkovému vydání.[32] Smrt pana Krooka byla označena za „nejznámější případ samovznícení člověka v literatuře.“[33]
  • V komickém příběhu Glenmutchkin Railway od Williama Edmondstouna Aytouna, který vyšel v roce 1845 v Blackwood's Magazine, prý zemřel na samovznícení jeden z ředitelů železnice, sir Polloxfen Tremens.[34]
  • V mockumentárním filmu This Is Spın̈al Tap z roku 1984 o fiktivní heavymetalové skupině Spinal Tap údajně zemřeli dva bývalí bubeníci skupiny při samostatných incidentech samovznícení člověka na pódiu.[35]
  • V epizodě „Sebevědomí a mindrák“ (1988) britského sci-fi seriálu Červený trpaslík údajně v 16. století došlo k samovznícení starosty Varšavy, události, která se krátce objeví ve vizi Listera, kde se starosta samovznítí před Rimmerem.[36]
  • Na začátku videohry Parasite Eve z roku 1998 se během operní prezentace, když hlavní aktérka Melissa Pierceová začne zpívat,[36] samovolně vznítí celé publikum v Carnegie Hall (kromě Ayi Breaové, hlavní hrdinky hry).
  • Tento jev je zmíněn v epizodách „Soft Light“ a „Trevor“ televizního seriálu Akta X.
  • V osmé epizodě druhé série amerického krimi seriálu Námořní vyšetřovací služba je vyšetřován případ, kdy se na první pohled zdá, že oběť zemřela v důsledku samovznícení člověka.
  • Ve druhé epizodě druhé série televizního seriálu Picket Fences je ukázáno, že starosta města zemřel na samovznícení.
  • Manga a anime En’en no šóbótai se zaměřuje na boj hlavních hrdinů s lidmi, u nichž se tento jev projevuje.
  • Ve čtvrté epizodě první série anglického komediálního seriálu Toast of London se Toast rozhodne dokončit svou knihu tím, že se hlavní postava samovznítí. Když knihu přinese své literární agentce, lenost jeho zakončení ji rozzuří natolik, že před Toastem dojde k samovznícení.
  • Animovaný seriál Městečko South Park věnoval samovznícení člověka celou epizodu s názvem Samovznícení.
  • V povídce Kevina Wilsona „Blowing Up on the Spot“ (ze sbírky Tunneling to the Center of the Earth) zemřeli rodiče hlavního hrdiny na „dvojité samovznícení člověka.“
  • Ve fiktivním dokumentu Petra Zelenky Rok ďábla z roku 2002 se samovznítí Karel Plíhal.
  • V americké černé komedii s hororovou tematikou Spontaneous z roku 2020 začnou studenti střední školy Covington High nevysvětlitelně „vybuchovat“.
  • V seriálu Riverdale (6. série, 10. epizoda), doktor Curdle Jr. konstatoval tuto smrt u ošetřovatele Daria, který se staral o Cheryl.

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Spontaneous human combustion na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b RADFORD, Benjamin. Spontaneous Human Combustion: Facts & Theories. Live Science [online]. Purch, 2013-12-19. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ ROLLI, Paolo Antonio. XVI. An extract, by Mr. Paul Rolli, F. R. S. of an Italian treatise, written by the Reverend Joseph Bianchini, a prebend in the city of Verona; upon the death of the countess Cornelia Zangári & Bandi, of Ceséna. To which are subjoined accounts of the death of Jo. Hitchell, who was burned to death by lightning; and of Grace Pett at Ipswich, whose body was consumed to a Coal. S. 447–465. Philosophical Transactions of the Royal Society of London [online]. Royal Society of London, 1744-12-31. Roč. 43, čís. 476, s. 447–465. ISSN 0261-0523. DOI 10.1098/rstl.1744.0088. (anglicky) 
  3. ↑ THURSTON, G. Spontaneous Human Combustion. S. 1340–1340. The BMJ [online]. BMJ, 1938-06-18. Roč. 1, čís. 4041, s. 1340–1340. ISSN 0959-8138. DOI 10.1136/bmj.1.4041.1340-a. (anglicky) 
  4. ↑ a b c ARNOLD, Larry E. Ablaze!: the mysterious fires of spontaneous human combustion. New York: M. Evans, 1995. 478 s. Dostupné online. ISBN 9780871317896. (anglicky) 
  5. ↑ PARIS, John Ayrton; FONBLANQUE, John Samuel Martin. A Treatise on Medical Jurisprudence. London: Barrister at Law, 1823. (anglicky) 
  6. ↑ PARRY, L. A. Spontaneous Combustion. S. 1237–1237. The BMJ [online]. BMJ, 1938-06-04. Roč. 1, čís. 4039, s. 1237–1237. ISSN 0959-8138. DOI 10.1136/bmj.1.4039.1237-b. (anglicky) 
  7. ↑ COLLINS, Nick. Spontaneous human combustion: examples from fiction. The Telegraph [online]. Telegraph Media Group, 23. 9. 2011 [cit. 2022-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-12-28. ISSN 0307-1235. (anglicky) 
  8. ↑ a b NICKELL, Joe; FISCHER, John F. Spontaneous Human Combustion. S. 4–11. The Fire and Arson Investigator [online]. Roč. 1984, čís. 3, s. 4–11. (anglicky) 
  9. ↑ a b c NICKELL, Joe; FISCHER, John F. Secrets of the supernatural: investigating the world's occult mysteries. Buffalo, N.Y.: Northwestern University, 1988. 199 s. ISBN 9780879754617, ISBN 0879754613. (anglicky) 
  10. ↑ NICKELL, Joe. Spontaneous Human Combustion? Coroner Solves London Mystery [online]. Center for Inquiry, 2019-02-15. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ NOVELLA, Steven. Episode #268. The Skeptics Guide to the Universe [online]. 2010-09-01. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ CHRISTENSEN, A. Experiments in the Combustibility of the Human Body. Journal of Forensic Sciences [online]. Wiley-Blackwell, 2002-05-01. Roč. 47, čís. 3. ISSN 1556-4029. DOI 10.1520/JFS15287J. (anglicky) 
  13. ↑ CARROLL, Robert Todd. Spontaneous human combustion (SHC) [online]. The Skeptic's Dictionary, 26. 10. 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ RADFORD, Benjamin. Irishman died of spontaneous human combustion, coroner claims. The Body Odd [online]. MSNBC, 26. 9. 2011 [cit. 2022-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-09. (anglicky) 
  15. ↑ DUNNING, Brian. Ep. 258 - Spontaneous Human Combustion [online]. Skeptoid, 17. 5. 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Cigarettes' Role in Fires Growing. ConsumerAffairs [online]. Consumers Unified, 2004-08-09. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ a b NICKELL, Joe. Fiery Tales That Spontaneously Destruct. Skeptical Inquirer [online]. Center for Inquiry, 1998-03-01. Roč. 22, čís. 2. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ PALMIERE, Cristian; STAUB, Christian; LA HARPE, Romano; MANGIN, Patrice. Ignition of a human body by a modest external source: A case report. S. e17–e19. Forensic Science International [online]. 2009-07. Roč. 188, čís. 1–3, s. e17–e19. DOI 10.1016/j.forsciint.2009.03.027. PMID 19410396. (anglicky) 
  19. ↑ DEHAAN, J. D.; CAMPBELL, S. J.; NURBAKHSH, S. Combustion of animal fat and its implications for the consumption of human bodies in fires. S. 27–38. Science & Justice [online]. Elsevier, 1999 [cit. 2022-01-04]. Roč. 39, čís. 1, s. 27–38. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-11-22. ISSN 1355-0306. (anglicky) 
  20. ↑ WATSON, Stephanie; MANCINI, Mark. How Spontaneous Human Combustion Works. HowStuffWorks [online]. System1, 2005-03-02. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ a b c d e NICKELL, Joe. Not-So-Spontaneous Human Combustion | Skeptical Inquirer. Skeptical Inquirer [online]. Center for Inquiry, 1996-11-01. Roč. 20, čís. 6. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ FORD, Brian J. Solving the Mystery of Spontaneous Human Combustion. S. 63–72. web.archive.org [online]. Microscope Publications [cit. 2022-01-04]. Roč. 60, čís. 2, s. 63–72. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-05-10. ISSN 0026-282X. (anglicky) 
  23. ↑ SHKRUM, Michael J.; JOHNSTON, Keith A. Fire and Suicide: A Three-Year Study of Self-Immolation Deaths. S. 13228J. Journal of Forensic Sciences [online]. Wiley-Blackwell, 1992-01-01. Roč. 37, čís. 1, s. 13228J. ISSN 1556-4029. DOI 10.1520/JFS13228J. PMID 1545201. (anglicky) 
  24. ↑ TOURJÉE, Diana. Why a Woman in Germany Just Spontaneously Combusted. Vice [online]. Vice Media, 5. 11. 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ NICKELL, Joe. Spontaneous Human Nonsense. Skeptical Inquirer [online]. Center for Inquiry, 1. 12. 1996. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ CALLAWAY, Ewen. How spitting cobras are such blinding shots. New Scientist [online]. Daily Mail and General Trust, 29. 5. 2009. Dostupné online. ISSN 0262-4079. (anglicky) 
  27. ↑ BLIZIN, Jerry. No New Clues in Reeser Death; Debris Sent To Lab. S. 14. St. Petersburg Times [online]. Times Publishing Company. S. 14. Dostupné online. ISSN 2327-9052. (anglicky) 
  28. ↑ CALISE, Gabrielle. Did spontaneous combustion kill St. Pete widow Mary Reeser?. Tampa Bay Times [online]. Times Publishing Company, 17. 10. 2019. Dostupné online. ISSN 2327-9052. (anglicky) 
  29. ↑ RUXTON, Dean. ‘Ashes and cinders’: A spontaneous combustion on Prussia Street. The Irish Times [online]. Irish Times Trust, 4. 2. 2018. Dostupné online. ISSN 0791-5144. (anglicky) 
  30. ↑ HEYMER, John E. The entrancing flame: the facts of spontaneous human combustion. London: Little, Brown and Co, 1996. 258 s. ISBN 9780316876940. (anglicky) 
  31. ↑ ENSOR, Josie. Irish pensioner 'died of spontaneous human combustion'. The Telegraph [online]. Telegraph Media Group, 22. 9. 2011 [cit. 2022-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-12-28. (anglicky) 
  32. ↑ HAIGHT, Gordon S. Dickens and Lewes on Spontaneous Combustion. S. 53–63. Nineteenth-Century Fiction [online]. University of California Press, 1955-06-01. Roč. 10, čís. 1, s. 53–63. DOI 10.2307/3044373. (anglicky) 
  33. ↑ DALRYMPLE, T. Burning up. S. e5858–e5858. The BMJ [online]. BMJ, 2012-09-03. Roč. 345, čís. 7873, s. e5858–e5858. ISSN 0959-8138. DOI 10.1136/bmj.e5858. (anglicky) 
  34. ↑ ODLYZKO, Andrew. Collective hallucinations and inefficient markets: The British Railway Mania of the 1840s [online]. University of Minnesota, 15. 1. 2010. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ RADFORD, Ben. Mysterious Death Ruled Spontaneous Combustion. Seeker [online]. Group Nine Media, 26. 9. 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ a b AGNELLO, Anthony John. Parasite Eve bottles the eerie feeling of not celebrating Christmas. The A.V. Club [online]. G/O Media, 18. 12. 2015. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Samovznícení_člověka&oldid=23766052“