Salinitní mapy jsou mapy vyznačující obsah soli v mořích a oceánech na barevné škále, vyznačující obsah soli na povrchu vody. Většinou se počítá v promilech (), tedy tisícinách. 1g soli/litr vody. Salinitní mapy se hojně využívají i mimo oceánskou slanost a to konkrétně u slanosti půdy. Mapa je důležitým nástrojem pro identifikaci půd zasažených solí, kde by měly být přijaty udržitelné postupy hospodaření s půdou k zastavení dalšího zasolování.

Mořská voda má obsah soli 31-39 , což znamená že je v jednom litru vodu rozpuštěno 31-39 gramů soli. Voda s nižším obsahem soli se nazývá brakická voda a vyskytuje se v místech, kde se slaná mořská voda míchá se sladkou (např. u ústí řek).

Mapa salinity povrchové vody ve světovém oceánu

Historie editovat

První salinitní mapa byla vytvořena přístrojem Aquarius na americko-argentinské družicí SAC/D-Aquarius v září roku 2011. Měřením salinity v oceánech se ale zabývali některé družice již dříve, např. družice ze společnosti NASA nebo evropská družice Soil Moisture and Ocean Salinity (SMOS).[1][2]

Využití editovat

Mezi pevninou a oceánem dochází neustále k výměně vody, a to hlavně prostřednictvím kondenzace a srážek. Slanost vody má vliv na její hustotu a hlavně schopnost se vypařovat. Tedy (díky salinitní mapě) se dá poměrně přesně odhadnout počet srážek.[zdroj?] Mimo to má slanost vody vliv na rychlosti povrchových větrů a na teplotě. Vodou se zasolují i orné půdy, kde měření muže pomoci předpovědět, kde k zasolení ornice může dojít a případně tomu zabránit.[3]

Měření editovat

K měření salinity oceánů používají moderně vyvinuté přístroje na palubě družic jménem MIRAS technologii známou jako aperturní syntéza nebo interferometrie. Pomocí spousty antén na několika ramenech vysílá mikrovlny, díky kterým změří slanost vody. Aqarius mapuje slanost oceánu pomocí několika radiometrů a je vybaven třemi pasivními mikrovlnnými radiometry, které detekují elektromagnetické emise přicházející z hladiny oceánu.[4]

Odkazy editovat

Reference editovat

Související články editovat