Otevřít hlavní menu

Rychlé šípy je název fiktivní chlapecké pětice z knih a komiksů spisovatele Jaroslava Foglara, vytvořené jako alternativa ke skautingu.[1]

Komiksové příběhy Rychlých šípů začaly vycházet od 17. prosince 1938 na zadní straně časopisu Mladý hlasatel a byly vyvrcholením snah Jaroslava Foglara o zavedení výchovných čtenářských klubů mezi mládeží.[2] Příběhy Rychlých šípů považoval Foglar za své největší životní dílo, zatímco od skautingu si začal držet stále větší odstup. V dobách, kdy Rychlé šípy z nějakého důvodu nevycházely, využíval Foglar ke stejným účelům rozhlasový pořad Klub zvídavých dětí (1941–1943) nebo komiksy Svorní gambusíni a Kulišáci.

Členy klubu Rychlé šípy byli Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka, jejich klubovním psem byl Bublina a po něm Kuliferda. Jméno Mirka Dušína se stalo synonymem bezchybného kladného hrdiny. Jeho opakem byla v prvopočátku banda zvaná Černí jezdci. Její členové se však posléze stali registrovaným klubem Mladého hlasatele, polepšili se a zmizeli ze scény (částečně na naléhání druhorepublikové policie).[3] Po krátké pauze, kdy Rychlé šípy neměly v seriálu přímý souvislý protiklad, vznikla vůči nim opozice v podobě Bratrstva Kočičí pracky: Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš.[4]

Obsah

Pozadí vznikuEditovat

Záměrem spisovatele Jaroslava Foglara bylo vytvořit vzdělávací, poučný, ale přitom vtipný a poutavý obrázkový seriál, který by zvedl náklad časopisu Mladý hlasatel a zároveň by mu usnadnil vzdělávání čtenářských klubů. Jejich počet totiž narůstal a podrobná korespondenční agenda byla neúnosná. Seriál začal vycházet na konci roku 1938 a rychle si získal popularitu. Přitom původně se s větším počtem dílů nepočítalo. Seriál se navíc původně jmenoval Černí jezdci...

Jaroslav Foglar po celý život odmítal prozradit, zda Rychlé šípy ve skutečnosti existovaly, či nikoli. Uměle také podobné otázky přiživoval, aby zájem o své dílo udržel stále živý. Několikrát se o původu Rychlých šípů dopustil mystifikací hraničících se lží. Přesto však postupně vědomě či nevědomě prozradil několik indicií o původu svého legendárního klubu. Nechtěně například prozradil, že Rychlé šípy žily v Praze. Jak vše přehledně zdokumentoval Miloš Dvorský ve své knize Mýtus zvaný Stínadla, těžiště Foglarovy inspirace bylo v jeho vlastním dětství. Částečně se inspiroval také příhodami ve svém oddíle, dílem běžnými novinovými články. Stěžejní však byla Foglarova jedinečná fabulace.[5]

Charakteristika dílaEditovat

 
Komiks Rychlé šípy (vlevo nahoře)

Klub Rychlých šípů nikdy nebyl začleněn do žádné formální organizace mládeže. Mylně je tedy někdy tato pětice považována za skauty, jimiž nikdy nebyli a nejsou. Na rozdíl od jiných bývalých sokolských a junáckých oddílů se nestali ani součástí protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže. Po válce se téměř stali členy Československého svazu mládeže i toho však nakonec byli uchráněni. Nikdy nebyli členy pionýrské organizace, byť jejich tvůrce přes jisté výhrady byl ochoten s Pionýrem spolupracovat.

Komiksové příběhy Rychlých šípů mají silně výchovný charakter, mnohé díly končí pregnantně vyjádřenou radou nebo poučením (např. „nikdy nepijte na ovoce“, „nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík“). Nabádají k řádnému chování, pomáhání slabým a nemohoucím či vystupování proti bezpráví, dále vedou k zdravému životnímu stylu (sportování, nekouření) a ke klubové činnosti po jejich vzoru. Patrná je i výchova k úctě a důvěře k zákonům a ke státním autoritám (policie, úřady). Rychlé šípy často varují své okolí před nebezpečným chováním, nejsou vyslyšeny a příběh pak končí tragicky, těžkým zraněním nebo i smrtí. Výjimečně se něco přihodí i jim samotným, např. Mirek je zraněn, když se snaží zabránit neznámému chlapci v rozbíjení dynamitové patrony, která vybuchne a chlapce zabije.

Druhou skupinou jsou příběhy čistě komické, v nichž se Rychlým šípům (všem nebo někomu z nich) dějí zábavné trampoty. Na rozdíl od vážněji míněných dobrodružství, při nichž Rychlé šípy často soupeří s jinou skupinou a vesměs vítězí, humorně laděné historky mohou skončit i jejich neúspěchem (např. jízda na pětikole, lovení pašíka na dvoře, tříkrálová návštěva cukrárny). Zvláštní prostor v komiksech dostává Rychlonožka – několik dílů tvoří jeho bizarní noční sny nebo jsou zobrazeny jeho rodinné patálie.

Knižní příhody Rychlých šípů (stínadelská trilogie) jsou více zaměřeny na dobrodružné zápletky; výchovné aspekty a humor se objevuje jen málo.

KontroverzeEditovat

Ačkoli jsou Rychlé šípy a zvláště jejich vedoucí Mirek Dušín všeobecně prezentováni jako prototypy dokonalé ušlechtilosti, při pečlivějším čtení jejich příběhů lze narazit na situace, kdy se Mirek i ostatní chlapci z klubu zachovají nečestně.[6]

Kresby a příběhy Rychlých šípů se opakovaně dostaly do kontroverzních situací ovlivněných dobovou politikou. Po vzniku protektorátu se z Mirka Dušína a dalších postav seriálu stali v Mladém hlasateli průvodci lekcemi německého jazyka.[7] Po válce, když seriálu hrozil zánik v důsledku nastupující komunistické ideologie, pokusil se ho Foglar (neúspěšně) zachránit tím, že členy svého ušlechtilého klubu vyslal na stavbu mládeže.[8]

Komiksové příhodyEditovat

Rychlé šípy původně vycházely jako komiks od roku 1938 do roku 1989, s vynucenými přestávkami v období nacismu a komunismu. Zatímco autorem textu byl vždy Jaroslav Foglar, kreslířem první série byl Jan Fischer, druhou sérii (období kolem pražského jara) kreslil Marko Čermák. Některé díly v roce 1941 nakreslili Bohumír Čermák a Václav Junek.

První série vycházela v časopisech Mladý Hlasatel a Vpřed, na přelomu 60. a 70. let i v různých sešitových vydáních. Souborné knižní vydání seriálu vyšlo roku 1998 v nakladatelství Olympia.

Knižní příhodyEditovat

Rychlé šípy jsou hlavními postavami knižní trilogie Dobrodružství v temných uličkách: Záhada hlavolamu (1941), Stínadla se bouří (1947) a Tajemství Velkého Vonta (1986 české vydání v Německu, v ČR1990). Záhada hlavolamu byla zfilmována v roce 1993 (režie: Petr Kotek) a stala se také námětem TV seriálu z roku 1969 (režie Hynek Bočan). Známými rekvizitami z ní jsou záhadný hlavolam ježek v kleci, Tleskačovo létající kolo, tajemný Em, temné uličky Stínadel a bezeslovná píseň Vontů. Knihy Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří i Tajemství Velkého Vonta vyšly později jako obrázkový komiks.

Rekapitulace prvních vydání Rychlých šípůEditovat

 
Ježek v kleci (momentálně mimo klec).

Samostatný obrázkový seriál (komiks) Rychlé šípy má celkem 317 stran, které vycházely takto:

Foglarovi pokračovateléEditovat

Po Foglarově smrti se našli další autoři, kteří v příbězích slavného klubu pokračovali. Některé si získaly i popularitu, Foglar k nim ale souhlas nikdy nedal.[9]

Vedle toho, že někteří autoři se více či méně zdařile snažili navázat na trilogii Foglarových příběhů ze Stínadel, samostatnou kapitolou jsou díla inspirující se kreslenými příběhy Rychlých šípů. Díky jejich všeobecné známosti existuje těchto výtvorů široká škála, od seriózně míněných pokračování držících se Foglarova stylu, přes více či méně uctivé parodie, až po vyslovené blasfemie plné vulgárních témat a výrazů. Tato parodická díla vznikají často pouhou změnou dialogů v ponechané původní kresbě, zatímco serióznější pokračování jsou tvořena zcela nově včetně kresby. Foglar, který byl obecně na svá autorská práva háklivý, se vesměs stavěl rozpačitě i k uctivým epigonům, o jakémkoli znevažování nemluvě.[10]

LiteraturaEditovat

  • BAUER, Zdeněk a kol. Klub zvídavých dětí: Jaroslav Foglar a Protektorát: čtenářské kluby, zakázaný skauting a Kuratorium pro výchovu mládeže. 1. vyd. V Praze: Zdeněk Bauer, 2018. 411 s. ISBN 978-80-906755-6-8.
  • DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla: Rychlé šípy, Vontové a hlavolam – realita versus fikce. 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Zdeněk Bauer, 2018. 375 s. ISBN 978-80-906755-1-3. 

ReferenceEditovat

  1. DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla... 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Zdeněk Bauer, 2018. 375 s. ISBN 978-80-906755-1-3. S. 16–19. 
  2. BAUER, Zdeněk a kol. Klub zvídavých dětí: Jaroslav Foglar a Protektorát... Praha: Zdeněk Bauer, 2018. 412 s. ISBN 978-80-906755-6-8. S. 14, 19, 24–37, 76. 
  3. DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla... 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Zdeněk Bauer, 2018. 375 s. ISBN 978-80-906755-1-3. S. 56, 57, 68, 81–83. 
  4. DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla... 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Zdeněk Bauer, 2018. 375 s. ISBN 978-80-906755-1-3. S. 66, 81–83, 277. 
  5. DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla... 2., rozšíř. vyd. Praha: Zdeněk Bauer, 2011.
  6. DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla... 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Zdeněk Bauer, 2018. 375 s. ISBN 978-80-906755-1-3. S. 71, 285–288. 
  7. BAUER, Zdeněk a kol. Klub zvídavých dětí: Jaroslav Foglar a Protektorát... Praha: Zdeněk Bauer, 2018. 412 s. ISBN 978-80-906755-6-8. S. 88, 89. 
  8. DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla... 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Zdeněk Bauer, 2018. 375 s. ISBN 978-80-906755-1-3. S. 285. 
  9. DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla... 3., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Zdeněk Bauer, 2018. 375 s. ISBN 978-80-906755-1-3. S. 248–255. 
  10. DVORSKÝ, Miloš. Mýtus zvaný Stínadla.... 2., rozšíř. vyd. Praha: Zdeněk Bauer, 2011, s. 175–186.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat