Ryan X-13 Vertijet

Ryan X-13 Vertijet (továrním označením Model 69) byl americký experimentální proudový letoun se schopností VTOL (kolmý vzlet a přistání) postavený pro výzkumné účely společností Ryan Aeronautical Company v 50. letech 20. století. Hlavním účelem proudového stroje bylo uplatnit schopnost kolmého startu a přistání, režimu visení, přechodu z vertikálního do horizontálního letu a opačně.

Ryan X-13 Vertijet
Ryan X-13 Vertijet
Ryan X-13 Vertijet
Určení experimentální letoun VTOL
Výrobce Ryan Aeronautical Company
První let 10. prosince 1955 [1]
Vyřazeno září 1958
Charakter 2 ks jako muzejní exponáty
Uživatel USA USAF
Vyrobeno kusů 2 ks
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ryan X-13 Vertijet na startovací plošině.
Ryan X-13 Vertijet v Národním muzeu USAF, Dayton, Ohio.
Ryan X-13 Vertijet, zkušební let.
Ryan X-13 Vertijet se zkušebním pilotem společnosti Ryan Aeronautical Company Peterem Girardem na Edwardsově letecké základně.

Byly postaveny pouze 2 prototypy X-13 Vertijet, oba se nachází v muzeích a jsou dostupné veřejnosti:

VývojEditovat

V 50. letech 20. století se začaly vyvíjet těžké proudové bombardéry, které nebyly o mnoho pomalejší než soudobé stíhací letouny. Uhlídat všechny potenciální příletové trasy těchto bombardérů nebylo v silách tehdejších záchytných stíhačů, kteří startovali z dlouhých betonových letišť. Jako zajímavé řešení se jevil letoun schopný kolmého startu a přistání (VTOL), tudíž nezávislý na startovacích drahách. O tento typ stroje se začalo nejprve zajímat americké námořnictvo (US Navy), pro které představoval ideální letoun k ochraně plavidel. Konkursu vypsaného námořnictvem v roce 1950 se zúčastnily firmy Convair s typem XFY-1 Pogo a Lockheed s typem XFV-1 Salmon. Oba vrtulové experimentální letouny ale zaostávaly v nosnosti a rychlosti a nebyly tedy přijaty do výroby.

Proudová technologie mezitím pokročila a námořnictvo se své myšlenky nevzdávalo. Zadalo firmě Ryan Aeronautical Company projekt na proudový demonstrátor VTOL. Společnost měla dost zkušeností s různými koncepcemi letadel a dokonce již pracovala na svém projektu VTOL. O program se začalo zajímat americké letectvo (USAF), které převzalo financování poté, co námořnictvo o projekt ztratilo zájem. Problém byl s pohonnou jednotkou, neboť v USA nebyl jediný výrobce, který by nabídl dostatečně výkonný a přitom rozměrově nevelký motor. Nakonec se musel pořídit motor Rolls-Royce Avon RA.29 Mk.49 o tahu 44,46 kN z Velké Británie, který patřil mezi špičku. Přesto se však muselo dbát na to, aby poměr hmotnosti stroje k tahu motoru byl co nejnižší. Proto byla zvolena koncepce krátkého trupu bez vodorovných ocasních ploch. Výsledkem byl letoun s poměrem tahu motoru ke vzletové hmotnosti cca 3 400 kg 1,33:1.

10. prosince 1955 zahájil firemní pilot Ryanu Peter Girard letové zkoušky[1] ponejprv s konvenčním vzletem a přistáním. X-13 byl proto vybaven tříkolovým podvozkem příďového typu. 28. května 1956 podnikl Girard první opatrný kolmý vzlet a vyzkoušel režim visu v malé výšce nad zemí. 28. května 1956 poprvé úspěšně vyzkoušel (po konvenčním startu) přechod z dopředného letu do režimu visení a naopak. X-13 se tak stal prvním letounem světa, který tuto fázi zvládl. Poté přistál klasickým způsobem.[1]

Pak se přistoupilo ke kolmým startům z mobilní odpalovací rampy, což byl úkol mnohem těžší (zejména přistání). Tento proces i s přechodem do vodorovného letu a zpět k přistání a zaháknutí se do svislé plošiny byl úspěšně absolvován 11. dubna 1957.[1] 30. července 1957 X-13 Vertijet úspěšně představil své schopnosti během oficiální prezentace ve Washingtonu, D.C.

Zkoušky probíhaly až do roku 1958, kdy byl program zastaven. Přednost dostaly protivzdušné raketové systémy země-vzduch.

KonstrukceEditovat

Ryan X-13 Vertijet byl celokovový jednomotorový proudový letoun s trojúhelníkovým křídlem (tzv. delta křídlo). Šlo o jednomístný bezocasý hornoplošník s atypickým přistávacím zařízením tvořeným zejména částečně zatahovatelným hákem pod trupem. Na koncích nosného křídla byly instalovány malé pomocné plochy (zvané winglety) a malé otočné trysky (puffery) pro vektorování tahu. Tyto prvky napomáhaly stabilizaci v režimu visení a během přechodové fáze z vertikálního do horizontálního letu a naopak, kdy byly klasické řídící prvky neúčinné. Palivová nádrž se nacházela uvnitř střední části nosné plochy. Trup byl poměrně krátký, za přídí vybavenou hubicí s měřícími přístroji a pomocnou ovládací tryskou se nacházel pilotní kokpit vybavený katapultovací sedačkou. Sedačka byla teoreticky schopna úspěšné katapultáže i v nulové výšce a při nulové rychlosti. Při svislém letu se nakláněla o 45° dopředu pro zajištění pilotova lepšího výhledu. Hned za pilotní kabinou byly na bocích trupu nasávací otvory vzduchu pro motor. Na zádi trupu byla výfuková roura.

UživateléEditovat

  USA

SpecifikaceEditovat

Technické údajeEditovat

VýkonyEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Prázdná hmotnost udává hodnotu hmotnosti standardně vybaveného letadla bez paliva a posádky.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ryan X-13 Vertijet na anglické Wikipedii.

  1. a b c d Encyklopedie letadel. Bratislava: Slovo, 1997. ISBN 80-85711-29-X. Kapitola Ryan X-13 Vertijet, s. 345. 
  2. Ryan X-13 Vertijet Archivováno 3. 8. 2008 na Wayback Machine, National Museum of the United States Air Force, cit. 26. 1. 2013 (anglicky)

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat