Otevřít hlavní menu

Spor o Rukopisy[pozn 1] (zkráceně též spor o RKZ) je označení sporu mezi zastánci a odpůrci pravosti Rukopisu královédvorského (RK) a Rukopisu zelenohorského (RZ). Smyslem sporu vzniklého v 19. století bylo rozhodnout, zda se jedná o mimořádně významné památky počátků české literatury ze 13. až 14. století nebo novověká falza. Teprve po roce 1970 se objevil názor, že Rukopisy mohly vzniknout i v době mezi 14. a 19. stoletím.[1]

Rukopisy byly od objevení RK roku 1817 většinou přijímány jako pravé, nad pochybnostmi Dobrovského o pravosti RZ vznesenými v roce 1824[2] převážila autorita jejich obhájce Palackého. Rukopisy tak ovlivňovaly kulturní život českého obrození a ještě na konci 19. století se jimi inspirovali umělci generace Národního divadla. V té době však zároveň spor vyvrcholil, když o nepravosti rukopisů snesli přesvědčivé důkazy odborníci různých profesí. Patřil k nim zejména filolog Gebauer, dále historik Goll a filosof Masaryk, sdružení kolem Masarykova časopisu Athenaenum. Přestože podle průzkumu, kterým tehdy Národní muzeum pověřilo chemiky Bělohoubka a Šafaříka, se RK choval jako jiné pravé památky ze středověku,[3] názor na nepravost Rukopisů převážil. Důsledkem bylo i nařízení rakouského ministerstva kultu a vyučování o přeřazení Rukopisů ze staročeské literatury do literatury novočeské - od té doby se v českých školách vyučuje, že RK i RZ jsou novodobé padělky.[1]

Odmítnutí nepravých Rukopisů a s nimi spojeného romantického vzhlížení k idealizované minulosti se stalo součástí Masarykem formulovaného moderního programu realismu. S utichajícím sporem o RKZ se rozhořel jiný vědecko-společenský spor, tzv. spor o smysl českých dějin mezi stoupenci Masaryka a historiky Gollovy školy.

Spor o RKZ prakticky skončil v 60. letech 20. století, kdy byl obecně přijímaný závěr o padělanosti Rukopisů podpořen kriminologickou expertízou provedenou a popsanou takzvaným Ivanovovým týmem.[4] S tímto závěrem však nesouhlasí stoupenci pravosti rukopisů sdružení v České společnosti rukopisné, kteří se dosud věnují zpochybňování důkazů o padělání Rukopisů a obhajobou jejich kulturně-historické hodnoty.

Rukopisy jsou uloženy v oddělení rukopisů a vzácných tisků Knihovny Národního muzea v Praze, protože bez ohledu na dobu a okolnosti vzniku jde o památku už více než 200 let starou. V letech 2017 a 2018 byl proveden hmotný průzkum RK a RZ s cílem zjistit a zdokumentovat současný fyzický stav obou rukopisných zlomků.[5]

Obsah

Předmět sporuEditovat

Předmětem sporu jsou především čtyři rukopisy nalezené v krátkém časovém období, dva kratší a dva rozsáhlejší a významnější, podle kterých se spor také nazývá (zkratka RKZ). V pořadí podle roku, kdy se rukopis objevil:

Rukopisy se domnělou dobou vzniku hlásí do 13. - 14. století: Rukopis zelenohorskýMilostná píseň krále Václava do 13. století, další dva do doby o něco mladší. K výše uvedeným se ještě řadí pozdější objevy, české vpisky do rukopisů a jedna báseň:

  • 1827 – české glosy v Mater verborum (MV), V. Hanka
  • 1828Evangelium svatého Jana (EJ), zlomek meziřádkového překladu, údajně nalezl V. Hanka
  • 1849 – Libušino proroctví (LP), V. Hanka

Rukopis královédvorský i zelenohorský jsou dva útlé pergamenové sešitky malého formátu, hustě popsané středověkým písmem s vyznačenými iniciálkami, ale bez iluminací. Většinu RZ tvoří jediná báseň Libušin soud, ve které kněžna Libuše rozhoduje o dědictví dvou bratrů. Rozsáhlejší RK obsahuje 14 básní, epické skladby převážně oslavují vítězství Čechů nad nepřáteli v bájné i historické době, kratší lyrické básně mají převážně milostný obsah s přírodními motivy. Ostatní rukopisy mají význam především při podávání důkazů v rukopisném sporu.

Historie sporuEditovat

Spor o Rukopisy probíhal v několika vlnách, přičemž každé toto období přicházelo s novými pohledy, v některých obdobích byl spor zpolitizován a občas se stal i záminkou pro střet mezi dvěma literárními proudy. Při nahlížení na tento spor je třeba si uvědomit, že v 19. století měla literatura mnohem větší ohlas než na počátku 21. století a že spor se nedotýkal pouze vědců a literátů, ale i obyčejných lidí.

Počátky sporuEditovat

Spor o stáří nalezených rukopisů byl i reakcí na to, když se během krátké doby v letech 1816 až 1819 objevily hned čtyři údajně starobylé literární památky. Tyto nálezy byly učiněny v době, kdy čeští obrozenci a propagátoři českého jazyka velmi vítali důkazy, že čeština je rovnoprávný jazyk s rovnoprávnou historií. Pro národní obrození bylo potřebné dokázat nezávislost češtiny na němčině nejen v oblasti lingvistické, ale i v oblasti literární či kulturní. Problémem, který v tu dobu byl pociťován velmi silně, byla neexistence hrdinské epiky, která byla tehdy vnímána jako velmi významný prvek literatury.

Tato potřeba vedla k tomu, že především mladá generace velmi ochotně přijala rukopisy jako pravé a že velmi nerada přijímala argumenty odpůrců.[zdroj?]

Prvotní spor vznikl pouze o Rukopis zelenohorský, který měl působit dojmem, že jeho zápis na pergamen vznikl někdy ve 13. století. Rukopis královédvorský, hlásící se paleograficky, lexikálně i stylisticky do 13.14. století, byl přijat bez výhrad. Počátek sporu o rukopisy nelze nijak datovat, obecně se za něj označuje vystoupení Josefa Dobrovského, kdy roku 1824 označil Rukopis zelenohorský za padělek a za jeho autora označil Václava Hanku.[2][6][nedostupný zdroj] Dobrovský byl prvním skutečně významným odborníkem, který veřejně vyslovil domněnku, že jde o falzum. Vycházel ze skutečnosti, že rukopis líčí minulost velmi idealistickým způsobem,[7] což je v rozporu se zprávami latinských a německých kronik, tento přístup byl navíc v rozporu s podobně starými nálezy z jiných zemí.[zdroj?] Dalším problémem, kterého si Dobrovský povšiml, byla skutečnost, že dílo gramaticky přesně odpovídá názorům na vývoj pravopisu a vlastně tak bez výhrad potvrzuje předpoklady, které byly krátce před tím vysloveny. Dobrovský upozornil, že je nepravděpodobné, aby takto staré dílo přesně kopírovalo předpokládaný vývoj jazyka, protože některé prvky stály pouze na domněnkách. V témže roce označil Dobrovský za falsum i Píseň vyšehradskou.[8]

Proti Dobrovského názorům však vystoupila nová generace. Nejprve to byl Václav Alois Svoboda, později Pavel Josef Šafařík a především pak František Palacký, kteří tato díla považovali za pravá. Po Dobrovského smrti v roce 1840 vydali Palacký se Šafaříkem spis Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache, ve kterém vyvraceli námitky Dobrovského a popsali i chemický a mikroskopický rozbor Augusta Cordy, jenž měl prokazovat velké stáří RZ.[9][10] Dobrovského názor se ocitl prakticky osamocený, Rukopisy byly považovány za pravé a na české scéně se o jejich pravosti nějakou dobu přestalo pochybovat. Není bez zajímavosti, že příznivci poměrně často opouštěli věcnou rovinu argumentace a upozorňovali na Dobrovského duševní chorobu.[11][nenalezeno v uvedeném zdroji]

Reakce z cizinyEditovat

Rukopisy se brzy staly známými i v cizině, k čemuž přispěly četné překlady i vydání v zahraničí. Jen do roku 1850 vyšel překlad RKZ nebo aspoň nějaké písně RK německy, polsky, rusky, anglicky, francouzsky, ukrajinsky, srbsky, ilyrsky, slovinsky, italsky, hornolužicky.[12][13] Názory cizích slavistů byly někdy negativní – oba rukopisy tak odmítl např. v roce 1829 slovinský lingvista Jernej Kopitar, který mj. poukazoval na jejich až přehnané vlastenectví a slovanství. Tento výklad nevzbudil v Čechách příliš velkou reakci, protože Kopitar byl žákem Josefa Dobrovského a některé Dobrovského pohledy na vědu byly z výkladu patrné.

Střízlivější protiargumentací byl názor, že tato díla jsou výtvorem nezávislé literární školy, která v Čechách fungovala. Tato teorie umožnila rozvíjet myšlenku školy fungující i po vyhnání slovanských kněží ze Sázavského kláštera (1096).[zdroj?]

V roce 1832 vystoupil proti Rukopisu zelenohorskému slovenský spisovatel Juraj Palkovič.[1]

Výrazným podnětem k popularizaci Rukopisů byla skutečnost, že zaujaly Goetha, který na ně upozornil evropské vzdělance. S německým překladem RK se seznámil v roce 1822, kdy mu ho věnoval hrabě Kašpar Šternberk. Goethe sám nijak do sporů nezasáhl, zaujala ho poetická síla textu a dokonce přebásnil báseň Kytice (Das Sträusschen, 1827).[14] O Rukopisy se zajímali i další významní evropští intelektuálové první poloviny 19. století jako Jacob Grimm, Claude Fauriel, Giuseppe Mazzini či Adam Mickiewicz.[15]

Až téměř třicet let po Kopitarově odmítnutí si Rukopisů začali více všímat němečtí a německojazyční intelektuálové. Např. Karel Marx roku 1856 označil báseň Záboj z RK za „zcela fanatickou a polemickou“. Proněmečtí historikové Julius Feifalik (v roce 1858) a Max Büdinger (v roce 1959) si uvědomili, že orientace Rukopisů na slovanské země bez německých vlivů je silně ahistorická, a publikovali své argumenty, proč oba Rukopisy považují za falza. Vyslovovaná podezření a postupně skládané důkazy ale příliš neotřásly pozicí Rukopisů, které byly nadále většinou české veřejnosti považovány za pravé.

Návrat sporu do českých zemíEditovat

Postupně se ale objevovaly výhrady i na české straně. Například v roce 1852 Václav Bolemír Nebeský ve své studii vyslovil některé kritické úvahy o skladbách Rukopisu královédvorského a zdrženlivě se vyjádřil k Rukopisu zelenohorskemu.[15] Dva roky poté Jan Erazim Vocel, který byl předsedou Archeologického sboru při Museu království Českého, upozornil na podobnost jednoho místa v RK s Milionem Marca Pola. Tyto kritiky však často docházely spíše k názoru, že se jedná o dílo sepsané později, nikoli však podvrh.

Přímo za podvrh označil RKZ roku 1858 anonym v pražském německém týdeníku Tagesbote aus Böhmen – autorem tohoto příspěvku Handschriftliche Lügen und palaeographische Wahrheiten (Rukopisné lži a paleografické pravdy) byl knihovník Anton Zeidler, který se k tomu ovšem přiznal až po mnoha letech. Potom vyšlo najevo i to, že vydání článku bylo vlastně iniciováno pražským policejním ředitelem Päumannem. Na nátlak svého okolí (včetně Palackého) podal Václav Hanka na Davida Kuha, zodpovědného redaktora časopisu Tagesbote, žalobu pro urážku na cti. Hanka spor vyhrál, soud dospěl k závěru, že RK nenapsal, ale nalezl, a redaktor Kuh byl odsouzen k pokutě a vězení. Od vykonání trestu byl ale nakonec osvobozen administrativním rozhodnutím vídeňského Nejvyššího soudu. Hanka sám ale brzy poté v roce 1861 zemřel; jeho pohřeb byl velkolepou událostí.[15][16][17]

Snahy ukázat Rukopisy jako falza považovala česká inteligence za snahu poškodit vznikající české národní uvědomění a zrovnoprávňující se český jazyk. Tato postupně sílící politizace sporu nutila aktivní lidi zaujmout nějaké stanovisko, přičemž pohled na Rukopisy dost často určovala příslušnost k nějaké názorové skupině. Ačkoli pravost Rukopisů byla uznávána a jejich znalost se stala součástí vzdělání, nebyl spor ukončen.

Nález Rukopisů totiž podnítil další pátrání v archivech a zájem o českou historii, díky tomu se postupně objevila řada nálezů, které se od Rukopisů výrazně lišily. Odpůrci pravosti samozřejmě tvrdili, že to je důkaz nepravosti Rukopisů, příznivci pravosti dotvořili teorii o existenci starší české básnické školy, která se měla vyvíjet nezávisle.[zdroj?] Problémem však postupně začínalo být, že škola není nikde zmiňována ani se nenašla díla, která by oprávněnost této teorie potvrzovala. Dalším problémem bylo, že Rukopisy se tváří ryze česky, proto nebylo možno přijmout teorii zahraničního vlivu, jako tomu je např. u tzv. Kristiána, u kterého lze přijmout polský vliv.[zdroj?] S tím byl spojen i problém, že neexistují díla předcházející Rukopisům, která se u děl takových kvalit jako Rukopis zelenohorský zpravidla objevují. Proti pravosti postupně začaly i svědčit nové poznatky o vývoji české gramatiky, které v některých případech ukazovaly na jiný vývoj. Skutečně komplikující byla i skutečnost, že dílo je v souladu s kronikou Václava Hájka z Libočan, která se dostávala do střetu s historickým poznáním a některé věci by spisovatel doby, do níž se Rukopisy hlásí, musel nutně vnímat jinak. Vysvětlení, že středověká díla jsou tendenční, bylo v tomto případě těžko udržitelné, protože nebylo ke komu tuto tendenčnost vztáhnout. Soudem víceméně utichl spor o pravost Rukopisů, ale bylo jisté, že tyto skutečnosti nutně musí vést k nové kritice.

Vystoupení realistů proti pravosti RukopisůEditovat

V období 70. a 80. let 19. století se v české literatuře začaly projevovat nové názorové proudy a spory mezi nimi nepřímo ovlivnily i spor o Rukopisy. Zatímco u ruchovců dominovalo vlastenectví a myšlenka slovanské jednoty, lumírovci byli více kosmopolitní a usilovali o přiblížení českého písemnictví vyspělým evropským literaturám. Postupně zcela odmítli účelovost umění a jeho spojení s politikou. Prioritou lumírovců již nebylo vlastenectví. Ke škodě věci bylo, že v některých případech bylo odmítnutí vlasteneckého pohledu na Rukopisy chápáno jako příklon na stranu nepravosti Rukopisů. Dalším prvkem, který ovlivňoval literární atmosféru, byl nově vznikající realismus usilující posunout literaturu směrem k současnému životu. Realisté kritizovali prakticky veškerou tehdejší českou literaturu a její východiska. Spor o Rukopisy byl vhodný, neboť se při něm dal prokázat omyl předchozí generace.[zdroj?]

V roce 1877 proti Rukopisům vystoupil Adolf Patera[zdroj?] a o rok později i Alois Vojtěch Šembera, tyto pokusy však narazily nejen na veřejné mínění, které bylo jednoznačně na straně Rukopisů, ale i na jejich vědecké zastánce, kteří se stále častěji uchylovali od argumentace k debatám o nepřátelských útocích. Při těchto analýzách začínalo být jasné, že novináři se nechtějí dobrat pravdy a že jsou jednoznačně na straně Rukopisů, proto se ke slovu dostávali prakticky jen příznivci pravosti, protože tento přístup byl považován za vlastenecký.[zdroj?] Na druhé straně však platilo, že větší část tehdejších autorit zastávala názor, že Rukopisy jsou pravé.

V roce 1879 vyjádřil svůj názor na pravost rukopisů Antonín Vašek (lingvista a národní buditel; otec Petra Bezruče) ve své práci "Filologický důkaz, že Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Václava Hanky", v němž se jednak z některých stylistických podobností snaží dovodit, že RK a RZ jsou dílem téhož autora, především ale vypočítává údajné falzátorovy prohřešky proti gramatice staročeštiny (konkrétně zvláště v neobvyklém užívání aoristu a domnělých lexikálních rusismech) a upozorňuje také na některé podezřelé okolnosti v historii nálezů a v Hankově životopise.[18] Předznamenal tím další intenzivní rozhoření sporu o rukopisy v polovině 80. let. Na výsledky jeho práce navázal později Jan Gebauer. Z tábora zastánců na Vaškovu práci zareagoval etnograf František Bartoš satirickým článkem Filologický důkaz, že "Moravské národní písně" jsou podvrženým dílem Františka Sušila, v němž paroduje unáhlenost Vaškova soudu a nevěrohodnost jím použitých filologických metod, protože jejich důslednou aplikací lze dokázat "podvrženost" jakéhokoli textu, který obsahuje nějaké jazykové zvláštnosti.[19][20]

Roku 1886 se realisté rozhodli vyvolat debatu o nepravosti Rukopisů, pro niž již bylo dostatek podnětů. V únoru v Athenaeu vyšel z iniciativy Tomáše Garrigua Masaryka článek předního českého filologa Jana Gebauera "Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského". Masaryk pak v březnu téhož roku proti RKZ vystoupil ze sociologického hlediska. V červnu popsali nemožnost pravosti RKZ z literárně historického hlediska Jindřich Vančura a Jaroslav Vlček a nakonec v červenci sepsal Jaroslav Goll námitky z historického pohledu. V průběhu roku 1886 vystoupil i Josef Truhlář, který sbíral paralely.[zdroj?] Reakce zastánců pravosti přišla již v březnu, kdy na obranu Rukopisů vystoupil v Národních listech Julius Grégr. K němu se přidal František Ladislav Rieger, Alois Pravoslav Trojan, Václav Vladivoj Tomek a filolog Martin Hattala, kteří vystupovali především v Osvětě a Hlasu národa.

V roce 1888 Gebauer vydal populárněvědeckou knihu Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském. Rukopisy jsou od té doby považovány za falza.[zdroj?] Skutečností zůstává, že Gebauer v této knize, zcela jistě vědomě a záměrně, nepřesně interpretuje závěry chemického průzkumu provedeného profesory Antonínem Bělohoubkem a Vojtěchem Šafaříkem, který podle něj jednoznačně prokázal nepravost Rukopisů, což nekoresponduje s tvrzením chemiků ve „Zprávě o chemickém a drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních“ vydané v roce 1887.[3]

Po roce 1888 byl nejvýznamnějším zastáncem pravosti Rukopisů Václav Flajšhans, který nepravost Rukopisů uznal v roce 1899 po uveřejnění literárního rozboru Jana Máchala. Ještě v roce 1890 zveřejnil Josef Pekař v Masarykově Athenaeu příspěvek, dokazující, že místní název "Hrubá skála" existuje až od 17. století, což mluví v neprospěch pravosti RK. Důsledkem úsilí realistů bylo mimo jiné i nařízení rakouského ministerstva kultu a vyučování z roku 1893 (ministrem byl tehdy Paul Gautsch), kterým byly Rukopisy úředně přeřazeny ze staročeské literatury do literatury novočeské - od té doby se v českých školách vyučuje, že RK i RZ jsou novodobé padělky.[1]

Jakousi tečkou za rukopisnými spory v 19. století měl být nález kryptogramu "Hanka fecit" (Hanka udělal), který popsal středoškolský profesor Ladislav Dolanský v Listech filologických v roce 1899. Kryptogram byl údajně objeven ve změti červených čar na 14. řádku čtvrté strany RZ, ale v litografické kopii (tedy ne v originálu). Pozdější zkoumání sice prokázala, že žádný kryptogram neexistuje, nicméně toto Dolanského „odhalení" mělo ve své době za následek zřetelné posílení tábora odpůrců.[1][21]

Spory ve 20. stoletíEditovat

V roce 1911 problém Rukopisů znovu oživil archeolog Josef Ladislav Píč, který si bez souhlasu Národního muzea půjčil dva listy z Rukopisu královédvorského a podnikl s nimi cestu do Paříže a Milána, kde je předložil tamním paleografům. Následně publikoval článek „Rukopis Královédvorský před mezinárodním fórem skvěle obstál“. Dočkal se ale pouze posměšné reakce, kterou neunesl a zastřelil se. V Národních listech z 31.12.1911 pak 45 českých učenců zveřejnilo „Prohlášení“ konstatující, že rukopisný spor je vyřešen, autorství Hanky a Lindy prokázáno a obnovování sporu je mařením času (tzv. Silvestrovský manifest, pod kterým byli podepsáni např. Jaroslav Vlček, Josef Král, Josef Pekař, Zdeněk Nejedlý, Josef Truhlář, Kamil Krofta, T. G. Masaryk, Arne Novák, Vilém Mathesius; naopak jej odmítl např. Jaroslav Goll).[21][22][23]

Přesto ještě v roce 1913 Viktorin Vojtěch zkoumal RZ pomocí fotografií v různých oborech spektra a mj. prokázal neexistenci údajného kryprogramu.

Pak spor poněkud utichl a znovu se výrazněji objevil až po 1. světové válce. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století byl velkým zastáncem pravosti Rukopisů František Mareš, který v roce 1931 vydal spis "Pravda o rukopisech Zelenohorském a Královédvorském".[24] Jeho boj o Rukopisy později probíhal i v politické rovině a mimo řady kvalifikovaných připomínek vyslovil i předpoklad, že odpůrci Rukopisů spolupracovali s vládou ve Vídni, která podle něj pravosti Rukopisů nepřála. Jeho myšlenky původně neměly velký ohlas, před druhou světovou válkou se zájem o tyto myšlenky zvýšil. Ivanov tvrdí, že to bylo způsobeno rostoucím nacionalismem.[4][25]

V roce 1932 byla ustavena Česká společnost rukopisná, která si za svůj cíl stanovila „šíření a popularizování vědeckého bádání o starodávných rukopisech kulturních vůbec, zvláště pak o rukopisech slovanských, zejména českých“. Prvním předsedou ČSR byl na ustavující valné hromadě zvolen JUDr. Václav Perek. Události po roce 1938 ovšem problematiku RKZ opět odsunuly stranou; k určitému obnovení aktivity sice došlo v roce 1945, ale v roce 1952 se společnost rozhodla pro dobrovolný zánik.

Nový zájem o RKZ přinesla šedesátá léta. K lepší znalosti jejich obsahu v české veřejnosti přispěl Kamil Bednář, jehož přebásnění s ilustracemi  Miloslava Troupa bylo vydáno v roce 1961.[26] V roce 1966 v souvislosti s blížícím se 150. výročím nálezu navrhl Dr. Mojmı́r Otruba, ředitel Ústavu pro českou literaturu, provést chemický průzkum RKZ v ČSAV – to ale bylo zamı́tnuto a zkoumání se nakonec ujal Kriminalistický ústav díky iniciativě Miroslava Ivanova, podpořené i Josefem Smrkovským. Podle výsledků publikovaných Ivanovem bylo během testů v letech 1968 až 1971 prokázáno, že se jedná o podvrhy – zkoumané rukopisy jsou palimpsesty, tedy nové texty napsané na starý pergamen s vyškrábaným původním textem. Za autory Ivanov označil Václava Hanku, Josefa Lindu a Františka Horčičku.[4][27] Po následné oponentuře ale Kriminalistický ústav nepovolil publikovat materiály z průzkumu pod svojí hlavičkou.[1]

V roce 1974 vyšla v časopisu pro slovanskou filologii Slavia studie prof. Karla Krejčı́ho Některé nedořešené otázky kolem RKZ, v níž byla poprvé publikována hypotéza o možném vzniku RKZ v době barokní.[28] A v roce 1980 vyrukoval prof. Zdenko F. Daneš s hypotézou o možném jihoslovanském autorství RKZ a jejich vzniku na dvoře hrabat ze Šternberka v 16. století.[29]

V roce 1993 obnovila své působení Česká společnost rukopisná, která v rámci své vydavatelské činnosti zveřejnila i dvě díla dr. Julia Enderse, v nichž jsou synteticky zpracovány hlavní filologické a estetické argumenty pro starobylost RKZ (Jazykovědný rozbor Rukopisu Královédvorského, Zelenohorského a dalších staročeských textů s nimi spojovanýchRukopis Zelenohorský a Královédvorský, vznik, styl a hodnota staročeské orální poesie).[30][31]

Současní zastánci starobylostiEditovat

Původ sporných Rukopisů – především RK a RZ – je stále detailně a jednoznačně nevyřešenou, v minulosti často politicky zneužívanou záhadou české historie a jazykovědy.[15] Přestože pro oficiální instituce nejde o aktuální badatelský problém, význam pro případnou další diskusi může mít i zachycení vývoje problematiky kolem RKZ a zjištění a zdokumentování jejich nynějšího stavu.[8][5]

Současní obhájci Rukopisů využívají k šíření svého pohledu především internet. Názor, že RKZ nejsou novověkými padělky, v současné době hájí především skupina českých intelektuálů kolem České společnosti rukopisné, která se zabývá především popularizací poznatků o Rukopisech a dalších sporných památkách, a zaměřuje se i na vlastní badatelskou činnost.[1][32] Na internetových stránkách je možné najít nejen samotné texty Rukopisů (snímky originálů i přepisy), ale i řadu dalších souvisejících textů i přehledů dokumentů k problematice Rukopisů a sporů kolem nich.

Velkým problémem celého rozsáhlého a interdisciplinárního sporu je, že se argumentace vede jednotlivě a polemika je rozdělena do mnoha vzájemně obtížně spojitelných článků. Diskuse je tak nutně nekomplexní, protože každý článek kvůli omezenému rozsahu polemizuje pouze s některými důkazy, nikoli však s nimi jako celkem.

Důkazy o nepravosti RKZEditovat

Jelikož v pravost Rukopisů věřila velká část vědecké obce a celá česká veřejnost, bylo třeba mít k napadání pravosti Rukopisů velmi dobré důvody. Rukopis královédvorský ve své době musel působit velice věrohodně, přesto se autoři nevyhnuli řadě chyb, které nakonec nutně musely Rukopisy usvědčit jako padělky. Sbírání těchto důkazů a jejich prosazování bylo velmi pomalé a zdá se, že v době uveřejnění byla nepravost těchto děl neprokazatelná, ačkoli díla svojí kvalitou a jedinečností vzbuzovala pochybnosti.

Rukopisy prošly prakticky všemi relevantními testy a rozbory, kterými se zabývali přední čeští odborníci[zdroj?]. Tyto testy a rozbory nakonec vedly k jednoznačnému závěru, že jde o falza[zdroj?]. V každém oboru se nalezlo několik chyb, které jsou neslučitelné s dobou, do níž se hlásí, přesto se jedná o chyby spíše malé, některé mohly dokonce být zaneseny pozdějším opisem a rozvojem díla, to vedlo k problémům a debatám, zda se jedná o falza či nikoli. Za falza tak Rukopisy byly přijaty až v okamžiku, kdy se na tyto nedostatky věda podívala globálně. Poslední Ivanovův rozbor prokázal, nejen nepravost, ale i chyby některých důkazů.

Gramatický a lingvistický rozborEditovat

Prvním důkazem nepravosti Rukopisů je gramatický a lingvistický rozbor, gramatika děl totiž vychází z představ, které vytvořil Josef Dobrovský a jeho okolí, ačkoli tyto představy byly v zásadě správné, existuje řada odchylností, které vznikly především tím, že bylo známo malé množství starších děl. Gramatické a s tím související i lingvistické odchylky od předpokládaného vývoje jsou však v rukopisech jedinečné a přesně se shodují s poznáním vědy na počátku 19. století. Příkladem lingvistické chyby je např. užívání slova tábor ve smyslu vojenského ležení, ačkoli se v tomto smyslu slovo začalo používat až po roce 1420. Dalším příkladem je znalost slov a věcí (kotel, lesní roh), které do českých zemí pronikly až v 17. století. Gramatický rozbor dále ukazuje na příbuznost všech děl (např. nedochází k rozlišení dokonavého aoristu a nedokonavého vidu). Dalším velmi důležitým prvkem je používání jinde neznámých tvarů, které vznikly obrozeneckým způsobem z ruštiny a slovinštiny a předtím se v české literatuře nevyskytují. Proto se někteří jazykovědci[kdo?] kloní k názoru, že autorem Rukopisů je některý Jihoslovan.[29]

Historický rozborEditovat

Druhým problémem, který je s Rukopisy spojen, je řada ahistorismů, které opět souvisí s počátkem 19. století; jedním z příkladů je přílišná demokratičnost a svobodomyslnost v jednání postav. Takové jednání by bylo v literatuře doby, v níž měla díla vzniknout, naprosto ojedinělé. Na druhou stranu přesně odpovídá době změn souvisejících s francouzskou revolucí a demokratizací společnosti, ke které došlo díky novému pojetí společnosti, jak ji známe v období napoleonských válek. Jedinečnost je ovšem překážkou, protože ostatní literární díla vzniklá na českém území v dané době zcela zapadají do tohoto geografického prostoru a nejsou svým přístupem jedinečná. Tato jedinečnost souvisí s problémem, který nebylo možno vysvětlit a který sám o sobě není důkazem, ale je důvodem k podezření u řady podvrhů. Tím je skutečnost, že tato díla nenavazují na dobová díla a žádné dílo nenavazuje na ně. Rukopisy sice řadu děl používají, přebírají jejich části, ale nepřebírají jeho celkové vyznění. Neexistence potomků je u takto kvalitního díla velký problém, neboť středověká díla vznikala vlastně kompilací děl, s jejichž vyzněním se autor ztotožnil či je považoval za vhodné k opsání. Příkladem ahistorismu je např. užití zázračné hostýnské kaple, která však v době, k níž se rukopisy hlásí, neexistovala. Podobně přímých ahistorismů je však v díle velmi málo, což ukazuje na velkou odbornost autorů podvrhů.

Literární rozborEditovat

Literární rozbory ukázaly, že díla nejsou zmiňována v jiných textech, jiná díla na ně nenavazují a zároveň Rukopisy nemají literární předchůdce. Tím jsou prakticky nezávislá na okolí, což není nemožné, ale ani příliš pravděpodobné a časté. Tato nezávislost není způsobena nešikovností falzifikátorů, kteří teoreticky mohli využít nějaké ztracené dílo, ale jejich snahou prokázat starobylost české epiky, kterou prostě česká psaná literatura nemá. Neexistence předchůdců a potomků pravost nevylučuje, ale kvalitní dílo zpravidla má předchůdce a pokud ne, tak vzbudí nějaký ohlas.

V rukopisech použitý desetislabičný verš je častý v jihoslovanské epice (deseterac), ale v pravé staročeské tvorbě se obvykle nevyskytuje.

Ačkoli dílo svým celkovým pojetím stojí v české literatuře osamoceno, je ovlivněno jinými díly. Rukopisy dokonce z řady děl čerpají a zdánlivě na ně i navazují. Pečlivější rozbory však nalezly čerpání z děl, která nebyla v tom období v českém geografickém prostoru známa. Jelikož se jedná o díla jihoslovanská, ruská i anglická, je jisté, že nemohlo jít o znalost náhodnou. Jistota neznámosti děl vychází ze skutečnosti, že o nich nikdo nepíše a později je na ně reagováno jako na novinku. Nejproblematičtější z hlediska pravosti je pak zjištění využití děl, která byla sepsána později, než měl být Rukopis královédvorský. Nejznámějším příkladem tohoto jevu je využití díla Milion Marca Pola, ze kterého je údajně přímo citován popis věšteb na tatarském dvoře.[33]

Na druhou stranu se Rukopisy snaží vyhnout německým vzorům, které však v české literatuře hrály zásadní roli. Tuto roli nutně hrát musely, protože české vzdělání souviselo s německými zeměmi. Jelikož původními šiřiteli epiky byly různé druhy potulných pěvců, jejich vlivu se žádné dílo zcela neubránilo.

Chybějící prvkyEditovat

Důkazem pravosti či nepravosti jsou i věci, které v díle nejsou, ačkoli lze očekávat jejich přítomnost. Prvotní věcí, která dílu nepřímo chybí, je určení. Každé raně středověké dílo je určeno nějaké skupině obyvatel, vzhledem k tomu, že v období 9. století byla gramotná pouze vrstva církevních hodnostářů, jsou díla nejčastěji určena jim. Z Rukopisu zelenohorského však toto určení patrné není, idealizace tohoto období sice koresponduje s idealizací Kosmy, jenže je třeba vzít v úvahu, že v období Kosmy nebyla slovanská víra živá, a tudíž ji nebylo třeba potírat. Druhou věcí, která dílu citelně chybí, je německý vliv, který byl pro českou vzdělanost té doby velmi významný.[zdroj?]

V díle se dále neobjevují skutečnosti do té doby neznámé, které by nové nálezy potvrdily či by s nimi alespoň polemizovaly. Věcí, která se v nálezech tohoto typu objevuje běžně, jsou narážky na dosud neznámá díla. Z takovýchto narážek si lze dělat představu o podobě těchto ztracených děl. V rukopisech však chybí.[zdroj?]

Na druhou stranu je pravdou, že zde chybí i řada prvků, které lze očekávat u falza z počátku 19. století, čímž autoři prokázali obrovský historický cit. Věcí nezařazených do Rukopisů, které by falzum mohlo či spíše mělo obsahovat je značné množství (např. pověst o Horymírovi), což v mnoha rozborech vedlo k nejistotě o pravosti. Je ale nutné vzít v úvahu, že Rukopisy, pokud jsou pravé, jsou pouze zlomkem rozsáhlejšího textu, v němž by mohly být obsaženy i další materiály.

V rukopisech se vyskytují popisy, pro 19. století (již) nesrozumitelné, což by mohlo ukazovat na pravost - moderní falzifikátor by měl mít tendenci význam vysvětlit.[34]

Vyznění některých příběhů ale neodpovídá době údajného vzniku.[zdroj?]

Paleografický rozborEditovat

Původní paleografický rozbor provedl Josef Truhlář v roce 1886 a došel k závěru, že písmo je v některých ohledech v nesouladu s očekáváním a označil Rukopisy za padělek. Tento rozbor byl několikrát napaden a prohlášen za vyvrácený a několikrát následně potvrzen. Pro určení nepravosti měl tento rozbor velký význam, neboť paleografie je nezávislá na ostatních projevech díla. Rozbor je považován za velmi kvalitní a podrobný, všímá si jednotlivých iniciál a způsobu psaní.[zdroj?]

Z paleografického hlediska je Rukopis zelenohorský podvrhem, protože obsahuje nejen starobylé prvky písma z 9. století, ale i prvky ze století 12., 13. a také století 14. Nepravost Rukopisu královédvorského dokazuje nepřirozený (tzv. „malířský“) způsob psaní některých písmen (např. písmena p). Takovýto způsob psaní se používal až v pozdější době. Podle paleografa Zdeňka Fialy je v dále v Rukopisu zelenohorském písmeno k pravděpodobnou kopií písmena, které se používalo během husitství. Fiala dále soudí, že se o starobylou podobu písma autoři rukopisu neúspěšně pokoušeli i v případě jiných písmen a také spřežek. Ten samý odborník se domnívá, že Rukopis zelenohorský byl napsán na již dříve popsaném pergamenu, ze kterého byl původní text odstraněn. Jednalo by se tedy o tzv. palimpsest. Tento původní text měl při tom pocházet ze 13. století, tj. z doby o několik století pozdější než by měl být datován rukopis.[35]

Chemický a kriminalistický rozborEditovat

Historie chemických testů Rukopisů je velmi bohatá, první chemický test se na Rukopise zelenohorském prováděl již v roce 1840 a potvrdil pravost díla. Testovalo se především stáří pergamenu, které odpovídá době údajného vzniku. To byl jeden z argumentů obhájců pravosti. Později se zjistilo, že se jedná o palimpsesty. Tato metoda se ve středověku užívala velmi často, neboť pergamen byl velmi drahý. Nečekaná je spíše skutečnost, že padělatel tuto techniku znal, neboť v 19. století byla téměř neznámá a zapomenutá.[zdroj?] Velmi překvapivě kvalitní je práce s malovanými iniciálami, z nichž některé byly částečně využity, díky čemuž Rukopisy obstály i v dalším testu z roku 1880.

Velmi důkladná expertiza byla provedena roku 1885 chemiky Antonínem Bělohoubkem a Vojtěchem Šafaříkem. Bělohoubkův závěr zněl: "Rukopis Kralodvorský se chová po stránce mikroskopické a mikrochemické v podstatě tak, jako nepochybně starobylé rukopisy z věku, do něhož se klade".[36] Vedle toho tento rozbor odhalil na iniciále N tzv. berlínskou modř, která je známa až od roku 1724. Toto se stalo jedním ze stěžejních důkazů nepravosti Rukopisů. Jan Gebauer tvrdil, že tato barva byla nalezena i pod iniciálou, což se později ukázalo jako nepřesné tvrzení. Zastánci pravosti ale argumentují tím, že berlínská modř se mohla na pergameny dostat až při pozdějším restaurování.

Poslední průzkum byl proveden v letech 19671971 kriminalistickým ústavem na návrh spisovatele literatury faktu, Miroslava Ivanova. Tento rozbor došel k názoru, že chemickými metodami nelze pravost Rukopisů ani prokázat ani vyloučit, což vedlo k zahájení celé řady testů, jejichž výsledkem bylo prohlášení, že se nepochybně jedná o palimpsesty a podvrhy. Při tomto rozboru se zjistilo, že původním textem byl žaltář z konce 13. století. Rozbor nadále potvrdil, že písmo užité na žaltáři je typově novější než písmo užité na Rukopisech, což je vyloučené a je to považováno za další důkaz podvrhu.[zdroj?] Vzhledem k závažným vědeckým nedostatkům celé práce a hrubým chybám, jež byly v průběhu oponentního řízení konstatovány prakticky u všech provedených analýz, se kriminalistický ústav od výsledků bádání distancoval.[zdroj?]

Po odevzdání Protokolů RKZ (po 3 letech od ukončení výzkumu, v roce 1974) nařídil kriminalistický ústav oponentní řízení týmem 10 odborníků. Oponenti shledali závěry neprůkazné, spekulativní, s nezdokumentovanými postupy a s nevyužitím moderních metod. Na základě toho Vědecká rada neschválila publikaci těchto protokolů. Po listopadu 1989 Ivanov napadl toto rozhodnutí jako politicky motivované. Národní muzeum, jako držitel rukopisů, vytvořilo vlastní odbornou komisi, která následně potvrdila oponentní posudky jako politicky nezmanipulované a doporučila Protokoly RKZ neakceptovat. Navzdory tomu Ivanov průběžně s výsledky zpochybněného výzkumu argumentoval v beletristické literatuře.[32]

Asi nejstěžejnějším důkazem je rozbor iniciál, který potvrdil užití berlínské modři, dále zjistil, že iniciály byly zhotoveny až na závěr díla a technika jejich zhotovení neodpovídá středověkým technikám. Dále bylo zjištěno, že krakeláž majuskulí a iniciál není zašpiněna, což ukazuje na pozdní vznik díla. Při tomto posledním rozboru se dále zjistilo, že texty nejsou psány inkoustem, ale roztokem různých solí a u Milostné písně krále Václava pak suspenzí sazí. U všech čtyř děl byla zjištěna umělá patina stáří.[zdroj?]

Rozbory textů také naznačují, že se jedná o dílo více lidí, ale s velkou pravděpodobností se zdá, že na díle spolupracovali stejní lidé, což je vzhledem k časovému odstupu nemožné. Důkaz práce shodných osob však není dostatečně průkazný, aby mohl být prohlášen za skutečnost.[zdroj?]

Autorství rukopisůEditovat

Ke sporu o RKZ patří i určení skutečného autorství literárních padělků, které není jasně, jednoznačně a přímo dokázáno.

 
Václav Hanka roku 1821 (Antonín Machek)

Hlavním podezřelým z autorství je Václav Hanka, k nejdůležitěším důkazům proti němu patří jeho nevěrohodnost a jazyková specifika textů. Hanka je více či méně spojen nejen s oběma RKZ, ale i s ostatními méně významnými spornými (padělanými) rukopisy. Ty jsou někdy označovány jako krycí falza na základě předpokladu, že je Hanka vytvořil jako falešné důkazy pravosti RKZ (na základě shodných prvků jazykových ap.). K významným důkazům o Hankově autorství patří nejstarší staročeská mluvnice, kterou načrtl v úvodu k prvnímu svazku své edice starých textů Starobylá skládání. Mluvnice popisuje jazykové jevy, které se vyskytují v RKZ, ale jsou v rozporu s poznáním staré češtiny na základě ostatních literárních památek. Přesvědčení o Hankově autorství bylo na konci 19. století tak silné, že Ladislav Dolanský v nečitelném místě Rukopisu zelenohorského přečetl jeho domnělé přiznání Hanka fecit (=Hanka udělal).

Hlavním kandidátem na spoluautorství je Josef Linda, který údajně našel první sporný rukopis, Píseň vyšehradskou, v době, kdy bydlel s Hankou. U Lindy je shledávána především spojitost jeho historického románu Záře nad pohanstvem s Rukopisem zelenohorským, ale i některými básněmi RK, zvláště epickými. Nejpodrobněji se tomuto důkazu literárním rozborem věnoval Josef Hanuš. Konečná redakce a jazyková podoba jsou však připisovány Hankovi.

Mezi další možné spoluautory patří dnes už zapomenutý básník Václav Alois Svoboda (který později RKZ přeložil do němčiny), případně i Josef Jungmann, viněný z autorství RZ Dobrovským. Miroslav Ivanov a někteří další odborníci zastávají názor, že se na výrobě Rukopisů podílel i malíř František Horčička, majitel různých starých rukopisů, který měl rozsáhlé znalosti o středověkém malířství.[27][37] Horčička se znal s Hankou, chodil s ním na Dobrovského přednášky a jako správce sbírek Colloredo-Mansfeldů jezdil na Zelenou horu, odkud má pocházet RZ.

Obhájci rukopisů, kromě nutného zpochybnění výše uvedených důkazů o autorství, považují za argument pravosti, že na začátku 19. století neexistovala osobnost, která by takové básně mohla složit. Není prý možné, aby dva průměrní básníci (Hanka a Linda) vytvořili tak kvalitní dílo, což bývá ilustrováno citátem Jana Nerudy (zastánce RKZ): „Dva mazalové se mohou spojit a budou malovat jako Rafael.“[38]

Význam celého sporuEditovat

Rukopisy i spor kolem nich zpopularizovaly českou kulturu a výrazně napomohly jejímu šíření. Boj o Rukopisy podnítil hledání dalších písemných památek v archivech a dále napomohl rozvoji umění. Příznivci pravosti mezi výtvarníky zobrazovali postavy zmíněné v díle, což podněcovalo další zájem o českou kulturu.

Druhým důsledkem sporu byl často až příliš kritický pohled na památku. Na přelomu 19. a 20. století byla v rámci realistického proudu zpochybněna celá řada památek, jejichž pravost se později potvrdila. Toto zpochybňování ovlivnilo řadu prací a úvah o počátcích české literatury a svým způsobem se tato zkušenost neustále promítá do sporů o pravost Kristiánovy legendy.

Spor v literatuřeEditovat

Spor o Rukopisy vedl k sepsání velkého množství literatury dokazující postoj pisatele. Prakticky každý literární historik žijící kolem roku 1850 se o problematiku zajímal a přispěl nějakým názorem. Literatura spojená s Rukopisy let 18501980 je velmi nepřehledná, obsahuje velké množství odkazů na tehdejší dění a z hlediska historie literatury je prakticky nezpracována. Vzhledem ke skutečnosti, že řada klíčových věcí vyšla pouze tiskem, je dohledání příslušných věcí velmi problematické.

Rukopisy jsou lépe zpracovány z pohledu staročeské literatury než z pohledu národního obrození. Spor jako takový se pokusilo utřídit několik autorů, ale moderní dílo zabývající se výhradně problematikou samotného sporu prakticky neexistuje.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Slovo Rukopisy zde píšeme s velkým písmenem jako zástupný název označující oba předmětné dokumenty.

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g MENTZLOVÁ, Dana; NESMĚRÁK, Karel, et al. RKZ dodnes nepoznané. 1. vyd. Praha: Česká společnost rukopisná, 2017. 152 s. ISBN 978-80-270-2453-7. 
  2. a b DOBROVSKÝ, Josef. Literarischer Betrug (Literární padělek). Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst. 6. April 1824, roč. 15, čís. 46, s. 260b. 
  3. a b BĚLOHOUBEK, Antonín; ŠAFAŘÍK, Vojtěch. Zpráva o chemickém a drobnohledném ohledání některých rukopisů musejních. Časopis Musea království Českého. 1887, roč. 61, s. 297 - 435. 
  4. a b c IVANOV, Miroslav. Tajemství RKZ. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1969. 650 s. 
  5. a b KŘENEK, Karel, et al. Hmotný průzkum Rukopisů královédvorského a zelenohorského: Dokumentace současného stavu. 1. vyd. Praha: Národní muzeum, 2018. ISBN 978-80-7036-568-7. 
  6. http://crazymedley.blogspot.cz/2009/06/josef-dobrovsky.html - Josef Dobrovský
  7. DOBROVSKÝ, Josef. Výbor z díla. Příprava vydání Benjamin Jedlička. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1953. 557 s. (dopisy k tématu). 
  8. a b DOBIÁŠ, Dalibor, et al. Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1817-1885). 1. vyd. Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2421-3. S. 598-601. 
  9. Česká společnost rukopisná. www.rukopisy-rkz.cz [online]. [cit. 2019-05-12]. Dostupné online. 
  10. PALACKÝ, František; ŠAFAŘÍK, Pavel Josef. Die ältesten Denkmäler der Böhmischen Sprache: Libuša's Gericht, Evangelium Johannis, Der leitmeritzer Stiftungsbrief, Glossen der Mater Verborum. 1. vyd. Praha: Kronberger, 1840. 233 s. 
  11. Článek na Literárkách
  12. KONČELÍKOVÁ, Iveta. První recepční vlna Rukopisu Královédvorského a Rukopisu Zelenohorského v letech 1817-1852.. , 2011 [cit. 2019-05-15]. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta. . Dostupné online.
  13. VYDÁNÍ RKZ. www.rukopisy-rkz.cz [online]. [cit. 2019-05-14]. Dostupné online. 
  14. Tento den ... [19]. www.rukopisy-rkz.cz [online]. [cit. 2019-05-14]. Dostupné online. 
  15. a b c d DOBIÁŠ, Dalibor. Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Věda kolem nás | Prostory společné paměti. Středisko společných činností AV ČR, 2018. Dostupné online. ISSN 2464-6245. 
  16. JIREČEK, Hermenegild. Rozsudek v saudu pana Hanky proti p. D. Kuhovi. SVĚTOZOR. 1.9.1859, roč. 1859, čís. 17, s. 324, 325. Dostupné online. 
  17. KOPECKÝ, Vladimír. Plno záhad kolem Hanky. 1. vyd. Praha: Práce, 1969. 80 s. 
  18. VAŠEK, Antonín. Filologický důkaz, že Rukopis Kralodvorský a Zelenohorský, též zlomek evangelia sv. Jana jsou podvržená díla Vácslava Hanky. Brno: A. Vašek, 1879.  80 s. Plný text zde: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=12315
  19. BARTOŠ, František. Filologický důkaz, že "Moravské národní písně" jsou podvrženým dílem Františka Sušila. OBZOR. 27.7.1879, roč. 2, čís. 14, s. 236 - 239. 
  20. plný text zde: http://kix.fsv.cvut.cz/~gagan/jag/rukopisy/dokument/bartos.htm Archivováno 25. 12. 2011 na Wayback Machine
  21. a b ČERMÁKOVÁ, Tereza. Co způsobily rukopisné nálezy. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Pedagogická fakulta. Katedra českého jazyka a literatury, 2007. 67 s. Dostupné online. S. 26. Diplomová práce. 
  22. Silvestrovský manifest. www.digitalniknihovna.cz [online]. Národní listy, 31.12.1911 [cit. 2019-06-13]. Dostupné online. 
  23. HRADILOVÁ, Lucie. Pohled na problematiku RKZ po roce 1945. Opava: Slezská univerzita. Ústav historie a muzeologie, 1998. 114 s. Dostupné online. Diplomová práce. 
  24. MAREŠ, František. Pravda o rukopisech Zelenohorském a Královédvorském: jak se jeví z dokumentárních fotografií a z poznámek k nim připojených, vydaných prof. V. Vojtěchem s podporou tří vědeckých tříd České akademie roku 1930. 1. vyd. Praha: Alois Wiesner, 1931. 324 s. 
  25. MAREŠ, František. Nepravdivé legendy o Rukopise Zelenohorském a Královédvorském. 1. vyd. Praha: Československá společnost rukopisná, 1938. 30 s.  (zejména úvod)
  26. BEDNÁŘ, Kamil. Rukopis královédvorský a zelenohorský. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1961. 125 s. 
  27. a b IVANOV, Miroslav. Tajemství Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, kapitola 25, Hledá se přítel X. Třebíč: Blok, 2000. ISBN 80-7268-069-2. 
  28. KREJČÍ, Karel. Některé nedořešené otázky kolem RKZ. Slavia, časopis pro slovanskou filologii. Slovanský ústav ČSAV, 1974, roč. 42, čís. 4, s. 378-396. 
  29. a b DANEŠ, Zdenko F. Jsou Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský jihoslovanského původu?. Sborník Národního muzea v Praze, Řada C - literární historie. 1992, čís. 1 - 2. (původně anglicky, Tacoma 1980). 
  30. ENDERS, Julius. Jazykovědný rozbor Rukopisu Královédvorského, Zelenohorského a dalších staročeských textů s nimi spojovaných. Praha : Neklan, 1993, 387 s. ISBN 80-900884-6-5
  31. ENDERS, Julius. Rukopis Zelenohorský a Královédvorský, vznik, styl a hodnota staročeské orální poesie. 1. vyd. Praha: Neklan, 1993. Dostupné online. ISBN 80-900884-7-3. 
  32. a b NESMĚRÁK, Karel. Historie a perspektivy hmotného průzkumu Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Chemické listy. 2013, čís. 107, s. 194-201. Dostupné online. 
  33. GEBAUER, Jan; MAŠEK, Ignác Bohuslav. Příspěvky k výkladu Rukopisu kralodvorského. Listy filologické a paedagogické. 1875, s. 97-114
  34. BEDNÁŘ, Kamil. Telegraficky o RKZ. www.rukopisy-rkz.cz [online]. [cit. 2019-06-01]. Dostupné online. 
  35. DOBIÁŠ, Dalibor. Rukopis královédvorský; Rukopis zelenohorský. Brno: Host, 2010. ISBN 978-80-7294-415-6. S. 189. 
  36. BĚLOHOUBEK, Antonín. Zpráva o chemickém prozkoumání. Časopis musea království Českého. 1887, roč. 61. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-22. 
  37. PRAHL, Roman; MACHALÍKOVÁ, Pavla. Historické fikce a mystifikace v české kultuře 19. století : sborník příspěvků z 33. ročníku sympozia k problematice 19. století, kapitola Od restaurování k padělání, od padělání k inspirované tvorbě. František Horčička. Praha: Academia, 2014. S. 79–92. 
  38. „Kdo nemůže svými verši nijak proniknout, ať si přibere ještě jednoho takového a už to půjde. Dva mazalové se mohou spojit a budou malovat jako Rafael. Dva hrnčíři budou dohromady tvořit díla michelangelská.“ – NERUDA, Jan. Bláznivý svět. Národní listy. 29. června 1879. 

LiteraturaEditovat

  • NOVÁK, Arne. Stručné dějiny literatury české. Olomouc: R. Promberger, 1946. Dostupné online. Kapitola Spor o rukopisy, s. 166-173. [nedostupný zdroj]
  • PERNES, Jiří. Válka o rukopisy. Tajemství české minulosti. 2011, čís. 11, s. 30-33. 
  • Otruba, Mojmír: in Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Dnešní stav poznání, 1969
  • Otruba, Mojmír: Poezie, mýtus a hodnota, konkretizace a estetické hodnocení Rukopisu královédvorského, 1968
  • Králík, Oldřich: in K. H. Mácha a Rukopisy, 1967
  • Králík, Oldřich: Nejstarší rodokmen české literatury, 1971
  • Králík, Oldřich: Kosmova kronika a předchozí tradice, 1976
  • Miroslav Ivanov, Tajemství RKZ, 1969
  • Flajšhans, Václav: in Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého, 1903
  • Kralodvorský rukopis. In Ottův slovník naučný XV, pp. 44 – 56
  • Zelenohorský rukopis. In Ottův slovník naučný XXVII, pp. 529 – 534
  • IVANOV, Miroslav; JOSEFÍK, Jiří, et al. Protokoly o zkoumání Rukopisů královédvorského a zelenohorského a některých dalších rukopisů Národního muzea v Praze (1967-1971). In: Sborník Národního muzea v Praze. Praha: Panorama, 1993. Řada C - Literární historie 36, č. 1–4.

Externí odkazyEditovat