Rudoltovice

zaniklá obec v okrese Olomouc, vysídlená po roce 1945, část vojenského výcvikového prostoru Libavá

Rudoltovice (německy Rudelzau) je zaniklá horská zemědělská a hornická obec nad řekou Odrou u Novomlýnského vrchu v Oderských vrších ve vojenském újezdu Libavá v okrese Olomouc v Olomouckém kraji. Místo je, mimo vyhrazené dny nebo povolení, veřejnosti běžně nepřístupné.

Rudoltovice
Rudoltovice (ruiny v dolní části vesnice)
Rudoltovice (ruiny v dolní části vesnice)
Lokalita
Charakterzaniklá vesnice
Obecvojenský újezd Libavá
OkresOlomouc
KrajOlomoucký
Historická zeměMorava
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Katastrální územíRudoltovice
Rudoltovice
Rudoltovice
Další údaje
Zaniklé obce.cz422
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie editovat

Dle ústní tradice byly Rudoltovice založeny jako hornická obec v 1. polovině 14. století. [1]. Písemně je obec zmíněna v roce 1394 v listině markraběte Prokopa Lucemburského, jíž se uděluje Potštátu městské právo a 12 vesnicím na jeho panství nařizuje přednostní obchodování s Potštátem. [2] Obec s kostelem a farou se dále zmiňuje v r. 1408 v kupní listině potštátského panství. V roce 1758 oheň zničil dřevěný kostel a 2/3 obce (údajně vypáleno pruským vojskem). Nový barokní kostel svatého Mikuláše byl dokončen v roce 1760 a počátkem 20. století restaurován a měl také vytápění. Hřbitov byl v roce 1852 přemístěn blíže k dnes již neexistující vesnici Barnov. Škola byla v Rudoltovicích od roku 1779. Horní část katastru obce se nazývala Staré Rudoltovice. Obyvatelé se živili zemědělstvím a hornictvím, kde horníci z Rudoltovic a Barnova těžili olověnou rudu na masivu Olověnský vrch a jeho okolí. V obci byla i policejní stanice, několik rybníků a dokonce i kino.[3][4][5]

K obci patřily také tři kapličky z nichž se jedna (tzv. Hřbitovní kaplička) zachovala a je restaurovaná (nachází se na hranici katastru Rudoltovic a zaniklých Vojnovic). Tato kaplička je údajně postavená na místě, kde statkář z nedaleké usedlosti po hádce zabil a zakopal svoji manželku.[3]

V roce 1946 došlo k odsunu německého obyvatelstva. Rudoltovice zanikly kolem roku 1959. Na dolním katastru obce, u cesty k ruinám mlýna „Nový Mlýn“ se nachází kamenný památník postavený zdejšími německými rodáky.[3][4][5]

K vesnici také patřilo několik osad, např. Schmelzgraben nad údolím Malý hub, a velký počet samot, často vzdálených několik kilometrů od samotné obce.[3][5]

Počet obyvatel a domů editovat

Rok 1835 1885 1921 1944 současnost
Počet obyvatel 947 1203 998 (z toho pět československé národnosti) 1067 0
Počet domů 140 167 227 ? 0

Zdroj pro roky 1835-1921: [6]

Další informace editovat

Zajímavostí je také Rudoltovický vodopád, který vznikl postavením a zanesením kamenné hráze na potoce.

Poblíž se nacházejí ruiny Nového Mlýna a Vojnovic.

I když je vstup do vojenského újezdu obvykle jedenkrát ročně umožněn v rámci cyklo-turistické akce Bílý kámen, Rudoltovice neleží na žádné z aktuálně povolených tras a jsou tedy veřejnosti bez povolení celoročně nepřístupné.

Galerie editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. KOLB, Herbert. Heimatgedenkbuch Rudelzau. [s.l.]: Selbstverlag des Verfassers, 1988. 301 s. 
  2. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae: Urkunden-Sammlung zur Geschichte Mährens, im Auftrage des mährischen Landes-Ausschusses. 12: Vom Jahre 1391-1399. [s.l.]: Verlag des Mährischen Landes-Ausschusses, 1890. Dostupné online. S. 212–213. 
  3. a b c d MACHALA, Jindřich. Kronika Libavska. 6. doplněné. vyd. [s.l.]: Ing. Hana Martínková, 2018. 544 s. ISBN 978-80-260-2270-1. 
  4. a b GLONEK, Jiří. Zaniklé obce Vojenského újezdu Libavá. 1. vyd. [s.l.]: Společnost přátel Poodří, 2007. 
  5. a b c LUBAVIA. Obce ve VVP. Lubavia [online]. [cit. 2021-05-03]. Dostupné online. 
  6. Malý, J. Rudoltovice - Rudelzau. [s.l.]: Musejní spolek v Brně, 1931. Dostupné online. Kapitola Vlastivěda moravská II, [Díl V místopisu]. Místopis Moravy. Olomoucký kraj. Libavský okres, s. 215–217. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat