Otevřít hlavní menu

Rudolf Colloredo

český šlechtic

Rudolf Hieronymus Eusebius Colloredo-Waldsee (2. listopadu 1585 České Budějovice24. února 1657 Praha) byl členem šlechtického rodu Colloredů z Waldsee. Díky němu a jeho bratrovi zakotvil rod Colloredů, později Colloredo Mansfeldů majetkově v Čechách.

Rudolf Colloredo
Porträtt, Rudolf Colloredo - Skoklosters slott - 88973.tif
Narození 2. listopadu 1585
České Budějovice
Úmrtí 24. února 1657 (ve věku 71 let)
Praha
Některá data mohou pocházet z datové položky.

O rodu ColloredůEditovat

 
Rudolf Colloredo
 
Erb rodu Colloredů

Colloredové byli starým šlechtickým rodem s velmi složitým rozrodem. V 11. století působili ve službách římských císařů, postupně se rozrodili do mnoha větví, jež byly usazeny především na území dnešní severní Itálie v okolí hradu Mels ve Furlansku. První členové rodu, kteří se dostali do užšího kontaktu s českými zeměmi, žili na přelomu 16. a 17. století. Nejvýznamnější z nich byl Ludvík Colloredo-Waldsee, jenž působil ve službách císaře Rudolfa II. a který získal právo nosit přídomek z Wallsee (1588) po jedné vymřelé větvi rodu. Podpůrným argumentem bylo i to, že Ludvík a jeho bratr Lelius říšské léno Wallsee skutečně vlastnili. Tento šlechtic dosáhl též polepšení rodového erbu, když byl na stříbrné břevno v černém štítě umístěn dvouhlavý říšský orel.

Příchod Colloredů do ČechEditovat

Teprve jeho synové Jeroným (1582-1638) a Rudolf (1585–1657) byli v roce 1624 povýšeni do říšského hraběcího stavu a majetkově se usadili v Čechách. Dopomohla jim k tomu podobně jako řadě ostatních překotná válečná doba, loajalita prokázaná panovnickému rodu Habsburků, zejména v době pádu Albrecht z Valdštejna a také úspěšná vojenská kariéra. Podobným způsobem v Čechách zakotvily také další rody, jimiž byly Desfoursové, Gallasové, Lamboyové, Lesliové, Morzinové nebo Piccolominiové. Oba bratři Colloredové dostali v roce 1635 do zástavy rozsáhlé východočeské konfiskované panství Opočno s přivtělenými statky Doubravicí a Frymburkem. O rok později jim tento majetek připadl do dědičného držení, vázly na něm ovšem některé staré a poměrně vysoké dluhy. Přesto se toto majetkové zázemí stalo odrazovým můstkem k zakotvení rodu v habsburské monarchii.

Rudolfův životEditovat

Významnějším z obou bratrů byl Rudolf, který se stal velkopřevorem řádu maltézských rytířů[1]. Výrazně se prosadil ve třicátých a čtyřicátých letech 17. století v císařské armádě, kde postoupil až do hodnosti generála – polního maršála. V roce 1647 se stal tajným radou a vojenským velitelem Prahy. Za švédského vpádu do Čech a do Prahy v roce 1648 se mu podařilo uprchnout z Malé Strany a s pomocí pražských měšťanů a studentů ubránit Staré Město pražské před vpádem švédských vojsk Hanse Christoffa Königsmarcka.[2]

Na Malé Straně získal celkem pět měšťanských domů se zahradami. Následně zvolil velmi reprezentativní sídelní strategii, která zviditelnila jeho postavení před očima české stavovské obce a demonstrovala jeho ambice. Celý komplex totiž nechal v letech 1643-1656 přestavět a vytvořil tak výstavný raně barokní palác s terasovou zahradou, dnešní Schönbornský palác, kde se nachází sídlo velvyslanectví Spojených států amerických v Praze.[3] Rudolf přežil svého staršího bratra a získal postupně další české statky. Jednalo se o Dolní Počernice, Smidary a některé další. V roce 1654 patřil mezi patnáctku nejbohatších pozemkových vlastníků v Čechách, protože disponoval i příjmy z panství maltézských rytířů ve Strakonicích a VarvažověPrácheňsku. Ačkoliv sám neměl potomky, vymohl si od papeže Urbana VIII., představených řádu maltézských rytířů a od císaře Ferdinanda III. právo svobodně nakládat se svým majetkem.

Před svou smrtí 24. srpna 1654 vytvořil závětí z panství Opočna s přivtělenými statky, Dolních Počernic a domů na Malé Straně se zahradami a vinicí pod Strahovským klášterem fideikomis.[4] Ostatní pozemkový majetek zůstal ve formě alodu. Tímto způsobem zajistil svým následníkům poměrně rozsáhlý majetek, jenž jim zaručoval v každé generaci znovu a znovu výhodný start jejich kariéry. Fideikomis po něm zdědil jeho synovec Ludvík Colloredo-Waldsee.

LiteraturaEditovat

  • KUBEŠ, Jiří, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské monarchii (Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723-1725), in: Sborník prací východočeských archivů 11, 2007, s. 37-63. ISSN 231-6307.
  • BUBEN, Milan, Colloredo-Mannsfeldové, Střední Evropa 8, 1992, č. 23, s. 82-91.
  • MARKUS, Antonín, K rodopisu Colloredů, in: Sborník statí k sedmdesátým narozeninám Josefa knížete z Colloredo-Mannsfeldu 1866-1936, Praha 1936, s. 103-112.

ReferenceEditovat

  1. Mathias Maria FEYFAR, Aus dem Pantheon der Geschichte des Hohen souveränen Johaniter Maltheser Ordens, Nikolsburg 1882, s. 3-17.
  2. K Rudolfovi a zejména k jeho vojenské činnosti ve službách Habsburků se zachovalo velké množství materiálu, který je uložen v dosud neinventarizovaném rodinném archivu. Srov. Státní oblastní archiv Zámrsk, Rodinný archiv Colloredo-Mannsfeldů, neinventarizováno, provizorně kart. 19-25, 27, 32, 34 a 36 a Archiv Národního muzea, Genealogická sbírka H, kart. 9, Colloredové.
  3. Václav LEDVINKA – Bohumír MRÁZ – Vít VLNAS, Pražské paláce, Encyklopedický ilustrovaný přehled, Praha 1995, s. 270-271; Emanuel POCHE – Pavel PREISS, Pražské paláce, 2. vyd., Praha 1977, s. 41-42; Václav LÍVA, Studie o Praze pobělohorské, III. Změny v domovním majetku, Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy 9, 1935, s. 317
  4. K vytvoření fideikomisu srov. Národní archiv Praha, Stará manipulace, sign. C 20/5, kart. 273 (opis závěti z 24. 8. 1654); Národní archiv Praha, Desky zemské větší, č. 311, f. E 16 a SOA Zámrsk, Velkostatek Opočno, neinventarizováno, inventář Opočna z roku 1657.

Externí odkazyEditovat