Roztočovci
Roztočovci (Ricinulei) jsou dravci příbuzní pavoukům, kteří se živí jinými malými členovci.[1] V prosinci roku 2011 bylo již po celém světě popsáno 58 existujících druhů roztočovců.[2]
 Roztočovci | |
|---|---|
 | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | členovci (Arthropoda) |
| Podkmen | klepítkatci (Chelicerata) |
| Třída | pavoukovci (Arachnida) |
| Řád | roztočovci (Ricinulei) Thorell, 1876 |
| Rody | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Anatomie editovat
Nejdůležitější obecný popis anatomie roztočovců stále náleží monografii Hanse Jacoba Hansena a Williama Sørensena.[3] Další užitečné studie lze nalézt například v pracích Pittarda a Mitchella,[4] Geralda Legga[5][6] a L. van der Hammena.[7]
Jsou to malí pavoukovci, velcí asi 5–10 mm. Pokožku (exoskeleton) obou nohou a těla mají mimořádně silnou.[8] Jejich nejpozoruhodnější rys je "kapuce" (cucullus), která může být zvýšena a sklopena přes hlavu. Po sklopení překrývá ústa a klepítka (chelicery). Žijící roztočovci nemají oči, na zkamenělinách ale mohou být dva páry bočních očí a dokonce i žijící druhy stále mají světločivné oblasti v těchto místech. Zadeček (abdomen) je rozdělen dorzálně do řady velkých desek (tergites), z nichž každá je rozdělena na střední a boční desku.
Klepítka jsou složena ze dvou částí, které jsou pevné a pohyblivé. Smyslové orgány jsou také spojeny s částí úst,[9] pravděpodobně k ochutnávání jídla. Klepítka mohou být zasunuta, v klidu jsou obvykle skryta pod cucullus.
Makadla (pedipalpy), jejich druhý pár končetin, obvykle používají k manipulaci s potravou. Rovněž jsou ale makadla opatřena mnoha smyslovými strukturami a jsou používány jako "krátký výběh" smyslových orgánů.[10] Makadla jsou zakončena kleštěmi, které jsou malé ve srovnání s jejich tělem.
U samců je třetí pár končetin upraven tak, aby tvořit kopulační orgány. Tvar těchto orgánů je velmi důležitý pro taxonomii a může být použit k zařazení samců různých druhů a rozlišení druhů od sebe.[11]
Vnitřní anatomie editovat
Starší přehled vnitřní anatomie roztočovců publikoval Jacques Millot. [12] Byla popsána střeva,[13] vylučovací systém se skládá z Malpighiho trubice a páru kyčelních žláz. Nemají vzdušné vaky, dýchají trachejemi. Je zajímavé, že nejméně jeden brazilský druh vypadá, že má plastron, který může zabránit navlhnutí a umožnit jim i nadále dýchat, i když jsou zaplaveni vodou.[14]
Reprodukce editovat
Je známo relativně málo o jejich námluvách a návycích při páření,[15] samci ale byli pozorováni jak pomocí jejich přeměněné třetí nohy převádějí spermatofor do samice. Vejce vznikají v mateřské "kapuci", kde rostou až do stádia šestinohé larvy, která se později mění na osminohého dospělce.
Rozšíření editovat
Dnes se vyskytují v západní a centrální Africe (rod Ricinoides) a v Brazílii (rody Cryptocellus a Pseudocellus). Obvykle obývají tropické deštné pralesy a jeskyně. K životu potřebují vlhké prostředí.
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ricinulei na anglické Wikipedii.
- ↑ J. A. L. Cooke. Observations on the biology of Ricinulei (Arachnida) with descriptions of two new species of Cryptocellus. Journal of Zoology. 1967, s. 31–42. DOI 10.1111/j.1469-7998.1967.tb02864.x.
- ↑ Lorenzo Prendini. Animal biodiversity: an outline of higher-level classification and survey of taxonomic richness. Redakce Z.-Q. Zhang. Zootaxa. 2011, s. 122. Dostupné online.
- ↑ Hans Jacob Hansen & William Sørensen. On two orders of Arachnida. [s.l.]: Cambridge University Press, 1904. S. 1 182.
- ↑ Kay Pittard & Robert W. Mitchell. Comparative morphology of the life stages of Cryptocellus pelaezi (Arachnida, Ricinulei). Graduate Studies. Texas Tech University, 1972, s. 3–77.
- ↑ Gerald Legg. The external morphology of a new species of ricinuleid (Arachnida) from Sierra Leone. Journal of Zoology. 1976, s. 1–58. DOI 10.1111/j.1096-3642.1976.tb01007.x.
- ↑ Gerald Legg. The external morphology of immature stages of Ricinoides karschi (Arachnida: Ricinulei). Bulletin of the British Arachnological Society. 1976, s. 243–248.
- ↑ L. van der Hammen. Comparative studies in Chelicerata I. The Cryptognomae (Ricinulei, Architarbi and Anactinotrichida). Zoologische Verhandelingen. 1979, s. 1–62. Dostupné online.
- ↑ J. H. Kennaugh. An examination of the cuticle of three species of Ricinulei (Arachnida). Journal of Zoology. 1968, s. 393–404. DOI 10.1111/j.1469-7998.1968.tb04361.x.
- ↑ G. Talarico, J. G. Palacios-Vargas & G. Alberti. Taste while chewing? Sensory structures in the chelicerae of Pseudocellus pearsei (Chamberlin & Ivie, 1938) (Ricinulei, Arachnida). Revista Ibérica de Arachnología. 2008, s. 47–53.
- ↑ G. Talarico, J. G. Palacios-Vargas & G. Alberti. The pedipalp of Pseudocellus pearsei (Ricinulei, Arachnida) – ultrastructure of a multifunctional organ. Arthropod Structure & Development. 2008, s. 511–521. DOI 10.1016/j.asd.2008.02.001. PMID 18502688.
- ↑ S. L. Tuxen. The African genus Ricinoides (Arachnida, Ricinulei). Journal of Arachnology. 1974, s. 85–106. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-06.
- ↑ Jacques Millot. L'anatomie interne des Ricinulei. Annales des Sciences Naturelles, Zoologie. 1945, s. 1–29. (French)
- ↑ Mario Ludwig, José G. Palacios-Vargas, Gerd Alberti,. Cellular details of the midgut of Cryptocellus boneti (Arachnida: Ricinulei). Journal of Morphology. 1994, s. 263–270. DOI 10.1002/jmor.1052200305.
- ↑ Joachim Adis, Benjamin Messner & Norman Platnick. Morphological structures and vertical distribution in the soil indicate facultative plastron respiration in Cryptocellus adisi (Arachnida, Ricinulei) from Central Amazonia. Studies in Neotropical Fauna and Environment. 1999, s. 1–9. DOI 10.1076/snfe.34.1.1.8915.
- ↑ Gerald Legg. Sperm transfer and mating in Ricinoides hanseni (Ricinulei: Arachnida). Journal of Zoology. 1977, s. 51–61. DOI 10.1111/j.1469-7998.1977.tb04140.x.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu roztočovci na Wikimedia Commons 
Taxon Ricinulei ve Wikidruzích
