Rozdělávání ohně

Rozděláváním ohně se rozumí proces získání takového množství tepla, jaké umožní zapálení jiných hořlavých látek, souhrnně nazývaných palivo.

Detail vrtáku a destičky

Primitivní rozdělávání ohněEditovat

Mezi primitivní metody rozdělávání ohně patří metody, při kterých se potřebné teplo získává mechanicky – třením, úderem nebo stlačením vzduchu. Nazývají se tak proto, protože patří mezi nejstarší a nejjednodušší způsoby získání ohně.

Získání žhavého uhlíkuEditovat

Při rozdělávání ohně třením dřev, se nezapaluje troud přímo teplem, ale řeřavým uhlíkem vytvořeným z hromádky rozžhavených pilin. V takovém případě mohou jako troud posloužit i látky, které samy o sobě nejsou schopny zachytit rozžhavenou jiskru.

VrtánímEditovat

 
Tření za pomoci lukové vrtačky

Vrtání, zpravidla za pomoci „lukové“ vrtačky patří k nejrozšířenější primitivní metodě rozdělávání ohně třením dřev. Jak rozdělat oheň za pomoci lukové vrtačky popsal i spisovatel Ernest Thompson Seton ve své knize "Dva divoši".

Při otáčení dřevěného kolíku (nebo jiného použitelného rostlinného materiálu) v jamce dřevěné destičky se třením uvolňují a postupně zahřívají drobné piliny, které padají bočním zářezem destičky na připravený troud a tam tvoří hromádku nažhavených pilin. To se provádí tak dlouho, dokud teplo nahromaděných nažhavených pilin hromádku nezapálí.

Vytvořeným žhavým uhlíkem se pak zapálí připravený troud a od něj po rozfoukání do plamene připravené palivo.

K vrtání však není nezbytně nutné používat luk, ale stačí i pouhá síla paží. Dlouhé roky panoval názor, že tento způsob je realizovatelný pouze v extrémně suchých oblastech, ale není tomu tak. I ve středoevropských podmínkách lze rozdělat oheň třením dřev dlaněmi. Je pro to zapotřebí dodržet několik pravidel:

  • dřevěný kolík během otáčení musí být v ose
  • při tření nesmí hrot kolíku opustit důlek
  • začít je třeba zvolna, tak aby došlo k zahřátí hrotu a jamky a teprve postupně zvyšovat tempo a přítlak.

Při tření dřev dlaněmi si lze pomoci pískem (podsypáním hrotu se docílí snazšího uvolnění pilin) a pryskyřicí. Je-li totiž kolík natřený pryskyřicí, neprokluzuje v dlaních a je možné vyvinout během tření vyšší přítlak, aniž by hrozilo riziko puchýřů.

PluženímEditovat

 
Rozdělávání ohně plužením.

Při plužení se uvolňují žhavé piliny při tření dřevěného kolíku („pluhu“) o stěny drážky v dřevěné podložce. Pohybem pluhu se shrnují na jednoho konce drážky tak dlouho, dokud nedojde k jejich vznícení.

ŘezánímEditovat

 
Křesací souprava
křesadla: pyrit, markazit, ocílka
troud: hubka
křesací kámen: úštěp pazourku

K uvolnění a žhavení pilin dochází „řezáním“ podkladu s umístěným troudem dřevěnou nebo bambusovou „pilou“. Ke stejnému účelu by však měl jít použít také motouz či řemínek.

Zapálení troudu teplemEditovat

Teplem vykřesané jiskryEditovat

Úderem tvrdého kamene o křesadlo dojde k vyražení jiskry, která je svým teplem schopna zapálit hubku nebo troud z přepálené bavlny.

Teplem stlačeného vzduchuEditovat

Tepla stlačeného vzduchu se pro zapálení troudu využívalo v Polynésii u tzv. „ohňového pístu“. Je to pouzdro zhotovené z neprodyšného materiálu (husté dřevo, kost, rohovina,…) do kterého se prudkým úderem zasune píst. Ten má v malé jamce na svém konci umístěn kousek troudu, který se teplem stlačeného vzduchu nažhaví na zápalnou teplotu tak, že se při kontaktu se vzduchem vznítí.

Teplem slunečních paprskůEditovat

Ačkoliv čiré sklo je relativně novověkým vynálezem, jsou z archeologických nálezů známé čočky vybroušené z přírodního křišťálu.

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat