Otevřít hlavní menu

Tento článek popisuje hlavní rozdíly mezi češtinou a slovenštinou, dvěma blízce příbuznými a vzájemně srozumitelnými slovanskými jazyky.

Fonetika a fonologieEditovat

Slovenština má oproti češtině poněkud složitější a konzervativnější hláskový systém. Rozdíly plynou zejména ze skutečnosti, že ve slovenštině neproběhly určité změny typické pro současnou češtinu.

Slovenština má oproti češtině navíc tyto fonémy:

  • /ʎ/, měkké <ľ>, původní palatalizované (měkké) /lʲ/ v češtině (a některých slovenských dialektech) splynulo s /l/ (sl. kľúč, č. klíč);
  • /r̩ː/, /l̩ː/, dlouhé slabikotvorné <ŕ, ĺ>, v češtině opozice délky zanikla, resp. /l̩ː/ se změnilo na /luː/ a později na /loʊ̯/ (sl. hĺbka, kŕčok, č. hloubka, krček);
  • /d͡z/, v češtině zaniklo, odpovídá mu /z/ (sl. medzi, č. mezi);
  • /æ/, psané <ä>, v češtině mu často odpovídá /jɛ/, psané <ě> (sl. päť, č. pět)
  • dvojhlásky /i̯a/, /i̯ɛ/, /i̯u/, psané <ia, ie, iu> (sl. piaty, biely, č. pátý, bílý);
  • dvojhláska /u̯o/, zapisovaná <ô>, vyvinula se z původního dlouhého /oː/, v češtině se dále změnila na dlouhé /uː/, zapisované jako <ů> (sl. kôň, č. kůň).

V češtině se na rozdíl od slovenštiny vyskytují následující fonémy:

  • /r̝/, zapisované jako <ř>, vyvinulo se asibilací z měkkého, palatalizovaného /r ʲ/, ve slovenštině mu odpovídá /r/ (sl. rybár, pri, č. rybář, při);
  • dvojhláska /oʊ̯/, zapisovaná <ou>, vyvinutá z původního dlouhého /uː/ (ne na začátku slova), v obou jazycích zapisovaného jako <ú> (sl. múka, č. mouka); ve slovenštině se vyskytuje jen v zakončení instrumentálu singuláru ženského rodu (ženou, rastlinou, skriňou) a je chápáno jako spojení dvou fonémů /o/ + /ʊ/.

Další rozdíly ve výslovnosti:

  • /v/ je ve slovenštině na konci uzavřených slabik (v kodě) vyslovováno jako neslabičné [ʊ̯] (sl. krv [kr̩ʊ̯], spev [spɛʊ̯], pravda [praʊ̯da] x č. krev [krɛf], zpěv [spjɛf], pravda [pravda]);
  • ve slovenštině často dochází k asimilaci (spodobě) znělosti před sonorami, v češtině obvykle nikoliv (sl. sme [zmɛ], č. jsme [smɛ]);
  • ve slovenštině platí tzv. rytmické pravidlo, podle kterého nemohou za sebou následovat dvě dlouhé slabiky (za dlouhé se z tohoto hlediska považují i dvojhlásky), dochází ke krácení samohlásek tam, kde by jinak podle mluvnických pravidel byla samohláska dlouhá. V češtině takovéto omezení není (sl. krásny, biely, č. krásný, bílý).

MorfologieEditovat

Po stránce morfologické je slovenština v mnoha ohledech jednodušší než čeština, jejíž mluvnice je často komplikovanější, zejména ve spisovné češtině. To je dáno mj. i tím, že spisovná slovenština byla kodifikována později než spisovná čeština, jež v mnohém ustrnula v dřívějším stavu a neodráží vývoj mluveného jazyka, zejména tzv. obecné češtiny.

Hlavní rozdíly jsou tyto:

  • V rámci skloňování je ve slovenštině větší tendence k analogii mezi vzory – koncovky -ám a -ách v dativu a lokálu plurálu ve středním rodě podle ženského rodu (sl. mestám, mestách, č. městům, městech), jednotné zakončení -och v lokálu plurálu v mužském rodě (v češtině -ech, -ách, -ích), společná koncovka -(a)mi v instrumentálu plurálu všech rodů (v češtině jen ženském rodě; sl. pánmi, ženami, mestami, č. pány, ženami, městy), mužské zakončení instrumentálu maskulin typu hrdina (sl. hrdinom, č. hrdinou podle předsedou) a vyrovnání genitivu s akuzativem u tohoto typu (sl. hrdinu, č. hrdiny podle předsedy).
  • Ve slovenštině se u životných maskulin akuzativ shoduje s genitivem v singuláru i v plurálu, kdežto v češtině pouze v singuláru (sl. bez žiakov - vidím žiakov, č. bez žáků - vidím žáky).
  • Ve slovenštině jsou menší rozdíly mezi tzv. měkkými a tvrdými vzory podstatných jmen. V češtině je větší oddálení měkkých a tvrdých vzorů dáno historickými změnami měkkých samohlásek ’a > ě, ’u > i, ’ú > í, které ve slovenštině neproběhly.
  • Čeština zachovává vokativ (5. pád), který ve slovenštině (až na nečetné výjimky) zanikl. K oslovení používá slovenština nominativ (1. pád; sl. pán profesor!, č. pane profesore!).
  • Slovenština má tendenci zachovávat při skloňování zakončení kmene, odstraňuje výsledky II. praslovanské palatalizace, kdežto v češtině často dochází ke změnám (alternacím) kmenové souhlásky (ruka – slovensky v ruke, česky v ruce, kniha - sl. v knihe, č. v knize, tajga - sl. tajge, č. tajze ).
  • V genitivu plurálu ve slovenštině obvykle dochází ke dloužení nebo diftongizaci kmenové samohlásky (vrana – vrán, žena – žien, ruka – rúk, hora – hôr, kino – kín, jablko – jabĺk). V češtině naopak často (nikoliv však systematicky) dochází ke krácení (rána – ran, kráva – krav, žába - žab, síla - sil, moucha - much, smlouva - smluv, míra - měr, víra - věr, trouba - trub, díra - děr, chvíle - chvil).
  • Ve slovenštině má 1. os. singuláru všech slovesných tříd jednotné zakončení -m, v češtině se v jednotlivých třídách liší (sl. chcem, píšem, viem, č. chci, píšu, vím).
  • Příčestí minulé má ve slovenštině jednotné zakončení plurálu -li ve všech rodech, v češtině se rozlišuje podle rodu podmětu (-li, -ly, -la).
  • Při vykání se převádí do množného čísla celý přísudek, tj. včetně případné spony a příčestí minulého (boli ste prijatá, č. byla jste přijata).

PravopisEditovat

Oba jazyky používají upravenou latinku s diakritikou. Některé znaky se však liší.

Slovenština má oproti češtině navíc tyto grafémy:

  • ä /æ/
  • ô /u̯o/
  • spřežky dz, dž, považované za samostatná písmena
  • ľ /ʎ/
  • ŕ, ĺ /r̩ː/, /l̩ː/ – dlouhé slabikotvorné souhlásky

Čeština má navíc:

  • ě, které měkčí předchozí souhlásku, výslovnost se liší podle předchozí souhlásky, je historickým pozůstatkem zaniklého fonému /ʲɛ/
  • ů, původně používané k zápisu dvojhlásky /u̯o/ (ve slovenštině <ô>), dnes vyslovováno /uː/
  • ř /r̝/

Další rozdíly:

  • Odlišně jsou zapisovány slabiky /ɟɛ/, /cɛ/, /ɲɛ/: v češtině vždy jako <dě, tě, ně>, ve slovenštině <de, te, ne>, přičemž v některých případech se výslovnost těchto slabik neměkčí (např. ten, jeden, teraz, krásneho).
  • Zakončení -dí/-di, -tí/-ti, -ní/-ni v plurálu přídavných jmen rodu mužského životného se ve slovenštině vyslovují tvrdě (mladí: sl. [mladiː], č. [mlaɟiː]).
  • R je v češtině pravopisně tvrdé, v domácích slovech může být následováno jedině tvrdým y/ý (ryba – č. i sl.), ve slovenštině může následovat i měkké i, a to zejména tam, kde je v češtině odpovídající spojení <ři> (sl. tri, č. tři).
  • Psaní předpon s-/se- (sl. so-) a z-/ze- (sl. zo-) se v češtině řídí mluvnickými pravidly, kdežto ve slovenštině se řídí výslovností (č. zpěv, sbírat, seznam, sl. spev, zbierať, zoznam).
  • Slovenština je mnohdy progresivnější při zdomácňování pravopisu přejatých slov. V češtině jsou častější dublety (dvojí tvary). Například je možné psát slova s příponou -ismus (tato podoba se považuje za základní) také v souladu s výslovností -izmus. Ve slovenštině je pouze podoba -izmus.
  • Pravidla pro psaní velkých písmen v názvech jsou v obou jazycích většinou shodná. Liší se jen v jednotlivostech. Reformy pravopisu v 90. letech přinesly v obou jazycích dílčí změny v psaní místních názvů. V češtině se po předložce píše velké písmeno (např. U Vody), zatímco ve slovenštině zůstává písmeno malé (U vody), nejde-li o vlastní jméno. Zatímco v češtině jsou slova jako ulice, náměstí či nábřeží vždy s malým písmenem (náměstí Svobody), ve slovenštině se od reformy považují za nedílnou součást názvu, a pokud stojí na začátku, mají velké písmeno: Námestie slobody.

Hranice mezi češtinou a slovenštinouEditovat

Čeština a slovenština jako velmi blízké jazyky vytvářejí jižní podskupinu západoslovanských jazyků. Přechod mezi českými a slovenskými nářečími je plynulý, tvoří jazykové kontinuum. Zde popsané rozdíly se týkají kodifikovaných standardních (spisovných) forem obou jazyků, pro jednotlivá nářečí nemusí platit, zejména pak v oblasti moravsko-slovenského pomezí.

Tradičně se jednotlivé nářeční oblasti přiřazují k jednomu či druhému jazyku podle politické příslušnosti. Geografická hranice mezi češtinou a slovenštinou se obvykle ztotožňuje se státní hranicí mezi Českem a Slovenskem, což odpovídá pojetí obou řečí jako národních jazyků Čechů a Slováků.

Výrazný předěl mezi češtinou a slovenštinou představuje izoglosa pračeské změny dz’ > z’ a staročeské asibilace r’ > ř, tj. hranice mezi výskytem slovenského /dz/ na straně jedné a českého /ř/ na straně druhé. Podle tohoto faktu někteří autoři (Československá vlastivěda, 1934) řadí některá východomoravská nářečí k nářečím slovenštiny. Tento koncept je plně v souladu s pojetím češtiny a slovenštiny jako dvou spisovných variant jednotného československého jazyka. To umožňovalo v meziválečném Československu používání slovenštiny jako státního jazyka na rozdíl od němčiny, kterou hovořila početně silná německá menšina.

OdkazyEditovat

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  Tento článek obsahuje výslovnost zapsanou znaky mezinárodní fonetické abecedy IPA.
Zobrazení některých znaků nemusí být v některých prohlížečích korektní.
  • KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X. 
  • HLAVSA, Zdeněk, a kol. Akademická pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0475-0. 
  • Pravidlá slovenského pravopisu [online]. Bratislava: Veda, 2000 [cit. 2015-09-01]. 3., upravené a doplnené vydanie. Dostupné online. (slovensky) 

Externí odkazyEditovat