Otevřít hlavní menu

Reportáž

žurnalistický žánr založený na přímém pozorování
Reportérka Českého rozhlasu

Reportáž (z franc. reporter – přinášet) je původně literární útvar používaný v žurnalistice; reportáž však může být psaná i obrazová, televizní, rozhlasová či internetová.[1] Popisuje a zobrazuje skutečnost na základě konkrétních faktů, většinou získaných přímou účastí nebo pozorováním.

Autor reportáže – reportér či reportérka – se pohybuje na hranici zpravodajství a publicistiky: událost popisuje a zároveň ji i hodnotí, jeho postoj je často zřetelný a ovlivňuje kompozici. Podstatnými znaky reportáže je věcnost, důraz na detail (vyžaduje všímavost reportéra), přesnost a pokud možno objektivita. Reportáž je „rozšířeným zpravodajstvím“, podrobnější a „přímo u toho“.

Základními metodami tvorby reportáže jsou:[zdroj?]

  • pozorování
  • přímá účast
  • sběr faktů
  • konfrontace pohledů

Většinou se jedná o jejich kombinaci, v některých reportážích výrazně převažuje některá ze složek, s čímž souvisí i výběr kompozice (dramatická, lineární, k. kontrastu, kruhová). Reportér je pozorovatelem (a často i účastníkem) popisované události, což přináší specifický pohled na ni a čtenáři pak i lepší zprostředkování zážitku.

Základem reportáže je popisný postup. Reportáž chce vyvolat názornou představu prostředí. Usiluje o zajímavost. Užívá expresivních obrazných a aktualizovaných prostředků. Může mít někdy formu interview.

Historie reportážeEditovat

SvětEditovat

Reportáž ovlivnily především realismus a naturalismus (Émile Zola[ujasnit]). Velký vliv na vznik reportáže jako svébytného žánru měl americký styl muckraking (kydání hnoje). Upton Sinclair, L. Steffens a I. Tarbellová si dali za cíl odhalovat korupci a jinou špínu v obchodu a politice. Hnutí muckraking vzniklo kolem roku 1902, trvalo až do 1. světové války, název mu dal prezident Theodore Roosevelt.[zdroj?]

První světová válka se stala důležitým mezníkem ve vývoji reportáže, tento útvar přinášel šokující[zdroj?] zážitky z front a o pohnuté příběhy. Namísto fabulace je zájem o přesný popis skutečnosti. Egon Ervín Kisch se dokonce domníval, že reportáž je jediným žánrem, který do budoucna může setrvat na literární scéně.[zdroj?] Tento „zuřivý reportér“ je dodnes uznávanou legendou pro svůj smysl pro detail a čtivé reportáže.

Také Ernest Hemingway se stal žurnalistou a reportérem během 1. světové války, používal objektivistický přístup a tzv. metodu špičky ledovce (autor použije v reportáži jen zlomek svých znalostí o problému, ten zbytek je „pod hladinou“, ale kdyby tam nebyl, tak by ta špička nebyla tak vysoko). Dalším světovým reportérem byl Richard Halliburton, reportér a cestovatel, vydal se např. po stopách Alexandra Velikého, přešel jako Hannibal přes Alpy, zahynul při pokusu přeplout Tichý oceán v čínské bárce.

ČeskoEditovat

Kromě již zmíněného Kische můžeme k prvním reportérům v českých zemích zařadit Jana Nerudu, jehož Dopisy z Vídně kromě průběhu jednání parlamentu obsahuje i líčení nálad, popis prostředí apod. Během 2. světové války zpravoval zahraniční ČTK František Feigel, který začal jako soudničkář. V roce 1939 uprchl do Francie, později v první linii absolvoval boj o osvobození Evropy. Po válce přinesl přes 800 reportáží z Norimberského procesu vysílaných rozhlasem.

Čeští reportéřiEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Iva Dubášová: Televizní zpravodajská reportáž (co je a jak vzniká)

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat