Otevřít hlavní menu

Referenční skupina

Referenční skupina (z lat. referre = podávat zprávu) je sociologický pojem označující skupinu, ke které se jedinec nebo skupina jedinců vztahuje, proto je v této souvislosti referenční skupina je také označována jako skupina vztažná. Jedinec ke své referenční skupině vzhlíží, orientuje se na ni svými hodnotami, jednáním a poměřuje vůči ní své chování. Na rozdíl od členské skupiny ale nemusí být jejím členem. K referenční skupině vzhlíží a přejímá její normy, vzory a hodnoty. Referenční skupinou může být v reálném životě jedince politicky vymezující se skupina, intelektuální kroužek, hlouček lidí či příslušníci určité subkultury.

Vývoj teorie referenčních skupinEditovat

Pojem referenční skupiny byl použit poprvé americkým sociologem Herbertem H. Hymanem v 40. letech 20. století. Teorii referenčních skupin zavedli do sociologie rovněž američtí sociologové Robert K. Merton a Alice Rossi v roce 1950. Při své práci vycházeli ze závěrů studie amerického sociologa a statistika Samuela A. Stouffera, jenž ve své knize American Soldier publikované v roce 1949 představil hypotézu „relativní deprivace“. Tuto hypotézu formuloval Samuel Stouffer na základě různého přijetí války a vojenské služby americkými vojáky v souvislosti s postavením osob a skupin, ke kterým se sami vztahují. Robert Merton poté dále rozvíjel koncept referenčních skupin a vykládal na nich vlastní teorii středního dosahu.

Sociologické pojetí referenčních skupinEditovat

Referenční skupinou se v sociologii chápe kolektiv, jehož mínění, přesvědčení, světonázor či životní styl formuje vlastní postoje individua. Taková skupina poskytuje úhel pohledu na sociální realitu a tvoří současně model, s nímž se jedinec porovnává, hodnotí sám sebe a své životní postavení. Jedinec aspirující na členství v referenční skupině přijímá požadavky na vystupování a vzhled (identifikuje se s referenční skupinou například ve stylu oblékání, pokud určitý styl ke skupině přísluší); znaky příslušnosti ke skupině jsou zpravidla nápadné a jedinec je záměrně vystavuje na odiv.[1]

Orientace jedince na referenční skupinu se projevuje mj. přejímanými vzorci chování jejích členů a vrcholí touhou stát se jejím členem. Normy referenční skupiny mohou být v rozporu s požadavky členské skupiny jedince, členská skupina může v důsledku toho jedinci ukládat postihy, sankce či jedince z členské skupiny úplně vyloučit. Tento přístup členské skupiny může vyvolat až sociální vykořenění[2]. Referenční skupiny jsou v sociologii děleny na otevřené a uzavřené. Jedinec orientující se na otevřenou referenční skupinu aspiruje na členství a prochází procesem tzv. „anticipující socializace“, během níž si osvojuje normy kolektivu a zakončuje se tak sociální inkluze, tj. začleňování do skupiny. Uzavřené referenční skupiny neposkytují možnost se stát jejím členem; členství je pouze přísně výběrové či není možné vůbec. Důvodem uzavřenosti skupiny je například podmínka příslušnosti jedince k rodu (šlechta, církve, sekty či vysoká inteligence[3]).

Význam referenčních skupinEditovat

Člověk je k příslušenství k referenční skupině motivován „prastarou lidskou touhou být akceptován, někam patřit, žít ve světě s druhými“[1]. Teorie referenčních skupin se stala významnou součástí analýzy sebeuvědomování a sebehodnocení, má význam také při tvorbě psychosociální charakteristiky jedince. Model referenčních skupin je dále užitečný ve zkoumání fungování organizací různého druhu, například vojenských a průmyslových.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie: humanistická perspektiva. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2007. 194 s. ISBN 978-80-87029-10-7. S. 124. 
  2. PETRUSEK, Miloslav; MAŘÍKOVÁ, Hana. Velký sociologický slovník. 1.. vyd. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-311-3. S. 994. 
  3. ROUBAL, Ondřej. Skupina – základní sociologický pojem [online]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • PETRUSEK, Miloslav, MAŘÍKOVÁ, Hana a VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1996. 2 sv. ISBN 80-7184-311-3.
  • URBAN, Lukáš. Sociologie trochu jinak. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008. 208 s. Sociologie. ISBN 978-80-247-2493-5.
  • JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2003. 231 s. ISBN 80-7178-749-3.
  • MONTOUSSÉ, Marc a RENOUARD, Gilles. Přehled sociologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 335 s. ISBN 80-7178-976-3.
  • NOVOTNÁ, Eliška. Sociologie sociálních skupin. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010. 120 s. Sociologie. ISBN 978-80-247-2957-2.
  • BAUMAN, Zygmunt a MAY, Tim. Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010. 239 s. Studijní texty; sv. 30.ISBN 978-80-7419-026-1
  • BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie: humanistická perspektiva. 3. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2007, 194 s. ISBN 978-80-87029-10-7.

Externí odkazyEditovat