Radim Palouš
Radim Palouš (6. listopadu 1924 Praha – 10. září 2015[1]) byl český filosof, pedagog a komeniolog, mluvčí Charty 77 a v letech 1990–1994 rektor Univerzity Karlovy.
prof. PhDr. Radim Palouš, dr. h. c. | |
---|---|
504. rektor Univerzity Karlovy v Praze | |
Ve funkci: 1. února 1990 – 31. ledna 1994 | |
Předchůdce | Zdeněk Češka |
Nástupce | Karel Malý |
Narození | 6. listopadu 1924 Praha Československo |
Úmrtí | 10. září 2015 (ve věku 90 let) Praha |
Choť | Anna Paloušová |
Rodiče | Jan Palouš |
Děti | Martin Palouš Jan Palouš |
Alma mater | Univerzita Karlova |
Ocenění | Řád Tomáše Garrigua Masaryka, 3. třídy (1997) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Život
editovatNarodil se roku 1924 v Praze do rodiny režiséra, novináře a ledního hokejisty Jana Palouše a pedagožky Marie Paloušové (rozené Kavkové). Po maturitě se stal vůdcem skautského vodáckého oddílu. Za druhé světové války byl totálně nasazen, ovšem díky zdravotnímu stavu setrval v Praze.[2] Od roku 1945 studoval filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (mj. u Jana Patočky) a v roce 1948 obhájil disertační práci Masarykovo filosofické mládí. Pro nesouhlas s odsouzením Milady Horákové opustil místo redaktora v nakladatelství Orbis a nastoupil jako soustružník do kladenské Poldi.[2]
V roce 1951 zahájil pedagogickou činnost jako chemikář na základní škole v Davli a následně na gymnáziu Jana Nerudy.[2] Souběžně absolvoval obor chemie na Přírodovědecké fakultě Vysoké školy pedagogické, kde od roku 1957 pracoval jako asistent analytické chemie a didaktiky chemie.[2] Roku 1967 se habilitoval v oboru filozofie výchovy (práce Škola moderního věku), zabýval se dílem J. A. Komenského a moderní vyučovací technikou.[3] Jedním z oponentů byl Jan Patočka.[2][4]
Pořádal domácí filosofické semináře, vydával samizdat (mj. Spisy Jana Patočky), v roce 1976 podepsal Chartu 77, což bylo výslovně uvedeno jako důvod jeho propuštění z pracovního poměru na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl v té době docentem.[5] V letech 1982–1983 se stal jedním ze tří mluvčích Charty. V roce 1988 stál u zrodu Hnutí za občanskou svobodu.[2] Od roku 1989 byl členem Masarykova demokratického hnutí a v listopadu téhož roku se jako jeden z představitelů Občanského fóra účastnil schůzí a jednání.
V lednu 1990 jej na čtyřleté období zvolila Akademická rada rektorem Univerzity Karlovy, když dvěma třetinami hlasů porazil profesora patologie Zdeňka Lojdu z 1. lékařské fakulty UK.[2] Podílel se na obnově univerzity včetně navazování mezinárodních styků a na reformě vysokého školství. V roce 1990 byl jmenován profesorem v oboru filozofie výchovy.[3] Aktivní pedagogickou činnost vykonával do roku 2009.[2]
V Míčovně Pražského hradu převzal 7. března 1998 čestnou medaili T. G. Masaryka, kterou mu udělilo předsednictvo Masarykova demokratického hnutí, za věrnost odkazu TGM a jeho uskutečňování.
Cestoval a přednášel v Evropě, v Americe, v Africe i v Asii a získal devět čestných doktorátů (osm na zahraničních univerzitách a jeden v ČR - Univerzita Pardubice, 2008). Za práci na vydávání Patočkových spisů byl vyznamenán Cenou ČSAV (1990), Scheideggerovou cenou (Holandsko 1992) a za celoživotní působení Řádem T. G. Masaryka III. třídy (1997).
Dílo
editovat(„s“ za rokem vydání znamená samizdat)
- Chemie pro uchazeče o studium na vysokých školách, 2. vyd. 1965;
- Světověk, 1969s, 6. vyd. 1990 (německy Das Weltzeitalter, 1993);
- Škola stáří, 1978s (německy 1979);
- K Bolzanovu významu v duchovním vývoji a v národním povědomí, 1981s;
- Čas výchovy, 1983s, 3. vyd. 1991;
- Česká zkušenost, 1984s, 2. vyd. 1994;
- Konverze, 3. vyd. 1988s;
- Dopisy kmotřenci 1990;
- K filosofii výchovy, 2. vyd. 1991;
- Komenského Boží svět, 1992;
- Osobnost a komunikace, 1990;
- Comenius aus Patočka's Sicht, 1993;
- Rokování o roku, 1994,
- Totalismus a holismus, 1996.
- Die Verantwortung des Menschen in einem globalen Weltzeitalter (s R. Buttiglionem a Josefem Seifertem), 1996.
- Hovory s Havly. Dálkové rozhovory s Václavem Havlem a Ivanem M. Havlem, 1999
- Světověk a Časování, 2000.
- Dopisy dnešnímu kmotřenci, 2001
- Ars Docendi, 2004
- O globalizaci, 2005
- Dobrodružství pobytu vezdejšího (rozhovor s J. Beránkem), 2006
- Heretická škola, 2008
- Paradoxy výchovy, 2009
- Filosofická reflexe několika pojmů školské pedagogiky, 2010
- Homo educandus : filosofické základy teorie výchovy (se Z. Svobodovou), 2011
- Odpovědnost (s A. Prázným), 2012
Dále publikoval řadu odborných článků v Československu i v cizině.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Zemřel Radim Palouš, první rektor Univerzity Karlovy po roce 1989. České noviny [online]. 2015-09-11 [cit. 2015-09-11]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h MARKUPOVÁ, Jana. Rodina Paloušova jakožto jedno z center českého disentu [online]. 2012. vyd. Lidé Města [cuni.cz] [cit. 2021-09-05]. S. 137–140. Dostupné online.
- ↑ a b Vysoké školy 1990–2005 [online]. 2005. vyd. AULA [cit. 2021-09-05]. (13,04). Kapitola RADIM PALOUŠ, s. 59–63. Dostupné online.
- ↑ J. Beránek, Dobrodružství pobytu vezdejšího. Praha 2006.
- ↑ Tajné akce StB: Akce Prevence (2009). Dostupné online (čas 4:00–4:20)
Literatura
editovat- HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2.
- BERÁNEK, J. Dobrodružství pobytu vezdejšího. Rozhovory s R. Paloušem. Praha 2006.
- MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00: Příběhy sametové revoluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 279.
Externí odkazy
editovat- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Radim Palouš
- Osoba Radim Palouš ve Wikicitátech
- Životopis a bibliografie
- Pořad Českého rozhlasu Plus Přijmout běh světa a jeho výzvy, obsahuje řadu podrobných a málo známých informací o životě Radima Palouše včetně ukázek z jeho díla a z rozhovorů s ním.