Otevřít hlavní menu

Pyrop (Werner, 1803), chemický vzorec Mg3Al2[SiO4]3 (křemičitan hořečnato-hlinitý), je krychlový minerál ze skupiny granátu.
Název minerálu pochází z řeckého pyropos – podobný ohni a odkazuje na barvu nerostu. Pyropy z nalezišť v Čechách se označují jako český granát.

Pyrop
Krystal pyropu z Madagaskaru

Krystal pyropu z Madagaskaru

Obecné
Kategorie Minerál
Chemický vzorec Mg3Al2[SiO4]3
Identifikace
Barva temné odstíny červené
Vzhled krystalu rombické dodekaedry
Soustava krychlová
Tvrdost 7–7,5
Lesk skelný, hedvábný
Štěpnost velmi nedokonalá
Index lomu n=1,714
Vryp bílý
Hustota 3,65 – 3,84 g⋅cm−3
Rozpustnost v kyselinách nerozpustný

Obsah

PůvodEditovat

Pyropy jsou typickým minerálem bazickýchultrabazických magmatických hornin, jako jsou peridotity (olivínovce) nebo dunity. Dále se pyropy nacházejí v hadcích vzniklých přeměnou peridotitů. Jako všechny granáty i pyropy vzdorují větrání, proto je většinou nacházíme v náplavech.

MorfologieEditovat

Dobře vyvinuté krystaly.

VlastnostiEditovat

  • Fyzikální vlastnosti: Tvrdost 7–7,5, křehký, hustota 3,65 – 3,84 g/cm³, štěpnost velmi nedokonalá podle (110), lom lasturnatý.
  • Optické vlastnosti: Barva: tmavé odstíny červené (fialovočervená, purpurová, černočervená). Lesk skelný až hedvábný, průhlednost: průhledný až průsvitný, vryp bílý.
  • Chemické vlastnosti: Složení: Mg 18,09 %, Al 13,39 %, Si 20,90 %, O 47,63 %, příměsi Fe, Mn, Ca.

Podobné minerályEditovat

ParagenezeEditovat

ZískáváníEditovat

Z rozsypů a náplavů, při těžbě jiných minerálů (diamanty).

HistorieEditovat

Pyrop byl od starověku v Evropě nejoblíbenější ze skupiny červeně zabarvených granátů. Popsal jej například Plinius. Od raného středověku (asi od 5. století n. l.) se sbíral v Českém středohoří a vyvážel se pro klenotnictví. Užíval se v oděvním šperku, k výzdobě záštity a pochvy bodných i sečných zbraní v celé Evropě.

 
Repliky granátových šperků Ulriky von Lewetzow, vystavené v Muzeu českého granátu v Třebenicích

Archeologickými nálezy byl zjištěn až u Visigótů na území dnešního Španělska, v četných památkách dynastie Merovejců, například v pokladu franského krále Childerika I. (+481/482) z Tournai, přes germánské dílny v Podunají, (např. pohřebiště Apahída v Rumunsku) až po turko-tatarské kočovné národy na Kavkazu a v západním Íránu[1]. K nejvýznamnějším archeologickým nálezům tohoto období patří poklad germánského velmože z Blučiny - Cézav u Brna z 5. století (Moravské zemské muzeum v Brně).

České šperky doby gotické s pyropy, pocházející ze 13.–15. století, jsou ve sbírkách Národního muzea v Praze a v pokladu katedrály sv. Víta na Pražském hradě. O výskytu pyropů v Čechách a o mineralogické sbírce císaře Rudolfa II. na Pražském hradě napsal císařův dvorní lékař a mineralog Anselmus Boëtius de Boot kapitolu ve spisu Gemmarum et lapidum historia, poprvé vydaném roku 1608. Rudolfínští zlatníci a klenotníci z rodin Miseroniů, Castrucciů, ale také mnozí další mistři období manýrismu a baroka v Praze, Norimberku či Augsburgu si pyropy velmi oblíbili jako rámující kaménky[2]. Největší Boëtiem zmíněný granát o velikosti holubího vejce je však podle posledního gemologického průzkumu almandin[3]. Je zasazen mezi dva pyropy do Řádu zlatého rouna, klenotnické práce pražského mistra Františka Kryštofa Diesbacha z roku 1746, a vystaven v pokladu saských kurfiřtů v Neues Grünes Gewölbe v Drážďanech.

Roku 1742 císařovna Marie Terezie zakázala vývoz surových pyropů z Čech a tím umožnila monopol zpracovávání tohoto granátu klenotníky z českých zemích. Většina dochovaných šperků s českými granáty pochází z 19. až 1. poloviny 20. století a je vytvořena nýtkovou technikou v pavé. Jsou to shodně vybroušené granátové routy či tabulky, dlaždicovitě poskládané v kovovém rámečku a připevněné pomocí nýtků. Z kovů se v historii nejčastěji užívalo tzv. granátové zlato o nízké ryzosti 250/1000, které je slitinou zlata a mědi. Na nádobí a klenoty větších rozměrů, stejně jako na šperky, se užívalo také stříbro, stříbrný filigrán, tombak nebo měď.

SbírkyEditovat

Sbírky historického šperku, galanterie a nádobí zdobeného českými granáty má několik českých muzeí:

Národní muzeum v PrazeEditovat

  • Největší sbírka uměleckých prací o více než 600 příkladech z období od středověku do poloviny 20. století[4] a sbírka národopisných prací o 100 příkladech jsou v Historickém muzeu Národního muzea v Praze, tamže v Přírodovědném muzeu má mineralogická sbírka také největší kolekci nebroušených granátů[5].

Další významné kolekceEditovat

VyužitíEditovat

Pyropy se brousí do podoby fasetovaných brusů, především briliantů a rout, méně do čočkovců nebo kulovitých korálků. V minulosti byly oblíbené granátové šňůry a růžence, sestavené z provrtaných, pouze přibroušených surových zrn. Pyropy se pro svou tvrdost používají též do ložisek jemných přístrojů. Zvláště výhodné jsou jako kotvové kameny pro velmi přesné hodiny. Pyrop má ze všech granátů nejvýhodnější fyzikální vlastnosti, hlavně tepelnou vodivost a elasticitu. Lze ho též použít jako vynikající brusný a lešticí materiál.

NalezištěEditovat

 
Mateční hornina s pyropy, vrch Linhorka u Třebívlic

Hojný minerál. Ze všech pyropů jsou pro vynikající fyzické vlastnosti (nespalitelnost, probarvení, aj.) nejvíce ceněné granáty z Čech, přestože mají jen malé rozměry. Průměr 5 milimetrů se již považuje za výjimečný a 8 milimetrů je raritní. Jihoafrické pyropy, tzv. Kapské rubíny, americké tzv. Arizonské rubíny, a českými klenotníky oblíbené pyropy z Tanzanie jsou větší.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. KAZANSKI Michel - VALLET Françoise - PÉRIN Patrick: L'or des princes barbares, du Caucase à la Gaule, Ve siècle après J.C.. Réunion des Muséés nationaux, Paris 2000,
  2. STEHLÍKOVÁ Dana, Carbunculus, granatus, zrnakoč. Praha 2002, 3-6
  3. HYRŠL, Jaroslav, Nový gemologický výzkum údajných největších českých granátů; in: Minerál č. 5, 2000, s. 415 - 418
  4. STEHLÍKOVÁ Dana, Carbunculus, granatus, zrnakoč. Praha 2002, s. 3-6
  5. KOUŘIMSKÝ, Jiří: Katalog drahých kamenů, mineralogická sbírka Národního muzea v Praze. NM Praha 1968

LiteraturaEditovat

  • DUĎA, Rudolf; REJL, Luboš. Minerály. Fotografie Dušan Slivka. 1., české vyd. Praha: AVENTINUM, 1997. 520 s. (Velký průvodce). ISBN 80-7151-030-0. 
  • GÖTZ Bohuslav, TURNOVEC Ivan, URBANEC, Jaroslav: Granáty Českého středohoří. Teplice 1979.
  • HOLÁSEK, Jiří - KLEČÁK,Oldřich: Český granát. Ústí nad Labem 1972.
  • HYRŠL, Jaroslav, Nový gemologický výzkum údajných největších českých granátů; in: Minerál č. 5, 2000, s. 415 - 418.
  • KAZANSKI Michel - VALLET Françoise - PÉRIN Patrick: L'or des princes barbares, du Caucase à la Gaule, Ve siècle après J.C.. Réunion des Muséés nationaux, Paris 2000, ISBN 2711836606
  • KOUŘIMSKÝ, Jiří: Katalog drahých kamenů, mineralogická sbírka Národního muzea v Praze. NM Praha 1968.
  • Kouřimský, Jiří: Das Feuerauge aus böhmischen Vulkanen, In: Granat, die Mineralien der Granat-Gruppe. Extra LAPIS No 9, ed. WEISE Christian (německy), München 1997.
  • STEHLÍKOVÁ, Dana. Carbunculus, granatus, zrnakoč. Katalog výstavy.. 1.., české vyd. Praha: Národní muzeum, 2002. 56 s. .
  • STEHLÍKOVÁ, Dana. The Bohemian Garnet. 2.., anglické vyd. Praha: Národní muzeum, 2003. 36 s. .
  • STEHLÍKOVÁ Dana: Bohemian Garnet Jewellery, 1.500 years of Czech Treasures, in: Jewellery History Today, London, issue 28, Winter 2017, s. 3-8; ISSN 2042-8529
  • VOKÁČOVÁ, Věra: Český granát, katalog výstavy UPM Praha 1985.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat