Obilniny

(přesměrováno z Pseudoobilniny)
Na tento článek je přesměrováno heslo zrní. Tento článek je o obilninách. O hudební skupině pojednává článek Zrní (hudební skupina).

Obilniny jsou rostliny z čeledi lipnicovité, využívané, šlechtěné a pěstované především pro svá semenazrna či obilky. Obilí, obiloviny,[1] také cereálie slouží především k lidské výživě. Opylení je převážně větrosnubné. Obilovina ve formě obilky představuje hlavní produkt obilnin.[2][3] Zrna se užívají buďto celá (rýže, žito, ječmen, oves), broušená, to jest částečně nebo úplně zbavena obalu zrna (kroupy, bílá rýže), anebo rozemletá (celozrnná mouka – rozemleté celé zrno, vločky (nejen ovesné), krupky, bílá mouka nebo krupice). Zrno obsahuje zejména škrob, minerály, vitamíny, oleje a vlákniny. Zrna se také zkrmují přímo.

Výrobky z obilí

Celé rostliny se využívají jako zelená píce. Nadzemní část se silážuje (kukuřice setá), zpracovává jako sláma (pšenice, ječmen) nebo se z ní vyrábějí rohože, košíky, kartáče (čirok). Celosvětový podíl obilovin na lidské výživě je odhadován na 60–70 %. Světová produkce obilnin (bez rýže) v sezóně 2009/2010 byla téměř 1 800 milionů tun, z toho bylo 34 % použito na výrobu jídla, 42 % na výrobu krmiva, 16 % na průmyslové využití (např. výroba biopaliv) a zbytek uskladněn.[4]

Výzkumem obilnin se zabývá Zemědělský výzkumný ústav Kroměříž (dříve Výzkumný ústav obilnářský) v Kroměříži.[5]

Botanické zařazeníEditovat

Obilniny patří do čeledi lipnicovité (Poaceae), označované také jako trávy, řádu lipnicokvěté (lipnicotvaré) (Poales). Jsou to jednoleté i víceleté byliny se svazčitým kořenovým systémem. Stonek nazývaný stéblo je složen z dlouhých dutých článků (internody) a kolének (nody), kde dochází k prodlužování, tedy růstu celé rostliny. Většina druhů vytváří několik odnoží. Pochva listů vyrůstající z kolének přechází v listovou čepel s rovnoběžnou žilnatinou. Na rozhraní pochvy a čepele vyrůstá jazýček a čepel je zakončena oušky. Tvar jazýčku a oušek může být rozlišovacím znakem některých obilnin (pšenice, ječmen, žito, oves).

RozděleníEditovat

Obilniny rozdělujeme podle morfologických a fyziologických vlastností do dvou skupin:

I. skupina II. skupina
rod: rod:
Charakteristické znaky
  1. Na spodní straně obilky je podélná rýha.
  2. Při klíčení roste více zárodečných kořínků.
  3. Stéblo duté, jen kolénka vyplněna dření.
  4. V klásku nejvíce plodné dolní kvítky.
  5. Méně náročné na teplo, více na vodu.
  6. Existují ozimé i jarní formy.
  7. V době jarovizace vyžadují nižší teploty.
  8. Při fotoperiodické reakci vyžadují dlouhý světelný den.
  9. Počáteční vývin je rychlejší, vytvářejí odnože již po druhém až třetím listu.
  1. Obilka je bez rýhy.
  2. Při klíčení roste jeden zárodečný kořínek.
  3. Stéblo vyplněno dření.
  4. V klásku nejvíce plodné horní kvítky.
  5. Více náročné na teplo, méně na vodu.
  6. Existují pouze jarní formy.
  7. V době jarovizace vyžadují vyšší teploty.
  8. Při fotoperiodické reakci vyžadují krátký světelný den nebo jsou k délce dne neutrální.
  9. Počáteční vývin je pomalý, vytvářejí odnože po čtvrtém až osmém listu.
Druh Obrázek Kategorie
Commons
Poznámka
čirok obecný
(Sorghum bicolor)
  pro přípravu chlebových placek, vysušené laty jsou tuhé – vyrábějí se z nich štětky či košťata
ječmen dvouřadý
(Hordeum distichon)
  jako jařina či ozim (odlišují se vegetační periodou a tepelnými požadavky
ječmen obecný
(Hordeum vulgare)
  několik forem: obecná (subsp. vulgare), čtyřřadá (subsp. tetrastichon), šestiřadá (subsp. hexastichon)
kukuřice setá
(Zea mays)
  šlechtění započato již 400 let p. n. l., polyploid
oves byzantský
(Avena byzantina)
oves hřebínkatý
(Avena strigosa)
 
oves setý
(Avena sativa)
  jediné obilí jehož obilky nejsou v lichoklasech, ale visí v řídkých latách
proso seté
(Panicum miliaceum)
  patří k nejstarším obilninám, výchozí druh neidentifikován. Vzniklo zřejmě před staletími ze středoasijských druhů
pšenice dvouzrnka
(Triticum dicoccum)
  tetraploid
pšenice jednozrnka
(Triticum monococcum)
  diploid
pšenice setá
(Triticum aestivum)
  jednoletá či přezimující. Obligátní samosprašná,hexaploid.
pšenice špalda
(Triticum spelta)
  hexaploid
pšenice tvrdá
(Triticum durum)
  tetraploid, vznikla z pšenice dvouzrnky (Triticum dicoccum)
rýže setá
(Oryza sativa)
  šlechtění započato již 300 let p. n. l., latinské rodové jméno oryza odvozeno z pojmu sanskrtu
žito seté
(Secale cereale)
  pěstována jako ozim. Potřebuje méně tepla než pšenice – i do výšek kol 900 m n. m. Pěstováno již 4400 let p. n. l.
žitovec
(Triticale)
  kříženec žita (Secale cereale) a pšenice (Tricum sativum)

Další obilninyEditovat

Domestikace obilninEditovat

Druhy trav, tedy lipnicovitých rostlin, které se postupně začaly pěstovat, byly lidmi sbírány a využívány již dlouho před počátkem zemědělství. Například zrnka divoké pšenice jsou doložena z archeologických nalezišť v Úrodném půlměsíci starých přes 19 000 let, ačkoli skutečné zemědělství se zde začalo rozvíjet nejspíše během relativně chladného a suchého mladšího dryasu před cca 12 000 lety.[6] Mezi nejnápadnější změny související s domestikací patří u obilnin jednak zvětšování zrn a jednak nerozpadavost klasů. U divokých předchůdců obilnin se zralé klasy rozpadají na jednotlivé klásky, což sice zlepšuje jejich schopnost šíření v přírodě, ale komplikuje to jejich sklizeň. Odrůdy, které tento znak ztratily a osa jejich klasu přestala být lámavá, byly archaickými zemědělci mnohem snáze sklízeny, více vysévány a díky tomuto (nevědomému) šlechtění v kultuře rychle převládly.[7]

 
Planá pšenice jednozrnka

PšeniceEditovat

Domestikace pšenic (Triticum) je relativně komplikovaná a podílejí se na ní i trávy blízkého rodu mnohoštět (Aegilops). Pšenice i mnohoštěty jsou původně standardně diploidní lipnicové trávy se sedmi páry chromosomů v jádře. Jedním z těchto diploidních druhů pšenic je pšenice jednozrnka (T. monococcum), dnes už jen vzácně pěstovaná, ale (pre)historicky významná plodina. Centrum rozšíření divoké jednozrnky sahá od Turecka přes Sýrii a Irák až do Íránu. Podle genetických studií se během domestikace paralelně na více místech západní Asie uplatnily populace jednozrnky původem z oblasti jižního Turecka (oblast Karacadağ).[8][9] Předzemědělské využití jednozrnky je ve formě obilek doloženo z epipaleolitických nalezišť v severní Sýrii (Tell Abu Hureyra, Mureybit) z období před 12 700 až asi 11 000 lety, její domestikované formy s bachratějšími obilkami jsou známé z období cca 10 500 let před současností (a pozdějších dob) nejen z nalezišť v Sýrii, ale také Turecku a Íránu.[10] Další prastará obilovina je pšenice dvouzrnka (T. turgidum subsp. dicoccum), tetraploidní potomek několik stovek tisíc až půl milionu let staré spontánní hybridizace divoké pšenice urartu (T. urartu) blízce příbuzné jednozrnce a některého (možná již vymřelého) mnohoštětu z okruhu Aegilops speltoides.[6] Ani dvouzrnka už se nepěstuje nijak hojně, je jí ale blízká (resp. je z ní vyšlechtěna) pšenice tvrdá (T. turgidum subsp. durum), zdroj lepkem bohaté semoliny, suroviny pro výrobu kvalitních těstovin. Dvouzrnka byla patrně domestikována přibližně ve stejné době jako jednozrnka. Nejstarší doklady její domestikace pocházejí z Jordánska (10 500 let před současností), kam ale možná byla introdukována jako již domestikovaná plodina (tato oblast je velmi suchá a pro domestikaci obilovin nepříznivá). Později byla hojně pěstována na území Úrodného půlměsíce, v Řecku nebo starém Egyptě.[10] Nejvýznamnější z pšenic je ovšem hexaploidní p. setá (T. aestivum subsp. aestivum), produkt další hybridizace. Jedním jejím rodičovským druhem je právě kulturní dvouzrnka, druhým mnohoštět Tauschův (A. tauschii). Tato hybridizace patrně nastala opakovaně v oblasti dnešního Íránu brzy po domestikaci dvouzrnky a jejím rozšíření do této oblasti, snad přibližně před 8 000 lety.[10] Místy (např. ve Střední Asii) se pšenice setá rychle šířila, jinde (např. v Evropě) jen pomalu vytlačovala široce rozšířenou dvouzrnku a jinou hexaploidní odrůdu, špaldu (T. aestivum subsp. spelta).[10]

Ostatní obilninyEditovat

 
Samičí klas teosinte (nahoře), kulturní kukuřice (dole) a jejich hybrida (uprostřed)

U ostatních významných obilnin byla domestikace přímočařejší, většinou šlo o přímou domestikaci divokého předka, i když k ní mohlo dojít paralelně na více místech a někdy byla domestikace spojena s výraznou morfologickou proměnou. To se týká zejména kukuřice, jejíž divoký předchůdce, teosinte, má nápadně odlišné samičí klasy. Velice tvrdé obilky v počtu asi deseti jsou v nich uspořádány dvouřadě. Teosinte a další divoké druhy kukuřic byly kvůli těmto odlišnostem dokonce řazeny do odlišného rodu (Euchlaena).[11] Kukuřice byla domestikována v povodí řeky Balsas v Mexiku asi před 9 000 lety.[7] Ve stejné době byla ve východní Asii domestikována rýže, a to pravděpodobně jen jednou v oblasti jižní Číny. Odtud byla se zemědělstvím šířena i do vzdálených končin včetně Indie, kde se ale křížila s odlišnými populacemi divoké rýže, čímž vznikly nové skupiny odrůd. Mezi velice staré plodiny patří také ječmen, který byl (několikrát nezávisle) domestikován v oblasti Úrodného půlměsíce spolu s pšenicí jednozrnkou a dvouzrnkou. Kromě toho byl domestikován také v oblasti pohoří Zagros a patrně i v Tibetu.[7][12] Domestikace žita a ovsa (který se asi zpočátku uplatňoval spíš jako plevel v ostatním obilí) proběhla v oblasti Blízkého východu patrně několikrát na různých místech, ale důležitá byla jejich kultivace v Evropě, kde se kvůli vyšší odolnosti k chladu tyto obilniny lépe uplatnily. Kulturní oves setý je hexaploidní a na jeho genomu se podílí několik mateřských druhů.[7]

PseudoobilninyEditovat

Pseudoobilniny jsou rostliny z jiných čeledí než lipnicovité (Poaceae), které ale mají stejné hospodářské využití a chemické složení jako obilniny. Jejich produktem jsou pseudoobiloviny.

Nejvýznamnějšími zástupci pseudoobilnin
čeleď rod druh pseudoobilovina
laskavcovité (Amaranthaceae) laskavec (Amaranthus) laskavec červenoklasý (Amaranthus hypochondriacus) amarant
laskavec krvavý (Amaranthus cruentus)
laskavec ocasatý (Amaranthus caudatus)
merlík (Chenopodium) merlík čilský (Chenopodium quinoa) quinoa
rdesnovité (Polygonaceae) pohanka (Fagopyrum) pohanka obecná (Fagopyrum esculentum) pohanka
pohanka tatarská (Fagopyrum tataricum)

Obilniny v hospodářstvíEditovat

Obilniny jsou rostliny poměrně nenáročné, rostou v různých podmínkách a poskytují vysoké výnosy. Jejich plody – obiloviny – lze kromě toho dlouho skladovat, vytvářet zásoby a obchodovat s nimi. Proto hrály obilniny v lidské historii velmi významnou úlohu jak při přechodu od sběračství a lovectví k usedlému zemědělství, tak také při vzniku obchodu a měst.

Ještě kolem roku 1900 popsali etnologové na americkém Středozápadě indiánské kmeny, které se živily sběrem zrna divoce rostoucích travin. Postupným šlechtěním se podařilo zvyšovat výnosy a dosáhnout současného zrání zrna, což umožnilo klasickou sklizeň. Skladováním obilovin v obilních jamách vznikaly zásoby a přebytky, které pak umožnily i vznik obchodu, řemesel a měst, kde se směňovaly.

Obilniny ve výživěEditovat

I dnes se podíl obilovin na celosvětové lidské výživě odhaduje na 60 – 70 %, v chudých rozvojových zemích ale ještě mnohem víc. Tam proto také hrozí choroby, způsobené jednostrannou výživou:

EtymologieEditovat

České slovo obilí má společný původ s ruským obilje, které znamená zásobu, hojnost.[13]

Lašské nářeční pojmenování pro obilí je zboží a souvisí se slovenským označením zbožie a polským zboża.[14]

Slovo "cereálie" je latinského původu a bylo odvozeno od římské bohyně Cerery.

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. PULKRÁBEK, Josef; CAPOUCHOVÁ, Ivana. Speciální fytotechnika [online]. Praha: Česká zemědělská univerzita V Praze [cit. 2014-06-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-05. 
  2. Online skripta, část Obilniny [online]. Brno: Veterinární farmaceutická univerzita, Brno [cit. 2014-06-01]. Dostupné online. 
  3. PULKRÁBEK, Josef; CAPOUCHOVÁ, Ivana. Speciální fytotechnika [online]. Praha: Česká zemědělská univerzita V Praze [cit. 2014-06-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-05. 
  4. (anglicky)Grain Market Report, International Grain Council, igc.int
  5. Zemědělský výzkumný ústav Kroměříž Archivováno 14. 3. 2011 na Wayback Machine, profil firmy, vukrom.cz
  6. a b CHARMET, Gilles. Wheat domestication: Lessons for the future. Comptes Rendus Biologies. 2011-03, roč. 334, čís. 3, s. 212–220. Dostupné online [cit. 2021-07-09]. DOI 10.1016/j.crvi.2010.12.013. (anglicky) 
  7. a b c d KELLOGG, Elizabeth Anne. Flowering plants. Monocots: Poaceae. Cham: [s.n.], 2015. ISBN 978-3-319-15332-2, ISBN 3-319-15332-3. OCLC 909772430 
  8. HEUN, M. Site of Einkorn Wheat Domestication Identified by DNA Fingerprinting. Science. 1997-11-14, roč. 278, čís. 5341, s. 1312–1314. Dostupné online [cit. 2021-07-09]. DOI 10.1126/science.278.5341.1312. 
  9. KILIAN, B.; OZKAN, H.; WALTHER, A. Molecular Diversity at 18 Loci in 321 Wild and 92 Domesticate Lines Reveal No Reduction of Nucleotide Diversity during Triticum monococcum (Einkorn) Domestication: Implications for the Origin of Agriculture. Molecular Biology and Evolution. 2007-06-29, roč. 24, čís. 12, s. 2657–2668. Dostupné online [cit. 2021-07-09]. ISSN 0737-4038. DOI 10.1093/molbev/msm192. (anglicky) 
  10. a b c d ZOHARY, Daniel; HOPF, Maria; WEISS, Ehud. Domestication of plants in the Old World : the origin and spread of domesticated plants in Southwest Asia, Europe, and the Mediterranean Basin. 4th ed. vyd. Oxford: Oxford University Press 243 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-954906-1, ISBN 0-19-954906-0. OCLC 761379401 Kapitola Cerals. 
  11. TIAN, F.; STEVENS, N. M.; BUCKLER, E. S. Tracking footprints of maize domestication and evidence for a massive selective sweep on chromosome 10. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2009-06-16, roč. 106, čís. Supplement_1, s. 9979–9986. Dostupné online [cit. 2021-07-09]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.0901122106. PMID 19528660. (anglicky) 
  12. DAI, F.; NEVO, E.; WU, D. Tibet is one of the centers of domestication of cultivated barley. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2012-10-16, roč. 109, čís. 42, s. 16969–16973. Dostupné online [cit. 2021-07-09]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1215265109. PMID 23033493. (anglicky) 
  13. Sokol, Filosofická antropologie, str. 55 a násl.
  14. Ústav pro jazyk český AV ČR. Český jazykový atlas [online]. [cit. 2021-08-03]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat