Propuštěnec

Propuštěnec byl otrok, kterého ve starověkém Římě jeho pán propustil na svobodu a tím mu daroval nejen svobodu, ale i právní osobnost. Právní osobnost propuštěnce byla ale na rozdíl od člověka, který se už jako svobodný narodil (ingenuus), ve veřejné sféře částečně omezená a kromě toho měl i nadále k bývalému pánovi určité povinnosti. Propuštěnec tak z právního hlediska přestal být věcí, jako libertinus (ve vztahu k bývalému pánovi se označoval termínem libertus) ale patřil ke zvláštní kategorii obyvatel. Přesto šlo o římské občany, kteří pouze např. nemohli nabýt magistratury nebo se stát členem senátu.

Manumisse

Propuštění na svobodu se provádělo formálním způsobem, manumissí (manumissio od „manus“, ruka, a „mittere“, pustit). Ta mohla proběhnout několikerým způsobem:

• pomocí hůlky (per vindictam) – manumisse spočívala ve fiktivním soudním procesu, kdy se některý svobodný římský občan zvláštní hůlkou dotkl otroka a prohlásil jej za svobodného, otrokův pán nic nenamítl a praetor následně toto právní jednání slavnostně potvrdil; za císařství tato forma začala vycházet z užívání
• zápisem do seznamu svobodných občanů (per censum) – týkalo se pouze mužských otroků, zápis prováděl censor a počátkem císařství se také přestalo používat
• závětí (testamento) – oblíbený způsob, kdy svobodu dával zůstavitel pro případ své smrti, přičemž k jejímu skutečnému nabytí mohl danému otroku stanovit i nějakou další podmínku; protože tím ale byli zkracováni dědici, došlo v roce 2 př. n. l. zákonem lex Fufia Caninia k omezení počtu otroků, kteří mohli být takto svým pánem propuštěni
• před shromážděnou obcí věřících (in ecclesia) – začala se používat až od Konstantina I., prováděla se obvykle v kostele

Kromě těchto způsobů mohl být otrok propuštěn na svobodu i tzv. před přáteli (inter amicos), kteří následně mohli propuštění dosvědčit, nebo dopisem (per epistolam), jímž se propuštěnec mohl prokázat. Podle přísného ius civile šlo ale o neplatné způsoby manumisse, otrok zůstával otrokem. Praetor ve své praxi nicméně začal takové propuštěnce chránit, až roku 19 př. n. l. došlo zákonem lex Iunia Norbana k jejich uznání, byť jejich postavení bylo slabší než u klasických propuštěnců, rovnalo se postavení Latinů (podle nich byli také pojmenováni Latini Iuniani). Ke zrovnoprávnění všech propuštěnců došlo až justiniánskou kodifikací.

Patron

Bývalý pán otroka se manumissí stal jeho patronem, měl vůči němu zvláštní moc (ius patronatus). Propuštěnec mu musel zachovávat věrnost a úctu, nemohl jej bez souhlasu praetora žalovat a obvykle mu přislíbil i určité pracovní povinnosti (operae), které byly soudně vynutitelné. Patron měl po propuštěnci i intestátní dědické právo. Nevěrnost nebo neúcta dávala patronovi právo propuštěnce opětovně zotročit (revocare in servitutem). Stejná práva jako patron měli i jeho potomci, naopak potomci propuštěnce již byli těchto povinností zproštěni a jejich potomci měli i plná politická práva, ve třetí generaci už tedy šlo o zcela svobodné občany.