Tento článek je o pramenu práva. Další významy jsou uvedeny na stránce Obyčej (rozcestník).

Právní obyčej je nejstarší pramen práva, v současnosti však mají právní obyčeje jen malý význam, když hlavní roli hrají právní předpisy. Právní obyčeje vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností i státem (resp. společenstvím států), netvoří se tedy cílevědomě, ale dlouhodobě.

Charakteristika právních obyčejů editovat

Právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy:[1]

  1. usus longaevus – jde o zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný;
  2. opinio necessitatisskutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (respektive společenstvím států).

Opakováním činnosti se vytvoří tradice, zvyk a tento je obecně uznáván za správné řešení případu. Nezbytným požadavkem je dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla, protože se však jedná o tzv. „nepsané právo“, je často naplnění tohoto požadavku sporné. Přestože jde svou podstatou o právo nepsané, vznikaly v průběhu doby nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či zpravidla spíše soukromé povahy, čímž docházelo k vyšší jistotě a určité rigiditě. Tím se však oslabila hlavní přednost obyčejů – totiž jejich pružnost při výkladu a používání, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty, jinak typická pro psané právo. V tomto systému mají právní obyčeje charakter pramene práva jen tehdy, pokud působí praeter legem, tzn. pokud psané právo nestanoví jinak.[1]

Od obyčeje je nutno odlišovat zvyklosti (zejména obchodní zvyklosti), jež nejsou pramenem práva (schází u nich opinio necessitatis), avšak mohou být důležitým interpretačním vodítkem výkladu vůle jednajících stran.

Využívání právních obyčejů editovat

Obyčejové právo začíná v Evropě ustupovat psanému právu na počátku 19. století, ale v některých částech Evropy až ve 20. století. V soudobém právu se právní obyčeje stále používají ve Velké Británii, v církevním právu, v právu islámském a v dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Právní obyčeje si také podržují velký význam jako prameny práva mezinárodního. V kontinentálním právu ale právní obyčej není pramenem práva (na českém území od roku 1811, na slovenském až od roku 1950).

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. a b Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, [cit. 2021-11-09]. Dostupné online.

Literatura editovat

Související články editovat

Externí odkazy editovat