Portál:Mariánské Lázně/Článek/Archiv
Dosud uveřejněné články
2022 editovat
Únor 2022 editovat
Karl Joseph Heidler Edler von Heilborn (26. leden 1792 Falkenau an der Eger, jako Joseph Karl Heidler – 13. května 1866 Praha), byl český lázeňský lékař, příznivec a propagátor Mariánských Lázní a autor nejméně 25 lékařských odborných publikací. Byl prvním lázeňským lékařem v Mariánských Lázních v nově zřízené funkci „Zemského knížecího lékaře pramenů“. Patří k osobnostem, které se významně zasloužily o vznik a rozvoj Mariánských Lázní. Více→
Duben 2022 editovat
Trolejbusová doprava v Mariánských Lázních je síť trolejbusové dopravy v západočeském lázeňském městě Mariánské Lázně, která byla zprovozněna v roce 1952.
Městskou hromadnou dopravu od června 2006 provozuje společnost Městská doprava Mariánské Lázně s. r. o., která je ze 60 % vlastněna městem a od roku 2013 ze 40 % akciovou společností BENT HOLDING, a.s. se sídlem ve Zlíně. V letech 2004–2006 ji provozovala společnost Městská hromadná doprava Mariánské Lázně, a. s., jejímž stoprocentním vlastníkem byl Dopravní podnik Mariánské Lázně a. s., předtím byl dopravcem přímo Dopravní podnik Mariánské Lázně a. s., v letech 1988–1992 jeho předchůdce Dopravní podnik Mariánské Lázně, státní podnik. Více→
Květen 2022 editovat
František Adolf Hering (4. července 1853, Karlov - 30. srpna 1910, Mariánské Lázně) byl český inženýr, ředitel a prokurista Ringhofferových závodů v Praze na Smíchové. Narodil se jako první ze tří sourozenců v osadě Karlov na Křivoklátsku. V době jeho dospívání se postupně měnil charakter regionu Křivoklátska a i obce Nižbor (tehdy Nová huť) a řada mladých lidí odcházela do rozvíjejícího se Kladna a do Prahy. František Adolf Hering většinu aktivního života pak prožil v Praze, a cítil se především Smíchovákem.
Ve svém aktivním věku se pohyboval v kruzích vzdělanců, měl dobré vztahy s rodinou barona Ringhoffera, významného podnikatele a politika. Jeho přítelem byl cestovatel Josef Kořenský, a také Vojta Náprstek, znal se i s dalšími významnými osobnostmi z technické, obchodní i kulturní sféry tehdejší společnosti. Na konci 19. století patřil mezi známé pražské sběratele umění. Jeho životní dráha, kterou se sám profesně prezentoval především jako dopravní technik, byla velmi obsáhlá a různorodá. Přes svoje prioritní technické a obchodní zaměření měl velký okruh zájmů. Ve své řídící funkci ve smíchovské firmě dbal na slušné vztahy k zaměstnancům a dělníkům, a měl proto mezi nimi i odpovídající autoritu. F.A.Hering díky svým zásluhám obdržel rytířský kříž řádu Františka Josefa, řád železné koruny III.třídy a důstojnický řád Rumunské koruny. F.A.Hering se roku 1908 ve věku 55 let vzdal z důvodu zdravotních problémů funkce ředitele, ale zůstal i nadále prokuristou a členem rodinné rady Ringhofferů.
Zemřel v Mariánských Lázních dne 30. srpna 1910 ve 23:00 hodin ve věku 57 let na srdeční mrtvici.
Červen 2022 editovat
Kolonáda Maxima Gorkého nebo také Hlavní lázeňská kolonáda je jednou z hlavních dominant Mariánských Lázní. Se svojí délkou 180 metrů je nejdelší lázeňskou kolonádou v České republice. Její výstavbu nařídil opat kláštera v Teplé. Tato neobarokní litinová stavba vystavěná v letech 1888–1889 podle projektu architektů Hanse Miksche a Juliana Niedzielského byla odlita v železárnách Blansko a smontována na místě původní uzavřené lázeňské promenády. Unikátní litinová konstrukce přežila i válečné období. Hlavně za druhé světové války hrozilo její rozmontování a užití na výrobu zbraní. Nešťastné období ale přečkala v celkem dobrém stavu. V poválečném období ale neprošla stavba žádnou rekonstrukcí. V roce 1951, kdy se Mariánské Lázně vrátily k návštěvě Maxima Gorkého (1923–1924) a vzpomenuly tohoto hosta uprostřed sezóny, dostala kolonáda název Kolonáda Maxima Gorkého.
Kolonáda spolu s pavilonem Křížového pramene a pavilonem Rudolfova a Karolinina pramene tvoří hlavní lázeňskou promenádu, jejíž součástí je i slavná Zpívající fontána.
Dne 8. února 2010 vláda České republiky schválila návrh Ministerstva kultury ČR o zařazení Kolonády Maxima Gorkého spolu s dalšími 37 památkami ČR na seznam národních kulturních památek. Dne 1. července 2010 se Kolonáda Maxima Gorkého stala národní kulturní památkou ČR.
Červenec 2022 editovat
.jpg)
Václav Skalník (29. června 1776 Praha – 7. října 1861 Mariánské Lázně) byl český umělecký zahradník, botanik a představený Mariánských Lázní. Narodil se do rodiny uměleckých zahradníků. Studoval v Anglii, ve Francii a ve Vídni. Po návratu začal pracovat na hořínském zámku pro hraběte Antona Isidora Lobkovice, ale podílel se na parkových úpravách také v Bílině. Jeho práce znal i opat tepelského kláštera Karel Kašpar Reitenberger, který plánoval zvelebit Mariánské Lázně. Vyjednal si proto u hraběte Lobkovice, aby se Skalník směl na úpravách lázní podílet.
Se soustavnou prací v Mariánských Lázních začal Skalník roku 1818. Vypracoval plán terénních a sadových úprav, v jehož centru se nacházel park, kolem kterého pak komponoval zástavbu. Obdiv k jeho zdejším úpravám vyjadřoval například Johann Wolfgang von Goethe. Posléze si Skalník v Mariánských Lázních zakoupil parcelu a nechal na ní postavit dům. Když pak zvažoval odchod od Lobkoviců, přesídlil i vlivem Reitenbergerova naléhání do Mariánských Lázní. V nich se stal roku 1824 představeným obce a tuto funkci zastával 19 let, nejdéle ze všech jejích představitelů. Během té doby se podílel na vzniku Veřejné lázeňské nemocnice, díky které mohli lázeňské léčení absolvovat i lidé méně majetní. Za jeho působení se lázeňské sídlo napojilo na síť císařských silnic a město navštívily osobnosti tehdejšího politického či kulturního života. Vedle prací v Mariánských Lázních realizoval Skalník úpravu parku v Karlových Varech, kde založil tamní nejstarší sady.
Srpen 2022 editovat
Eduard Petiška (14. května 1924 Praha – 6. června 1987 Mariánské Lázně) byl český spisovatel, autor více než devadesáti titulů. Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků . Mezi jeho nejznámější díla patří Staré řecké báje a pověsti a příběhy o Krtkovi. Eduard Petiška je otec spisovatele Martina Petišky.
Petiška zasáhl do mnoha žánrů jako básník, romanopisec, povídkář, novelista, autor knih pro děti a mládež, dramatik, teoretik dětské literatury a překladatel. Od roku 2013 vycházejí jeho díla také v elektronické podobě v edici sebraných spisů Eduarda Petišky, z nichž jsou některá k dispozici zdarma ke stažení a řadí se k nejstahovanějším českým e-knihám. Jeho dílo bylo vyznamenáno řadou cen, byla po něm nazvána planetka.
Pocházel z rodiny s bohatou kulturní tradicí. Od dětství používal dva mateřské jazyky, češtinu a němčinu. To mu umožnilo, v letech zákazu publikování, vytvořit rozsáhlé překladatelské dílo. Od dětství jej lákaly příběhy a osudy. Nejprve byl posluchačem (z vyprávění jeho babičky vznikla později jeho známá kniha Sedmikráska, obsáhlá sbírka německých pohádek), později byl velkým čtenářem. A už ve svém dětství začal s literárními pokusy.
Po osvobození se okamžitě zapojil i do kulturního života, nejprve, ještě za svých studentských let, jako básník. Začal publikovat v oblasti prózy, poezie, psát do novin, překládat, byl aktivní v Umělecké besedě, přátelil se s dalšími umělci, spolupracoval s filmem a rozhlasem. Vedle toho se zapojil do společenského života jako aktivní člen Syndikátu českých spisovatelů. S Konstantinem Bieblem plánoval natáčení „filmových básní“, jakýchsi předchůdců dnešních videoklipů, psal také do dětských časopisů i do novin.
Tyto aktivity byly po Únoru 1948, tedy v jeho čtyřiadvaceti letech, náhle přetrženy. V roce 1948 se oženil, manželka Alena (za svobodna Štědrá) byla učitelka, pocházela ze starého učitelského rodu, byla mu do konce života velkou oporou a spolupracovnicí, vytvářela harmonické prostředí, ve kterém mohlo jeho dílo vzniknout. O svém životě napsala vzpomínky, které jsou volně k dispozici na Wikimedia Commons (zde).
V padesátých letech vznikl v jeho bytě v Brandýse nad Labem neoficiální klub, kde se jeho přátelé stýkali, četli si své práce a mohli se navzájem seznamovat s novými cestami moderního umění. Jako nekomunista měl uzavřenou cestu k významným funkcím, o to více měl otevřenou cestu k práci.
Eduard Petiška je pohřben na hřbitově v Brandýse nad Labem. V roce 2016 mu městská část Praha 5 udělila čestné občanství in memoriam.
Září 2022 editovat
Ferdinandův pramen je nejstarším písemně doloženým mineralizovaným pramenem na území Mariánských Lázní. Nejde pouze o jeden, ale o sedm pramenů, které mají typickou slanou chuť, díky Glauberově soli, která zaujala i krále Ferdinanda I., který se o nich zmiňuje už v roce 1528. Patří do stejné kategorie jako Křížový pramen, i když je o něco více mineralizován. Pro pitnou léčbu se využívá pramen Ferdinand I., který je vhodný zejména pro léčbu nemocí zažívacího ústrojí a metabolismu. Pod obchodním názvem Excelsior se ke stáčení do spotřebitelských obalů používal pramen Ferdinand VI.
Nachází se v lázeňském parku na okraji Úšovic nedaleko Anglické ulice a je volně přístupný na své kolonádě.
Ještě v roce 1819 se pramen nacházel v bažinách a přístup k němu byl v počátcích velmi složitý a nepohodlný, chodilo se k němu po kamenech a fošnách položených na bažinatou půdu. Po obrovských a zdařilých úpravách okolních parků Václavem Skalníkem zde vznikl park, jež obklopuje klasicistní kolonádu Ferdinandova pramene. Těsně po návštěvě císaře Ferdinanda se začalo v roce 1824 s úpravami bažinatého okolí pramene pod dohledem Václava Skalníka, který měl na starosti většinu parkových úprav města.
Empírová kolonáda byla zbudována v letech 1826–1827 na popud opata Karla Kašpara Reitenbergera. Ferdinandův pramen byl pro svůj údajně hojný obsah soli prozkoumáván v Praze. Zjistilo se, že obsahuje Glauberovu sůl s projímavými účinky. Snahy získat z úšovického vřídla sůl trvaly celé 16. století. V letech 1850–1860 se konaly pokusy dovést vodu tohoto pramene na kolonádu, ovšem výškový rozdíl 43 metrů byl veliký. To se povedlo až v roce 1870. Okrajové části kolonády v minulosti sloužily k nejrůznějším účelům: kavárně, stáčírně, obydlí hlídače nebo muzeu. V letech 1922–1926 byly doktorem Benno Winterem provedeny vrty, které objevily celkem sedm vývěrů pramene. Tyto minerální vody slouží k pitným kúrám, koupelím i jako stolní voda.
Díky své typické chuti se mu jednu dobu přezdívalo Slaný. Krátkou dobu nesl i název Kolovratův pramen podle nejvyššího českého purkrabího Františka Antonína Kolovrata-Libštejnského. Ten to ale odmítl s tím, že by se měl jmenovat Karlův pramen po opatovi K. K. Reitenbergerovi. Nakonec sám opat určil jméno pro pramen podle krále Ferdinanda I.
Říjen 2022 editovat
.jpg)
Gymnázium a Obchodní akademie Mariánské Lázně je střední škola v Mariánských Lázních s českým jazykem vyučovacím. Nabízí vzdělání v oborech osmiletého a čtyřletého gymnázia a v oboru obchodní akademie. Do roku 2008 otevírala také obor Ekonomické lyceum, který ale později zrušila.
Gymnázium v Mariánských Lázních vzniklo na základě gymnázia německého. V té době totiž neexistovala česká střední škola, protože Češi byli v této oblasti v menšině a nemělo právo na vlastní střední školu. Německé gymnázium bylo založeno roku 1920, a přestože sídlilo v Mariánských Lázních, mělo centrum v Karlových Varech, kde studenti skládali závěrečnou zkoušku a zároveň získávali vysvědčení. Vyučovalo se tenkrát ve třech různých domech v Lesní ulici.
Roku 1925 spadlo gymnázium pod Mariánskolázeňskou správu a bylo přemístěno do Komenské ulice, do budovy dnešní Hotelové školy. Od roku 1931 se škola stala samostatnou a získala oprávnění konat přijímací a závěrečné zkoušky a vydávat vysvědčení. Vyučovalo se zde v němčině. Až do roku 1942 řídil školu ředitel Franz Görgl z Úšovic a po něm profesor Karl Eigermann do roku 1945. V období 1938 - 1945 spadalo gymnázium do státní správy. Dne 6. září 1945 bylo založeno první české gymnázium v Mariánských Lázních výnosem Ministerstva školství a národní osvěty.
V prvním školním roce 1945/1946 nebyl otevřen první ročník a gymnázium mělo jenom 7 tříd. Až v dalším roce získalo plný počet tříd a mělo tudíž 8 tříd. Od tohoto školního roku byla škola umístěná do Ruské ulice. Začátkem roku 1948 došlo na gymnáziu k velkému projevu nesouhlasu ze strany studentů se státní mocí (aféra s nástěnkou k výročí E. Beneše, mající za následek dokonce soudní rozsudky a uvěznění několika profesorů a vyloučení studentů). Z tohoto důvodu se gymnázium přemístilo do Plané s oficiálním odůvodněním údajné optimalizace sítě středních škol.
„Vyhnanství“ trvalo celkem 11 let a roku 1960 se gymnázium vrátilo do Mariánských Lázní, přejmenované na Jedenáctiletou střední školu, toho času sídlem v Úšovicích, kde školu vedl Eduard Hrkal, ovšem pouze dva roky. O tři roky později se název změnil na Střední všeobecně vzdělávací školu s ředitelem Miloslavem Pelcem, jedné z významných osobností Mariánských Lázní. Po Pelcově odchodu, roku 1969, se stal ředitelem J. Korbelář, s nímž se škola přejmenovala opět na gymnázium.
V roce 1972 bylo gymnázium přestěhováno opět do Ruské ulice, kde působí dodnes. Roku 2006 se sem přestěhovala Obchodní akademie a od té doby vystupuje společně s Obchodní akademií jako Gymnázium a Obchodní akademie Mariánské Lázně.
Listopad 2022 editovat
Správní obvod obce s rozšířenou působností Mariánské Lázně je spolu s Chebem a Aší jedním ze tří správních obvodů rozšířené působnosti obcí v okrese Cheb v Karlovarském kraji. Správní obvod zahrnuje města Lázně Kynžvart, Mariánské Lázně, Teplá a dalších 11 obcí. Rozloha správního obvodu čítá 405,35 km² a v roce 2020 zde žilo 23 984 obyvatel, tj. 59 obyvatel na km².
Město Mariánské Lázně je zároveň obcí s pověřeným obecním úřadem. Správní obvod obce s rozšířenou působností Mariánské Lázně se kryje se správním obvodem pověřeného obecního úřadu Mariánské Lázně.
Prosinec 2022 editovat
Budova Městského divadla (v letech 1952-? Divadlo N. V. Gogola) v Mariánských Lázních je secesní objekt s klasicizujícími prvky, původně byla ale roku 1868 otevřena v novorenesanční podobě.
Potřeba divadelní scény v Mariánských Lázních významně sílila po roce 1818, kdy město získalo statut lázeňského místa. Po několika provizoriích vznikl projekt kamenného divadla, a to v blízkosti posledního z těchto provizorních divadel, na cestě vedoucí z centra města k Lesnímu prameni. Architektonický návrh připravil zdejší stavitel Friedrich Zickler. Místodržitelství v Praze schválilo plány na stavbu kamenného divadla v roce 1865, zemní práce ale na místě stavby začaly už v roce 1865. Kvůli prusko-rakouské válce musely být práce v roce 1866 přerušeny a budova byla dostavěna až v roce 1868. K slavnostnímu otevření došlo 17. srpna 1868, tedy uprostřed lázeňské sezóny.
Základní rysy Zicklerova architektonického návrhu jsou dodnes patrné. Z hlavní fasády vystupoval rizalit se třemi půlkruhem klenutými hlavními vchody, kterými se do divadla vstupovalo. Čelní stěna dále obsahovala půlkruhem klenutá okna. Nad prvním patrem rizalitu pak byla velká terasa s balustrovým zábradlím. Ostatní fasády budovy byly méně nápadné, se schodišťovými rizality a opět s půlkruhem klenutými okny (v mělkých prohlubních).
V roce 1904–1905 proběhla přestavba budovy do secesní podoby podle návrhu architekta Alfréda Walchera z Montheimu z vídeňského ateliéru Fellner & Helmer. Nejradikálnější změny se týkaly přední fasády. Hlavní průčelí získalo bohatě zdobený secesní vchod. Dva mohutné pylony zdobené reliéfními štukovými ozdobami rámují střední rizalit vodorovně členěný balkónem s kovanou mříží s rostlinnými motivy. Pod balkónem se nachází původní hlavní vstupy. Novinkou byla i okrouhlá nároží s pěti obdélníkovými okny v patře.
Podkovovité hlediště bylo vyzdobeno secesními malbami od Josefa Heisse z Vídně a týž malíř maloval i divadelní oponu. V roce 1910 pak bylo divadlo vybaveno novými stroji a elektrickým osvětlením.
Od roku 2004 provozuje divadlo KIS Mariánské Lázně, s.r.o. (dříve KaSS, v letech 1997–2004 Rozvojový fond města Mariánské Lázně s.r.o.) Městské divadlo Mariánské Lázně nikdy nemělo stálý profesionální herecký soubor. Budova je využívána pro zájezdová představení, koncerty (např. Festival Fryderyka Chopina), zábavné pořady apod.
2023 editovat
Leden 2023 editovat
Park Boheminium je turistický naučně-poznávací park na východním okraji Mariánských Lázní. Leží v nadmořské výšce 750 metrů, asi 1 kilometr od centra města, poblíž hotelu Krakonoš. Vede k němu lanová dráha, poblíž se nachází i konečná stanice městských autobusových linek. Rozprostírá se na ploše 6 hektarů a ročně ho navštíví kolem 100 tisíc návštěvníků. V roce 2018 navštívilo park 132 tisíc turistů. Řadí se tak mezi nejnavštěvovanější atrakce celého Karlovarského kraje. K roku 2019 nabízí expozici více než 70 zmenšenin významných českých památek, jako jsou hrady, zámky či rozhledny.
Park byl pro veřejnost otevřen v červnu 1999 pod názvem Miniaturpark. Prvním modelářským průkopníkem byl Jan Stehlík, tvůrce první miniatury zámku Červená Lhota v měřítku 1:25. Expozice obsahovala 6 modelů – zámek Červená Lhota, vrch Krakonoš, starobylou rotundu sv. Jiří na hoře Říp, katedrálu sv. Mikuláše s Černou věží, Staré bělidlo s vodním mlýnem a tažný remorkér Bivoj. Park rychle nabýval oblíbenosti u zákazníků, v roce 2002 se však zavřel z důvodu úpadkového řízení a zájmu developerů o pozemek. Firma se nakonec udržela a v červnu 2003 byl park znovu otevřen.
Každým rokem se park nadále rozrůstá a v areálu je již přes 70 miniatur, všechny s informační podporou v češtině a dalších třech světových jazycích. Popularita parku rok od roku roste a dnes je jedinou atrakcí svého druhu na území České republiky a čtvrtým největším parkem miniatur v Evropě. Pěší cesty se táhnou v délce 2,8 kilometrů, doporučená doba prohlídky jsou 2-3 hodiny. Park je otevřen celoročně od 10 do 18 hodin, v období prázdnin do 19 hodin.
Únor 2023 editovat
Naučná stezka Geologický park v Mariánských Lázních je pojmenování naučné stezky v Karlovarském kraji v okrese Cheb na okraji Mariánských Lázní. Volně přístupná naučná stezka je zaměřena na geologickou stavbu, různorodost hornin a geobotaniku Slavkovského lesa. V průběhu let 1986 až 1987 byly v terénu odebírány ukázky hornin. Po následných úpravách došlo k jejich umístění na určená místa. Naučná stezka byla otevřena v létě 1988. Geologický park se stal svým rozsahem jedinou expozicí svého druhu ve střední Evropě.
Naučná stezka se nachází na jihozápadním svahu Žižkova vrchu (748 m n. m.) v CHKO Slavkovský les a prochází jižním okrajem přírodní rezervace Žižkův vrch. Je vedena ve svahu lesoparku po upravených lesních pěšinách a její délka činí přibližně 1,5 km.
Naučná stezka se nachází na jihozápadním svahu Žižkova vrchu (748 m n. m.) v CHKO Slavkovský les a prochází jižním okrajem přírodní rezervace Žižkův vrch. Je vedena ve svahu lesoparku po upravených lesních pěšinách a její délka činí přibližně 1,5 km.