Pomazání panovníka

Pomazání panovníka je náboženský/církevní obřad panovníkovo přijetí svého úřadu a zároveň symbolizující jeho podřízení se Boží vůli.

DějinyEditovat

 
Pomazání mladého Ludvíka XV. na krále Francie.

V křesťanské Evropě to byla karolinská monarchie, kde byl v 7. století při korunovačním obřadu jako první pomazán král. [1] Tímto obřadem katolická církev artikulovala své propůjčení duchovního souhlasu s panovníkovým nárokem k panování “z Boží milosti”. Ovšem mnoho z merovejských, karolinských a otonských králů a císařů se korunovaci a pomazání vyhnulo.

Pomazání anglických, skotských a také francouzských panovníků bylo prováděno jako nedílná součást rituálu korunovace (sacre ve francouzštině). V dnešní době jsou společně s korunovací pomazáváni jen panovníci Spojeného království a králové Tongy. Pro účely korunovace anglického krále Karla I. v roce 1626 byl svatý olej vyroben ze směsi pomeranče, jasmínu, destilovaných růží, destilované skořice, behenového oleje, výtažk z benzoinu, ambry, pižma a civetonu.

Pravoslavní panovníciEditovat

V pravoslaví je pomazání panovníka považováno za Svatou tajinu (svátost). Tento akt byl považován za propůjčení plné moci panovníkovi, z milosti Svatého Ducha, k vykonávání svých povinností určených Bohem a svého úřadu ochrany pravoslavné víry. Myro, které se užívá při myropomazání, se používá též pro pomazání panovníka. V Ruské pravoslavné církvi během korunovace cara se pomazání odehrávalo těsně před udělením Svatého přijímání, krátce před závěrem celého obřadu. Panovník a jeho manžel(ka) byli vedeni k carským vratům (ikonostas) v chrámu, kde byli pomazáni metropolitou. Po pomazání byl již samotný car proveden carskými vraty (tento akt je obvykle vyhrazen biskupům a kněžím, případně novokřtěncům. Ženám je přístup za carská vrata zcela zapovězen) a dostává zde svaté přijímání u nevelkého stolku vedle prestolu, nebo oltáře.[2]

Historické souvislostiEditovat

Shakespeare zachycuje anglický způsob pomazání v Richardovi II.:

Not all the water in the rough rude sea
Can wash the balm off an anointed king.

Ani všechny vody rozbouřených moří
Nemohou smýt posvátný olej pomazaného krále.[3]

To však nemá symbolizovat podřízení panovníka duchovní autoritě a v katolických monarchiích zpravidla není vykonáváno papežem, ale je obvykle jako součást korunovace vyhrazeno nejvyššímu (arci)biskupovi v zemi (obvykle to bývá primas), neboť někdy se již jedná o samotný akt korunovace. Proto při něm použité náčiní může být součástí regálií, jako je tomu např. ve Francouzském království, kdy ampulla (nádoba na olej) a lžíce jsou součástí regálií. Ve švédském a norském království je tradiční nádobou roh na olej (tvarem odpovídající jak biblické, tak vikingské tradici).

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anointing na anglické Wikipedii.

  1. Nelson, Janet L., 'The Lord's anointed and the people's choice: Carolingian royal ritual', in: Cannadine, David & Price, Simon: Rituals of Royalty. Power and Ceremonial in Traditional Societies, Cambridge, et al.: Cambridge University Press, 1987, 137-180, str. 137 & 142, also: Angenendt, Arnold: 'Pippins Königserhebung und Salbung', in: Becher, Michael & Jarnut, Jörg: Der Dynastiewechsel von 751. Vorgeschichte, Legitimationsstrategien und Erinnerung, Münster: Scriptorum 2004, 179-210, pp. 179 f.
  2. Korunovace ruských panovníků
  3. Shakespeare, Richard II., II/ii.