Polská opera
Polská opera případně polská národní opera je koncept, který může být definován několika způsoby:
- jako opera o Polsku či polských dějinách od polského skladatele (např. Ubu Rex Krzysztofa Pendereckého),
- jako opera napsaná v polštině
- jako operní budova na území Polska.
Podobně, také výraz polská operní tradice může představovat tradici uvádění oper v Polsku nebo samotnou tvorbu oper v polštině polskými skladateli nebo libretisty.
Dějiny polské opery editovat
Vladislavova opera editovat
První opery (tzn. dramma per musica uváděné v Itálii v období baroka) byly v Polsku uvedeny v době panování krále Zikmunda III. Vasy. Toho však umění příliš nezajímalo, ovšem jeho syn, korunní princ Vladislav, byl milovníkem a patronem opery.
Před 8. březnem 1628 byla z jeho iniciativy uvedena opera Galatea s hudbou Sante Orlandiho a textem Gabriela Chiabrery. [1] Významnou událostí v té době však bylo uvedení první opery, zkomponované ženo La Liberazione di Ruggiero dall'isola d'Alcino italské skladatelky Francescy Cacciniové v témže roce. Opera vzbudila u šlechty tak silný ohlas, že byla přeložena do polštiny.
Poté, co se Vladislav stal králem, vyčlenil sál Královského hradu pro operním představení italského operního souboru Marca Scacchiho. Provoz operní scény byl slavnostně zahájen v roce 1635 operou Giuditta. Toto dramma per musica na téma biblického příběhu Júdit bylo uvedeno na počest míru v Polanově. Autorem tohoto a dalších libret byl zřejmě Virgilio Puccitelli. Ve Vladislavově opeře se uváděla drama per musica, balety a další vokální díla. Za vlády Vladislava IV. byl uveden asi tucet oper, které se však do dnešních dnů nedochovaly. Vladislavova varšavská opera byla první stálou operní scénou v Evropě (nepřetržitě fungovala v letech 1635–1648).
V dobách Michała Korybuta Wiśniowieckého a Jana III. Sobieského byly opery uváděny zřídka a byly vzácnými uměleckými událostmi.
Nejstarší dochovaná polská opera - Heca neboli hon na zajíce editovat
Kromě opery seria vznikala v Polsku také komická díla. Příkladem takového díla je anonymní operní kus z přelomu 17. a 18. století, považovaný za nejstarší dochovanou polskou operu. Libreto z prostředí lovu, napsané pravděpodobně k oslavě některého z lovců pochází z doby kolem roku 1680, pravděpodobně z jihovýchodního Polska, snad Lvovského vojvodství. Nově byla opera publikována v roce 2005, s názvem od prof. Jerzyho Gołose Heca neboli hon na zajíce.
Saská opera editovat
Velkým modernizátorem polské opery byl saský a polský král August III. V roce 1748 postavil Opernhaus (operní dům) ve varšavské Saské zahradě,[2] kde se konala pravidelná operní představení německých a italských skladatelů. V té době se v Polsku objevila hvězda evropské opery, německý skladatel Johann Adolph Hasse, který v Polsku proslavil operu mezi šlechtou a polskou operu pozvedl na evropskou úroveň. Hasse napsal operu Zenobia na libreto Pietra Metastasia speciálně pro varšavskou operu.
Stanislavova opera editovat
Polská opera vzkvétala nejvíce za vlády Stanislava Augusta Poniatowského. V roce 1777 napsal Franciszek Bohomolec text kantáty Nędza uszczęśliwiona (Štěstí v neštěstí), kterou později Wojciech Bogusławski přeměnil na operní libreto, na nějž Maciej Kamieński zkomponoval operu, která byla následně uvedena ve Varšavské opeře.
Skladatel Maciej Kamieński (též Matej Kamenický) byl polonizovaný Slovák, zatímco Bogusławski a Bohomolec byli polští šlechtici. Tím začala činnost Bogusławského, kterému se později říkalo „otec polského divadla“. Bogusławski napsal a zinscenoval komickou operu s hudbou Jana Stefaniho Henryk VI na łowach (Jindřich VI. na lovu), a pak Cud mniemany, czyli Krakowiacy i Górale (Domnělý zázrak aneb Krakováci i Horalové).
Text této opery se po lednovém povstání ztratil, ale byl znovuobjeven v roce 1929 Leonem Schillerem (který jej označil za „polskou národní operu“), je dnes považován za mistrovství v narážkách. Premiéra Krakowiaků a Highlanderů 1. března 1794 údajně vyvolala neobvykle velký potlesk. Konala se asi čtyři týdny před Kościuszkovou přísahou na krakovském trhu a samotná opera obsahovala pro-církevní hesla. Po čtyřech výstavách ji úřady nařídily, aby byla z plakátu odstraněna kvůli její neočekávané popularitě a narážkám na potrat.
Národní opera editovat
Politické rozdělení země polskou operní produkci nezastavilo. Wojciech Bogusławski stále aktivně tvořil a v 90. letech 18. století do Lvova přišel Józef Elsner. Z mnoha jeho oper se dochovala pouze jediná - Amazonky aneb Herminia. Když později Elsner nastoupil do Národní opery ve Varšavě, začal psát opery inspirované polskou lidovou hudbou. Tak vznikla první národní opera v Polsku a současně na světě. [3]
Seznam významných polských oper editovat
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Polska opera na polské Wikipedii.
- ↑ Henryk Wisner, Władysław IV Waza, 1995 s. 164.
- ↑ Elżbieta Charazińska, Ogród Saski, Warszawa 1979, s. 38.
- ↑ Opera narodowa to znaczy opera zawierająca w sobie główne elementy kultury i świadomości narodu, jego prezentację i charakterystyczny byt tego narodu. W tym rozumieniu nie może być operą narodową przykładowo Dydona i Eneasz Henry’ego Purcella, ani nawet nawiązująca do ludowych legend opera Czarodziejski flet Wolfganga Amadeusa Mozarta. Leon Schiller, odkrywca Krakowiaków i Górali, nazywa tę operę narodową właśnie zgodnie z tą definicją. Opera Krakowiacy i Górale inspirowana była po części operą Der Bettelstudent, oder das Donnerwetter Petera von Wintera, w której lud jest przedstawiany jako motłoch. W Krakowiakach i Góralach więc przedstawienie ludu jako narodu chroniącego swego etosu, kultury i bytu czyni ją pierwszą znaną na świecie operą narodową. Musiało więc być to novum, ponieważ wcześniej nie komponowano oper dotyczących narodów nowożytnych i ich kulturalnego bogactwa. Właściwy modus opery narodowy utworzyli późniejsi kontynuatorzy – Elsner i Kurpiński. Następnie opera narodowa powstała w Rosji – pierwsze to opery Michała Glinki z lat 30. Potem opery Gioacchino Rossiniego i Giuseppe Verdiego we Włoszech, a raczej dla Włoch. Informacje zaczerpnięte po części z tekstu „Aby Polacy śpiewali...” Barbary Przybyszewskiej-Jarmińskiej.