Otevřít hlavní menu
Pohusitské interregnum je období čekání na vládu Ladislava Pohrobka

Pohusitské interregnum[1] v letech 14391453 (nedlouho po skončení husitských válek) bylo období nejdelšího bezvládíčeských zemích. Nastalo úmrtím krále Albrechta II. Habsburského a trvalo až do doby, kdy se Albrechtův syn Ladislav Pohrobek narozený 1440 mohl ujmout vlády. Nezletilý následník až do svých třinácti let zůstával v zástavě u Jiskry z Brandýsa, správu království zajišťovala města a šlechta, takzvaná „pohusitská aristokracie“,[2] v rámci landfrýdů, jejichž zastupitelé se sjížděli na zemské sněmy.[3] Teoretické právo měl po celé období Ladislav Pohrobek, ale za říši ho zastupuval rakouský vévoda Fridrich III.[2]

Obsah

Společenská situaceEditovat

V důsledku dlouhých občanských bojů od dvacátých let v českých zemích výrazně poklesla podpora radikálních kališníků s centrem v Táboře, stále však převažuje filozofie husitského asketizmu. Nicméně humanismus a renesance se ujímá dosud pouze v univerzitních kruzích. Husitské konflikty se opět přesunuly od "běžného lidu" do vyšších domén, za interregna však stoupla kriminalita a lokální rozbroje o území. Z doby neexistuje příliš dobře vedený písemný záznam, ale jeho objektivitu lze porovnávat se soudobými spisy Jednoty Bratrské. Ta byla společně s radikálními husity panskou většinou utlačovaná jako kacířská. Nicméně v období interregna se do českých zemí dostal knihtisk a poprvé se začalo z Moravy vyvážet obilí. Šlechta a města bohatnou a poprvé investují "zpět do města" i mimo armádní výdaje, peníze (Pražské groše) se ale nerazí.[2]

Politická situaceEditovat

Formálně patří české země stále pod Svatou říši římskou v čele s Fridrichem III. Habsburským, ale fakticky příliš nezasahuje a většina stavů se proti němu, jako proti katolickému i německému králi, staví. Roku 1431 končí čtvrtou protihusitskou křížovou výpravou, která se údajně obrátila hned po setkání s husity, pokusy o nediplomatickou katolickou nadvládu a donutil katolíky přistoupit na Basilejská kompaktáta, ale Zikmund je uznán jako římský císař a český král. Vzpurná síla proti králi se projevuje i v útocích na královské doly v Kutné hoře a jiná reprezentativní sídla. Roku 1437 padne poslední utrakvistický hrad Sion u Kutné hory a Zikmund popravuje 53 šlechticů v čele s Janem Roháčem z Dubé.[2]

Právo v zemi měli zajišťovat také královští rytíři, ale mnohdy pravděpodobně vybírali daně sami pro sebe a docházelo i k drancování vesnic.[1]

NástupníciEditovat

Od roku 1356 bylo sice stanoveno v Českých zemích ženské prvorozenectví (právo na dědictví trůnu) Zlatou Bulou Karla IV., ale ve skutečnosti nebyla nikdy velká šance, že by ho soudobé stavy respektovaly. Zikmund byl jako poslední žijící Lucemburk poslední šancí ze šesti synů Karla IV. na mužského potomka. Zikmund si byl situace vědom a proto začal zemi připravovat na nový královský rod už od dvacátých let patnáctého století, kdy přidělil Moravu do rukou Albrechta III., později vítězného kandidáta stavovských voleb a chotě své dcery Alžběty.[2]

V roce 1437 se Zikmundův zdravotní stav zhoršil kvůli rodové nemoci dně natolik, že odjel do Znojma a ještě ten rok zemřel. Ještě před svou smrtí přikázal, aby byla jeho žena Barbora vězněna v Prešpurku (Bratislavě), mezi šlechtou byla velmi neoblíbená pro pověst čarodějnice a Česko by zřejmě sňatkem s polským králem vydala Polsku. Mezi další potenciální kandidáty by patřila dcera Jana Zhořeleckého, Alžběta. Nicméně nedlouho na to také zemřela. Dcera Zikmunda Alžběta si vzala Jana Bavorského a po jeho smrti získala nárok na Bavorsko, ale po sňatku s Albrechtem Habsburským podmínečně ztratila právo na říšskou korunu. Stavové proto museli buďto uznat nárok Alžběty, nebo zvolit Albrechta, což byla možnost, na které se nakonec usnesli.[2]

Země bez králeEditovat

Albrecht II Habsburský ale hned dva roky po svém zvolení umírá a zanechává po sobě jen dosud nenarozeného Ladislava Pohrobka. Ve věcech Svaté říše římské je zastupován Fridrichem III. Habsburským, přesto byl však necelé tři měsíce po svém narození oficiálně korunován uherským králem.[3] V Boleslavském kraji zatím vzrůstá moc Jiřího z Poděbrad a zdatnou diplomatikou si získává přízeň i u katolických šlechtických představitelů.[1]

Roku 1453 je stavy zvolen Ladislav Pohrobek, částečně z obav z vpádu Turků, je také korunován českým králem, ale roku 1457 umírá. Na to korunu převezme Jiří z Poděbrad. Přestože si s Ladislavem až do jeho smrti udržoval dobré vztahy,[3] svou pozici musel obhájit i vojenskými výjezdy do jihočeských měst, protože na hranicích započal mobilizaci i Fridrich III.[2] Po nástupci svého konkurenta Matyáše Korvína ale české země zůstaly (byť jen část z nich) už bez přerušení v pevné vládě Habsburků.

ReferenceEditovat

  1. a b c ŠIMŮNEK, R. Zdeněk BERAN, Boleslavský landfrýd 1440–1453. Český časopis historický [online]. 01/2013 [cit. 20160516]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437-1526 I. díl. [s.l.]: Libri 
  3. a b c www.academia.edu [online]. www.academia.edu [cit. 2016-05-16]. Dostupné online.